Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, v malém městečku Illey, se sblížil mladý student ekonomiky s dívkou z Itálie na výměnným pobytu. Netrvalo dlouho a narodily se jim dvě naprosto totožné krásné dcerky s pronikavýma jasně modrýma očima a růžovými tvářičkami jako okvětní plátky růží. Nettino a Josethino narození způsobilo po celé rodině nevídaný poplach. Zvláště u jejich italských bratranců. Byly totiž jediné mladé dívčí tváře v rodině mezi sedmi chlapci. Holčička byla už odmalička neposedným dítětem s neustálým úsměvem na rtech a nápady hodnými nějakého mezinárodního ocenění. Od stavění rodinné ponorky po celém prostoru obývacího pokoje k malování fixkami po zdi, jelikož se papír zdál už jako příliš velké klišé až po číhání na Santa Klause s vařečkou v ruce za účelem více dárků, tohle dítě potřebovalo neustálý dohled. Žila s rodinou na větším ranči, kde se staraly o půdu a dobytek. Otec krom toho dostal výhodnou pracovní nabídku a začal ve velkém podnikat. Dobré známky, úžasní rodiče, báječný život. Zlom nastal, když po pěti letech firma hlavy rodiny zkrachovala. Rodina rázem padla do neudržitelných dluhů a její otec se rozhodl psychicky vyléčit nemalým každodenním požitím alkoholu. Během dvou let doprovázených psychickým týráním se manželé rozvedli. Jedna dcera připadla otci, druhá matce. Ta zabalila sobě a své dceři kufry a během několika hodin se přesunuly z Likely do Itálie, kde bydlel její bratr se svou početnou rodinou. Co se s jejím otcem dělo pak se pak dívka dozvěděla až přibližně po roce. Malý barák, velká rodina. Pánem domu byl Nettin strýc, který si zakládal na velmi přísných pravidlech pořádku ve svém domě. A jedním z takových pravidel byl i finanční příspěvek za každého člena do rodinného rozpočtu. V té době se dívka začala zajímat o studium psychologie, a aby své matce přeci jen trochu pomohla, brávala brigády v malém utulku uprostřed města. Jejich život nebyl růžový. Vždy si ale udržovaly úsměv na tváři, protože přeci jen mohlo být daleko hůř.