Prvních pár zápasů se mu dařilo, ale ty ostatní se to změnilo. Začal dostávat silnější a silnější soupeře, kteří to s lehkostí nandají patnáctiletému hochovi. To se nelíbilo jeho otci, který to považoval za slabost a svého syna povětšinou zbil za to ještě v šatně. V nemocnici s tím nikdy nebyl, protože by se ho akorát tak zbytečně vyptávali. Navíc jeho otec říkal, že je to zbytečné, že se mu to zahojí normálně. Jenže, po jednom zápase na tom byl tak špatně, že pomalu nebyl schopný chodit. Jeho otec ho měl plné zuby a sám odjel autem domů. Ryho nechal, ať se dostane domů jak chce. Na ulici ani ne v polovině cesty, zkolaboval. Měl štěstí, že ho na ulici našla jedna dívka v podobném věku, jako byl on. V jeho stavu mi připadala jako anděl. Snažila se vyzvídat, co se mu stalo a co všechno ho bolí. Její otec byl totiž jako primář v nemocnici, proto se mu snažila pomoct. I když Ry odmítal zavolání záchranky, ona ho neposlouchala. V nemocnici se zděsili, že vůbec mohl chodit, jelikož měl zlomenou nohu, četné pohmožděniny, zlomené žebra a tolik modřin, že se obávali, zda nemá i vnitřní krvácení z případně natržených orgánů. K jeho štěstí tomu tak nebylo. Když se probudil po operaci nohy, k jeho nemilému překvapení zjistil, že tam je policie, která čekala na jeho výpověď. Trvalo jim dlouho, než to z něj dostali, ale nakonec jim řekl, jak ke zraněním přišel a že ho jeho otec bil. Nestačil se divit, když za ním po pár dnech přišli s tím, že půjde bydlet ke svým příbuzným, jelikož jeho rodiče zatkli. Jenže, Henry neměl ke komu jít. Ale přeci jen se v místnosti našla dobrá duše. Angelica, dívka, která ho zachránila, se přimluvila u jejího otce, aby směl Henry nějaký čas bydlet u nich. Její otec nakonec souhlasil, jen pod podmínkou, že z něj nebude dědeček a že bude Henry pomáhat v opravách na domě, jelikož on byl už starý a nemohl vše dělat.