Cornelia měla zlou předtuchu. Bianca jí nezvedala telefon a vždycky bývala dochvilná. Měla se ukázat na plese, avšak již bylo po půlnoci a Bianca stále nikde. Nelly odemkla svou komnatu a cítila, že srdce jí buší jako o závod. Na vině však rozhodně nebyla jenom rychlá chůze z velkého sálu. Stres tu sehrál také zásadní roli. Chvatně otevřela dveře a jejím očím se naskytl pohled, který už nikdy neměla vymazat ze své paměti. Pohled, který se jí vypálil přes sítnice do mozku a měl ji strašit ve zlých snech ještě mnoho nocí. Bianca ležela na zemi. Její oči byly prázdné a bez života. Koberec smetanové barvy byl zbarven do karmínově rudé. Nebylo divu, když nebohá Bianca měla v hrdle otvor tak ohromný, že téměř nebylo poznat, kde krk začínal kde končil. Ležela poblíž balkónových dveří, které zely otevřené dokořán. Jako kdyby se chystala vyjít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Její zranění nebylo slučitelné se životem. Veškerá její krev opustila její tělo před nějakou dobou. Tváře, které bývaly plné života nyní měly děsivou mrtvolnou barvu. Cornelia zůstala stát v šoku. Možná byste si mysleli, že začala křičet, nebo utíkat pryč. Místo toho však její ledové oči byly připoutané k hrůznému obrazu, který měla před sebou. Nedokázala pochopit co se stalo, jak se to stalo. Nevěřila, že je to skutečné. Nakonec ji však síly opustily a padla na kolena. Obě dívky v místnosti si byly tolik podobné. Obě mají růžové šaty s nabíranými sukněmi, obě jsou tmavovlásky s maskou na očích. Obě milovaly těstoviny, víno, slunečné počasí a především život. Milovaly jej z celého srdce a společně zažily krásné chvíle. Nyní již neopakovatelné. Takto plynuly myšlenky Cornelie a když jí došlo, že krutý osud Biancy nelze zvrátit, stekla jí po tváři první slza. Druhá, třetí... Tiché vzlyky italské princezny se ozývají chodbou a bůhví koho přilákají...