Asdis

Země : Egypt (původem z Islandu)

Vzdělání : základní do 6 třídy, pak soukromé v paláci

Povolání : konkubína Egyptského budoucího sultána

Stav : nedobrovolné soužití

Datum narození : 1. 2. / vodnář

Věk : 24

Výška : 165

Váha : 50

Barva očí : modrá

Barva vlasů : zrzavá

Zájmy : tanec, balet

Dovednosti : mluví plynule Anglicky, Islandsky a Egyptsky
Zdravotní stav : dobrý

FC : Abigail Cowen

Na první pohled...

První co každého na této mladé dívce zaujme jsou její zářivě rudé vlasy, které opravdu nejdou přehlédnout. Ona tedy nejde přehlédnout vůbec, protože o sobě vždy nechá moc dobře znát, ale tento poznatek jejího vzhledu vždy přitáhne pozornost jako úplně první. Až poté jsou to její dost jasné modré oči, kterými většinou propaluje kohokoliv, kdo se do nich podívá. Převážně teda Mustafa, neboli Osmáka, jak má ve zvyku jej nazývat. Poté to taky může být její poněkud drobná postava, která je lehce vyčnívající z davu, především kvůli její výšce. K její velikosti je opravdu drobounká. Pak už to samozřejmě bude její chování i mluva. Má dost silný Islandský přízvuk, byť jej jenom hraje. Tedy samozřejmě ona jej má, protože před polovinu svého života tímto jazykem mluvila a narodila se zde, ale umí úplně plynule Egyptsky a Anglicky, když mluví v Egyptštině, většinou byste ani nepoznali, že je to její druhý jazyk, no ona přesto schválně nechává Islandský přízvuk. Je to její poslední snažení si zachovat kousek z jejího původu, kromě hodně světle pleti a zrzavých vlasů.

Charakter

Popsat tuhle složitou osobu je snad nemožné. Není to tím, že by snad měla osm povah, je to především tím, že její práva podoba a charakter se na venek jednoduše neukazuje. Skrývá ho hluboko na dně všeho toho co jen vymýšlí navenek. Její matka jí vždy říkala že jednoduše musí zůstat soustředěna na to, aby vždy ona byla na konci výhercem a nikdy se nenechala zlomit a ona se tímhle obrnila. Silná žena, která se nenechá odstrašit čímkoliv. Mnohdy je to ale nakonec jen ustrašená kočka, která si hraje na tygra s drápy a přitom má ty své zlomené. Syčí kolem sebe a přitom se tváří že mocně řve. Je to to poslední co jí zůstalo, boj a síla k tomu se bránit až do konce svých dnů. Jestli někdo kdy hledal samostatnou ženu ve své podstatě, ona by byla ten příklad, který by měli ukazovat. Místo toho ji ale zavřeli ve zlaté kleci, která se tváří jako její záchrana a přitom jí jen drží v tom, aby neutekla. Má svoje temné démony, které nechává vyjít na povrch a to především, když je v okolí Mufasa. Když už se však ukáže na světlo to pravé já, které si tak silně chrání od vnějšího světa, člověk může zjistit že je to usměvavá dívka, která se velice ráda směje a je jí většinou úplně jedno nad čím a sama má svou vtipnou stranku.

Dívka, která má jen strach, protože se nechala nachytat jen jednou a kde se dostala, do otroctví. Dívka, která nikdy pořádně neměla šanci vyrůst a stala se ženou, dřív než by měla. Tohle však vidělo jen velmi malé procento lidí a většina z nich jen většinou zahlédla střípek téhle její povahy, než ji zase skryla za maskou bezcitné mrchy, která by nejraději všem polámala kosti a snědla jejich maso zažívá přímo z nich. Jeden z téhle lidí, samozřejmě kromě jejich rodičů, ještě než je viděla naposledy je třeba právě Osmák, u něj se však opravdu drží aby mu tuhle stránku nikdy neukázala, protože pak by přece mohla naznačit, že si snad jeho společnost občas i užívá a něco takového je neodpustitelné. To samé ohledně ostatní dívek z jeho sbírky. U nich za celou dobu nevyhledávala žádné kamarády ani společnice na dlouhé hodiny nudy. Vždycky věřila že kdyby jen ukázala kousek slabosti, ostatní dívky by ji sežraly zaživa aby se dostaly na její místo. Aby byly oblíbené. Užívala si tuhle část toho celého. Toho že mezi oblíbenými, byť jí to nechává v noci beze spánku…to uvažování proč. Je hnusná, nepřizpůsobivá a dělá všechno jen aby mu dělala zle, viděl snad na ní to že je to jen hraje?

Minulost

Narodila se do velké rodiny na Islandu, byla tehdy sedmým dítětem do rodiny, třetí holčičkou a posledním dítětem. Její rodiče však byli z jedné z bohatších rodin na Islandu, takže nikdy netrpěla chudobou, právě naopak většinou měla to co chtěla. Možná díky tomu jí i později podrazilo vše co mohlo nohy. Do svých čtrnácti se měla skvěle, měla kamaráda, dokonce i svého prvního přítele. Ne že by ten jejich vztah byl o něčem víc než o držení za ruce a pusinkách na líčko. Ve škole byla docela populární a učitelé jí taky měli rádi. Zastávala se slabších a neměla daleko k ráně. Mnohdy byli její rodiče volání do školy, buď poslechnout si pochvaly k jejím známkám nebo řešit rvačku. S jejími sourozenci měla skvělý vztah, i když její nejstarší bratr byl deset let od ní. Všichni jí pomáhali a chránili jí i když to nepotřebovala. Její matka z ní vychovala samostatnou mladou dámu, která se v životě neměla ztratit. To se však nakonec ukázalo zbytečné. Ten večer jakoby jí pronásledoval. Pamatovala si ho tak dobře, až by to někdo popsal posedlostí. Bylo chladno a ona se vracela od kamarádky, která bydlela ani ne dva bloky od ní. Byla to deseti minutová chůze pěšky. Před hodinou padla na krajinu tma ale ona se nebála. Kdo by se bál, znála to tam skvěle, kolikrát už tudy šla. U kamarádky probíraly klasické dívčí věci v jejich věku. Make-up, novou hudbu co vyšla, kapely a především ty sexy herce a filmy v kterých byli.

Měly v plánu se kouknout na jeden nový a jejich favoritem. Nezapomněly ani probrat jejich kluky. Ona to viděla na skvělý cestě s Styrrem. Její kamarádka ale Styrra neměla ráda. Zrovna zatáčela do její ulice. V světle lamp byl pouze ten roh ve stínu. Kdyby tenkrát přešla na protější chodník, kudy chodívala běžně právě kvůli světlu, vše mohlo být jinak. Ona však zrovna ten večer byla líná. Když vešla do stínů budovy, ani si nestihla všimnout figury, která se zde schovávala. Nestihla se bránit ani vydat hlásku. Dřív než se vzpamatovala měla ubrousek na rtech a silné paže okolo těla. V dalších vteřinách začala upadávat do bezvědomí z tekutiny napuštěné na látce. Naposledy mrkla a podívala se směrem na její dům, byl tak blízko, že na něj dohlédla. Kdyby byla blíž, možná by i viděla do okna, kde jí už vyhlížela její mamka a čekala na její příchod, kdyby byla blíž možná by i její mamka naopak viděla jí jak jí unáší, jak padá do pasti a jak jí jak pytel brambor nabírají do černého SUV a odváží pryč. Jenže ona nebyla dost blízko na nic z toho.

Probudila se s šílenou bolestí hlavy až v letadle. Z prvu tedy ani nevěděla že je to letadlo, to zjistila až když vykoukla z okna vedle ní a tam byly jen kilometry mraků. V tu chvíli už se svítalo, ale slunce bylo stále schované pod mraky. Samozřejmě byla upoutána k sedadlu. Z toho co mohla poznat bylo, že letadlo je soukromé a není dvakrát levné. Nikdo však s ní tam kde byla nebyl. Možná jí hodili někam do zadu, nebo jí fakt snad poslali někam samotnou? Kde vůbec letěla a co se vůbec stalo. Je to snad nějaký blbý vtip nebo snad jen sen? Neuměla to poznat. A ta bolest hlavy to nezlepšovala. Za chvíli tak upadla do spánku znovu. Pak už neprobudila. Prospala vše. Jak jí přistáli s letadlem, i to že v letadle nebyla sama, prospala i to jak jí převáželi autem. Ten přenádherný výhled na Egypt v kterém se ocitla. Probudila se až na matraci, vedle dalších na kterých byly další dívky. Přímo tucty. Když otevřela své oči nemohla tomu uvěřit. Vykřikla strachem a schoulila se v rohu, měla to štěstí že její "postel" byla poslední a v rohu. Teď jí teprve v hlavě problikla ta nejhorší možnost. Unesli jí. Slzy jí tekly vodopádem. Nešly zastavit. Tekly celé hodiny. A pak se zastavily. V momentě kdy se otevřely dveře a v nich několik cizích lidí. Jakoby vycítila že slzy jí nebudou k čemukoliv. Popadli jí a někým vedli, celé tohle dění byl jako nechutná noční můra, všichni mluvili jazykem, který jí byl tak cizí. Ty tváře byly cizí.

Dokonce i zdi jakoby byly z jiného materiálu než z toho co znala. Převlékli jí a upravili. Dali jí najíst a pak vrátili do té místnosti. S ostatními. Takhle to šlo několik dní, možná týdnů. Ty ostatní nebyly jako ona. Všechny byly snědé, hnědé vlasy a oči. Byla jako jako exotické zvíře. Světla kůže, jasné rudé vlasy a oči v blankytně modré. Byla i jedna z nejmladších. Měla s nimiž ale něco společného. Byly stejně vyděšené jako ona. Za ten čas, který s nimi trávila se naučila základy jejich jazyku, rozumněla jí aspoň částečně. Ne však dokonale to ani z daleka. A když si konečně zvykla, když přestala mít naději, že by jí zachránili a dokonce přijala to co se děje, stalo se to znovu. Přišli z rána, poznala to díky oknům. Začali jí upravovat a pár dalších dívek, těch které byly podobné jejímu věku, ty starší nechali v tom pokoji. Oblékli jí do šatů, které sotva něco zakrývali. Všechny dívky měly šaty bílé nebo světle barvy. Jí daly černé. Ta černá ale nebyla jen ledajaká, byla skoro až nebeská. Jakoby koukala do černé díry ve vesmíru, polykala jakékoliv světlo, které se na ní objevilo. Sukně vedla až k zemi, spadala kolem jejích nohou, na každé straně od vršku jejich stehen až k zemi dva rozparky. Jediné co skrývalo její kalhotky byl prostřední pruh sukně. Látka dále vedla přes její hruď a kolem krku, odhalovaly i její záda. Vlasy jí nechaly volně pouze do nich zapletly jakési zlaté ozdoby, které ani neviděla, ale věděla že tam jsou. Na nohy jí daly ze stejné látky černé podpatky, v kterých neuměla ani chodit a zavázaly oči než jí hodilo do auta. Věděla že s ní jede víc dívek, cítila jejich přítomnost…ten strach co se s nimi děje.

Něco na ně celou dobu křičeli, ona však stíhala přeložit tak jednu třetinu všeho. Jedna z vět znamenala jasný příkaz že mají celou dobu koukat do země. Když jí pak vyvedli, přivedli jí do dalšího domu, jak se později ukázalo, do paláce. Sundali jí z očí tu látku, která jí bránila vidět. Samozřejmě že nekoukal do země, čekali snad že to udělá? Koukala všude jen ne na podlahu. Snažila se i zachytit co mluví ale to co říkali nedávalo smysl, tedy…to si myslela. A pak se její oči střetly s jeho. Ani nevěděla že je někdo obhlíží. Věděla že stojí v řadě, že vedle sebe má další děvčata. Ale neodvážila se podívat do strany, koukala jen před sebe a pak najednou do těch zelených oči. Tak proklatě zelených oči. Došlo jí to, v ten moment, všechno co slyšela a myslela že překládá blbě. Než stihla všechno zvážit, někdo jí křičel do ucha a táhl pryč. Teď už se ale bránila. Ne tohle nemohla být přece pravda. Kopala kolem sebe ale byli na ní aspoň tři. Odvedli jí pryč, tedy spíše odnesli. Ta místnost kde jí odtáhli byla zatuhlá, bez oken, s malým světlem. Něco uvnitř ní vědělo co jí udělají, že měla koukat na tu blbou podlahu.

Doma na ní ani otec nevztáhl ruku, na tož tři urostlí muži. Bránila se, škrábala a dokonce i jednoho kousla. Tohle ale nebyla děcká rvačka na školním hřišti. Nechali jí tam ležet. Domlácenou a neschopnou se postavit. Cítila že jí odněkud teče krev ale nehodlala se podívat. Ležela na té betonové podlaze a přemýšlela. Co udělala blbě že jí bůh tak strašlivě potrestal. Ten den brečela naposledy, nebrečela jako vždy, většinou vzlykala a lapala po dechu, tam v té těmnotě ale brečela potichu. Ze začátku ani nevěděla že jí slzy tekly. Tekly jí po tváři, ona bez emoce koukala do tmy nad sebou a tiše se modlila k Bohu aby jí nechal snad i umřít, v tichu a klidu, tam a tehdy. Tolik štěstí jí však ten nahoře dát nehodlal. Když už jí poslal do pekla, proč by jí zachraňoval že ano? Ani nevěděla jak dlouho tam ležela, bylo to však dost nato, aby jí slzy došly. V ten moment se v ní něco zlomilo. Jakmile jí z oka utekla poslední slza, utekla s ní i poslední vzpomínka na její staré já. Zlost byla lepší než pláč, než trápení a než hamba. Pak se otevřely dveře a oni jí vzali pryč. Světlo světa bylo z prvu až moc silné a poté co jí lehce ošetřili a převlékli jí dovedli do nového domova. Do toho proklatého harému. Ještě horšího a proklatějšího budoucího sultána. Ze začátku se bránila vůbec učit jazyk a etiketu, učitele napadala a celkově se vlastně snažila o vše jen ne o to co měla. Nechápala že jí on však chtěl blíž a blíž k tělu. Když s ním byla sama, měla myšlenky kdy hledala něco ostrého, dokonce uvažovala jestli by stihla rozbít okno a bodnout ho než by někdo došel. A pak ještě ty časosběrné procházky po plážích. Jak těžké by bylo ho utopit. Ne lépe, jak jednoduché by bylo utopit sebe. Časem ale tyhle myšlenky spíše přešly na zábavu. Jak jen ho naštvat o trošku víc než minule. Něco jí na tom štvalo, že z nenávisti, přešla spíše jen na pomstu, že vzdala po rocích to, že by se dostala pryč. A přitom on ne a ne se vzdát. Vše co vymyslela aby jí prostě nechal na pokoji a on nic. Čím více s ním byla, tím více se z toho, že by po něm hodila něčím, třeba židlí, stalo to že by po něm hodila něčím, třeba sebou. A ona si to ani neuvědomovala. Protože jí stále držela nenávist. Když už ale měla chvíli klidu, snažila se vypnout a odejít z tohohle hnusného světa pomocí tance, jen hudba a ona. Přitom bylo vše tak klidné, jakoby nic co se stalo nebylo reálné.

A pak přišel ten den, kdy si adoptoval toho klučinu, tu nevinnou duši, někdy na to dítko koukala a chtělo se jí znovu plakat, když si vzpomněla co se stalo jeho rodičům. Chtělo se jí plakát po tolika letech, ale nic. Ani kapka slzy. A pak jej viděla s ním a na chvíli, na pár vteřin snad zahlédla přes tu černou oponu co kolem sebe pověsila a snad i uvěřila že život není tak špatný a že její věznice není až tak těsná a možná dokonce že ani věznitel není tak zlý, než to zase rychle smazala z myšlenek. Když jí pak oznámil že jede do Illei a ona jede s ním, ten den rozbila spousty soch a židlí o zem. Nevinný výlet pro kohokoliv ale ona si uměla najít ten špatný úmysl. Určitě jí tam bral jen jako trofech. Jako bílého tygra na ukázku, jediný exemplář v jeho zpropadené sbírce lidského masa. Co si jiného? Měl spoustu, dokonce i krásnějších, minimálně z jejího pohledu, dost především poslušnějších a ještě více dívek, které by za takový úžasný a slunný výlet trhaly ruce. Ne on si vybral jí…to nemohla být náhoda.