Cornelia Napolitano Smutný příběh o klukovi, který radši zůstal na vojně, protože to tam bylo lepší, než v jeho domovině. Život je fakt krutej a neskutečně ironickej. Tuhle vezme špatnou osobu na špatné místo a občas si toho špatného odvede i teta smrt. Cornelia zatím nechápala souvislosti, ale měly jí dojít velmi brzy. Teď tu stála s uslzenýma očima, které si protírala jak smyslů zbavená, čímž napáchala na svém obličeji víc škody než užitku. Nechá se obejmout, protože to právě teď potřebuje jako sůl. Zhluboka se nadechne a vydechne. Nechce už brečet a chovat se jako slaboučká a křehká dívenka, která je absolutně neschopná. Nakonec se uklidní a praví o poznání jistějším hlasem: "Děkuju Zachari. Děkuju za všechno. Když budeš něco potřebovat, můžeš se na mě obrátit." pokusí se o chabý úsměv. Nakonec se podívá i na Alejandra. "Já vím, že jsme si spolu nikdy moc nepovídali, ale jsem tu pro tebe, ano? Zjistíme co za hajzla to udělalo. Dostaneme ho." přísahala sobě i Alejandrovi. Jestli je Bianca na lepším místě? Nelly tomu chtěla věřit za každou cenu avšak také byla člověkem, který vše zpochybňoval. Vytáhla telefon a napsala své kamarádce Claudii, kterou teď potřebovala ze všeho nejvíc. "Půjdu za svou kamarádkou Zachari. Ještě jednou děkuji za všechno. Řeknu někomu ze strážců, ať mě doprovodí." věnuje mu úsměv, který si na tvář instaluje z posledních zbytků sil. Pak už opustí místnost a za nic na světě by se neotočila směrem, kde viděla Biančino mrtvé tělo. Měla ho totiž stále před očima.

Cornelia Napolitano Soustředila se na Zachariho vyprávění, i když to nebylo jednoduché. Stále byla myšlenkami u své zesnulé přítelkyně a komorné. Stále nemohla uvěřit tomu, že je skutečně pryč i když to viděla na vlastní oči. "To jste se nesnažil ten omyl vysvětlit?" podiví se Cornelie. Představa, že ji čapnou, protože si ji spletou s někým jiným a odvlečou na vojnu jí přišla fakt ujetá. Nicméně ji napadlo, že Zachari nejspíš nepochází z těch "nejluxusnějších" poměrů a tak si možná jenom polepšil. Jakmile však začne vysvětlovat jak Bianca zemřela a okolnosti, které nasvědčovaly tomu nejčernějšímu scénáři, teprve tehdy si může Zachari povšimnout, že se jí do očí vrací opět jiskra. Konečně si uvědomí, že by si mohla z tváře sejmout masku a tak to udělá. Není třeba hodnotit její rozmazané oční stíny a strhaný výraz. Každopádně drobná změna v jejím vyzařování skutečně nastala. "Tlumit? Chcete mi říct, že ji někdo zastřelil? Jak? To jsme neslyšeli výstřel? Odkud se střílelo? Proč? Proč Bianca? Nikomu nic zlého neudělala." praví Cornelia a opět není schopná zadržet slzy, které se jí nahrnou do očí. Tentokrát se snaží ovládnout a nevzlykat. "Prosím, sem ne, já v téhle komnatě nevydržím už ani minutu." zareaguje na jeho návrh, že sem nechá poslat nějaké jídlo. Představa, že bude kráčet po místě, kde její nebohá kamarádka vydechla naposledy, natož v té místnosti spát jí přišla natolik zvrácená, že se div nepozvracela.

Cornelia Napolitano "Jsem Nelly... říkejte mi Nelly, prosím." pravila Cornelia, která neměla své jméno příliš v oblibě a proto používala různé zkratky a přezdívky. Hlas se jí chvěl. Teď nebyla neohrožený budoucí leader italské absolutní monarchie. Nebyla výsost, ale zničená žena, která přišla o přítelkyni a která se bála podívat do očí jejímu bratrovi. Možná i proto toužila po tom, aby Zachari mezi nimi nevytvářel formální bariéru konverzačního žargonu a titulů. Jak jen mohla tohle dopustit? Proč tu nebyla s ní? Co si počne její bratr? Kolotoč myšlenek opět vířil Cornelii v mozku, avšak Zachariho hlas jí opět vrátí do reality. "Ano, chci vědět víc. Kdo jste? A proč jste stěhoval tu matraci?" otáže se Cornelie s neskutečně otupělým výrazem ve tváři. Přesto však se jí další slzy koulí po tvářích. Snaží se být silná a najít v sobě odvahu se postavit téhle prekérní situaci. Dlaně položí na svou sukni a látku šatů pevně sevře do pěstí, jako by se ji snad snažila rozdrtit na padrť. Snaží se překonat ten příšerný třes. Když sevře ruce v pěst, nejsou její rozklepané prsty tak nápadné. Snaží se zhluboka dýchat a uklidnit se, jenže každá další vzpomínka na Biancu jí fyzicky bolí. Už se nevrátí. Už nikdy spolu nepůjdou ven. Už nikdy... Už nikdy...

Cornelia Napolitano Nechala se odnést do koupelny a nechápala co se kolem ní děje a co to má být za povyk. Nač pomůže zavřít balkón? Proč začal stěhovat tu matraci? Ona v tomhle pokoji stejně už nikdy neusne.... Cornelia byla jako v mrákotách, ale když sedí na podlaze koupelny a Zachari ji znovu osloví, tentokrát už vnímá. Přes uslzené oči vidí, že je to pravděpodobně jeden z účastníků. Ah, to je to druhé místo v anketě... "Bianca... má komorná. Čekala jsem na ni na plese a bylo mi divné, že se opozdila a nezvedala telefon." hlesne Cornelia. "Vy jste... Zachari?" zeptá se, protože i v takové pitomosti jako je představování najednou nachází nevídaný smysl. Jako by ji zjištění jeho jména mělo udržet v mezích psychické příčetnosti.

Cornelia Napolitano Vůbec nevnímala Zachariho příchod. Když se dotkl jejího ramene, nedokázala ani nijak zareagovat. Viděla jeho obličej, slyšela jeho slova, ale nedávala jí žádný smysl. Jako by se čas zastavil a jako kdyby Zachari mluvil cizí řečí. Hleděla na něj... ne, hleděla skrze něj. Chtěla něco říct, ale nedokázala ani zformovat slova. Pak zaslechla hlas, který dobře znala a uvědomila si, co to znamená. Corneliino srdce se zlomilo v okamžiku, kdy se otočila a uviděla brášku Biancy. V ten moment propukla v usedavý pláč. Ne pro sebe, ne pro ztrátu své přítelkyně u které věřila, že je nyní na lepším místě. Plakala, protože cítila hroznou bolest v srdci jejího pozůstalého bratra. Naříkala, protože se cítila naprosto bezmocná. Neužitečná a neschopná. Kdyby tu byla... Kdyby ji nenechala samotnou...

Cornelia Napolitano Vzala si papírek, vytáhla telefon a číslo si ihned opsala. Papírky obvykle strkala do kapes a pak je spolehlivě ztrácela. Věnovala Rafaelovi poslední úsměv. Byla ráda, že se jevil v pohodě a nemíní jí dělat ze života peklo. Proto to nebude dělat ani ona jemu. "Děkuji. Věřím, že se nic vážného nestane a maximálně ode mne budete držet dál neodbytné úchyláky. Pokusů o atentát jsme se v Itálii ještě nedočkali." vydechne si s úlevou. I když občas bývala paranoidní, snažila se držet si pozitivní pohled na svět, jinak by se z toho musela zbláznit a za chvíli by nejspíš nevylezla ani za práh dveří. "Užijte si volný den. Dnes to vidím na lenošení, vzhledem k tomu, že poprchavá. Nashledanou Rafaeli." rozloučí se a znovu se dá do čtení knížky. Musí přece zjistit, kdo je ten záhadný assassín!

Cornelia Napolitano "Colty se mi líbí, Glock je moc hranatý a too much mainstream, ale oblíbená služební zbraň. Sniperky miluju pro jejich přesnost a kalašnikov zase pro to, že s ním můžete v klidu někoho odstranit, připadně když dojdou náboje umlátit, vykopat s ním hrob a že je téměř nezničitelný" zasmála se Nelly. Na každé zbrani se dala najít nějaká dobrá i horší vlastnost. Pokud tedy nešlo o francouzský chauchat, který Cornelia považovala za naprostou odpornost. "Nebojte se. Chápu, že máte svůj osobní život. Taky nepotřebuju mít vás za zadkem na případném rande. To je mimochodem celkem rozšířená úchylka... Každopádně se ozvu až vás budu potřebovat. Zatím využijte čas abyste se zabydlel a nachystal si vše potřebné. Rozhodně vás chci mít poblíž až začne ples. Někdy se v paláci dějí podivné věci." informovala svého novopečeného strážce. Jistě se k němu doneslo, jak neznámý pachatel či pachatelé otrávili šampaňské, které bylo použito na slavnostní přípitek.

Cornelia Napolitano Vypadalo to, že mají hodně společného. To se jí zamlouvalo. Nesnesla by vedle sebe puritánského páprdu a suchara, který jediný co umí, je dávat moudré rady a číst naučný slovník. Tři sourozenci! Skvělé! Ale nejspíš na rozdíl od Cornelie netrpí lehkým stihomamem, že se jednoho dne rozhodnou mu sebrat korunu. Nelly uznale pískla. "Fíha, tak tomu říkám Itálie. A já si myslela, že jsem megera, když občas hodím nějakou částí jídelního servisu. Můžu vás uklidnit, že i když má údajně náš rod mafiánské kořeny, moc často se po nás nestřílí. Ještě jsem neměla tu čest." povzdechne si teatrálně, jako by to snad opravdu byla škoda. Každopádně pokud by měla jet na diplomatické jednání s Francií, rozhodně by to neriskovala bez neprůstřelné vesty. Nebyla naivní, ani hloupá a měla svůj život ráda. "Nebojte se, vím jak se chovat když držíte zbraň. Přece bych nezahodila svůj genetický potenciál. Mimochodem zkoušel jste někdy Desert Eagle?" usměje se jako sluníčko na hnoji. Střelba byl úžasný a relaxační koníček a teď měla konečně důvod se do ní s někým znovu pustit. Když jí Rafael řekne, že by ji svezl na motorce, oči se jí doslova rozzáří. Milovala to, ale naposledy se jí to poštěstilo s jejím ex, který byl také nadšený motorkář. "Páni, takže nejen že s vámi bude sranda, ale ještě mě dokážete rychle dostat z bodu A do bodu B. Miluju jízdu na motorce. Sice mě štve, že pokud to řeknu, stejně to nic nezmění, ale - gratuluji, jste přijat!" usmála se natáhla pravačku, aby se svým novým strážcem podala ruku. Ano, sice byl přijat už dávno, protože její milovaný papánek opět o něčem rozhodl, aniž by se jí ptal na názor, ale tímhle gestem mu chtěla dát najevo, že se těší na jejich vzájemnou spolupráci a možná i nějaké ty výlety na motorce, nebo odreagování s kalašnikovy. Přísala si, že s ní bude zábava a že bude spolupracovat a nemíní mu dělat ze života peklo, jak bylo u jiných princezen populární. Užijí si spolu spoustu zábavy.

Cornelia Napolitano Vlastně byla potěšená, že bude mít za zadkem mobilní taxi, které ji vždycky dopraví do postele, ať se děje co se děje. Okamžitě ji napadlo, že jednoho večera bude předstírat, že to trochu přepískla a uvidí, jestli bude Rafael skutečně natolik při síle, aby ji dokázal dopravit do její komnaty. Ještě ho nezná a netuší čeho je schopný a kde jsou jeho limity. Bude zábava to všechno objevovat. V očích Cornelie bylo patrné pobavení a nefalšovaný zájem. "Povězte mi všechno. Chci znát váš životní příběh. Veškeré detaily co jste ochotný sdílet. Jak vás to vlastně napadlo, že začnete u ochranky? Proč vás právě tahle práce oslovila? Co se stalo toho dne, kdy jste skončil v nemocnici? Hodnotil jste svůj život? Uvažoval jste o tom, že se na tohle povolání vykašlete? Jestliže milujete zbraně, šel byste se mnou někdy na střelnici? A co očekáváte jakožto bodyguard korunní princezny?" sypala ze sebe Cornelia jeden dotaz za druhým. Chtěla v krátkém čase co nejvíce poznat svého nového strážce a dát mu také možnost poznat ji. Dříve, než ji bude poprvé doprovázet. Jeden nikdy neví, co se může pokazit.

Cornelia Napolitano Pobaveně se zasmála. Ano, mohl si na to sehnat holku. Ale aspoň že to nevzal jako naprostý puritán. Cornelia na něj vybalila hodně špatností, ale nevypadalo to, že by se něčeho zalekl. Dobře pro něj. "Upřímnost je pro mě klíčová. Zejména pokud jde o upřímnost mezi strážcem a osobou, kterou má chránit. Nebudu vám tajit žádné svoje vrtochy a vy zase můžete být upřímný ohledně těch svých. Ráda se napiju, občas si zakouřím něco voňavějšího, jestli mě chápete. Jinak nejsem uživatel tvrdých drog. Pokud mě uvidíte zmatlanou jako plátno od Picassa, pak věřte, že mi musel někdo něco podstrčit do pití." praví Cornelia hezky věcně a stručně. S alkoholem to vcelku uměla. Naposledy se trošku picnula se svou kamarádkou Claudií, ale nikdy to nedotáhla tak daleko, aby lezla po čtyřech, nebo nevěděla co dělá. "Ale dost už o mě. Povězte mi něco o sobě. Co umíte? Co vás baví? Jaká byla vaše cestu na tuhle pozici?" otáže se s neskrývanou zvědavostí v hlase.

Cornelia Napolitano Tvářila se tak, že by i slepý dokázal v jejím výrazu číst slova: Já asi blbě slyším. Rafael nejspíš nemohl mít absolutně žádné tušení o jejích sadomasochistických sklonech, každopádně nevěděla, jestli být pobavená, nebo dotčená. "Mám to chápat tak, že chcete být u každého mého průseru? Jinak mi naplácáte? Ale no taaak. Nejsem malé dítě, to za prvé a za druhé, i když je mi BDSM velice blízké, s vámi tyhle aktivity vyhledávat opravdu nebudu. Od toho mám své lidi." ušklíbne se provokativně. Co nejhoršího by se mohlo stát? Že by se například potřebovala zbavit mrtvoly a neřekla mu o té úžasné bžundě, kterou by si s tím užila? "Každopádně, pokud tohle pominu, vaší nabídky si vážím. Chci abyste věděl, co se mi honí hlavou, abyste byl v obraze co mě dokáže vytočit a eventuálně dostat do prekérní situace. Nejsem ten klišoidní typ neposlušné princezny, co si ze strážce dělá dobrej den. Pokud mu teda nekřupou všechny kosti v těle." na okamžik uhne pohledem do strany, neboť se vrací do svých vzpomínek. Spokojeně se usmívá. Ano, ještě štěstí, že šel do důchodu dřív, než se chudák rozsypal. Tolik hezkých let spolu prožili. "Říkala jsem, že chci abyste věděl všechno. S tím se pojí i mlčenlivost, to je snad jasné. Každopádně vaším úkolem bude držet ode mne v dostatečné vzdálenosti nejen mého ex a brazilského prince v jednom, nýbrž také korunního Nové Asie. Jestli sledujete bulvár, pak jste jistě v obraze." zatváří se poněkud rozmrzele a dá mu prostor na vyjádření. Má pocit, že by s ním mohla být i celkem zábava.

Cornelia Napolitano Konečně zaklapla knihu a věnovala Rafaelovi plnou pozornost. Nehodlala si hrát na rozmazlenou princeznu, která bude práci svého strážce bojkotovat a ohrnovat nos. Naopak si těchto lidí vážila. Každopádně měla své vrtochy, o kterých by měl případný strážce vědět a znát nazpaměť seznam lidí, kteří k ní nesmějí, pokud nedá výslovné svolení. Rozhodla se to na něj všechno vybalit. Pokud to na něj bude příliš mnoho informací, pak nejspíš ještě rád odstoupí. "Dobrá tedy, Rafaeli. Ráda vás poznávám. Máte pravdu. Jsem to já, Cornelia, ale to jméno nemám vůbec v oblibě a budu ráda, když pro vás budu Nelly, nebo Nell. Bulvár o mě píše, že mám násilnické manýry a sklony k agresi. Je to všechno naprostá pravda, neboť trpím napoleónským komplexem. Nesnáším, když na mě někdo kouká zpatra a jelikož měřím 155 centimetrů, stává se mi to často. Co naprosto nenávidím, je pokud mě někdo nerespektuje z toho důvodu, že jsem žena. Když se naštvu, lítají předměty na všechny strany. Můj ex by mohl vyprávět o tom jaké to je vyhýbat se létajícím talířům. A nemluvil by o UFO! Jo vidíte, a taky to je osoba, která ke mě nesmí ani na krok. Ne kvůli tomu, že bych se ho bála, ale mohly by mě svrbět ruce. Víte jak to myslím." ušklíbne se Cornelie ale ihned se zatváří jako učiněné neviňátko. Je to skutečně možné, že tahle nizoučká a křehce vypadající dívka je schopná něčeho podobného? Blafuje? Nebo říká naprostou pravdu a užívá si, že Rafael zatím absolutně netuší co je zač?

Cornelia Napolitano To si děláte srandu, že sotva se zbavila jednoho strážce, už jí papánek a matinka poslali dalšího? Ten předchozí už potřeboval do důchodu tak akutně, že se občas Cornelia bavila tím, že počítala kolikrát mu za cestu k automobilu luplo v koleni. S neutrálním výrazem sleduje Rafaela. Dvakrát mrkne. Je pravda, že jí přišlo něco do e-mailu, ale copak ona je vůbec může všechny číst? "Vlastně jsem si vás vůbec neobjednala. Abych řekla pravdu, užívala jsem si svobody. Stihla jsem si poradit i s dotěrnými paparazzi a shodit jim foťák do hlubin vyhlídkové stezky v Angeles. Možná jste ten článek četl. Nevím." pokrčí rameny a znovu se věnuje knize. Nakonec se zamračí a pohlédne na strážce se znatelně větším zájmem. "Jestli ode mě dokážete držet dál nafoukané pitomce, kterým semeno tlačí na mozek, pak vám ale budu vděčná." ušklíbla se.

Cornelia Napolitano Zvedla oči od knihy a upřela je na cizince, který ji podravil. Neznala ho a neměla sebemenší tušení o tom, kdo by to mohl být. Nejspíš to byl někdo ze služebnictva a nebo v horším případě princátko, toužící po seznámení. Rozhodla se však začít vlídně. "Dobrý den, hledáte někoho?" otázala se a byla připravena ochotně vysvětlit tomu neznámému cestu do kuchyně, do pánského salónku, nebo místnosti pro personál.

Cornelia Napolitano Otevřely se dveře od komnaty princezny Cornelie. Komorná si Rafaela přeměřila pohledem. Nejspíš věděla, že se má objevit strážce, který bude mladou italku hlídat a provázet. Nicméně nečekala, že si sem nakráčí právě teď, když má sakra tolik práce. Kývla hlavou směrem doleva. "Říkala, že si bude číst v salonku. Dejte se chodbou dál a koukejte doleva." vypravila komorná chvatně a zabouchla mu dveře před nosem. Nezbývalo mu tedy než tu stát a koukat, znovu zabušit a nebo se vydat směrem, který mu poradila. Cornelia byla natolik zabraná do knihy, že jí tlumené hlasy z dálky vůbec nevyrušily a pokračovala ve čtení knížky. Nejspíš to bylo velice napínavé.

Cornelia Napolitano Seděla v křesílku, které se nacházelo maličký kousek od jejího pokoje. Odpočívala v maličkém salónku, který dopřával každému návštěvníkovi dostatek soukromí, avšak zároveň jste nebyli zcela izolováni od náhodných kolemjdoucích. Bylo tu velké okno se splývavými závěsy, které však Cornelia nechala roztažené, aby se mohla kochat pohledem do zahrady. Právě trochu poprchávalo. Proto se rozhodla malou chvilku lebedit u knihy a vyčkat, až se do její komnaty vrátí její komorná, aby společnými silami vymyslely, co si vzít na nadcházející ples. Jak už to tak bývá u Cornelie zvykem, když se začte do knížky, nevnímá své okolí a to byl právě tento případ. Pokud byste prošli chodbou dostatečně tiše, nejspíš by ani nezvedla oči od rozečtených řádků.