Adrian se narodil jako prvorozené dítě do královské rodiny Schreave, tudíž mu bylo dáno, že se jednou stane právoplatným králem celé Illéi. A to ještě malý Adrian neměl ani tušení o tom, co všechno jeho rodina ukrývá za tajemství... Královskému páru Evelyn a Valentinovi Schreave se rok na to narodilo druhé dítě, tentokrát malá Sienna, která se ale narodila předčasně, takže musela být jistou dobu v inkubátoru. Bylo jasné, že ani její, a ani Adrianova cesta životem nezačíná zrovna růžově, protože Adrianovi byl sotva rok a musel být v péči svých prarodičů, jelikož jeho rodiče neustále trávili čas při maličké Sienně. V té době se absolutně nevědělo zda malá princeznička vůbec přežije, ale nakonec vše dopadlo dobře a královský pár se mohl těšit ze dvou dětí. Adrian vyrůstal po boku své malé sestřičky vcelku šťastně, jenomže to by nebylo, kdyby se v jeho životě neobjevilo další překvapení v podobě nového miminka ve věku jeho mladší sestřičky Sienny. A najednou z dvou dětí byly tři. Někdo by řekl, že je tohle jako z nějakého filmy, ale nebylo tomu tak. Tohle byla realita. Nicméně, Adrian vyrůstal vcelku poklidně. Byl klidným dítětem, možná někdy až moc zvídavým, ale rodiče s nim neměli žádné větší starosti. Naopak pozorovali, že je na svůj věk velmi inteligentní, učenlivý a všímavý. Bylo jasné, že v budoucnu bude hodně chytrý, snad i nadprůměrně inteligentní, což samozřejmě celou rodinu těšilo, protože měl do budoucna jako korunní princ dobře nakročeno. Všechno se ale zlomilo ve chvíli, kdy na svět přišla i nejmladší členka královské rodiny - princezna Rebecca. V ten den Adrian poprvé pocítil jaké to je na někoho žárlit. Dřív nic takového nezažil, protože se rodiče věnovali všem třem dětem stejně, ale s příchodem malinkaté princezny šel on i jeho sourozenci stranou, což v něm vyvolalo první menší trauma. Kompletně se uzavřel sám do sebe, přestal komunikovat se svými rodiči, ale jediný komu dovolil být v jeho přítomnosti, tak byla jeho sestra Sienna. Se Siennou si během těch let vybudoval silné pouto, protože měl jakousi potřebu ji chránit. A to i přes to, že byl mezi nimi sotva roční rozdíl, a jemu bylo pouhých sedm let. Tak nějak cítil, že Sienna je někdo, s kým se může bavit. Nikdo jiný ho v té době nezajímal, a dokonce ani jeho bratr Mattias. Možná to bylo na malého sedmiletého chlapce trochu kruté, ale on měl pocit nespravedlnosti a křivdy, protože najednou nebyl středobodem vesmíru. Nebyl centrem pozornosti. Nicméně, Adrianova zvědavost věkem rostla, a začal čím dál tím víc času trávit v královské knihovně, nebo spolu se zaměstnanci paláce. Často utíkal do kuchyně a povídal si s personálem. Poslouchal jejich příběhy a sem tam i nějaké drby, a to dokonce i o své rodině. Dalo by se říct, že s rodiči netrávil skoro žádný čas, protože se jim začal vzdalovat. A to i přes jejich veškerou snahu svého syna získat zpět. Jenomže ne. Adrian byl paličatý a nedalo se s nim hnout. A čím víc na něj někdo tlačil, tím víc paličatý dokázal být. Cítil se díky své nejmladší sestřičce opomíjen, a to mu nikdo nedokázal vymluvit, takže se rozhodl, že si bude hrát na trucující princátko, což taky i dělal. Zcela se ponořil do světa knih a našel v nich zalíbení. Bylo dost těžké ho z knihovny dostat, nebo mu vzít knihu z rukou, protože s knížkami spal, obědval a pomalu se s nimi i koupal.

Když bylo Adrianovi zhruba patnáct let, tak se začal věnovat více i jiným zálibám. Našel si zalíbení v jízdě na koních, v psaní poezie, nebo dokonce hrával šachy a hrál na piano. Byl vcelku učenlivý, takže mu všechno šlo více méně samo. Díky tomu si vypěstoval zdravé sebevědomí, protože věděl, že na cokoliv sáhne, to mu zkrátka jde. Nicméně, tímhle vším si zaměstnával hlavu, protože stále měl pocit, že už není tím výjimečným dítětem, ačkoliv bylo jasné už od jeho narození, že jednou usedne na trůn a stane se z něj král, jenomže to mu bylo málo. Chtěl si získat pozornost svých rodičů, ale místo toho si rodiče získali jeho pozornost, protože se dozvěděl něco, co mu navždy změnilo celý jeho život...
Díky tomu, že si vypěstoval docela silné vztahy s personálem, tak se skoro nikdo před nim nebál mluvit, což možná byl i ten největší problém... Adrian zaslechl rozhovor dvou kuchařů, kteří se bavili o tom, že celá rodina Schreave je zvrácená, protože mají v rodině incestní geny. Ano, Adrian už tuhle báchorku slyšel několikrát, ale vždycky mu rodiče řekli, že jsou to jen pouhopouhé pomluvy od těch, co jejich rodinu z duše nenávidí. Nikdy proto neměl potřebu o tom pochybovat, ale přeci jen mu tahle informace začala šrotovat v hlavě. Aby taky ne, když jeho zvědavost byla občas víc ke škodě než k užitku. A tak proto neváhal a začal hledat staré články z dob, kdy tyhle informace poprvé unikly na veřejnost. Pečlivě prostudoval všechny zmínky o incestu v jejich rodině, a poprvé začal pochybovat o tom, zda-li mu rodiče říkali pravdu, nebo mu celý život lhali. Se svým podezřením se svěřil právě své sestře Sienně, načež se rozhodl, že oba rodiče konfrontuje. Pořád chtěl věřit tomu, že je možná jen trochu paranoidní, protože přece tohle nemohla být pravda. Nemohl se narodit do tak zvrácené rodiny... Ne, tohle si nechtěl ani připustit, ale dávalo by to smysl, protože příchod Sienny na svět nebyl nikterak jednoduchý. A čím víc se v tom vrtal, tím víc se bál pravdy. Dlouho nad tím však přemýšlet nedokázal, protože měl pocit, že nevědomost ho zničí snad víc než pravda, pakliže by to bylo tak, jak tušil. A taky že ano...Jeho nejhorší obavy se naplnily. V ten den umřel Adrian a místo něj se zrodil někdo úplně jiný. Jeho dokonalá rodina najednou dokonalá nebyla. On najednou nebyl tím za koho se považoval. Celý jeho svět se rozpadl jako lusknutím prstů. A i on sám se zhroutil jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy mu rodiče přiznali, že ty rádoby pomluvy jsou vlastně pravda, tam měl pocit, že je jen ve špatné komedii, nebo že celé tohle je hloupý vtip, ale zakrátko mu došlo, že čelí kruté realitě. Měl pocit, že nic horšího zjistil nemohl, protože tohle bylo něco, s čím se nedokázal smířit a ani nechtěl. Začali se mu hnusit jak jeho rodiče, tak i celá jeho rodina. Dokonce i on sám sebe začal nenávidět, a to natolik, že kdykoliv byl sám, našel si způsob jak se trestat za to, že vůbec přišel na svět. Několikrát přemýšlel nad sebevraždou, ale nikdy nebyl schopný svůj život ukončit. Místo toho si našel zálibu v BDSM, a v pozdějším věku tohle začal praktikovat se svými partnerkami. Když zrovna netrestal sám sebe tím, že se bičoval, tak si užíval svou dominantní stránku která mu poskytovala určitou rozkoš a především potěšení. Nikdy nikomu neřekl o tom, že sám sebe nenávidí, a ani to, že si dobrovolně ubližuje za hříchy kterých se dopustili jak jeho rodiče, tak i prarodiče kteří zplodili jeho matku. Tak moc všechny nenáviděl, ale své sourozence z něčeho tak ohavného nemohl vinit, protože ani oni nedostali na vybranou, prostě se narodili. Tak, jako se narodil i on. V rodině panovalo jisté napětí, a vztahy se poněkud zkomplikovaly, protože tohle dlouholeté tajemství otřáslo snad každým kdo toho byl součástí. Na každém jednom členovi rodiny to zanechalo nějaké stopy, ale Adrian svůj vztek a nechuť k celé rodině dával najevo dost zásadním způsobem. Oběma rodičům řekl, že se mu hnusí, a že by byl nejradši, kdyby se rozhodli raději pro adopci. Vedl s nimi dlouhé rozhovory, při čemž se mu všechno snažili vysvětlit, ale on byl zaslepený odporem jak k sobě samému, tak i k nim. Nadobro se od své rodiny odřízl, a téměř je všechny ignoroval, při čemž sám nevěděl co si počít se svým životem. Najednou měl pocit, že se si nezaslouží své místo na trůnu, a chtěl odjet kamkoliv jinam na světě, protože kdykoliv se podíval na svou matku nebo otce, chtělo se mu zvracet. Stejné pocity měl i ze svého dědečka a babičky, protože to oni byli ti, co se nechali unést zvrhlými myšlenkami. Měl pocit, že někdo jako on si nezaslouží žít, ale musel se vzpamatovat už jen kvůli svým sourozencům, protože všechny tři naprosto miloval. Sienna byla někdo, komu stoprocentně důvěřoval, Mattias ho sice mnohdy štval, ale byl to brácha, takže mu mohl říct i to, co nemohl říct svým sestrám. No, a Rebecca? tak to byla jeho malá sestřička která ho vždycky dokázala rozveselit i když na ní v dětství žárlil. Potřeba chránit své sourozence byla tak veliká, že se nakonec rozhodl být tím nejstarším bratrem a oporou pro všechny své sourozence. Začal se jim proto více věnovat, dokonce si našel i cestu ke svému otci, ale nikdy jejich vztah nebyl zrovna ukázkový. Adrian se prakticky začal vychovávat sám, takže povahu neměl ani od jednoho z rodičů. Dalo by se jen hádat, komu z rodiny je vlastně podobný. Jemu to ale nevadilo. Byl rád sám sebou, a nikdy neměl potřebu si na nic hrát. Sice byl od svých sourozenců o dost odlišný, ale nějakým způsobem se vzájemně doplňovali a drželi pospolu. Avšak k Sienně měl nejblíž. A právě jeho drahá sestřička ho seznámila s jeho první a zatím poslední láskou - Anastazii. Anastazia byla jedna z komorných. Krásná blondýnka s pronikavým pohledem a andělským úsměvem. A proto nebylo divu, že se Adrian do téhle dívky zamiloval. Dlouhé roky jí však o svých citech neřekl a místo toho se plně soustředil na své vzdělání a povinnosti coby budoucí král Illéi. Měl plné ruce práce s tím, aby byl nejlepší verzí sebe samotného, takže Anastazii na nějakou dobu vytěsnil z hlavy a zavalil se prací. Po boku mu však stál i jeho dlouholetý kamarád Dorian Illéa. Dorian byl někdo, kdo v jeho životě byl obrovskou oporou a někým, komu se Adrian mohl svěřit. Dokonce mu jednoho dne řekl o tíživém tajemství které ho pronásleduje celé dětství a dospívání. Bál se, že do Dorian odsoudí, a bude se na něj dívat s opovrhujícím pohledem, ale jak se zdálo, jeho obavy byly úplně zbytečné, protože Dorian s Adrianem vyrůstal, takže tohle zjištění na jejich vztahu nic nezměnilo. Naopak to jejich vztah posílilo. A to i tím, že Dorian věděl o jeho citech k jisté blondýnce. A dokonce ho několikrát popostrčil k tomu, aby si s ní promluvil a řekl jí o svých pocitech, což nakonec Adrian udělal, a poprvé pořádně otevřel své srdce nějaké ženě. Anastazii pozval na piknik do královských zahrad a tak vznikl romantický příběh šťastně zamilovaného páru. Alespoň do doby, než ho rodiče donutili k tomu, aby vyhlásil Selekci, protože už přeci jen není nejmladší a musí dodržet tradici svého rodu.

Pro Adriana tohle byla poslední kapka. Byl bláznivě zamilovaný do své přítelkyně, takže vyhlásit Selekci pro něj nepřipadalo v úvahu. Byl naštvaný, dokonce tak moc, že poprvé prohlásil, že se radši vzdá nároku na trůn, než aby musel Anastazii opustit. Jenomže po dlouhém rozhovoru nejen s Dorianem, ale i se Siennou dospěl k názoru, že musí dostát svým povinnostem, protože se narodil aby jednou vládl své zemi. Zraněný, ale přes to smířený se svým osudem se v den svých sedmadvacátých narozenin rozhodl, že vyhlásí Selekci. A tak i učinil. Ačkoliv měl Anastazii stále v hlavě, byl pevně rozhodnutý se s ní rozejít, protože věděl, že jejich vztah i nadále není možný. Nedokázal jí však ze svého života vymazat navždy, takže proto se rozhodl, že z ní udělá svou komornou, protože jen tak jí mohl být stále na blízku...