Damian se narodil do rodiny lékařky a strážce v královském paláci. Jeho dětství bylo poměrně normální, protože byl jedináčkem, takže měl všechnu lásku rodičů a nikdy se o ní nemusel s nikým dělit. Avšak nikdy se nestalo, že by byl díky tomu rozmazlený. Právě že naopak. Díky tomu, že byl jeho otec strážce, tak po Damianovi vyžadoval tvrdou disciplínu. Musel se naučit pořádku, poslušnosti a být silným. Jenomže Damian měl nadaní pro umění, takže mu disciplína nebyla úplně po chuti. Nejradši by se celé dny jen tak flákal a maloval nebo něco vyráběl. Chtěl být prostě normálním klukem se svými zájmy které si on sám vybral, ale to mu nebylo dovoleno. Byl vychováván docela přísně a nedej bože když něco provedl nebo nesplnil to co měl. To následovaly fyzické i psychické tresty. Otec ho bil, nadával mu, že je naprosto k ničemu, nebo mu dával nesmyslné tresty. To samozřejmě Damiana dohánělo k naprostému šílenství a zoufalství zároveň. Několikrát kvůli svému otci utekl z domu, ale vždycky byl nucený se vrátit a pak samozřejmě musel nést následky. Celé své dospívání se svým otcem bojoval a byl omezován v tom, co má rád. Toužil se stát malířem nebo projektantem budov, ale byl nucen nastoupit na vojenskou školu. Několikrát se kvůli tomu s oběma rodiči pohádal, ale když dostal od otce poslední ránu díky které skončil se zlomenou rukou v nemocnici, tak se v něm něco zlomilo. Rozhodl se, že rozhodně nebude žádným otloukánkem, protože si to kolikrát ani nezasloužil. Splnil proto otci jeho velké přání a nastoupil na vojenskou školu. První roky pro něj byly utrpením, ale jak šel čas, tak se smířil se svým osudem. Uvědomil si, že se svých zálib nemusí vzdát, což ho drželo při smyslech.

Úspěšně dokončil školu a nastoupil rovnou na výcvik na palácového strážce, protože mu tuhle práci domluvil právě jeho otec. Po zkouškách svého otce nahradil a ten si konečně mohl užívat vytouženého důchodu. Damian se své práci nebránil, protože se s tímto faktem dávno smířil a dokonce v té práci našel smysl a postupem času si uvědomil, že ho jeho práce baví, protože chránit a pomáhat lidem ho začalo naplňovat víc než si myslel. Dokonce se do své práce ponořil tak moc, že se naprosto odcizil své rodině. Navíc matce nedokázal nikdy odpustit, že se ho ani jednou nezastala, no otci dával za vinu to, že ho nutil do něčeho po čem netoužil a pak ho za všechno trestal. Odnesl si z dětství spoustu traumat, ale naučil se z nich těžit. A zařekl se, že v životě takový nebude... K nikomu.