Už od dětství to bylo hravé a hodné dítko. Kdo by to do něj řekl, když se koukne nyní na přísného a zatvrdlého strážce. Vždy to byl rošťák plný energie, který od pomoci nešel daleko. Každého člověka měl rád a hlavně vždy věděl co udělat. Když jedna z komorných chtěla pomoct s povlečením, vždy se nabídl, když zas kuchař nestíhal, ihned tam byl i s rondonem na jeho velikost, ať už byl maličký anebo klidně třiceti letý člověk. Palác byl jeho život a byl to i jeho svět. Sice nevěděl kdo je jeho matka, či otec, ale nikdy se o to ani nezajímal. Nepotřeboval to a vlastně ani nechtěl vědět, který rodič by ho jen tak hodil před práh paláce napospas komukoliv anebo čímkoliv. Během let se taky trošku pozměnil, i když ne zas tolik hodně. Vevnitř je vždycky ten milý a starostlivý muž, jenže zvenčí je rád, když lidí nedokážou říct, jak se cítí anebo taky co chce udělat později. Jednoduše je rád, když ho lidi nedokážou přečíst i když někteří to dokážou i přes jeho snahu. Přesto všechno je rád, když má kolem sebe lidi a taky když není sám. Někteří ho znají spíše jen jako muže do postele, jenže potom co dostal novou roli v práci a je prakticky velitel je všechno ještě horší, nechce o nic přijít a hlavně aby si o něm lidi nemysleli jen to špatné. Nikdy nečekal, že mu bude záležet na popularitě anebo na tom co si o něm lidi myslí, ale lidi se mění, třeba i jeho jednou někdo změní k lepšímu. Znovu povolí staré nitky a dokáže v něm vysvobodit toho hodného chlapíka.