Charakter

Společenská, extrovertní, mnohdy i hlučná a nepřehlédnutelná. Beatrice je prostě tornádo a nebere si servítky. Nedělá jí problém si z ostatních utahovat a nebo jim říkat do očí krutou pravdu. Lidi považuje v drtivé většině případů za nudné patrony, kteří získávají na zajímavosti teprve poté, co vynesete na povrch jejich tajemství. Baví ji pitvat se svým obětem v mozku (bráno naštěstí metaforicky). Miluje filosofické debaty a morální dilemata. Zbožňuje originalitu a nenávidí nudu a předvídatelnost. Má velmi dobrý čuch na lidi a dokáže je odhadnout. Nejspíš jí slouží cosi jako šestý smysl a možná i tato vlastnost je příčinou toho, že bývá znuděná. Během prvních pár minut rozhovoru si vás nevědomky zaškatulkuje do patřičné kategorie a běda jestli nejste zajímaví. Dalším výrazným rysem je to, že je velmi volnomyšlenkářská a nesnáší omezování svobody. Je feministkou. Pokud jste se právě zhrozili, pak jí nestojíte za pozornost. Miluje hry všeho druhu. Od počítačových, po karetní, nepohrdne ani hlavolamy, hádankami, hraním šipek, kulečníku, nebo partičce šachu.

Minulost

Beato se nenarodila, nýbrž se objevila v malé vesničce na jihu Itálie. Byla nalezena jako sirotek v proutěném košíku poblíž místního kláštera. Už tady o sobě dala pořádně hlasitě vědět. Byl horký letní den, osmého srpna. Mladé jeptišky, které tento roztomilý uzlíček nalezly, se usmyslely, že jako datum narození je tento den velice vhodný a k malé uřvané lvici velmi příhodný. Dětství Beatrice bylo téměř idylické, nebýt toho, že vyrůstala v sirotčinci. Nicméně nebyla v tom sama. Naštěstí se jednalo o jeden z těch lepších sirotčinců, kde se nepěstovalo hrubé zacházení ani šikana mezi dětmi. Samozřejmě, že si některé děti, Beato nevyjímaje čas od času posteskly, jaké to asi je, mít milující rodiče. Nicméně Beatrice svůj smutek nikdy nedala najevo a schovávala jej za úsměv a silná prohlášení ve stylu: "A kdo potřebuje rodiče, když se o nás starají tak milé sestry?" Mělo to své výhody i nevýhody. Jeptišek, které pracovaly v sirotčinci bylo vždy dost. Jedna z nich dokonče učila děti o pekle, jako by tam snad sama strávila alespoň pětiletou praxi. Jelikož byla Beatrice velmi bystré dítě, nezůstala jen u učení otčenášů, historie a zeměpisu. Zamilovala si hru na klavír a přihlásila se jako dobrovolnice, když hledali do blízkého kostela náhradu za varhaníka, jenž měl brzy odejít do důchodu. Ukázalo se, že ve hře na tyto dva hudební nástroje je vskutku talentovaná, akorát bývala poněkud neposedná a nenechala se vázat žádnou partiturou. Vždyť i náboženské skladby můžete zahrát s patřičnou energií a dodat jim šťávu! A to bylo Beato teprve jedenáct let. Vedle hry na varhany, klavír a nervy sestry Agáty zbožňovala také četbu. Zejména pokud se jednalo o cestopisy a bulvární plátky. Čím byla starší, tím víc se jí začínal život v zapadlé vísce na jihu Itálie zajídat. Zkoušela si psát deník, avšak zapisovat si každý den to samé, nebylo příliš vzrušující. Ráno snídaně, pak modlitby, ruční práce, oběd, hra na klavír, večeře a spát. Ne že by byla nevděčná. Nikdy nezapomněla na svůj původ a stále si na pokoji nechávala proutěný košík, který byl jediným pojítkem mezi ní a matkou, která ji odložila. Beato byla nechtěná. Byl to úděl se kterým se každé dítě v místním sirotčinci muselo vypořádat po svém.