Hudební Místnost

Emir Aydin Je kvůli ní rozpolcený. Na jednu stranu jí chce mít neustále u sebe a jen pro sebe, na druhou stranu si jí však potřebuje držet od těla, protože si nemůže dovolit nechat růst svoje city k ní. Ví, že jednou přijde den kdy to celé skončí a to si opakuje pokaždé co se sbližují. Je mu z toho na nic. Nejradši by zase něco rozbil, protože tuhle situaci nezvládá. Nedokáže ovládat tak silné city k ní a při tom si jí držet od těla. Zvláště po tom, co se ona snaží o opak. Naprosto se odmlčí a neříká vůbed nic, protože pořádně ani neví co by jí měl říct. Jen si užívá tanec a sem tam se jí dívá do očí. Nic víc, nic míň. Když však dotančí a ona se ho pustí, vrátí se zpátky do reality a jen jí sleduje při jejím počínání. Sám se jemně ukloní a založí si ruce za zády, při čemž z ní nespouští svůj zrak. Její slova jsou znovu jako střepy v jeho srdci. Je ochromen vším co mu právě řekla a neudělá vůbec nic. Nechá jí odejít a poprvé v životě neodporuje a nejde za ní. On sám potřebuje nějaký čas na přemýšlení, protože ho Yasemin dostává do složité situace. Víc než si uvědomuje... /Hlupáku... Měl jsi něco říct.../ Zavrtí sám nad sebou hlavou a jakmile Yasemin odejde, tak se z hudební místnosti rozejde pryč i on. Nemá v tuhle chvíli náladu na nic a na nikoho. Chce být sám, protože by stejně nebyl dobrým společníkem. Ostatně... to není nikdy.

Mira Schreave

Mira měla v plánu zařídit v kuchyni paláce tu a tam nějaké to příšerně nezdravé jídlo. Bylo jí jasné, že jistý kuchař se bude možná ofrňovat, že to přece není žádný kumšt, hodit hranolky do friťáku. Jenže jednou za čas je taková dobrota příjemnou změnou. "Tak tedy dobrá. Někdy si zahrajeme." usmála se Mira. Už to bylo nějaký ten pátek co se k ní někdo přidal. "Italové.." zasmála se Mira Adrianově poznámce na téma temperament. Jižanská krev se holt nezapře. Umí být nebývale hluční, vlezlí, otravní, ale také srdeční. Záleží do jaké nálady se jim trefíte. "Vážím si toho, že jste se mnou sdílný, Adriane. Vaše tajemství jsou u mne pochopitelně v bezpečí. Ano, zdržela jsem vás už až příliš. Přeji vám tedy hezký a úspěšný den." věnuje mu poslední úsměv a zase se otočí čelem ke klavíru. Nějakou dobu zůstává zcela potichu. Adrianovy kroky v dálce slábly, až z nich nezůstala ani sebenepatrnější ozvěna. Přála si, aby také dokázala být natolik otevřená a vyzpovídat se ze svých hříchů. Jednoho dne pravděpodobně vyjde pravda najevo. Mohla by snad Adrianovi svěřit ta nejhorší tajemství svého pohnutého života? Zaváhala a zahrála první tón. Možná... Možná je jejím osudem vzít si je všechna do hrobu.

Setkáme se dříve, než si myslíš, má drahá.

Mira temnému stínu v rohu místnosti nevěnovala jediný pohled. Věděla, že by nemohla spát, pokud by tu tvář znovu spatřila.

"Ano, pravděpodobně ano, ale dnes ne." zamumlala Mira sotva slyšitelně, byť v místnosti nebylo živého člověka. Zamyšleně zahrála další tóny. Melodii, která vyprávěla příběh o nezvratnosti osudu. Osudu, který čeká na každého z nás.