Nemocniční Pokoj Královské Rodiny
Princezna Evelyn vypadá, jako kdyby spala. Přístroj monitoruje její životní funkce a světelná křivka na jeho displeji v pravidelných intervalech poskakuje, aby ukázala, že její srdce je zatím dost silné na to, aby nevzdávalo svůj boj. Dovnitř se nedostane hned tak někdo. Napřed si musíte promluvit s ošetřujícím lékařem, a jelikož ve stejném pokoji leží i babička Evelyn - královna matka Mira, nezapomeňte před vstupem zaklepat. Pokud se zeptáte, jak to vlastně s Evelyn vypadá, lékař jen smutně pokýve hlavou a naznačí, že v tuhle chvíli je už je život princezny v rukách vyšší moci, ke které jako obyčejní lidé nemáme přístup. Jakmile vstoupíte dovnitř, neunikne vám, že pokoj je velice pěkně zařízený. Nachází se tu také pár kousků starožitného nábytku, závěsy v sytých barvách, dokonce bohatě zásobená knihovna a nějaké obrazy. Je to z toho důvodu, aby se tu členi královské rodiny necítili jako v nemocničním pokoji. V tuhle chvíli však ani jednu z dam nic podobného netrápí. Obě dvě spí. Evelyn je však připojená na přístroje. Její stav je o mnoho vážnější. Můžete jí tu nechat květiny, nebo nějakou drobnost. Pokud budete mít štěstí (nebo smůlu, záleží na vašem úhlu pohledu) pak zastihnete Miru Schreave vzhůru a můžete s ní prohodit pár slov.
Nebo tu nechte princezně vzkaz. Pokud se probudí, jistě jí udělá radost. Nezapomeňte, že máme pro tyto účely dokonce i formulář. https://forms.gle/TENhqnVBcE8MLbU47
Evelyn Amelia Schreave
,,Někdy mám o´pocit, že jsem stupidní spíš já..." konstatuje. Doopravdy si ale nemyslela, že je kdokoliv více či méně stupidní jen na základě toho, co mu přijde a nepřijde vtupné. ,,Že se vůbec ptáš. Myslela, že už je to všem dávno jasné." rozesměje se. To si doopravdy ještě nevšiml její závislosti na košíčkách? Podívná to situace. ,,Dobře, dobře. Ani se k tomu raději nechstám. Věř, že uchyláků jsem si zažila víc než dost." pokrčí rameny a stále jí není dobře při vzpomínce na lorda Theodora a jeho nepovolený polibek. Dělalo se jí jen z toho pomyšlení špatně. Když jí místo polibku na rty věnuje "přátelskou" pusu na čelo, dvakrát šťastná z toho není, ale nemůže ho přeci k ničemu přemlouvat. ,,Jestli si toho náhodou o sobě jenom moc nemyslíš, Zachari." pousměje se nad jeho poznámkou. Vážně by to byl tak nezapomenutelný pocit? To se asi zatím nedozví. Když navrhne, že by měl odejít, také jí to přijde jako správný úsudek. Sama byla ještě trochu unavená a měla na práci spoustu důležitjších věcí, které by ale za nevinný pokec se Zacharim ráda vyměnila. To ale nešlo, takže si bude muset počkat a trochu déle. ,,Děkuji ti za to, že si sem přišel a každý den si mi dělal společnost. Moc si toho vážím." pousměje se a pak už ho nechá s chladnou hlavou odejít a sama spokojeně zavře oči.