Mustafa Osman El-Sayed
Země : Egypt
Vzdělání : soukromé v paláci
Status : korunní princ / guvernér Luxoru
Stav : svobodný
Datum narození : 15. 8. / rak
Věk : 25
Výška : 180
Váha : 75
Barva očí : zelená
Barva vlasů : tmavá
Zájmy : Rodina a hlavně Ahmed a přátelé, četba knih, výroba šperků, plavání, hudba, hra na klavír, tanec, společnost krásných žen (Hlavně těch z jeho harému), šerm, Matrak, jízda na koni, jachting, plavání, má velkou sbírku rychlých a luxusních aut, procházky po pláži ve společnosti konkubín, Ahmeda, nebo jeho čtyřnohé krásky jménem Zoraya.
Dovednosti : je mistrem v Matraku, ovládá několik jazyků. jako Angličtinu, Turečtinu, Francouzštinu a pár dalších. Ovládá diplomacii a je guvernérem Luxoru.
Zdravotní stav : Má několik jizev na svém těle a je alergický na jablka.
FC : Süreyya Akın Akınözü
Mustafa, nebo-li jak mu také říkají jeho blízcí a rodina Osman je 180 cm vysoký a nikdo první pohled máte pocit, jako by Vás chtěl zastrašit. Má krátké černé vlasy, smaragdově zelené oči, ostře řezaný obličej, který po většinu času zdobí lhostejný, nebo soustředěný výraz a na jeho tváři je patrné několika týdenní strniště. Málokdo má příležitost vidět jej se skutečně usmívat. Kromě jeho rodiny, skutečných přátel a někdy i jedna z jeho oblíbenkyň Asdis a je skutečně vzácné vidět jej se usmívat. Jeho tělo je svalnaté a vypracované hlavně díky mnoha a mnoha hodinám v posilovně, nebo si sem tam skočí zaplavat, nebo jej můžete vidět trénovat s mečem, či šavlí, nebo také často provozuje Matrak. Jeho tělo zdobí i několik jizev, které má od dětství, nebo si je způsobil sám pči trénování šermu a Matraku, ale několik jizev má i z důvodů útoků nespokojených muslimských organizací, kteří nesouhlasí s tím, aby byl Egypt sultanátem.
Na první pohled...
Charakter
Co se jeho povahy týče, pak je na něj spoleh, pokud teda patříte mezi ty lidi, kteří jej zaujmou a to potom dokáže naslouchat lidem kolem sebe a snaží se pro ty na kterých mu záleží udělat maximum, co zvládne. Nesvěřuje se jen tak někomu, pokud jej nezná a nemá k němu důvěru, takže se lidem na potkání skutečně hned jen tak neotevře a snaží se si od nich držet odstup dokud je aspoň trochu nepozná. Není namyšlený, nebo zlý, ale prostě se snaží si se svými problémy poradit sám, než aby někoho požádal o pomoc. Nechce zatěžovat svou rodinu a blízké přátelé tím, co si musí vyřešit on sám. Naopak, když jej někdo skutečně pozná a dovede se mu k němu dostat blíže přes jeho hradby nepřístupna zjistí, že je vlastně ochotný, snaživý a ochranářský k těm na komu mu opravdu záleží a to je schopen se i s někým poprat , nebo zabít jen, aby se osoba, kterou si k sobě pustí byla v pořádku. Rád si povídá skoro o čemkoliv, když má dobrou náladu a pokud jí nemá, potom nemluví a jen se věnuje svým povinnostem, které mu byly přiděleny jeho matkou, jelikož jednou usedne na trůn, jako Egyptský Sultán namísto ní. Povinností má tedy mnohdy víc jak dost, ale jsou i dny, kdy jdou povinnosti budoucího panovníka bokem a on se věnuje svým soukromým záležitostem.
Má i několik zájmu, jako je kromě trávení času s Ahmedem, rodinou, nebo přáteli také četba knih, tanec, společnost krásných žen, šerm, Matrak, auta, plavání, jízda na koni, jachting, procházky na pláži a blbnutí se Sarabi, která je jeho nejoblíbenějším mazlíčkem a jedná se o samičku Ashery a spousty dalších. Pokud na sobě nemá zrovna oblek, nebo tradiční oblek jejich země, protože na tradicích jejich kultury si jejich dinastie dost zakládá a to tak hluboce, že kdokoliv kdo nedodržuje přísně dané zákony a tradice jejich země, pak neváhají a krutě ukáží těm, co si je dovolí urazit neváhají využít svou moc jakýmkoliv způsobem.
Nejvyšším trestem je zde smrt. Ale zpět k oblečeni. Pokud nenosí obleky, nebo jejich tradiční oblečení, pak rád nosí normálně pohodlné kalhoty, trička, nebo někdy i košile. No prostě to v čem se cítí pohodlně a příjemně. Co je ovšem jedinou věcí, kterou neustále nosí při sobě, je zbraň, kterou má vždy šikovně ukrytou, aby jí nikdo neviděl, dokud není potřeba, aby jí ukázal na světlo.
Minulost
Takže fajn. Teď, abych Vás obeznámil s mou celkem zvláštní minulosti, co? Tak to tedy vezměme hezky od začátku. Narodil jsem se tak, jako každé dítě. Pokud se nejedná o někoho, koho kousl upír a ten dotyčný si zrovna neprošel proměnou.. heh. Mými rodiči však jsou Safira El-Sayed Egyptská Sultánka a muž, který po uzavření manželství po domluvě s mou milovanou babičkou Buthainah přijal své královské jméno, kterým se nyní prezentuje. Tím jménem je Kader, ale jeho rodným jménem jej oslovují jen za zdmi našeho hlavního sídla, kde žije s mou matkou. Pro lid a turisty je to prostě Jeho Výsost princ Kader. K tomu, jak se mí rodiče seznámili vám asi řeknu jen to, že se spolu poprvé potkali, když byli oba na návštěvě u francouzské královské rodiny. V tu dobu byla má matka jen pouhou princeznou. Následnicí trůnu se stala až později a to pro to, že její nejstarší z bratrů, který měl nastoupit na trůn jako Sultán, byl zabit, když Egypt vedl válku s Tureckem, které je již pár let pod naším sultanátem. Mimochodem otec pár let nevěděl, že vůbec existuju, ale to byla čistě režie mámy, ale to je na dlouhý vysvětlování a tím Vás zatěžovat nebudu. Moje dětství bylo spokojeně a já byl šťastný malý kluk, co rostl, jako z vody, zlobil mámu, babi s dědou, tety, strejdy... Prostě všechny, co byli z máminy strany.
I když jsem byl jedináček, přesto jsem se často sčuchnul s vlastními i nevlastními bratranci a sestřenkami, co byli zhruba v mém věku a to potom bylo něco! Když jsem byl malý, často jsem se mámy ptal, proč bratranci a sestřenice mají táty, kteří jsou mí strejdové, ale já tátu nemám. Vždy jen řekla, že ho brzy poznám a já tak spokojeně usnul. Do dnes si pamatuju, když mi máma představila pro mě tehdy cizího chlapa s tím, že je to můj táta. Nevěřil jsem jim a toho cizího chlapa jsem neměl vůbec rád, ale po několika měsících jsem byl šťastnej, že i já mám konečně svého tátu a přijal jsem ho v pohodě.
V mých osmi letech začala má soukromá výuka v našem paláci a já byl do mých deseti let i celkem vzorný žák, ale když jsem si nemohl hrát tolik, jako bratranci, nesnášel jsem to. Kdo by to taky miloval? Učit se všechny ty věci jako čtení, psaní, Angličtinu, Arabštinu, Egyptskou Arabštinu, Turecky a další jazyky, vše o etiketě, dějiny země a nějaké ty základy několika málo jiných zemí a čím starší jsem byl, přibývalo mi více učiva a povinností, které, jako budoucí Sultán musím znát. Ve svých patnácti jsem díky své matce dostal funkci guvernéra v Luxoru ve kterém mi byl přidělen palác, který jak jinak než patří už několik desítek let naší dynastii stejně tak, jako mnoho jiných paláců a sídel napříč celým Egyptem. V zemích, které se nám během těch let povedlo dobít a staly se tak součástí našeho sultanátu nám také patří několik sídel a paláců. Jako například palác v tureckém Edirne. To jsem, ale odbočil. Stal jsem se tedy guvernérem Luxoru a v ten samý den, kdy jsem byl jmenován do téhle funkce se začalo s výběrem dívek do mého vlastního harému, který v den mého odjezdu jel se mnou do mého paláce. V tom samém věku mi jeden významný muž, kterého jméno zde nebudu zmiňovat, poslal dar. Poslal mi několik dívek do mého harému. Jako jistý způsob jeho gratulace k mému guvernantu a harém se tak rázem rozrostl. Mezi těmi „darovanými“ konkubínami do mého paláce přicestovala i jistá rusovlasá, pobledlá dívka o které jsem se dozvěděl ještě v ten den, kdy přijely do paláce, protože se celkem hlasitě a hlavně potestativně odmítala podvolit pravidlům harému. V ten večer jsem procházel harémem, kde se dívky musí seřadit a sklánět své hlavy na znak úcty a ona jediná si tam stála a jen na mě hleděla a můj pohled tak spočinul na ní, ale nezastavil jsem se u ní. Pohled jsem zase vrátil před sebe a pak jen slyšel, jak něco hudrovala, když na ní jeden z eunuchů křičel, že tohle si nesmí dovolovat a čeká jí trest. Jaký? To nevím. O rok později se právě tahle rudovlasá dívka jménem Asdis stala jednou z oblíbenkyň a musím uznat, že i když mám oblíbenkyň asi deset, ona je pro mne číslem dvě! Nikdy se s ní nenudím a je častou společnicí v mých komnatách ať už jako milenka, nebo spolu jen večeříme. Je jednou z mála, které s sebou brávám, jako doprovod na nějaké ty významné akce a události. Všichni, co znají, jak to v harému funguje ví, že, když je má oblíbenkyně přítomna na jakékoliv události, nesmí se jí dvořit a už vůbec ne jí jakkoliv nadbíhat a dotýkat se jí nemravným způsobem. Na mé oblíbenkyně se prostě nesahá, pokud je vám život milý!
Ale vraťme se do doby mých šestnácti let a k tomu když jsem měl čas pro sebe. Byl jsem rád, když jsem se mohl věnovat svým koníčkům, jako jízda na koni, šerm ke kterému se v pozdějších letech připojila i manipulace se střelnou zbraní a později mne uchvátil sport jménem Matrak, plavání, posilování a, co mám nyní opravdu za relax je samozřejmě v první řadě čas strávený s Ahmedem, nebo zavřít se někde s nějakou zajímavou knihou a nechat se vtáhnout do jejího děje, jinak tomu není ani u poslechu nějaké hudby, která mne zaujme, čas se Zorayou a procházky s ní, nebo jen obyčejná klidná procházka po pláži ve společnosti nějaké z oblíbenkyň, ale s Asdis je to prostě vždy hard, protože nikdy nevím, čím se mne pokusí naštvat. Není to s ní jednoduché a to mne na ní svým způsobem baví, ale nesmí se to přehánět. A pak je tady i možnost, kdy si prostě sednu za volant některého z mých sporťáků a prostě se můžu hulvátsky projet. Rád si taky zajdu někam do společnosti a obzvlášť spokojenej jsem, když ta společnost má dobře vyvinutý hrudník, sladký úsměv, vlní se do rytmu hudby a umí se bavit a není to jen nudná blbka. No a v neposlední řadě mne baví i výroba šperků, po mé drahé oblíbenkyně. Eh, teď jsem malinko odbočil. Své rodiče stejně, jako kteréhokoliv člena své ne zrovna malé rodiny si vážím a to, že jsem vůči nim ochranářský je samozřejmostí. Tohle platí i v případě těch mála přátel, co mám. V mých osmnácti letech jsem měl možnost zjistit, jaké to je, když je člověk opravdu zamilovaný mimo svůj vlastní harém. Moje srdce patřilo několik měsíců jen jedné jediné ženě a tou nebyla žádná jiná, než Rumunská princezna Elisabeta. Bylo to strašně hezké, ale bohužel nám do karet nehrála ta vzdálenost, která mezi námi je a Vztah na dálku, vídat se jednou za čas a neustále si psát zprávy mi přestalo vyhovovat a tak jsem byl nucen náš „vztah“ prostě ukončit. Navíc Elisabeta není v mém harému a není muslimkou. Další důvod proč by náš případný vztah nemohl fungovat. Ne vždy to v naší rodině bylo zalitý sluncem. Před necelými čtyřmi lety otřásla celým světem a hlavně naší rodinu hodně nepříjemná věc. Bylo to v den, kdy se oslavovaly třicáté narozeniny jednoho z mnoha nevlastních bratranců. Já jsem se cestou do jednoho z našich sídel zastavil v domě tety Amiry a strejdy Rashida a od bratrance Faraha a jeho manželky Lily vyzvedl jejich teprve několika měsíčního syna Ahmeda tak, jak jsme se domluvili. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme zase na oslavě a spolu s malým princem, kterému jsem něco, jako kmotrem a stal se tak jeho poručníkem v případě, že by to byla potřeba jsem jejich sídlo opustil v autě, které jsem řídil já sám a spolu s námi jely i Nurbanu a Asdis. Za námi samozřejmě jelo další auto, kde se nacházela ochranka.
Spolu s prckem , který spal v sedačce na zadním sedadle jsem bez problémů dojel na místo a i s dítětem v dětské sedačce vešel dovnitř sídla. Vše probíhalo skvěle. Pozvání hosté přicházeli a zábava se pomalu rozjížděla a já spolu s mámou a tátou jsme zrovna byli v jednom ze salonku, kde byl klid a máma zrovna chovala Ahmeda zatím, co já jsem nervózně pochodoval po místnosti a s tátou jsme řešil, že se mi nelíbí, jak dlouho to trvá tetě, strejdovi, bratranci s Lili. Telefon mi ani jeden nebral a ani nikdo z ochranky, co jela za nimi a já stejně tak, jako rodiče jsem mlčel a vždy když jsem se nedovolal, jen jsem zakroutil hlavou, že to nikdo nebere. Sem tam jsem se podíval i na Asdis, která tam byla s námi a seděla v rohu místnosti. Otec se vydal spolu s jeho ochrankou na cestu a v podstatě jim naproti a zjistit, co se děje. Já jsem stále zkoušel telefony, ale bezúspěchu.
Jakmile se otec objevil ve dveřích salónu jsem, ale přestal pochodovat a celý jsem ztuhnul, když jsem uviděl výraz táty a potom se v místnosti nesly jeho slova a tón jeho hlasu, který nám jen řekl to, že na jedné z cest, které k sídlu vedou nejspíš explodoval kus vozovky a všude je kouř a oheň a mezi troskami zahlédli teď již vrak, který se podobal autu, které měl bratranec Farah. Hlavou mi hned blesklo jen jedno - útok některé z organizací, nebo snad útok rebelských Turků. Když jsem se vzpamatoval hned jsem se rozeběhl za tátou a všechny jsme o tom informovali. Z oslavy narozenin se rázem stal jeden z nejhorších dnů v našich životech. Jsou to už skoro čtyři roky a malý princ se tak stal prakticky mým synem. Dáky dohodě kterou jsem s bratrancem podepsal za přítomnosti soudce jsem nyní něco, jako jeho kmotr a je samozřejmostí, že jsem se bez sebemenšího zaváhání ujal opatrovnictví a od toho dne, co on přišel o oba rodiče, jsem se stal jeho „tátou" já sám. I když mám sám spoustu povinností, které musím jako nástupce Sultánského trůnu řešit, nikdy jsem tohohle rozhodnutí nelitoval, protože radost v jeho dětských očích, usměvavý bezstarostný obličej mi za to stojí. Navíc nikdy není sám, protože mi pomáhají rodiče a samozřejmě chůvy, ale i jedna z mých oblíbenkyň – Asdis. No a teď k aktuálním věcem. Zhruba před měsícem jsem se dozvěděl od rodičů, že v Illeyi o které jsem toho dost slyšel a něco jsem i četl se chystají uspořádat Selekci. Tohle bylo něco, co mne přimělo se postarat o to, abych se do téhle země podíval. Prý jsem tam jednou byl s mámou, ale byl jsem malý, takže si ten výlet nepamatuju a nastal čas, abych se konečně do Illeyi dostal a záminka sledovat Selekci, která je u nich tradicí vždy, když jejich následník trůnu dosáhne určitýho věku je podle mě příležitost, kterou si jednoduše nenechám ujít ani za nic. Samozřejmě, že spolu se mnou jede i Ahmed a služebnictvo spolu s oblíbenkyní číclo dvě, které mi prostě nesmí chybět. Mám rád své pohodlí a nestojím o někoho, koho by mi přidělili na místě. Přítomnost Zorayi je také více než samozřejmostí. Už teď jsem zvědav, co vše mě i Ahmedovi Illeá přinese.