Yasemin A. Arslan Každou chvílí jí přislo, že Emira měla o něco radši, jako předtím, ale to bude rozhodně nějakou dobu ještě trvat, pokusila se to ale dodržet a aspoň se pokusit na to kývnout, na jeho slova a pokusit se tomu porozumět jak nejlépe to šlo. I když ty slova byly pro ní dost těžké a složité na příjmutí, ale pokusil ase to všechno udělat aspoň pro Emira i pro ní. Přeci jen jsou ve vztahu, budou to manželé, budou spolu žít a pokud se nepokusí porozumět i jemu nikdy to nedotáhne nijak daleko. "A já slibuju, že ať už se stane cokoliv těžkého, budu tu já pro tebe. Věřím ti." Zašeptá ty dvě slova k němu jakoby to potřebovat slyšet hlavně on. Za ten čas je osobně ráda, myslí že by ho oba potřebovali aspoň na nějakou dobu, ať je to jakkoliv dlouho "Aspoň víme co nemůžeme udělat tomuu dalšímu, něco k čemu nám nedá svolení a nebo se o tom nepobavíme dříve." Zasměje se, ale je ráda, že se mu ten polibek aspoň líbil. "Třeba někdy dostaneš další." Uculí se na něj a poté si sedne do křesla místo něco a pokýve hlavičkou, Nechá si dát pusu na tvář a jemu zase oplatí úsměv. "Taky potřebuju nějaký ten čas na přemýšlení." Odpoví mu tak trošku jednoduše, ale sleduje ho jít ke dveřím, než se za ním zavřou dveře a ona sama se uvolní v křesle a koukne se do prázdného krbu, co má daný ke zdi. Občas je život až moc složitý než by měl být a nebo si ho ona sama přeje.

Yasemin A. Arslan Nevěděla co má čekat. Tedy samozřejmě, že tušila jaké to zas bude. Litování, strach, nejezení. Věděla, že jakmile jí všechno vysvětlí, tak se dostane do stejných nesnází jako předtím, ale chtělo to vědět, chtěla vědět ten důvod. Chtěla vědět všechno co se stalo, stane a má se stát. I když ne vždy je to možné. V tuhle chvíli aspoň mohla vědět o té minulosti a hlavně o té jeho. Když dopoví chvilku je potichu než se rozhodne že k němu promluví, jeho slova však dokázala více než si představovala. "Já... asi to dokážu, možná i dokonce chci. Ano chci abys byl po mém boky. Asi to bude ze začátku těžké pro oba, ale zvládneme to." Nechá se chytit za ručku a koukne se na něj. Načež se i usměje. V hlavě jí v tuhle chvíli hraje to jak jí dal prsten na ruku a taky to jak ona mu polibek. V tu chvíli jí blikne v hlavě. "Co pár facek! Já tě políbila bez tvého dovolení!" Jednu ruku nechá v té jeho a druhou si přitiskne na rty. "Moc se omlouvám, to muselo být nepříjemný." Povzdechne si a porkoutí negativně hlavičku na strany. "Vypadá to, že jsme si každý z plesu něco odnesli." Koukne se na něj omluvně, vypadá to, že jí je opravdu líto co se stalo, ale kdo ví zda by jí mohl odpustit. Vlastně možná jí to i dluží potom, co jí málem měl zabít a vlastně celou dobu jí lhal, ale teď nad tím nechtěla přemýšlet.

Yasemin A. Arslan Už dále nijak neřeší Emira a vlastně ani Manon. Nyní si to sedí na opěrce toho křesla vedle něj a čeká na to vysvětlení. Ví že to nebude nijak šťastný příběh, ale každou další větou se jí z tváře vytrácel úsměv. Plánovali to tak dlouho, tak dlouho byl v její přítomnosti a už od začátku jí měl za úkol zabít. Nebyl její přítel a strážný protože chtěl, ale protože to byl jeho úkol. Jeho povinnost, on měl být ten co jí připravný o život a ona to ani neví. Nevěděla co si o tom všem měla myslet. Jeho slova začali splývat dohromady, sledovala jen zeď a dveře před sebou. Dokonce i když se na ní otočí, stále jen bezduše kouká před sebe. Vzala si prakticky skoro vraha. Měla zamřít, měl to všechno ukončit. On jí měl zabít a připravit jí o trůn, to co ona nikdy nechtěla. Vrátí se do reality až když se zvedne a koukne se na něj pohledem, naopak na druhou stranu jí nechal žít. Dal jí to co miloval a její rodina žije díky němu. Nevěděla co pomalu chce, jestli brečet, křičet a nebo mu poděkovat. Opatrně se zvedne a opřejde k němu, přičemž se zastaví za ním. Stále rozmýšlí, ale po chvilce pomalu vezme a obejme ho zezadu kolem boků. "Děkuju že jsi mě nezabil, že jsi nás všechny zachránil a že i přesto jak žiješ jsi tu pro mě." Zašeptá k němu a složí si hlavu do jeho zad. "Nevím pomalu jestli ti mám jednu vrazit za tolik lhaní a nebo... prostě asi tak." Vykoktá ze sebe a tak trošku doufá že se neotočí aby se nemusel podívat jak je rudá až za ušima. Všechny možné nadávky zmizí a nyní má v hlavě to že ŽIJE. Ona žije a je to díky němu.

Yasemin A. Arslan Podívá se na něj a poté zvedne obočí nahoru. "To rozhodně vypadalo přirozeně." Povzdechne si, ale poté to asi zignoruje, doufá, že tam nebylo tolik lidí hlavně těch, co byli důležitý pro její rodinu. Pro ní. Jen doufala, že tam nebude i její bratr. Mezi těmi všemi. Trošku ještě nadává, než znovu zaregistruje, že na ní mluví Emir. Vydechne a poté se rozhodne mu odpovědět. "Máš pravdu, tohle asi není to co bych měla dělat. Nejsem to já." Poví to nahlas, ale na to rozhodí rukama a znovu začne šebetat jako ptáček a nebo jako slepice, co prostě jednoduše jen pípá. Vůbec neregistruje, že tam vlastně Emir je, protože ze sebe sundá šaty, začne se hrabat ve skříni ve spodním prádle a potom na sebe hodí tílko a kraťasy, přičemž se rozejde k Emirovi a sedne si na opěrku křesla. Už dále nic neříká, načež se na něj jen koukne. "Promiň, já vím, že nejsi pes. Asi jsem byla moc rozrušená, už se tak k tobě chovat nebudu i když by sis jednu výchovnou za to lhaní teda rozhodně zasloužil." Přimhouří na něj oči a dá trošku hlavu na stranu, než si přitáhne jednu nohu k sobě. "Doufám, že si princezna vybere někoho dobrého a ta.. Manon snad jí vymluví co se má a nemá." Dokončí to tak a poté se podívá na Emira, načež se malinko usměje. "Myslím, že teď bys měl mluvit ty. Vysvětlovat."

Zachari Rodriguez "Dobře Aleji." Kývne na něj a tím mu dá najevo, že ho poslouchá a že vlastně ví o čem mluví. Je rád, že i oni naslouchají jeho aspoň trošku. Protože mu odpoví na nějaké otázky a taky reagují na ten příběh, ať už chtějí a nebo ne. "Nevysvětlil, bylo to tam lepší i když začátky jsou strašný kdekoliv." Pokrčí ledabyle rameny a když začne mluvit o smrti Bianci a vlastně tomu co udělal, malinko váhá zda je to dobrý nápad. Jenže v tom si všimne princezny. Chvilku čeká a když začne znovu plakat stáhne rty do úzké linky. "Nevím proč Nelly. To bude spíše věc co budete vědět Vy, ale až se dáš více do pořádku. To stějně platí i pro tebe Aleji." Koukne i na něj a poté chvilku váhá, než se natáhne ručkou k princezně a jemně jí obejme. "Pojďme z této místnosti. Doktroři se již postarali o všechno. Myslím že bude lepší když půjdeme jinam." Na to se postaví a natáhne ruku pro princeznu a druhou pro Aleje. Je to jakoby se staral o dvě děti. "Smrt je těžká, ale Bianca je na lepším místě. Jsme si jistý, že je teď šťastná." Ať už si to lidé nepřejí, vždy trpí nejvíce pozůstalí, ať už je smrt sebevětší kamarádka a pomocnice, zlomí srdce minimálně jedné osobě.

Zachari Rodriguez "Dobře Nelly, pokud to bude lepší, budu říkat Nelly." Usměje se na ní a potom hodí pohledem i na toho muže vedle. "A Vaše jméno?" Pozeptá se ho, než se více uvolní a pokusí se mluvit tedy o sobě i když to v oblibě neměl. "Celým jménem se jmenuji Zachari Rodriguez a pocházím z takové menší rodiny. Já, moje matka, nevlastní otec a dvě sestřičky. Když jsem byl malý rozhodl jsem se utéct z domova a začít život jinde." Nevěděl zda chce říkat i ty kruté a špatné části svého života, jako život na ulici, či jak ho většina využívala a nebo taky různé příběhy s drogama. Rozhodne se proto tyhle věci vynechat a přeskočí na vojnu. "Jenže život se mnou měl jiné plány, nějaký mladík co vypadal jako já se přihlásil do vojny a nedorazil, takže ho hledali. No a jak jinak.. spletli se a čapli mě." Pokrčí rameny, jakoby to byla normálka a nebo by mu to naopak bylo jedno. "A tak jsem se stal vojákem. No, jenže můj sen nebyl stále naplněný a jediné co mi chybělo byli peníze, proto jsem se rozhodl jít do Selekce." Ukáže kolem sebe a potom se předkloní. "Ale princezna většinu mění, protože chci poznat víc než jen prachy," S tím se zas vrátí a dá si ruce v bok. "A jelikož vás zajímá ta matrace..." Povzdechne si a snaží se vyhledat správná slova, poslouchá že za nimi odnáší mrtvou dívku záchranáři, ale jelikož zavřel dveře předpokládá, že to nemusí být slyšeno i pro ně. "Řekněme že jsem zjistil proč Bianca zemřela a jak, načež bylo lepší, aby východy a všechny prostory byli zabarykádovaý. Matrace pomáhá tlumit." Vysvětlí a nadechne se. "Mohu pro vás dva ještě něco udělat? Rozhodně bych se být Vámi Nelly nepohyboval moc na veřejnosti v nejbližší době a hlavně sama. Taky sem nechám donést čaj na uklidnění a vývar, ať každý něco sníte. Víme, že nyní nebudete chtít, ale musíte aspoň něco."

Zachari Rodriguez Když konečně žena promluví, trošku se mu uleví. Je rád, že je malinko při smyslech .Vyslechne si tak co se děje a kdo to je. Načež přikývne. "Teď to proběhne taky Výsosti, za chvilku tu jsou doktoři a postarají se o Biancu." Řekne její jméno jemně, aby to nespustilo ještě něco více. "A já se postarám o Vás. Cokoliv si budete přát, cokoliv budete potřebovat." Posadí se před ní, aby jen neklečel a poté na její další slova kývne. Komunikace je dobrá, ať už je jakákoliv, stále lepší než mlčet. "Správně, jmenuji se Zachari Rodriguez, Ale v tuhle chvíli je jedno kdo jsem, hlavně že jsem tu s Vámi a pro Vás. Chcete o mě vědět víc?" Usměje se na ženu a poté se koukne na muže vedle a poslouchá dál. /Sestra služka./ Bylo mu jasné, že teď zrovna princezna bude mimo, ale až se více probere je možné, že bude vystrašená jak jí našel rychle a že ho nezná.

Zachari Rodriguez Přesně ví jak se princezna cítí, tedy myslí si, že to ví, protože sám viděl několik mrtvých lidí. Pamatuje si svého prvního, hleděl na cizí tělo, které on sám zabil. Krev na jeho rukách nemohl smít někoik dní, měl jí pod nehty, v hlavě a dokonce i na oblečení, ve kterých musel chodit. Bylo to pro něj jen větší a větší utrpení každým dnem, ale poté chodilo více a více mrtvol. Jedno tělo bez duše za druhým a on si zvykl na ten jejich obličej. Vidí že ho princezna sleduje, ale nic více nedělá. Nemluví, nereaguje a ani nic podobného. Rozhlédne se tak po pokoji a v tu chvíli vedle nich padne další člověk na zem. /Ale notak kurva. Jeden ok, ale DVA?/ Koukne se na něj, na oběť, na princeznu a v hlavě mu začne bouchat kámen do mozku, ať něco dělá. Začne se tedy rozhlížet a místo princezny se koukne na tělo. Malinko jí prohlédne a znovu se podívá na italku. /Jsou si podobný... že by špatný terč?/ Znovu koukne na mrtvolku a potom si stoupne, načež rychle zavře balkón a rozejde se k posteli. Tam vezme matraci a tu přehodí přes okno, aby se nic nedostalo skrz rychle. "Musíte se dostat z otevřeného prostoru princezno a... pane." Koukne na muže vedle ní a následně se zarazí. Na zdi zahlédne ten divný vzkaz. Teď už rozhodně nepochybuje, že to bylo schválně i když blbě mířené. "Pojďte." Povzdechne si a chvilku čeká, no pokud se ani jeden z nich nepohne, prostě princeznu vezme do náruče a odnese do koupelny bez oken, no a pak se vrátí i pro něj a toho vezme na záda, přičemž ho tam plácne taky. Zavře dveře a a do ruky vezme nůž, načež se koukne na dívku co leží na zemi, zvedne telefon a vše vyfotí i s časem, kdy sem přišel. Radši jí tedy pokusí i nahmatat pulz ale je mu jasné, že to je zbytečné. Vyfotí i ten vzkaz a zavolá palácové doktory. Nyní už se zas věnuje těm dvoum. "Kdo je ta žena na zemi." Zkusí se zeptat a znovu si klekne před princeznu a Alyho, ať na to nekoukají. "Mluvte se mnou."

Zachari Rodriguez Po chodbě si to kráčí jeden z mužů Selekce. Právě v tuto chvíli kouká na telefon, když si to jen tak slepě kráčí před sebe. Ono nikdy nebyl na ty jejich fancy večírky a jelikož Evelyn ještě odpočívala ani neměl důvod tam nyní chodit, místo toho se chtěl jít projít do zahrad, prostě a jednoduše nějakou menší procházku, ovšem už od dětství měl jedno pravidlo a to se vyplnilo i nyní. Následovala ho a lákala smrt. Šel celou dobu s hlavou skloněnou do obrazovky, když v tom se zarazí. Pláč.. tichý ale přeci jen tam stále nějaký je. Porozhlédne se okolo sebe, telefon strčí do kapsy a rychlejším krokem se rozejde. Na těle se mu objeví husina a jeho instinkty vojáka se více rozjedou. Jde stále rychleji až dorazí k pootevřeným dveřím. Nakoukne malinko dovnitř a to co uvidí ho zarazí. Ano je v paláci, kdy se může stát cokoliv, ale na podlaze je jedna dívka a vedle ní druhá. Chvilku si myslelm, že vidí dvojmo, ale ne. Vejde dovnitř, anižby něco řekl a rozhlédne se. Podle toho co vidí usuzuje, že je to princezna. Opatrně se dotkne jejího ramene a obejde jí zepředu, aby se nemusela dále dívat na dívku. "Vaše Výsosti, bude to dobré. Možná se to tak nyní nezdá a ten pohled Vás straší, ale jsem si jistý, že tak by si to nikdy nepřál. Ať už to udělal kdokoliv chtěl abyste byla slabá, ale Vy to zvládnete." Poklekne k ní a pokusí se jí věnovat pohled do očí, aby jí nějak uklidnil.

Yasemin A. Arslan Vřelo to v ní tedy slušně, ale kdyby tu nebyl Emir a vlastně jí i neřekl, že mu to tolik nevadí, vlastně vůbec nevadí, asi by šílela více V tuhle chvíli je ráda, že může být uklidněná, protože kdo ví jak by to dopadlo. Pohledem padne na Emira a pozvedne obočí. "Je to i tvoje chyba! Neměl sis přede mnou klekat a žádat mě o ruku." Dá si ruce v bok a potom se k němu otočí zády a dodá s menším hravým úsměvem tak aby ho neviděl. "I když to bylo roztomilý." Na to si odkašle a zase začne hrát naštvanou. "Přesto nechápu co do té Manon vlezlo! Taková prostá tvářička z internetu, taková ubohá KRÁVA." Hodí další věcí do zdi, než si rukama přejede před običejem a pořádně se nadechne. "Máš štěstí, že tě to netrápí, ale poku dmáš být můj manžel, tak o tvojí čest musíme více bojovat." Promluví jakoby do větru a na jeho další slova přikývne. "Pravda, ale teď v nich určitě nezůstanu, jsou mokré a špinavé. Běž si sednout na postel, pak jí urovnám." Dodá a koukne na něj s jedním obočím nahoru, čekající zda to udělá. Očividně je jí mnohem lépe, než když šla na ples. Konečně je naštvaná a ne jen zoufalá, konečně má v hlavě i jiné pocity. A nepatří k Emirovi a v tuhe chvíli je snad i ráda, že je zasnoubená za něj, protože jí na to nic neřekne. Vlastn vůbec nad tím nepřemýšlí a začne se i svlékat u čehož furt nadává. "Prostě nechápu jak jí někdo může držet v paláci, Evelym asi musí opravdu býr ještě dítě, pokud tohle povolí." V tuhle chvílí opravdu vypadá, jak kdyby si stěžovala manželovi o drbech.

Yasemin A. Arslan Dojde k sobě do pokoje a jako první věc co udělá je, že tam provede ještě větší bordel než tam byl předtím. Popadne polštář ze země a hodí ho na druhou stranu pokoje. "Ta malá mrcha! Urážet tě teda rozhodne nebude." A s těmi slovy nakopne ještě nějaké papíry na zemi, které se rozletí směrem kopu. Její pokoj vypadal brutálně jako depresivní místo nějaké sedmnáctileté dívky. Její postel je rozdělaná a většina věcí je stejně mimo. Stůl je plný papírů a všeho možného, jak už i kup jídla, které nesnědla a studených hrníčků s čajem, kterých se princezna ani nedotkla. Šaty jsou zničené a roztrahané všude okolo. Přesto to žena ignoruje, ohlédne se na dveře za Emirem a zabouchne z aním dveře, přičemž to zamkne. Vypadá to, že v tom jejím tělíčku se dokážou dělat divy. Ukáže na svého snoubence prstem a potom k němu poví nahlas. "A aby bylo jisto, máš fajn nohy." Načež si založí ruce na sobě, no to jí dlouho nevydrží, vyhodí je do vzduchu a začne se zas vztekat, načež ukáže na svoje oblečení. "MOJE ŠATY?!"

YASEMIN A. ARSLAN Sama neví co teď dělat. Vlastně neví nic, V její mysli je jen prázdno, žádná radost, žádný smutek. Zkrátka nic. Myslela si, že po tom všem aspoň pochytí vztek a nebo bude chtít Emirovi tak silně kopnout do určitých částí těla, že se z toho nevzpamatuje, ale jediné co tka nějak dokáže je ležet na zemi a prostě hledět do podlahy. Z tranzu jí vyvede až jemný polibek na čelo a jeho odchod. Zvedne hlavu ke dveřím a když zjistí, že je v jeho pokoji sama znovu se rozbrečí. A právě tím brekem se i ukolébá ke spánku na zemi.

YASEMIN A. ARSLAN Nechtěla o něm už ani slyšet, nechtěla ho vidět, být v jedné místnosti jako on. Chtěla se vrátit do toho večera kdy spolu byli v jedné místosti a zabít se už tam. Kouknout na něj a vidět v něm toho zrádce a ne přítele. Nevěděla že to dokáže, ale když si k ní klekne a začne na mí mluvit neodstrčí se, neudělá zhola nic. Prostě tam jen klečí, jakoby jí odešla všechyn síla i duše. Jeho slova jsou pro ní jako jeden nůž za druhým. Ne tím, že by to říkal špatně, ale tím že to říkal ON. Začne se pomalu zvedat, nožku po nožce, ruku po ručce. Pokouší se opřít o všechno a projít kolem něj, anižby se koukla, či dotkla. Jenže jí celé tělo selhává a jediné co jí nyní drží na nohou je nenávist a důvěra v ní samotnou. "Uvidíme se u obřadu." Podotkne potichu, protože to po tom řevu snad ani nejde jinak. Bohužel pro ní, další krok neudělá a rozpadne se jako hromádka před dveřmi. /Proč já, proč moje rodina. Moje země. Proč Emir.../ V hlavě má tolik otázek, ale sama neví zd ana ně někdy najde odpověď. Zda se někdy dostane z tohoto trestu, který jí byl udělen.

YASEMIN A. ARSLAN Seděla tam jen tak na jeho posteli a čekala kdy přijde zpátky. Chtěla ho vidět, zase se na něj usmát i když jí to neoplatí a konečně se malinko vypořádat s dalšími pocity. Přišlo jí, že s ním tráví určitý čas, který s nikým jiným ne. Přišlo jí, že tam je něco co musí buď ingorovat ze své strany a nebo potlačit. Nechtěla aby se něco stalo s trůpnem, s ní a jejími pocity. Emir byl její přítel ať už chtěl nebo ne. Když v tom do pokoje přijde právě zmiňovaný strážce, chce si stoupnout a pozdravit ho, ale on udělal něco jiného. Sedl si vedle ní a pohled který jí věnoval jí až zamrazil v zádech. /Co se to děje?/ Snaží se vyčíst z jeho tváře, chladného výrazu a nebo čehokoliv co se bude dít nyní, ale to co se v jednu minutku odehraje jí vyrazí dech z rtů. Neudělá nic. Což je pro ní snad ještě horší, její oči se totiž nedokážou odlepit od obrazovky v mobilu, od jejích rodičů, kteří se na sebe culí zpoza knížky jako ten nejšťastnější páreček, co tam je. Prostě jsou spolu spokojený, jen si čtou.. tak v pořádku. Ani se na Emira nepodívá a začnou jí téct slzy po tvářích. Pohled se jí zlomí v bolestný a plný smutku. Mlčí, celou tu dobu zkrátka jen mlčí a snaží se držet se při sobě. Nezhroutit, se. Ne nyní, ne před ním. Chce řvát, brečet, chce se rozsypat a co nejvíce ukázat najevo jak ho nyní nenávidí. Koukne se na něj, jen na chvilku. Chzce vidět jak se tváří, chce vidět zda mu je jen trošku líto co dělá. Jenže když vidí ten stejný výraz co jí dává vždycky, jenže nyní je takový jiný, nyní je pro ní zahořklý a nechutný. Nechce ho ani vidět, jeho obličej, jeho samotného. Už nikdy nejlépe. Má toho v sobě tolik a nemůže nic, doslova nic. Chtěla by se teď obejmout s rodiči a říct jim všechno co má na srdci, ale je dost možné, že pokud neudělá co chce, už je ani neuvidí. Prudce se najednou zvedne a jednu mu udeří. Pořádnou facku, tak že to i ona cítí na ruce, jak jí rudne. "Zasranej hajzle." Podotkne a konečně se na něj podívá. Zpřímá a s mokrou tváří. Slyz jí stále tečou a tak si je utře a pokusí se jim dát novou plochu a taky to, aby neukazovala jak slabá v tuhle chvíli je, vždycky se chtěla ukázat jako silnější, vždycky chtěla být ta, která povede svojí vlast. "Měl jsi mě tehdy zabít. Ukázat všem jaký nehorazný kretén doopravdy jsi. Nechat se ukamenovat Tureckem, vypálit klidně celý palác i s tebou do základů. Měla jsme radši umřít, než si tě vzít. RADŠI BYCH HOŘELA V PEKLE!" Zařve na něj znovu a strčí do něj, přičemž se jí slzy spustí ještě více a začne se zalykat. "Měla jsem to vědět, měla jsem vědět že ten tvůj ledový obličej nikdy neznačil nic pozitivního, že jsem ti totálněu prdele a že ti jde jen o tvoje dobro. Neměla jsem se z toho lesa ani vracet. VÍŠ CO?" Zakřičí znovu až jí přeskočí hlas a padne na kolena silnou ránou, jakoby ztratila balanc, jakoby necítila kde je nahoře a kde dole. Nevěděla co se děje, vše měla rozmazané a kolem ní byl jen chlad. Chlad lži a podvodu. "Radši bych se k nim přidala, než žít po tvém boku." Vydá ze sebe z posledních sil, přesto ještě větu dokončí. "Ale oni si nezaslouží zemřít pro mojí hloupost a slepotu. Pro důvěru v kterou sem do tebe vkládala, do přátelství, které nikdy nebylo." Ani se na něj nepodívá, její oči jsou zavřené a tělo se klepe, ne zimou, ale studem. Studem a zlostí ze sebe. "Vezmu si tě Emire."

YASEMIN A. ARSLAN Dneska byl pro ní celkem klidná den, nečekala, že by se něco mohlo stát více, než jen nějakou nečekanou schůzku. Byla ráda, že už je za dobře s Emirem, tedy aspoň si to myslela. Ale poslední dobou byl znovu více a více chaldný. Začala to vnímat hned po té noci co spolu strávili v jednom pokoji. Pro ní to byla příjemná změna, ale možná s eho měla zeptat dříve než to udělá. A tak se k němu chtěla jít zajít podívat a zeptat se, zda je vše v pořádku. Je jí jasné, jakou dostane odpověď, přesto se o to aspoň chtěla pokusit. "Emire?" Zaťuká na jeho dveře a malinko nakoukne dovnitř. Doufá, že ho tam i najde. Jenže jeho pokoj je prázdný, vejde tedy dovnitř a pokusí se ho najít ještě jinde, ale stále nic. Možná šel jen pro něco, když ví, že je jeho princezna hned vedle a tak počká v jeho pokoji. Chce si s ním promluvit. Třeba mu vadila ta fotka co zveřejnila a nebo prostě cokoliv, ale už je jí jasné, že ať bude křičet jakkoliv, chce to s ním vyřešit a chce aby to bylo hned teď. Komunikace je klíč. Naštěstí na nic nesahá i když jí to láká a jen tak seíd na posteli.

YASEMIN A. ARSLAN Slyší jeho slova a sama ví, že ohledně Egyptského prince musí být více opatrná, sama ví že to nemůže být jen tak jednoduchá, ale mozná celý ten problém byl opravdu jen v komunikaci, kterou ona nabízí, komukoliv a vždycky. Otočí se k Emirovi, jenže v tom už slyší jak zavírá dveře. /Nesnáším tohle jeho chladný chování. N.E.S.N.Á.Š.Í.M/ Zahledí se na dveře a pořádně vydechne, načež začne přemýšlet, co by mohla udělat. Znovu pohledem sklouzne na jídlo a potom na papír vedle sebe. Na tváři se jí objeví malý úsměv a vrhne se do toho. Její ruka začne úhledným písmem psát slovo "Děkuji" a hned na to vezme a nandá si rtěnku, přičemž na dopis udělá pusinku. Při pohledu na to se musí zasmát, ale líbí se jí to. Do růžku ještě napíše malinký vzkaz: "Za dveřmi máš jídlo, nenech ho vychladnout." A i s jídlem se rozejde na chodbu. Přičemž ho položí na podlahu dveř a podšoupne vzkazík pod dveře. Stejně si vždycky může objednat nové jídlo a to taky udělá. Jakmile jí dojde, posadí se venku na otevřený a prosvětlený balkón a vezme do ruky čaj. Nyní už je ráda za ten klid, který cítí. Je to ten stejný jako v lese, ale nyní ví, že je Emir vedle v pokoji, ví že na ní není naštvaný a ke všemu má horký čaj.

YASEMIN A. ARSLAN Naštvalo jí, že sem přišli klepat, protože si užívala to co se dělo. Užívala si Emira, jeho teplo, jeho srdce i ten jeho výraz. Jenže vše to museli zkazit ty pokojské. Nejradši by je vykázala, jenže sama nemůže, nemůže prakticky nic. Jen přemýšlet nad tím co se stalo, ať si Emir říká co chce ona to cítila, na jeho odpověď se proto jen usměje a sleduje jak se všechno zařizuje, dokud neodejdou. Sama neví co dělat právě teď. Neví zda se chce k němu toočit, mluvit s ním a nebo pokračovat jak kdyby s enic nestalo. Jenže sama neví zda to by dokázala. Otočí se k němu tedy a malinko se usměje. "Děkuju, to objetí jsem potřebovala." Poví mu upřímně a zkousne si ret zevnitř, než znovu otevře ústa, aby promluvila. "Ještě jsem chtěla říct, že jsem s Mustafou opravdu měla jen diplomatickou schůzku. Nevím zda bych dokázala mít něco víc s jiným člověkem než kterého znám." Sama neví proč toto říká, proč jemu a proč teď. Nakonec ale rozhodí ruce a rozejde se k jídlu, co je na stole, načež si ho prohlídne. Je docela ráda, že to přišlo, měla hlad, ale sama přemýšlí, co by se stalo, kdyby nepřišli. Pohled nyní věnuje do jídla, načež je otočená na Emira zády a opřená rukama o stůl. "Mám hrozný pocit, že mi neříkáš všechno... v jednu chvíli jsi na mě naštvaný v další jsme v objetí a v další mě necháš několik hodin mrznout v lese. Jsi hrozně komplikovaný a já nevím proč... ale mám to na tobě ráda."

YASEMIN A. ARSLAN Na to kolik času s ním trávila a na to jak často spolu byli se jí ještě nepodařilo být u něj tak blízko. Dělo se to tak rychle, jeho odchod, pak její běh. Ty ruce, vedení a nyní je v jeho náručích, myslela si, že se ani nepohne, ale naopak on jí obejme nazpátek. Malinko se jí rozbuší srdce, netušila, že tento pocit může zažít s ním. Bylo to jiné, zvláštní, ale líbilo se jí to, ani pořádně neví proč, ale ten pocit, to hřejivé teplo, jeho vůně, silné paže a to, že to byl Emir se jí prostě líbilo, nechtěla se odtáhnout, nechtěla nic. prostě jen být v jeho náručích, být s ním a nic nedělat. Hlava už jí nemyslela a to, že nemluvil jí porpvé v životě přišlo lepší. Jenže díky tomu, že byla natisknutá na jeho hruď ucítila i to co si myslela, že nezažije. Jeho srdce. Jenže to nebylo obyčejné bití, bylo to rychlé. Až teprve potom pozvedla hlavu a z jeho náruče se na něj podívala. Její tváře byli nyní červenější a svýma očima si vyhledala ty jeho. "Emire?" Zašeptá jeho jméno, načež jí po jazyku projede jako sladký med. "Tvoje srdce buší silně.." Poví mu co cítí a pohledem poté vyhledá i jeho rty, ale zase skočí zpátky na jeho oči. Znovu otevře rty, jak kdyby něco chtěla řícct. Kdytž v tom poskočí nad zvukem zaklepání na dveře, prudce se otočí a poté se znovu koukne na svého strážce... V jejím obličeji je lítost a její srdce jí nechce pustit, ale nakonec mozek rozhodne a ona se rozejde otevřít. "Ano?" Koukne se na komornou a pustí jí dovnitř s květinami a s novým povlečením a hned za ní i další s jídlem.

YASEMIN A. ARSLAN Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, ona nad ním nikdy nezlomila hůl. Měla ho jistým způsobem ráda, tedy ne jen jistým. Byl to člověk, který jí dokázal rozesmát a vlastně i zbavit špatných myšlenek. Občas si myslela, že si je bere on na sebe, proto je tak nevrlý, ale vlastně to si myslela jako mladá teenegerka. Nyní ví, že je prostě takový a ona ho má takového ráda. Je svým způsobem speciální, hlídá jí a stará se jako nikdy jiný. Samozřejmě že má tisíce poznámek, přesto jí vždy dá pomocnou ruku. Nerada ho vidí naštvaného na ní, asi jí je jedno, zda je to na jiné, určitě si to zaslouží, ale ona tím důvodem neche být a tak když ho vidí nyní odcházet, nedokáže si dopustit to doopravdy udělat. Chvilku nad tím uvažuje, jenže její hlava jí nakonec řekne jinak a ona se z aním rozběhne. Vlasy jí vlajou z aní a její košile vlastně něco podobného. Konečně ho doběhne mimo její komnaty a chytne ho za ruku, tak moc si přeje, aby neodešel, ne znovu. Jednou v lese už jí to stačilo, slyšet jen vítr, žádné jeho mručení či nepříjemné kecání, ne.. jen klid a ticho. Počká, zda se na ní otočí a když se to konečně stane objeví se jí na tváři malý úsměv úlevy. Jeho slova jsou pro ní jako muzika pro uši a ona se konečně narovná. Je spokojená, spokojená s tím co se děje, s nimi. Už ani nevnímá, že ho drží za ruku a jsou od sebe kousek. Že jsou jeho oči jako záchrana pro její mysl. Pomalu se rozejde zpátky do svého pokoj s ním furt v ručce a opatrně taky zavře dveře, chvilku čeká a nakonec to nevydrží a jednoduše ho obejme. "Ani nevíš jak ráda to slyším. Bylo to utrpením, vědět že jsi tak daleko. Už mi to prosím nikdy nedělej." Zašeptá mu do hrudníku a pokouší se nevnímat jeho fantastickou vůni ani to, že je k němu natisklá.

YASEMIN A. ARSLAN Když jí konečně odpoví, vypadá to že je naprosto spokojená. Sedí si proto v klidu na stole a poslouchá co jí chce říct. "Jsem v pořádku, opravdu." Podotkne k němu. Věděla, že lhát mu by bylo zbytečné a ještě k tomu by to bylo zcela špatné, takže to nedělá. Přesto si všímá i těch menších detailů, které za roky pochytila. Zatínání pěsti, zatnnuté zuby a šeptání. Vypadá to, že ho něco opravdu štve a to se jí nelíbí, ne kvůli tomu, že vztekat se je něoc zlého, spíše kvůli tomu že má pocit jakoby to bylo kvůli ní. Pomalu seskočí dolů a sleduje jeho reakce dále. "Proč si myslíš že je to idiot." Pokusí se už nyní více opatrně, páč to vypadá jak kdyby měl každou chvíli vybouchnout. Na jeho poslední větu nijak reaguje, jenže to už se otáčí a jde ke dveřím. Sama neví co se jí teď honí v hlavě, jenže v tom se rozběhne a prostě ho chytí za ruku, přímo jeho. Ne dlaň, ne jen zastavit. Chytne ho za ruku a zašeptá k němu. "Prosím počkej." Většinu času mu rozdávala úsměv, ale nyní ho spíš pohledem prosím. "Nechci abys mě zase opustil, prosím. Všechno ti vysvětlím." Kouká se na něj a čeká, zda i on se koukne na ní a pokud ano, věnuje mu pohled do očí.