Nina Binetti
Provincie: Tamminis
Vzdělání : středoškolské + soukromá vysoká škola žurnalistiky
Povolání : novinářka
Stav : svobodná
Datum narození : 8. 7. /rak
Věk : 23
Výška : 172
Váha : 56
Barva očí : modrá
Barva vlasů : hnědá
Zájmy : psaní článků, kreativní psaní, učení se jazyků, četba, čas s rodinou, procházky
Dovednosti : italština, španělština, francouzština, článek otisknut v Illesku, Diplom za úspěšnou žurnalistickou aktivitu udělen NMgr. Andrewem Mcgrathem
Zdravotní stav : alergie na hrášek
FC : Odeya Rush
Na první pohled...
Jako první si na Nině zajisté všimnete jejích pronikavě modrých očí, kterým neunikne jediný detail. Když je budete pozorovat častěji možná vám neunikne drobný tik v pravém oknu. Ne že by ji to nějak netrápilo ale díky potřebné rychlosti a množství stresu ve své práci nemá pořádně čas na to to napravit. Pak tu je její prořízlá huba a malý kulatý nosík. Její tvář rámují ne nějak výjimečné ale přijatelně průměrné hnědé vlasy, většinou v super rychlém drdolu nebo pokud je čas tak vyžehlené a prostě hozené přes rameno. Neobléká se ani nějak zvlášť výrazně nebo podle posledních trendů. A to je její práce hodnotit to, jak se oblékají ostatní. Přitom ji samotné by si málokdo někde všimnul s blůzou, broží a hnědou sukní pod kolena. Aneb. nic nesmí být vědět, budu se oblékat, jak chci a nechce mě být. Do práce na sebe většinou hodí něco v nějakém odstínu šedé nebo hnědé, jakžtakž sladí s podpadky a jde. Jelikož její práce není o mluvení ale o tom, že dostane materiál a musí z toho do pár hodin vytvořit koukatelný článek tak není moc zvyklá s někým mluvit nebo se nějak hlasitě vyjadřovat. Prostě taková tichá kancelářská myška. Nebo krysa?
Charakter
Jak už jsem říkala, tak není zrovna mluvný typ. V jednom kuse drbe a kecá s kolegyněmi ale nejhlasitější zrovna není. Ani není introvert, ale pokud se v práci naskytne příležitost mít proslov tak Nina jistě couvne o pár kroků dozadu anebo pokud dojde na nejhorší běží se před šéfem ukrýt záchod. Ne že by Denverské toalety v kancelářích na půl módního a na půl bulvárního časopisu Luxurious Ends byly zrovna nejčistší. Ale plat taky není žádná sláva. Ovšem lepší je si nestěžovat. Ne že by Nině chybělo sebevědomí. Článek o nejnovějším skandálu, kdy si zpěvačka Roxana Alba na červený koberec vzala černou róbu jako na pohřeb po tom, co ji odkopl milenec nebo kde ukazuje tipy na nejlepší odstín matné rtěnky na letošní léto dokáže před svým šéfem vychválit až do nebes (samozřejmě s mírou jinak by prokoukl že to dělá jen proto aby ho odvedla od toho, že ten článek měl být hotový už včera ráno, a ne další den kdy už se balil na odchod domů). I když sebevědomí tedy má tak to, co nemá jsou ostré lokty. A to je v povolání novinářky dost důležitá vlastnost. Ovšem díky správným lidem se dostala na celkem slušnou pozici s přijatelnými kolegyněmi. Teď by se asi hodilo mluvit o Nině o takové, a nejen o její práci. To je ovšem tak devadesát procent toho, co se jí hodí hlavou. Byla vychována s tím cílem, aby byla jednou zaměstnaná a myslet na jiné věci, na to prostě už nezbývá čas. Ovšem když už dožene své článkové resty a má pro jednou volný víkend kdy ji někdo v jednom kuse nevolá každých pět minut tak i tahle holka má překvapivě nějaké koníčky.
Když teď opravdu upustíme od všechno spojené s jejím zaměstnáním, je to třeba učení jazyků. To ji ve škole i šlo a jelikož její oba rodiče jsou z Itálie tak se italsky naučila mluvit vlastně dřív než anglicky. Španělština pro ni pak nebyla problém a na střední škole zařadila i francouzštinu. Občas když ji na mobil přijde že ta roztomilá zelená sovička z Dualinga půjde zabít její rodinu, pokud si neudělá svojí denní lekci se ke francouzštině ještě vrátí ale italština a v trochu menším měřítku španělština jsou její hlavní partie co se jazyků týče. Pak jako další velký zájem se už v jejím velmi mladém věku ukázalo čtení. Sice ten diplom za čtenáře roku v knihovně ve čtvrti, ve které bydlela místo ní vždycky vyhrála ta protivná Anna Bates ze třetí třídy ale i když ji to stálo dost nervů tak se s tím smířila.
To je vlastně jedna ze jejích vlastností. Je někdy až moc vznětlivá a když má špatný den tak ji dokáže rozzuřit doběla když někdo použije špatný tón hlasu, když s ní mluví. Ještě horší to pak je, když si samým vztekem do kafe nasype sůl, a protože si nemůže nová zrnka kupovat každý den tak je nucena svou ranní kávu vynechat. A to je pak fest nepříjemná. Každopádně zpět ke čtení. Nina, pokud má klidnější období je schopná dojít si do knihovny třikrát týdně a vždy pravidelně odchází aspoň s pěti knížkami které maximálně za dva dny zase přinese zpět přečtené poctivě pod začátku do konce. Přísahám a ona jistě taky. Dále taky tráví čas se svou rodinou. Jako asi každé milující dítě. V jejich rodině bezvýhradně Nina přijede na nedělní oběd, a i když je to tak trochu aby mohla s někým v klidu probrat spor v práci ke kterým druhá osoba nemá kontext, a tak neví že Nina taky neudělala všechno bezchybně tak je má moc ráda a procházet se s nimi po přírodě, po městě nebo jen si pustit oblíbenou italistou telenovelu její maminky, kde se jen v jednom kuse řve „Mama Mia!“ ji udělá radost. Tak, a to je ona. Tichá ale přitom pomlouvavá a vznětlivá mladá Italka co se rozhodla jen tak podat přihlášku. Protože je šance 0,0000000000001% nebo spíš míň že ji vyberou. Ups…?
Minulost
Ninina matka Sienna se narodila v Italské vesničce Casstelmezzano doslova uprostřed ničeho. Dětství strávila v malém žlutém domku. K snídani pomeranč rostoucí na dvorku, k obědu čerstvě upečený chleba a k večeři ryba co její otec přes den se svými muži ulovil. Živil se totiž jako rybář. Zatímco Sienna pomáhala matce s pekárnou, ke které sloužila skoro půlka malého domečku. Ovšem nevadilo jí to. Milovala to tam. Její život byl veselý a zábavný. Plný vonícího pečiva a tradičních tanců. Pak ale přišlo to, čeho se každý rodič obává. Puberta. Najednou byla Sienna se svým životem strašně nespokojená. Že je prý nudný a vůbec ne takový jako ve velkých městech. I prosila, a prosila a nakonec s ní matka neměla nervy. Večer skončil strašnou hádkou zakončenou slovy Ginevry (maminky Sienny a babičky Niny) „Tak si klidně táhni do toho města, ale na oči mi už nelez.“ Od té doby s rodiči Sienna nepromluvila. Šla na školu a vyučila se historičkou. Nakonec ale skončila jako učitelka dějepisu na střední soukromé škole. Pravda tak jednoduché to nebylo. Na začátku neměla skoro ani na ubytování. Díky svým zkušenostem v pečení si ale brigádu v jedné restauraci na náměstí našla cekem rychle. Po večerech si ještě přivydělávala tanci a na školu tedy peníze sehnala. Byla výtečná studentka a hned jak nastoupila na učitelskou pozici padnul ji do oka jistý mladý, a taky nový učitel zeměpisu Lorenzo Binetti. No nešlo to tak rychle ale po povzbuzování všech kamarádů, a dokonce i některých zapšklých seschlých starých kolegů v učitelském sboru co poznali, jak moc se ti dva k sobě hodí spolu začali chodit. Po třech letech vztahu se ale škola, ve které pracovali zavřela, a tak mladý pár vyrazil na cesty.
Našetřeno měli dost a oba chtěli poznat nějaké ty krásy světa o kterých vždycky slýchali. Jejích poslední cesta byla v Tamminisu. Chtěli totiž spatřit do slavné muzeum a Sienna si ho tak zamilovala že v něm začala pracovat. Lorenzo si našel práci na střední škole na stejné pozici jako v Itálii a po pár letech přišla koupě domu a svatba. A jestliže po svatbě mají hned přijít děti tak novomanželský pár si dal i s dětmi trochu na čas. Sienna otěhotněla skoro čtyři roky po svatbě. O devět měsíců později pak při jedné z prohlídek nastal čas. Byla zavolána sanitka a Sienna převezena do nejbližší porodnice. O další pár hodin těžkého porodu na svět přišla malá holčička se zářivě modrýma očima, která dostala jméno Nina. Už od mala byla velmi náladové dítě a když se od ní maminka vzdálila jen na pár vteřin místnost ve které se nacházela se po pár vteřinách naplnila ohlušujícím řevem. Pro úlevu všech se ale celkem rychle osamostatnila. Ještě horší to, ale bylo, když malá Nina začala mluvit. Její první slovíčko přišlo už v roce a půl a překvapivě to bylo „pasta“ když viděla, jak Sienna vaří k večeři těstoviny s rajčatovou omáčkou. Pak ale přišlo „giro“, „fare le spese“ nebo „autostrada“. Byla to úplně náhodná italská slova ale Nina si našla zálibu opakovat vše co její rodiče řeknou a z toho si zapamatovat zrovna to slovo které z pozice malého dítěte nebude vůbec potřebovat. Nina nikdy nechodila do školky. Byla vychovávána doma kde si většinou nechávala číst pohádky a pomáhala Sienně vařit. Jak stárla Sienna ji učila číst a psát, a tak když nastoupila do školy tak sice měla trochu problémy s angličtinou ale psát a číst uměla nejlíp z celé třídy hned od prvního dne. Ne že by byla úplně nejlepší i ve všem ostatním ale literatura a cizí jazyky ji celkem šly. Většinou se spíš bavila s lidmi a občas je z některých jazyků doučovala.
Sice jí nikdy nešla fyzika a chemie a na konci dostala na vysvědčení dvě trojky, ale na střední ji bez problému přijali. Šla studovat žurnalistiku kterou se živí i teď. Na střední škole poznala i svou nejlepší kamarádku Carmen. Její jméno stejně jako Nina pocházelo že španělska a oboum tento jazyk dost šel. Postupem času se z nich stala nerozlučná dvojce, a i když se už moc nevidí tak jsou v kontaktu stále. Po škole byl čas si hledat práci. Ne že by na tom byla její rodina špatně s penězi a ona už musela pomáhat rodinnému rozpočtu, ale chtěla se rychle osamostatnit. Ovšem po pár prvních pohovorech odkud ji vykopli bez vysoké školy si podala přihlášku na dvouleté žurnalistické vysokoškolské studium. Místo toho, aby přestala překážet rodičům pro ně spíš bylo náročné, aby ji mohli školu zaplatit, ale po dvou letech pilného studia si našla konečně místo v časopisu Luxurious Ends. Bylo jí sice trochu proti srsti vytahovat špínu na lidi a pak o nich psát články ale celkem rychle si zvykla. Své osamostatnění vzala celkem vážně a našla si i byt ve vedlejším bloku pár ulic od kanceláře kde spolu s jejím kolegyněmi celý den seděla. Nebylo to sice nejluxusnější ubytování, ale jí to stačilo. Obývák s malým červeným gaučem, drhaným kobercem a levnou televizí. Trochu zašlá ale funkční kuchyně, koupelna vypadající že byla naposledy použita někdy ve Viktoriánské době a ložnice s vrzající postelí a skříní s moli.
Trvalo jí skoro rok, než se těch molů zbavila. Aspoň tam byl ale balkón, kde mohla pěstovat rajčata a bylinky na vaření a kuchyně se s pár výměnami celkem vybarvila. Koupelnu ale musel vyházet celou, a ještě řešit několik měsíců plíseň. I tak se ale celkem rychle zabydlela. Našla si spolubydlící což byla vlastně její kolegyně a pořídila si kočku. Jednou když už měla končit v práci si prohlížela internet a vyskočila tam na ní informace o Selekci. A opravdu. Když dorazila domů, už tam na ní čekala obálka s přihláškou uvnitř. Trochu se pro sebe usmála, a protože neměla ten večer co dělat rozhodla se ji jen tak z nudy vyplnit. Aspoň se trochu zabaví.
