Adrian a Mira
Mira Schreave Dveře do hudební místnosti zůstávaly dokořán. Z chodby k uším královny matky doléhaly vzdálené hlasy služebnictva. Ruch v paláci nikdy neustával a tak byla velká šance, že tóny, které se chystá zahrát uslyší nemalé množství lidí. S rukama složenýma na klíně, sedící za klavírem se zhluboka nadechla. Tenhle nástroj byl jakási její vrba, které prostřednictvím hudby mohla sdělit cokoliv. Vždycky když měla dojem, že ji nával silných emocí pohltí, seděla zde a hrála. Jedná se v podstatě o šifrovanou zprávu, kterou rozluští jenom ti, kteří dokáží naslouchat srdcem. Mira zvedla ruce a lehce se dotýkala kláves. Začala hrát jednu ze svých nejoblíbenějších melodií. Těžko říct co se jí honilo hlavou. Záleží na posluchači, zda mu melodie přijde spíše veselá, nebo melancholická. Za malý okamžik byla hrou zcela pohlcena. Její štíhlé prsty tančily mezi černou a bílou až s neuvěřitelnou přesností a zápalem. Jen ona sama cítila jak se zub času podepsal na její motorice.
Mira Schreave
Mira měla v plánu zařídit v kuchyni paláce tu a tam nějaké to příšerně nezdravé jídlo. Bylo jí jasné, že jistý kuchař se bude možná ofrňovat, že to přece není žádný kumšt, hodit hranolky do friťáku. Jenže jednou za čas je taková dobrota příjemnou změnou. "Tak tedy dobrá. Někdy si zahrajeme." usmála se Mira. Už to bylo nějaký ten pátek co se k ní někdo přidal. "Italové.." zasmála se Mira Adrianově poznámce na téma temperament. Jižanská krev se holt nezapře. Umí být nebývale hluční, vlezlí, otravní, ale také srdeční. Záleží do jaké nálady se jim trefíte. "Vážím si toho, že jste se mnou sdílný, Adriane. Vaše tajemství jsou u mne pochopitelně v bezpečí. Ano, zdržela jsem vás už až příliš. Přeji vám tedy hezký a úspěšný den." věnuje mu poslední úsměv a zase se otočí čelem ke klavíru. Nějakou dobu zůstává zcela potichu. Adrianovy kroky v dálce slábly, až z nich nezůstala ani sebenepatrnější ozvěna. Přála si, aby také dokázala být natolik otevřená a vyzpovídat se ze svých hříchů. Jednoho dne pravděpodobně vyjde pravda najevo. Mohla by snad Adrianovi svěřit ta nejhorší tajemství svého pohnutého života? Zaváhala a zahrála první tón. Možná... Možná je jejím osudem vzít si je všechna do hrobu.
Setkáme se dříve, než si myslíš, má drahá.
Mira temnému stínu v rohu místnosti nevěnovala jediný pohled. Věděla, že by nemohla spát, pokud by tu tvář znovu spatřila.
"Ano, pravděpodobně ano, ale dnes ne." zamumlala Mira sotva slyšitelně, byť v místnosti nebylo živého člověka. Zamyšleně zahrála další tóny. Melodii, která vyprávěla příběh o nezvratnosti osudu. Osudu, který čeká na každého z nás.