top of page

Face Claims

Dříve než se pustíte do psaní postavy, přečtěte si prosím pravidla. Registrací dáváte souhlas, že pravidlům rozumíte a hodláte je dodržovat.

Od útlého věku byl vždy kladen důraz na vzdělání členů královské rodiny, což se Markovi nevyhnulo. Dostalo se mu důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit na případné převzetí trůnu po starším bratru - společenské vědy, etika, matematika nebo množství cizích jazyků. V pozdějším věku se přidala politologie a ekonomika. Jeho učiteli se stali významní profesoři a lektoři univerzit nejen v Lublani. Během dospívání si uvědomil, že je vlastně rád označován jako "ten druhý v pořadí" - být mladším bratrem mu poskytuje nemalé množství času se skutečně psychicky připravit na složitost jeho údělu, jemuž se pravděpodobně nevyhne, i kdyby měl na trůn nastoupit jako stařec. Nikdy si navíc příliš neužíval společenská setkání, leč sebevědomí má na rozdávání a není to ani žádný stydlín. Absolutní moc nad zaměstnanci od služebnictva přes stráž až nad některými velmi vysoce postavenými funkcionáři koneckonců nemůže mladému člověku vnutit ideu, že je jen kapkou vody v obrovitém oceánu. Svůj čas vždy rád věnoval četbě. Rozvíjel své jazykové schopnosti, studoval obsáhlou historii rodné země i sousedních států a pakliže jej knihy omrzely, neexistovalo nic snazšího než osedlat koně a s lukem a šípy vyrazit do rozlehlých lesů okolo rodinného sídla na lov. Pamatuje si na dny, kdy - když byla jeho matka mladší - ho brávala na výlety na koňském hřbetě a sama ho naučila lukostřelbě a lovu. Naučila se to ona, z tradice táhnoucí se staletí do minulosti, na kterou si už dnes málokdo vzpomene, pakliže po ní nepátrá, takže nenašla jediný důvod, proč to nenaučit Marka. Snad za to mohl i fakt, že Mihail tuto "bezduchou zábavu nemůže vystát". Významnou krizí v jeho životě bylo náhlé, těžké onemocnění otce. Navzdory všemu to jejich vztahy nikterak nestmelilo, právě naopak. Chlapci byli nuceni společnými silami z části dočasně přebrat vládu nad zemí. Tudíž, zatímco se jeho starší bratr Mihail Timotej Branimir Rozman věnoval státnickým záležitostem, kteréžto zahrnovala různá setkání a dlouhé hovory, on sám se věnoval věcem za oponou. Tato zkušenost jej naučila tahat za nitky nenápadně, proradně a vypočítavě, což dokonale uspokojovalo jeho strategické uvažování. Král se ovšem brzy uzdravil a princové se mohli opět stáhnout do ústranní. A zatímco Mihail již svou vyvolenou našel, Marko se v duchu modlil, aby jej podobná budoucnost nečekala. Nedovedl si sebe samého ve svém věku prostě představit v roli manžela-vůdce, do toho po čase třeba i otce a k tomu nedejbože i krále. O to větší ránu pod pás mu zasadila jeho milovaná matka, která mu oznámila, že se musí připravit na cestu do Illéi, kde nejen, že bude upevňovat postavení Slovinska a reprezentovat svou zemi s "hrdostí a pýchou", ale že si tam může pokusit najít i budoucí ženu. Ano, věděl tedy již na cestě do Illéi, že princezna Sienna stále čeká na svého vyvoleného. Před odjezdem nebyl s to matce říci - tak jako nikdy nikomu krom mladší sestry - že si není tak úplně jist, že se chce právě o Siennu pokoušet. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy se poohlížel spíše po mužích, než výhradně po ženách.

Lindow Ozaki

Alejandra se narodila do smíšené rodiny v Illéi. Sice její otec pochází ze Španělska, ale její matka je z Angeles. Je narozená třetí v pořadí, ale jediná dívka mezi třemi bratry. Děství pro ní nikdy nebylo zrovna veselé, protože uživit takhle početnou rodinu bylo pro její rodiče velké sousto. Často neměli pomalu ani co do úst, takže Alejandra spíše trpěla, než aby si užívala své dětství. Rodiče na své děti neměli čas, protože oba dva byli neustále v práci, takže se všichni sourozenci vychovávali prakticky sami. Alejandra byla ale velmi vnímavým dítětem kterému takový život nestačil. Toužila chodit do pořádné školy aby se z ní jednou mohla stát malířka nebo módní návrhářka, ale bohužel díky nedostatku financím musela nastoupit na státní školu, což nebylo úplně něco co by chtěla. Dost se ve škole trápila, protože jí to nebavilo, takže často chodila za školu, poflakovala se s partou pochybných kamarádů a po čase se přidala do jednoho z místních gangů. Alejandra v gangu našla svou životní lásku - Mattea. Byl to jeden ze členů, takže je pojilo něco, co měli společné. Už od začátku se zdálo, že tenhle pár je pro sebe jako stvořený, protože si rozuměli ve všech aspektech života. Byli nerozluční jako siamská dvojčata, což bylo pro ostatní členy gangu dost otravné, ale jejich lásku jim přáli, protože přeci jen to byli jejich blízcí přátelé. Alejandra úspěšně dostudovala střední školu a ihned po ní se s Matteem přestěhovala do společného bytu který si pronajali. První roky jejich lásky byly krásné. Dokonce se rozhodli vzít, což se i stalo a společně vkročili do manželství a nové životní cesty. Láska mezi nimi kvetla poměrně dlouhou dobu. Sice se občas hádali kvůli tomu, že se Matteo dostával dost často do problémů s drogami. Ne že by je on sám bral, ale prodával je, což se Alejandře pochopitelně ani trochu nelíbilo, ale Matteo si nedokázal pomoct. Jednou to došlo až tak daleko, že Matteo přišel domů celý domlácený a od krve. Alejandra v tu chvíli dala Matteovi na vybranou, aby si vybral mezi ní a svými kamarády kteří ho dostávali do problémů. Ona sama z jejich gangu odešla krátce po svatbě, ale Matteo stále zůstával součásti, což vedlo k častým hádkám a dost velkým neshodám v jejich vztahu. Dokonce to vyústilo až k tomu, že požádala o rozvod, protože takový život si nepřála. V den, kdy se mělo konat rozvodové řízení se stalo něco, co jí kompletně změnilo celý život i jí samotnou. Matteo byl smrtelně pobodám feťákem který si přišel k němu pro drogy. Bohužel, následky zranění byly tak vážné, že Matteo při převozu do nemocnice zemřel. I když se chtěla Alejandra rozvést, tak Mattea milovala. Myslela si, že když požádá o rozvod, že jí dá nakonec přednost a skoncuje s drogami i kamarády co ho táhli ke dnu. Nikdy by jí však nenapadlo, že by to mohlo skončit jeho smrtí. Zhroucená a nešťastná skončila na půl roku v psychiatrické léčebně, protože po jeho smrti přestala jíst a pít. Naprosto upadla depresím a s nikým nekomunikovala. Stala se z ní prázdná schránka bez výrazu. Jako kdyby z ní vyprchal veškerý život. Naštěstí jí léčení pomohlo a ona se mohla znovu začlenit do běžného života, jenomže už nic nebylo jako dřív. Sice se snažila stát pevně na zemi a jít dál, ale ztráta jejího manžela pro ní byla opravdu těžká. I když se snažila si dát svůj život do kupy tím, že začala pracovat v kosmetické firmě která vyráběla rtěnky, tak pořád myslela na to samé, na Mattea. Její život jí přestal dávat smysl, protože Matteo pro ní znamenal celý svět. Sice už znovu do žádných depresí neupadla, ale sama se stala součásti skupiny rebelů. Nejprve chtěla jen někam patřit, ale nakonec se členové stali její největší oporou. Najednou její život dostal nový směr. Cítila se zase o něco živá a měla pocit, že konečně někam patří. Všechno zlé pro něco dobré. Jenomže ani tenhle její nový život nebyl zrovna jednoduchý. Skrývat se ve stínech a plánovat útoky na královskou rodinu Schreave? Jo, bylo to zábavné a svým způsobem jí to naplňovalo, protože k lidem z vyšší vrstvy chovala odpor, ale toužila po něčem větším, takže se nechala zaměstnat do paláce jako komorná. Díky svému vzhledu se rychle dostala do přízně prince Mattiase, takže se nakonec stala jeho osobní komornou. A nyní jen vyčkává na to, až bude moct udeřit, protože její chvíle teprve přijde. Smrt monarchii

Blanca Padilla

Narodila sa ako najstaršia dcéra kráľovnej Claudie a kráľa Henryho.. Tým pádom na jej plecia padla povinnosť budúcej panovníčky, ktorá nebola v Portugalska jednoduchým údelom. Byť panovníkom v krajine ako muž a byť panovníčkou krajine ako žena je diametrálne odlišné, no práve jej rodičia sa snažili o to, aby to mala ich dcéra o niečo jednoduchšie a už od veku, kedy mohla vnímať začínali rodičia, učitelia a guvernantky so správnou výchovou, ktorá prináleží korunnej princeznej Portugalska. Ako malému dievčatku sa páčilo učiť a napodobňovať svoju mamu pri štátnických večerách ale návštevách v zahraničí. Čím viac trávila čas s mamou a otcom tým viac sa tešila, kedy sa bude učiť etiketu. Spočiatku ju tá etiketa veľmi bavila, lenže v neskoršom veku zistila, že ju vlastne otravuje. “Budúca kráľovná by sa mala vždy hrdo niesť a nemala by si okusovať nechty.“ Vždy ju upozorňovali, čo by nemala robiť a nikdy nemala pokoja. Radšej by trávila čas so svojím bratom, s ktorým už od mala zdieľala lásku k maľovaní a odmalička sa spoločne venujú tejto činnosti. Ako malá sa samozrejme dopustila aj veľa šibalstiev, ktoré rodičia neschvalili, ale na koniec dá sa tomu vlastne všetci zasmiali a nikdy s Alinou rodičia nerobili nejaké veľké poriadky. Rodičia a hlavne otec išiel na to pokojným dialógom a až v momente, keď dialóg nepomáhal, tak prišla mama, ktorá to s Alinou vedela rázne zakročiť. Avšak jej rodičia sa vždy snažili venovať, čo najviac. Trávili spolu na dovolenkách, plážach skrátka robili aj to, čo robili normálne rodiny a Alina si takéto chvíle veľmi užívala. Jedna z týchto spoločných ciest do susedného Španielska jej priniesla celoživotného kamaráta, korunného princa Sebastian, s ktorým sú najlepší kamaráti až do dnes. Mnohí rádcovia si mysleli, že Alina a Sebastian sa raz vezmú a spoja, tak dve krajiny, ktoré sú mnohým podobné, no bohužiaľ Alina podobné vyjadrenia vždy odmietala a svojho kamaráta výhradne považovala skôr za svojho ďalšieho brata v boji, ktorý rovnako ako Alina bude raz panovníkom. Zdieľala sním svoj celý život, pretože ju občas chápal lepšie ako jej rodina. Každoročne usporiadali nejaký spoločný výlet cez letné prázdniny spolu so súrodencami, aby si spoločne užili pekné chvíle, no a vždy na konci septembra so smútkom odchádzali domov, aby sa venovali svojim povinnostiam a vzdelávaniu. Občas mala pocit, že toľko vecí ani nebude nikdy potrebovať, aj keď nie vždy všetko bola nuda. Alina si veľmi obľúbila astronómiu súhvezdia a napokon sa vďaka nim sa dostala aj k astrológii. Zaujíma sa o znamenia zverokruhu a tým ľahšie sa jej číta v ľuďoch. Vďaka znamenie si dokáže urobiť aspoň obraz o tom kto za osobu pred ňou stojí. Vždy ju to zaujímalo viac ako nejaké bojové stratégie, pri ktorých dokázala zaspávať. Ako teenegerka ju zaujímali iné veci ako pomáhanie ľuďom v núdzi, aj keď ako korunná princezná sa samozrejme o podobné veci musela zaujímať, no jej dospievanie bolo ako dospievanie každého rovesníka jej veku. Vtedy sa naplno prejavial jej nevybúrené a rebelské ja, ktoré jej rodičom robilo na tvárach vrásky. Na pretras sa v mladom veku objavili aj prvé lásky, ktoré mali ešte búrlivejšie konce. A tak sa Alina vrátila nakoniec späť k učeniu, robila spoločnosť svojim rodičom na cestách alebo diplomatickými stretnutiami. Občas sa vzbúrila a mohla pokračovať tam kde skončila. Alebo jej niekto musel pripomenúť, že nie je vhodné sedieť len v ateliéri alebo sa potulovať krížom-krážom. Princezná veľmi rada kedykoľvek zbalila kufre a odišla do iného štátu, niekedy sama alebo za sprievodu svojich rodičov. Dovŕšením svojich osemnástich rokov sa však jej bezstarostný život v Lisabone mal zmeniť, pretože podľa tradícii mala ako budúca panovníčka absolvovať cestu p ocelom Portugalsku a predstaviť sa svojmu budúcemu ľudu. Bola to jej prvá cesta, ktorá mala byť úplne bez rodičov a aj súrodencov. Mala prvýkrát sama povedať prejav na verejnosti, ktorý zvládla bravúrne, avšak cesta naspäť do hotela nedopadla najlepšie, pretože jej šofér sadol za volant pod vplyvom omamných látok a na diaľnici vošiel do protismeru pri tom uvedomení si rýchlo strhol volant a chcel sa otočiť, no práve vtedy do neho narazil kamión. Vodič bol na mieste mŕtvi a Alina tiež nemala ďaleko od smrti, no všetko sa rýchlo zbehlo a Alinu doktori v portskej nemocnici zachránili. Mala pomliaždeniny rebier, zlomenú ruku a tržnú ranu na hlave. Celá krajina sa obávala o stav princeznej, ktorý vôbec nevyzeral dobre, no našťastie stav Aliny bol stabilizovaný. No kvôli jej ťažkému stavu ju doktori udržiavali v umelom spánku dva mesiace a raz uprostred noci skoro znovu opustila svet, pretože aj napriek hojeniu rany sa dostala do rany infekcia a jej telo skoro skolabovalo. Našťastie sa Alinu podarilo zachrániť opäť a tentokrát ju doktori udržiavali už v normalnom stave. Všetci sa báli prognózy a možnej amnézie, no Alina si našťastie všetko pamätala okrem toho ako sa jej stala tá dopravná nehoda. Po zotavení a bezprostrednom ohrození na jej živote, napokon bola prevezená do paláca, kde sa začínala zotavovať a zároveň si uvedomovať, že skoro zomrela a viac sa do seba uzavrela, no tež si oveľa viac vážila, že vidí úsmev jej mami a otca, ktorý na mamu pozeral ako na svätý obrázok. Vtedy si začínala uvedomovať ako veľmi má rada svojich súrodencov, že jej chýba ohnivosť Arlette a pokoj Mattea, a že už nebude toľko zaslepená do vzdelávania, že chce robiť už konečne niečo viac. Svojím súrodencom z časti závidela tú ich voľnosť, ale na druhú stranu si uvedomila, že svet môže byť oveľa zábavnejší, ak dokáže skĺbiť zábavu a prácu. Netrvalo dlho a Alina sa objavovala na bulvárnych plátkoch ako horúca téma, pretože sa rozhodla študovať na lisabonskej univerzite medzinárodné vzťahy a právo. Bol to veľmi dobrý krok podľa mnohých, pretože korunná princezná sa podľa tradície má zaujímať hlavne o diplomaciu v zahraničí, takže všetci čakali ako bude pokračovať v štúdiách. Prvý aj druhý ročník ukončila bravúrne a tretí bol rovnako úspešní Spočiatku plánovala, že už ďalej študovať nepôjde, no napokon si urobila aj druhý stupeň akademického vzdelania. Sústreďovala sa na školu aj na svoj život, no práve vtedy sa jej rodičia, že by potrebovala nejakého bodyguarda, ktorý u bude strážiť. Jej otec bol veľmi náročný na to, kto bude strážiť ich deti a aj pre tentokrát našiel veľmi šikovného mladého muža Alfonza, ktorý čerstvo dochodil vojenskú akadémiu. Alina spočiatku protestovala, ale nakoniec ho prijala za svojho bodyguarda a nakoniec to nebol iba jej bodyguard. Začali si spolu tajný románik, ktorý bol mnohých ohľadoch neuveriteľný Alfonza zbožňovala, užívali si spolu keď mohli, no to bolo všetko, čo mohla Alfonzovi dať, pretože rada šľachticov sa neustále odmietali možnosť si zobrať obyčajného vojaka, takže aj napriek tomu, že jej to bolo proti srsti požiadala mamu, aby ho preložila inde a našla jej niekoho iného a jej mama ju poslúchla. Smutná a už dvadsaťdva ročná Alina však pri svojej univerzitnej stáži v Nemecku stretla však niekoľko mužov jeden bol španielsky šľachtic Paolo, druhý bol zasa grécky diplomat Kyriakos z dobrej rodiny a tretí bol dedič luxemburského veľkovojvodstva- Marcus. Rodičom sa páčili všetci traja, no Alina svoje city najviac prechovávala práve onomu Kyriakosovi, ktorí miloval jej umeleckú dušu, no výhodnejšom postavení pred francúzskom bol práve Marcus, a tak po návrate do Portugalska začala chodiť s Marcusom. Mnohých ohľadoch to bolo skutočne krásny pár Marcus dbal na jej city, bol romantický, milý, priateľský, rozumel si s jej rodičmi a ľudia ho v portugalsku schvaľovali, ale ako si sa tomu pocitu lásky nedokázala dostatočne odovzdať, teda za tie roky sa mu niekoľkokrát citovo odovzdalo, lenže stále mala pocit, že to nie je úplne to pravé, no aj napriek tomu, keď vyštudovala vysokú školu rozhodla sa, že možno keď sa mu odovzdá celou dušou bude to ine, a tak ho na jednej z tých štátnických večeriach požiadala o ruku. Nikto to nečakal a dokonca ani ona, ale spravila to. Marcus prirodzene povedal áno, a tak sa na druhý deň celé Portugalsko mohli tešiť na svadbu ich korunnej princeznej, ktorá bola o pol roka v lisabonskej katedrále. Podľa portugalských zákonov mohla žena zasadnúť na trón iba v prípade ak bude vydatá alebo minimálne zasnúbená, takže svadba bola iba výhodná a ona sa sama na to tešila, no niečo vo vnútri jej vravelo, že to nie je úplne ono, no ona sa rozhodla neposlúchať svoju intuíciu. Kedy však volanie bolo už, o čo si hlasnejšie bolo týždeň pred svadbou, keď si všimla isté správanie, ktoré jej nebolo zrovna po chuti. Ponížil ju na štátnickej večeri pred všetkými a Alina akožto horúca hlav odišla preč a keď za ňou Marcus prišiel vynadala mu, tak strašne, že v tom hneve jej dal Marcus facku. To bolo posledná kvapka. Chcela odvolať svadbu, lenže sa jej začal vyhrážať politicky, čo samo o sebe nie je nikdy dobrý nápad. Rozhodla sa teda, že mu to spočíta presne pred oltárom a keď prišiel svadobný deň a rozhodla utiecť z vlastnej svadby a neskôr ju úplne odvolať. Nikto nebol z toho nadšení ani rodičia a kráľovská rada zúrila, no Alina si stála za svojim. Keď sa naskytla možnosť ísť so súrodencami do Illey síce bolo zrejmé, že všetci očakávali, že si nájde aj manžela, ale ona na konvencie kašle. Rozhodla sa, že si nikoho nebude hľadať aj napriek tlaku spoločnosti. Iba ak by to sama naozaj chcela…..

Daniela Jones

Andrew vyrůstal na předměstí Londýna celý svůj život a vlastně se nikdy neodstěhoval. I když by jeho jméno možná mohlo někoho svést z cesty, je Britem tělem i duší. Pro někoho by tam možná nevypadal, má totiž kořeny položené z Španělska. Jeho dědeček přijel do Anglie již mladí, tam se zamiloval a už zůstal. Jeho otec si pak vzal jeho matku a z toho vznikl on. Jedináček a miláček rodiny. Jeho mamka byla kuchařka a jeho otec bývalý voják. Často ho nevídal, ale když už ano, měl s ním jen ty nejlepší vzpomínky, prostě by nikdo lepší dětství mít nemohl. Vystudoval základní a poté se přihlásil na vojenskou školu. Chtěl bojovat za svou zemi, stát se hrdinou a taky tak trochu na to chtěl balit holky. Zde ho ale nevzali což jej poněkud zamrzlo. Jeho odmítnutí přišlo kvůli nesplnění tělesných zkoušek. Tehdy totiž nevypadal tak jak teď. Byl to spíše vychrtlý chlapec, co měl vlasy všude a úsměv na tváři. Tohle ho však změnilo, prvních pár týdnů jenom seděl na posteli a nic nedělal, nevěděl kudy se vydat protože tohle byl jeho sen, a teď se ten sen rozpustil. Jeho matka ho vytáhla z postele až s vařečkou a výhrůžkami o zbití, což teda úplně nechtěl, takže vstal a začal pomáhat okolo domu. Matka ho zasadila do jednoho krámku s čerstvou zeleninou a tak zůstal dalších léta až do svých devatenácti. To se v něm něco znovu probralo, nevěděl úplně co, co byl ten inpulz, možná to že jej vnitřně užíralo trávit čas v obchodě a nic nedělat, nebo prostě jeho mozek rozhodl jinak, ať to bylo ale jakkoliv, začal na sobě makat. A to pořádně. Cvičení denně, kolo, běh, všechno co šlo. To mu zůstalo do teď. Ani ne za celý rok měl formu co má teď a rozhodl se přihlásit znovu na onu vojenskou školu. Tentokrát dostal pozitivní výsledek ale odmítl jít sám, pomocí jednoho kamaráda se mu totiž umožnila cesta do armády rovnou a tak to vzal. Jeho máma šílela vzteky když jí oznámil že odchází. Byl už dospělý ale hněv jeho matky byl horší než co jiného. Dokonce jej i praštila a on se nechal jak malé dítě. Nakonec se však uklidnila a s brekem tu novinku přijala. Jeho otec to bral lépe, věřil ve svého syna a byl pyšný že chtěl chránit jejich zemi. A tak se dal do armády. První přišel samozřejmě výcvik. V něm vynikal ale byly věci co musel zlepšit. To trvalo půl roku, pak se ocitl chvíli v liniích britské armády, nakonec se však usadil u královského námořnictva a tak zůstal do svých dvaceti čtyř. Pak mu přišla nabídka na stáž do paláce. Ona tedy úplně nepřišla, spíše že ním došel jeho kapitán s tím že si ho vyžádali jako jednoho z nejlepších z jejich posádky. Bral to jako úctu a samozřejmě to přijal. Tehdy se poprvé seznámil s princeznou Victorii. Byl zní nervózní a především byl nervózní z toho jí hlídat ale brzy si spolu našli slovo. Po tomto ho v paláci jako stráž nechali už na pořad. Hlídavá jak palác tak princeznu na veřejnosti. Ani ho proto moc nepřekvapilo když se k němu dostala ta novinka, že jí bude doprovodem do Ilei.

Carlos Sainz Jr.

Arlette se narodila jako druhorozená do portugalské královské rodiny. Narodila se do milující rodiny, takže její vyrůstání bylo snadné, protože se jí rodiče věnovali víc než by se na královský pár dalo čekat. Arlette byla už od útlého věku neposedná a velmi energická. Pořád měla potřebu někde poletovat a objevovat cokoliv jí přišlo pod ruku. Několikrát se ztratila v paláci, a pak malou princeznu museli hledat po všech čertech, což se Arlette líbilo, protože kolem ní všichni skákali. Milovala pozornost a to jí zůstalo celý život. Arlette však byla ráda, že se narodila jako druhorozená, takže už od malička věděla, že veškeré povinnosti padají na hlavu její starší sestry Aliny, korunní princezny. Díky tomuto nebyla Arlette vychovávaná tak přísně jako Alina, což se jí líbilo. V podstatě nebyla pod neustálým dozorem a více méně si mohla dělat co se jí zlíbilo, což se časem ukázalo jako velký problém... Arlette našla zálibu v autech a motorkách, takže často vyrážela do ulic na projížďky. Sice jí byli vždy za zadkem stráže, ale jí to bylo zkrátka jedno. Dokázala jim ujet nebo se s nimi domluvit tak, aby nebyli až příliš nápadní, protože toužila zažít i normální život obyčejného občana. Tohle její řádění jí vydrželo skoro dva roky, ale nakonec se o všem dozvěděl její otec který s její nerozvážností vůbec nesouhlasil. Nařídil Arlette přísnější dohled a osobně jí vybral strážce který měl za úkol mladou princeznu krotit. Pochopitelně se jí to ani trochu nelíbilo, protože milovala svou nezávislost, takže se rozhodla, že se každého strážce zbaví, což se jí úspěšně dařilo, protože při ní nikdo dlouho nevydržel. Všichni buď utekli, a nebo požádali o přeložení, protože podle jejich slov byla Arlette nezvladatelná, drzá, až příliš energická a tropila naschvály. Díky tomu se strážci při Arlette střídali jako na běžícím páse a po paláci se špitalo, že strážit tuhle princeznu je vyloženě peklo. Nikdo nechtěl být v její blízkosti, protože všichni věděli, že to s ní není žádný med. Dokonce pár strážců Arlette sama vyhodila a vždycky si to u rodičů zdůvodnila tím, že jsou neschopní. Chvíli jí tohle procházelo, ale brzy jí její rodiče prokoukli, takže jí přidělili někoho s kým nebude moct manipulovat. Profesionálního vojáka - Andrewa. Andrew byl člověk, co se s ničím a nikým nemazal. Od královny Claudie měl jasné příkazy, a to, že má princeznu Arlette krotit a nepolevit ve své ostražitosti, což také nikdy neudělal. Byl princezniným stínem ve dne i v noci. Dokonce dostal pokoj hned vedle její komnaty aby jí měl neustále pod dohledem, což bylo něco, co jí extrémně vadilo a přemýšlela nad tím, jak se i Andrewa zbavit, jenomže zrovna na něj byla krátká, a ne a ne se tohoto chlapa zbavit. Cítila se jako ptáček ve zlaté kleci který nemůže být ani chvíli o samotě, což zapříčinilo její období vzdoru a naschválů. Začala se častěji hádat se svými rodiči a nestále měla potřebu na sebe upozorňovat tím, že křičela, vztekala se a rozbíjela věci které jí přišly pod ruku. Jenomže všem došla trpělivost, a rodiče se rozhodli, že jí musí za každou cenu zkrotit. Poslali Arlette do internátní školy do Spojeného království, a doufali, že alespoň tam jí přivedou k rozumu. Arlette tohle brala jako obrovskou zradu a začala trucovat snad ještě víc, ale nakonec to vzala jako šanci vypadnout z Portugalska a zažít zábavu v cizí zemi. Sice prvních pár měsíců pro ní nebylo lehkých, ale nakonec se jí ve škole dařilo a z nezkrotné princezny se stal krotký beránek. Tedy... alespoň to tak vypadalo... Arlette se po dvou letech vrátila zpátky do Portugalska a zdálo se, že z ní v internátní škole vychovali úplně jiného člověka. Ano, je pravdou, že se více méně uklidnila, ale stále zůstala stejně divoká jako předtím, jen si začala dávat větší pozor a naučila se ovládat svůj vztek. A aby toho neměla málo, rodiče se rozhodli, že je čas jí najít vhodného nápadníka o kterého by se mohla opřít. Naplánovali návštěvu německé královské rodiny a doufali, že mezi Arlette a německým korunním princem - Erichem přeskočí jiskra. Přáli si, aby jejich dcera mělo po boku někoho, kdo jí trochu zkrotí. Arlette se zuby nehty bránila, protože nestála o žádného podle nich fašouna, ale jakmile se s Erichem setkala, tak mezi nimi přeskočila jiskra. Nejprve to bylo jen nevinné škádlení, ale nakonec mu propadla natolik, že se do něj zamilovala a on se zamiloval do ní. Najednou zapomněla na to, že chce být neustále nezávislá. Její tvrzení, že nepotřebuje muže po svém boku najednou zmizelo a Arlette po boku Ericha jen zářila. Každý v jejich okolí si myslel, že ti dva jsou pro sebe jako stvoření, ale opak byl pravdou. Oba dva byli příliš temperametní, tudíž jejich temperament vedl k častým hádkám. Arlette si tvrdě prosazovala své názory, Erich zase ty své, takže místo toho aby prožívali romantické chvíle zamilovaného páru, tak se věčně dohadovali. Jednou jejich hádka vygradovala tak moc, že se oba dva shodli na tom, že jejich vztah nikam nevede a rozešli se. Zprávu o svém rozchodu oznámili svým rodinám a šli si po svém. Arlette byla první měsíce naštvaná a Ericha začala nenávidět, ale nakonec se s rozchodem smířila. Avšak hlubo uvnitř se cítila ukřivděná. Všem v paláci zakázala o něm mluvit a navždy ho vytěsnila ze svého života i ze srdce. Nyní však čelí další zkoušce, neboť společně se svými sourozenci plánuje cestu do Illéi, a to právě kvůli tomu, že princ Adrian vyhlásil Selekci. I když Arlette do Illéi cestovat nechce, tak je rozhodnutá stát po boku svých sourozenců. Bere to trochu jako šanci poznat něco nového.

Neta Alchimister

Narodil se do rodiny střední třídy. Jeho rodiče pracují v marketingu - prostě obchodnictví. Už jako malého ho uchvacovala zima a když na základní škole uviděl několik letáčku o tom, že hokejový klub přímá nové členy v jeho věku řekl si proč to nezkusit. A tak pomalu na váze nabírala jeho hokejová kariéra, ale v jeho osobním životě se vyskytla komplikace. Začali se u něj objevovat stavy podobné depresi ale trvali jen pár minut. Nikdo nevěděl o co je a ani psycholog mu nedokázal pomoct. Po nějaké době se s tím naučil žít. Hokej se mezitím stával jeho motivací a náplní života. Ten sport doslova miloval! Dokonce i vystudoval střední sportovní školu a ted' je na akademii. Jednoho dne mu do schránky přišel dopis. Teda spíše pozvánka do selekce. Váhal nad tím, jelikož by se musel vzdát na nějakou dobu hokeje a pokud by se nedej bože stal králem jak by to s jeho oblíbeným sportem bylo? Tyto otázky ho doprovázeli hodně dlouho, než si vybral, ale nakonec na to kývl. Usoudil, že nemá co ztratit.. A taky to, že je princezna Evelyn dosti hezká.. Takže začali jeho několika týdenní přípravy spojené s obavami, které jednou přišli a poté zase odešli. Doufá, že se to po čase zlepší.

Matteo Robert

Bailey, jak už i její křestní jméno napovídá, pochází z provincie Likely, který se mimo jiné vyznačuje výrobou všelikých alkoholových nápojů i likéru. A jelikož její rodiče jsou pracovníky právě v jedné z této "fabrice", kde i také seznámili, byl výběr jejího jména nad slunce jasný. Už od poměrně útlého věku chtěla následovat svoje rodiče a fušovat do gastronomického řemesla. Po základní škole se tedy dostala na nejlepší možnou kulinářskou školu a pustila se do studia, objevování nových ingrediencí do různorodých receptů a ještě nedlouho před koncem studia to vypadalo, že se stane slavnou cukrářkou. To vše díky její slabosti, téměř závislosti na čokoládě, kterou ve svých sladkých kreací nešetří a vždy si dá záležet na tom, aby to bylo "to nejkvalitnější zboží". Vyrůstala ovšem ve velice všedním prostředí, její rodiče jí nevěnovali ani málo, ale ani přehršel pozornosti. Byla to zkrátka normální holka, která ale věděla, za čím si chce jít a vždycky měla tak trochu svou hlavu. Bojovnou povahu si osvojila díky třem starším bratrům, kterým se snažila pravidelně ukazovat, že není jen mladší ségra, o kterou se musí starat a chránit ji za každých okolností. Zabředla tedy i do světa motorů, vůně oleje a oceli a koketovala tedy i s myšlenkou, že pokud nevyjde svět chutí a lákavých vůni, motory budou její záložní plán. Nestalo se, avšak lásku k silným strojům neztratila. Po škole se pustila do své cesty na vrchol - čtyřhvězdičkový hotel v Angeles jí ukázal, o čem svět kulinářství je. Po několika karambolech s kolegy se přestala držet zpět, nebála se postavit sama za sebe, své nápady a hodlala překonat všechny, kteří jí stáli tehdy v cestě. Od pomocné síly v kuchyni a skladníka se vypracovala ke studeným pokrmům, odkud si osvojila i takové srandičky jako zdobné vyřezávání ovoce. Pryč byly dny nekonečného strouhání brambor a kořenové zeleniny, zodpovídání za podružnosti, které do země zadupávaly její kreativitu. Zúročila i své cukrářské schopnosti, když zběhla ke konkurenci a zastala pozici pastry chefa, tudíž se naučila pracovat v extrémně stresujícím prostředí, navíc dlouhé hodiny od rána až do noci. Krom vynikajících, jednoduchých moučníků i složitých dezertů ze zahraniční kuchyně, dokáže vyčarovat z čokolády naprosto cokoli. Chcete po ní, aby vám udělala draka na oslavu dětských narozenin? Předloží před vás hotovou saň s fialovými šupinami, realisticky vypadajícími zubisky, zlověstnýma očima a z tlamy jí půjde pára. Dezert připomínající ovoce? Z redukce z pomerančové šťávy, světlého korpusu a karamelu se zdravou dávkou ostré whisky pro vás přichystá tak jasně oranžové plody, že je od skutečného pomeranče nerozeznáte. Po letech praxe a získaným konexím si mohla dovolit podat žádost do samotného královského paláce a už krásné tři roky pracuje právě zde na pozici zástupce šéfkuchaře. A skutečně, v období oslav, Silvestru, narozenin nebo celé Selekce, není radno si s ní zahrávat. Zpraží vás pohledem a nemá problém vás zapřáhnout do práce, aby vám ukázala, že moc dobře ví, co dělá a vy nemáte sebemenší právo se jí pokoušet poučovat.

Olivia Tiedemann

Brielle Lynn Carmichael se narodila malé rodince ve skromné části města Syndey v Austrálii. Vyrůstala jen s matkou a mladším bratrem, se kterým ovšem nesdílela otce. Její otec zemřel když jí bylo jen pár let, takže na něj neměla moc vzpomínek. Věděla jen že se s matkou oženil když byli ještě oba mladí. Zamilovali se na první pohled. Po jeho smrti se matka nesmazatelně změnila. Otec jejího bratra zemřel krátce po jeho narození, a tak i on byl uzavřená kapitola. Nebyli zrovna bohatí, matka pracovala jako výpomoc v místním knihkupectví. Do rodinného rozpočtu proto musela přispívat také Bri svými penězi z brigád - mladší spolužáky ze školy doučovala přírodní vědy a když jí bylo 18 založila sportovní kroužek, který vedla. S matkou neměla nejlepší vztah. Neustále se v něčem nedokázaly shodnout. Třeba jedna z neustálých hádek byla budoucnost. Podle matky se měla hlavně dobře vdát, aby se pak celé dny mohla jenom starat o děti a nemusela dělat nic dalšího. Což byla ale věc, kterou Bri naprosto odmítala přijmout. Představa, že by každý den jen rutinně odvedla děti do školy, a pak se celý den válela doma byla nesnesitelná. Měla svou vizi pro budoucnost a rozhodně nebyla připravená se jí vzdát. S bratrem si ale naopak vždycky rozuměla. Byl tedy o několik let mladší než ona, ale měla ho nepodmínečně ráda. Starala se o něj kdykoliv, kdy bylo potřeba, i když se jí to třeba vůbec nehodilo. Vodila ho do školy, chodili společně do kina nebo hráli deskové hry. Vždycky jí pomáhal s domácími pracemi, které často matka nebyla schopná splnit, protože byla okouzlená novým přítelem. Těch rozhodně nebylo málo. Každou chvíli to byl někdo nový, koho jim vedla domů s nadšením představit. Snažila se tak pravděpodobně zaplnit zející díru po jejím bývalém manželovi. Když jí bylo 21 let, objevila na nástěnce tělocvičny, kam chodila trénovat, nabídku konkurzu na místo osobního strážce prince Henryho. Dlouho nad tím neuvažovala a spontánně se zapsala. Doma se o tom nikomu nezmiňovala, a na konkurz se vykradla oknem ze svého pokoje. Tam ze sebe dostala to nejlepší a když si ji v zápětí sám princ vybral, všechno do sebe zapadlo. Svět se jí změnil k nepoznání. Opustila svůj domov, kde musela nechat bratra s matkou samotného. Slíbila mu, že hned jak to půjde, vezme ho k sobě a už budou jenom spolu. Jen oni dva proti celému světu. Matka byla samozřejmě zásadně proti, ale bylo jí to k ničemu. I přes její naléhání svůj názor Brielle nezměnila. Do australského paláce se přestěhovala pár dní na to. S princem toho zpočátku moc nenamluvila, ale postupem času jí začalo být jasné, že si budou skvěle rozumět. Přátel v té době moc neměla a on si její místo získal už jenom tím, že v ni věřil. Což pro ni znamenalo naprosto nejvíc.

Ana de Armas

Charlottino dětství nebylo příliš šťastným. Už od počátku ji poznamenalo několik tragických událostí a ani její pozdější život na tom nebyl nikterak lépe. Jakožto druhé přeživší dítě a jako první a jediná dcera, měla život už předem naplánovaný do posledního detailu a jakékoliv odchylky nebyly nikdy tolerovány. Matka ji zemřela v pouhých třech letech společně se sestrou krátce po porodu, kvůli komplikacím. Tato událost se na ní později podepsala, neboť ji chyběl ženský vzor a mateřská láska. Starší bratr Vladimír se nad ní snažil držet ochranou ruku, před jejich otcem, který na oba měl vysoké nároky. Obzvláště v momentech, kdy nebyla podle otce perfektní ji bratr chránil před otcovou násilnickou stránkou. Bohužel její bratr zemřel po jejích patnáctých narozeninách, když si i se svou milenkou vzali život. Po tomto incidentu na ni padla tíha nástupnictví a i vyšší očekávání. Předem domluvené manželství, které se zdálo být na první pohled pro mnohé šťastné, bylo pouhou přetvářkou. Později se ukázala násilná strana jejího manžela, Filip Konrád. Naneštěstí se to zhoršilo po smrti jejich prvorozeného syna. Filip jí jeho smrt dával ve velkém za vinu. Charlotta ze strachu, že by se vše mohlo ještě zhoršit, chování svého manžela přede všemi tajila a případná zranění sváděla možné nehody, třeba na pád z koně či nešikovnost. Ani po narození druhého syna, Ferdinand Filip, se situace mezi ní a manželem nezlepšila. Král propadnul ještě více alkoholu, až to nakonec po letech vyústilo v napadnutí. Nicméně si nedal pozor a ublížil jí před strážemi. Oba nevěřili vlastním očím, než se rozhodli zasáhnout. Snažily se mu v možném ublížení na zdraví zabránit, ale během této rvačky její manžel přepadl přes zábradlí na balkóně. Sloužící přivolali sanitku, která mu již nemohla pomoci. Král na místě zemřel a v nemocnici mohli jen jeho smrt potvrdit a zapsat. Charlotta celá otřesená a zdrcená nebyla zprvu schopná říct, co se přesně toho večera stalo. Ani druhý strážný nebyl schopen vypovídat, jelikož ležel v nemocnici po operaci a pod vlivy narkotik. Až o pár dní později během soudu se strážným, který se ke všemu přiznal, jelikož ho tížila vina, potvrdili znalci i ona, že se jednalo o sebeobranu a smrt byla pouhá nehoda. Strážce tedy postihla jen podmínka, která byla uhrazena a onoho muže propustili. Tohoto strážce Charlotta znovu přijala do své ochranky a k těmto událostem se již blíže nevyjádřila. Její lid byl sám o sobě šokovaný ztrátou krále a tím, že jejich královna toto vše skrývala a snažila se před nimi být silnou. Díky tomu všemu se v osobním životě stala uzavřenou, zcela oddanou své zemi. I přes tyto události se snažila, aby její syn nepocítil žádnou velkou změnu a starala se o něj jako milující matka. I strážce, jehož opět přijala, Vlad, se stal jejímu synovi velkou oporou a oběma možnou pomocí.

Valeriya Shkirando

Dahlia van de Pryor se narodila své zazobané matce Madison (tehdy van de Pryor, dnes Basset) a Maxmillianovi van de Pryor ve studený dubnový den, který dal Dahlii do vínku svou chladnost. Maxmillian van de Pryor byl druhým manželem Madison, který jí k narození Dahlie věnoval střešní apartmá na Upper East Side v New Yorku. Tento byt chvíli před rozvodem přepsal na Dahlii, aby ho Madison nemohla využít ve svůj prospěch. Dahlia vyrostla mezi nespočetným množstvím Madisoniných přátel newyorské smetánky a cítila se jako princezna, dokud nezačala vnímat hluchou prázdnotu všech dní. Než jí bylo osmnáct, vyzkoušela všechny možné aktivity, navštívila rozličné země celého světa a byla na všech různých večírcích, znala zajímavé lidi a vešla ve známost jako nejlépe oblékaná teenagerka v New Yorku. Dostalo se jí nejlepších učitelů a vnímala se jako inteligentní a zajímavá žena. Ve skutečnosti jí samozřejmě nešlo všechno dokonale, v určitých aspektech je natolik průměrná, že kdyby to o sobě tušila, zešílela by. Ze začátku byl její život pouhá zábava, ale postupem času se stal ubíjející rutinou. Změna nastala až na vysoké škole, kde vystudovala dějiny umění a divadelní vědu. Kontakt s lidmi z jiných společenských vrstev a s jiným zázemím v ní probudilo nový zájem jen tak nepromrhat život poflakováním se. Studium ji naplňovalo natolik, že pár měsíců po promocích nastoupila na částečný úvazek do malého nezávislého divadla, kde by ráda budovala svou kariéru. Zde uplatnila i svůj velký koníček, módní návrhářství a bytový dekor. Přestože se v tomto spoléhala jen na kurzy a několikaletý rozvoj a ne vysokoškolské vzdělání, částečně se díky tomu mohla podílet i na divadelní scénografii a tvorbě kostýmů. Jak je spokojená se svým kariérním životem ovšem neplatí pro ten milostný. Po rozvodu s Dahliiným otcem Madison změnila příjmení ještě dvakrát: na Hastings a Basset. Čas mezi jednotlivými manželstvími samozřejmě vyplnila jepičími láskami a seznámeními na jednu noc. Madison si zájem mužů natolik užívala, že nikdy nedokázala vydržet jen s jedním a proto se Dahlia zařekla, že se buď nevdá vůbec, nebo jen jednou a navždy. Dahlia se díky zázemí, v němž vyrostla, naučila etiketě a snadno se pohybovala ve společnosti. Zatím ale nepotkala nikoho, kdo by stačil její osobnosti a splňoval její standardy, i když se našla hrstka pánů, kteří osloveni její krásou a majetkem se pokusili získat její srdce. Vnímá svět tak, že jen málokdo je hoden její přízně a proto opovrhuje všemi ostatními. Cítí se kvůli tomu někdy osaměle. Vnímá v tom svou sílu i slabost – ví, že se doopravdy může spolehnout jen sama na sebe, ale přála by si zažít opravdovou lásku, o kterých četla ve starých knihách. Byla si jistá, že jednou přijde a sama jí naproti nešla. Jenže časem se už některé její vrstevnice vdávaly a pár z nich se stalo matkami… A pak přišla nabídka Selekce a Dahlia věděla, že této jedinečné šance musí využít ve svůj prospěch. Když to nevyjde s illejským princem, třeba zaujme někoho jiného, kdo jí propůjčí svůj šlechtický titul a udělá z ní skutečnou princeznu.

Leighton Meester

Dominique se narodil jako druhý syn do královské rodiny. Samozřejmě díky tomu, že nebyl prvorozený, nekladly na něj média takový tlak jako na jeho bratra. Měl tak volnou ruku jako princ. Už od útlého věku ho zajímaly sportovní auta, byl nimi skoro až posedlý, no krom tohoto koníčku to byl slušný, vychovaný chlapec. Byť nosil titul prince, k poddaným a lidu se choval s úctou jakoby byli jeho vlastní, nikdy nebyl přišil sobecký a to se i později projevilo, když založil vlastní charitativní nadační fond Moreauas Flower, zabývající se pomoci dětem bez domova a dětem s nemocemi. Když mu bylo sedm let, diagnostikovali mu astma poté co zažil dost nepříjemný záchvat při sportování, tehdy přesněji na lyžích při dovolené v Alpách s zbytkem královské rodiny. Byl o čtyři roky mladší než jeho bratr Jean a zároveň o pět let starší než jeho druhý bratr Thomas. Byl tak díky tomu médiím v příběhu dospívání mimo kamery. Ve svých patnácti letech založil již zmíněnou charitu, do které věnoval už milióny a krom toho sám přiložil mnohokrát ruce k dílu. V devatenácti pak poprvé nasedl do závodu ve formulích, které se staly jeho vášní a i přes jeho původ se rozhodl v nich kariérně pokračovat, našel si zde i svého dlouhodobého kamaráda, ne-li toho nejlepšího, kterého posléze pasoval i na diplomata Francie aby jej mohl brát sebou. Bylo to především protože netušil co jej potká. Když dovršil věk dvaceti jedné, jeho dráhy starší bratr a především korunní princ Francie zahynul na důsledky zápalu plic. Bojoval statečně ale nezvládl to a tak se koruna přesunula na dalšího v řadě, tedy jeho. Ten samý rok nastoupil na studium společenských věd na vysoké škole v dálkovém studiu. Vše jeho snažení se poněkud sesypalo. Jakmile přišla tak ohromná zodpovědnost jako je koruna, strhla se mediální štvanice a přinutila jej odstoupit od jeho kariéry. Lid ho miloval, věděl že je to ten správný nástupce na trůn. Jeho starší bratr byl rozmazlené princátko, které umělo jen kázat a i když to lidé nepřiznávali na hlas, každý věděl že jsou rádi že korunu zdění Dominique. On však rád nebyl, byť etiketu a vše znal, znamenalo to ztrátu všech jeho drahých věci. Navíc mu tato zkušenost i přerušila šanci v lásce, kterou se jeho matka rozhodla vybrat sama. Zatím se však tak nestalo. Po roce co se stala tato událost se konečně vše uklidnilo natolik aby Domi začal své nově nabité síly využívat. Rozhodl se však v tom dobrém směru. Do toho roku Francie nebyla příliš spojenecký stát a on se to rozhodl změnit, začal projíždět země a sepisovat mírové smlouvy, to jej vlastně dohnalo až do Ilei a k navštívení selekce. Musel si vydupat spoustu zákonů a věci, které na krále neslušely, jako menší ochranka či dovolení nadále pokračovat v charitě a zapojovat se aktivně. Formule a závodění mu však neprošlo, no občas si alespoň tiše sám projede pro vzpomínku. Také si za ty roky co je u Koruny udělal několik kurzů, které mu byly dovolený aby se tolik nenudil. Za své školní léta se stihl naučit spousty jazyků, které mu pak byly vhodnou při cestování a každých pár měsíců odjíždí na pracovní dovolenou do hor za klidem a lyžemi. Poslední půl rok si pořídil psa jménem Chicago. Na svou cestu do Ilei byl přinucen vzít i svého mladšího bratra, který je právě v té fázi svého života kdy by jen pil a poznával ženy, z čehož nebyl vůbec nadčen, ale kvůli zhoršení zdravotního stavu jeho otce, byl tak nařízen aby všem ukázal že zvládne být schopný vládce, což má tato cesta dokázat. Dřív než stihl odjet do Illéi, teda konkrétně opravdu tři dny předem než odjel, mu pověděli že se má připravit na delegaci ze zahraniční země, dokonce mu připravili oblek, což mu bylo dost divné ale nechal to tak. Když ho vezli na místo, kde se měli setkat, jeho mladší bratr mu zavázal oči s tím že prý je to pro bezpečnost, že si to vyžádali z oné země, on vlastně ani nevěděl co to za zemi byla. Oči mu rozvázali až na místě, tehdy teprve zjistil že stojí u oltáře, v kostele a že mu naproti vedou nevěstu. Jeho matka ho upozornila na to, že nemá ani myslet na to že by řekl ne. Tak to ani nezkusil....a tak se stalo, že si vzal cizí princeznu z cizí země a kdyby oddávající neřekl její jméno, ani to by nevěděl.

Charles Leclerc

Erich je prvorozeným synem německé královské rodiny. Nutno říct, že jeho předci byli často velmi krvelační a nepopulární vládci. Bohužel mezi takové patří i jeho otec, který nyní vládne Německu. Erichovi bylo už od raných let vštěpováno, že jednou převezme vládu nad královstvím po jeho otci. Bylo to úplně logické a mladý princ to přijal za své, rozhodně se svému osudu nijak nevyhýbal. Německý lid doufal, že korunní princ bude inklinovat k modernímu stylu vlády, že se poučí z chyb svého otce, že se zemi bude věnovat s péčí a vlasteneckou láskou. Jenže jak se ukázalo… Erich byl neřízenou střelou, která ve svém mládí rozhodně neměla tendenci hrabat svou zemi z problémů. V královském Berlíně mladý princ netrávil příliš mnoho času. Bylo tam na něj příliš mnoho úředníků, z nichž přímo sálaly povinnosti. Jenže on byl dítě, příliš mladý na řešení nějakých povinností. Vyrůstal tedy v letním sídle královské rodiny v podhůří Alp. Tam se mladému Erichovi moc líbilo - byla tam příroda, mohl trávit čas s královskou smečkou psů a koňmi. Jako dítě obecně dával přednost zvířatům před vrstevníky. Byl vzděláván převážně doma díky osobním učitelkám, ale do obyčejné školy taky občas chodil. Samozřejmě nějaký kontakt se svými vrstevníky potřeboval. Začala se u něj projevovat výrazná dominance. Vše muselo být podle něj, protože je přeci princ! Netřeba říkat, že příliš přátel si během základní školy neudělal. Ve dvanácti letech jej začal otec učit šermovat. Erich rozhodně nebyl žádný neobratný pacholek, naopak byl sportovně založený a aktivní životní styl mu vyhovoval. Věčně byl někde v trapu se psy nebo svým koněm. Nejvíce ale Ericha okouzlilo sokolnictví. Otec mu svěřil výchovu jednoho mladého raroha velkého jménem Lanius. S Laniem Erich trávil ve finále celé své mládí, protože ho fascinovalo, jak se spolu dokáží domluvit, aniž by vyslovili jediné slůvko. I když se během střední školy přestěhoval zpátky do Berlína, víkendy trávil v letním sídle, aby trávit čas se svým nejoblíbenějším dravcem. Střední škola byla pro dospívajícího prince poměrně zlomovým obdobím. Nyní se pořádně začal stýkat se svými vrstevníky, začal zažívat první románky, rvačky a všechno, co k mládí patří. Možná byste si řekli, že když je to budoucí král, otec si ho bude držet zkrátka a bude sekat latinu. To on Erich samozřejmě uměl a před otcem se choval jako vzorný budoucí státník. Jenže v soukromí byl neřízenou střelou, rád pil, bavil se, miloval ženy a nemohl se nabažit toho volného, bezstarostného života. Po střední škole v jeho životě nastala ještě větší anarchie, protože reálně neměl nic na práci. Nebo měl aspoň takový pocit. Vysoká škola pro něj byla dost individuální a dalo by se říct, že titul získal díky svému štěstí. Žil prakticky už jen v alpském podhůří, kam si tahal různé návštěvy a užíval si života v divočině. Stal se vůdcem jedné lovecké skupiny, pořádali hony na zvěř, které zakončovali bujarým večírkem. Během těch let na sobě samozřejmě začal Erich cítit tlak společnosti a rodičů. Byl korunním princem, rozhodně se na svůj post nechoval, protože měl buď hlavu v oblacích nebo mezi stehny nějaké obyčejné ženy, kterou zrovna někde potkal. Jeho vztahy neměly žádnou budoucnost. Samozřejmě za ním jako korunním princem přijížděly princezny z celé Evropy a ucházely se o jeho přízeň. Jenže Erich byl vybíravý a s žádnou si nerozuměl tak, aby k sňatku svolil. Neměl rád takové ty načančané, prvoplánově dokonalé princezničky. Z jedné přeci jen cítil něco, co ve své budoucí ženě hledal - šmrnc. A že ho portugalská princezna měla dost! Byla přesně ten typ ženy, kterou Erich vyhledával. Když za ním přijela do Berlína, dalo by se říct, že to bylo zalíbení na první pohled. A tohle zalíbení se později překlenulo do hluboké zamilovanosti. Erich se ještě takhle nikdy necítil, ty pocity pro něj byly nové, ale opojné. S Arlette se začínali čím dál tím víc poznávat a bohužel přišli na to, že jsou povahově poměrně dost podobní. Jeden by si řekl, že to přeci nebude takový problém. Bohužel ale byl, když jsou oba dominantní, temperamentní a do jisté míry i tvrdohlaví. Jejich vztah se ke konci skládal z intenzivních hádek, a to jejich společnou budoucnost nakonec ukončilo. Rozešli se a každý si šel zase svou cestou. V Erichově ovšem jistý plamen vášně zůstal. Nemůžete přece mozku přikázat, aby zapomněl na to hezké, co hádkám předcházelo. Měli se spolu krásně, ale potom se to zkrátka pokazilo. Takový je život. Erich se pak na nějakou dobu uzavřel. Žádné nové návštěvy jiných princezen nepřijímal a ani za svými běžnými společnicemi nechodil. Veškeré své aktivity limitoval na lov, šerm a výcvik Lania. Uběhly ale dva roky a Erich se nakonec otci podvolil a slíbil, že se otevře novým možnostem. Taky proto se vydal do Illei, kde zrovna probíhaly námluvy princezny Sienny a selekce korunního prince Adriana. Jestli se ale skutečně dokáže usadit a zkrotit svou divokou duši, to těžko říct.

Simone Bredariol

Když se narodíte do rodiny Marlowe máte už ze začátku několik jistot – život v luxusu, naškatulkovanou budoucnost a velké možnosti. Dostáváte dobré karty a je jen na vás, jestli s nimi dokážete hrát. Fabian Marlowe pocházel z rodiny s dlouhou tradicí a jeho manželka Frederika patřila rovněž mezi místní smetánku. Teprve však s nimi se spojili dva rodinní megalomani, kteří stáli za masivním rozvojem medicíny v Illey, Fabian se svou praxí chirurga také po praktické stránce, kdežto jeho manželka byla jednoduše povoláním dcera, která se starala o dobrou reklamu, benefice a další akce, které měli zajistit dobrý obraz ve společnosti. Podobně jako její sourozenci i Felicity měla tudíž jistou budoucnost v rodinném byznysu. Ne, že by to nejstarší ze tří dcer zrovna ocenila. Felicity měla už ze začátku tendence se lišit. Vše potřebovala naplno zažít, prozkoumat a poznat. Představení u královského dvora sotva sedmiletého děvčátka byl jako závan čerstvého vzduchu. Felicity a její sestry Eliza a Peggy velmi rychle zapadly do hloučku Schraevů a Illéů, nicméně pouze Fell oplývala zvláštním nadáním zmírnit napětí, které souviselo hlavně z možnými teoriemi o reálném základu, který je za náhlým stmelováním dvou mocných rodů. Jistě, nebylo možné být slepý k složitým vztahům a dlouhé a krvavé historii, které se učili i nejmenší děti. Felicity si však královské děti oblíbila nezávisle na jejich rodovém jménu a obzvlášť blízký vztah měla také k Dorianovi Illéovi. Nutila ho se v její společnosti aspoň trochu uvolnit a přestože nebylo nikterak snadné získat si jeho důvěru, spíš se to podobalo ochočování lišky v Malém princovi, Flick mu nepřestávala dávat najevo i po těch letech, byť jen drobnými gesty, že o ní pochybovat nemusí. Jak rostli kamarádství mezi Flick, Dorianem, Adrianem a Siennou se začalo upevňovat. Mezi nimi si připadala, že jim může říct absolutně cokoli a oni to pochopí. Rovněž se jen utvrdila v tom, že se chce dát opravdu na dráhu doktorky, původcem jejího odhodlání byla princezna Sienna. Felicity musela podobně jako Adrian nebo Dorian pouze přihlížet, s jak neskutečným zlem křehká princezna bojuje. Flick bezmoc nenáviděla, zvlášť, když jediné, co mohla pro svou kamarádku dělat, byla tichá účast. Sienna tudíž byla motivací k podání přihlášky nejdřív na elitní střední zdravotnickou školu v Angeles. Navzdory své snaživosti a inteligenci, Flick hned pochopila jaké to je být z vlivné rodiny, která utváří možnosti dalším lidem. Už když na školu nastoupila, tak měla velké problémy se spolužáky, kteří jí rádi předhazovali, že bez svého příjmení by nebyla ničím. Někteří z profesorů si naopak slibovali, že se prostřednictvím Felicity dostanou k lepším grantům. Jako kdyby byla mezi dvěma mlýnskými kameny. Slabší povahy by nátlak z obou stran možná donutil přestat, Flick se však o to víc upnula ke svému cílu – stane se z ní doktorka. Za každou cenu. Kromě pomoci Sienně se objevila další příležitost, která sotva sedmnáctiletou Flick zásadně formovala. Celé léto trávila v provincii Honduragua. Už tak zchudlou provincii postihly záplavy, které si vyžádaly mnoho životů a ještě víc zranění. Dívka se zde poprvé setkala se skutečnou chudobou, zoufalstvím a spolu s dalšími mediky si prošli podobným peklem jako ti, kteří zachraňovali. Paradoxně byla za tu zkušenost vděčná. Věděla, že je na dobré cestě. S mnoha novými zkušenostmi a neméně silným přesvědčením nastoupila byť nerada na univerzitu v Cambridge. Stálo ji to mnoho hodin přemítání o jejích možnostech a alternativách, jelikož se nechtěla vzdalovat z hlavního města, avšak podobně jako u výběru střední školy, i na volbu univerzity pohlížela velmi vážně. Proto se nakonec rozhodla pro studium daleko od domova. Zamilovat si nové místo a zvyknout si na nové lidi nebylo nic složitého, jistě zpočátku absolvovala podobnou katarzi a jako v případě nástupu na střední školu, ale na univerzitě v Cambridge byla jednou z mnoha mladých studentů s talentem. Pouze ti nejlepší se stali absolventy mezi studenty byla tudíž neskutečná rivalita a řevnivost, dobré známky a praxe v oboru byly samozřejmostí, každý z profesorů navíc očekával určitý nadstandart, někteří poněkud víc za hranou. Flick nebyla jedinou studentkou, která se s využitím mocenského postavení ze strany profesorů setkala, rozhodně však byla jednou z mála, která si výměnný obchod nedala líbit. Snad pouze Dorian věděl o jménech několika doktorů, které vyžadovali bližší vztahy a taktéž on věděl, že Flick s velkým sebezapřením využila rodinné konexe, aby se takové pozornosti zbavila. Nakonec na ni měl její blízký přítel opravdu určitý vliv... Flick nebyla krutá tahačka nitek, ale účel občas světil prostředky. Hořká zkušenost v profesi, která je mnohem víc posláním než prací se setkala ještě s několika podobnými nepříjemnostmi, které se na ní svým způsobem podepsaly, ať už v rovině vztahů nebo dalších humanitárních pomocí. Obojí ji posunulo. Když po šesti letech odpromovala, tak bezpečně věděla, že hned nepřijme nabídku stát se jednou z doktorek v paláci a ani nechtěla nastoupit do rodinné firmy. Dva roky strávila jako jedna z mnoha humanitárních lékařských pracovnic, která navštěvovala ty nejchudší a nejkrizovější provincie, ve kterých byla nutná lékařská pomoc nutnější než kdekoli jinde. Začátek Adrianovi Selekce ji přiměl, aby se přidala mezi palácové zdravotníky. Nejenže chápala, jak náročné období tato tradice pro její přátele znamená. Na klidu jí ani nepřidaly útoky rebelů. Jednoduše – každá známá tvář bude pro její nejbližší ku prospěchu.

Kirby Howell-Baptiste

Grace se narodila do rodiny, která žila ve dvougeneračním domě a měla své specifické problémy. Její otec byl těžkým alkoholikem, se kterým se ale matka rozvedla, když byly dcerce dva roky. Grace si na svého otce přímo nepamatuje, ale bohatě jí stačí vzpomínky staršího bratra k tomu, aby toho člověka dokázala odsoudit. Její matku párkrát zbil a i na zbytek rodiny byl agresivní. Bohužel až s příchodem druhého potomka matka získala dostatek odvahy, aby z toxického vztahu odešla a svého manžela z domu vyhnala. Žili totiž u babičky Grace, která bydlela v druhém patře, zatímco matka s dětmi obývala přízemní část domu. Celé své dětství prakticky prožila se svou babičkou, která už nemusela chodit do práce, kdežto její matka ano – pracovala v jedné zbrojovce u pásu, protože to byla velmi dobře placená práce. A jako samoživitelka peníze potřebovala, byť to znamenalo, že se svými dětmi netrávila mnoho času kvůli dvanáctihodinovým směnám. Byla tedy ráda, že jí maminka pomáhala s výchovou dětí, jinak by si žili mnohem hůř. Grace milovala procházky po okolní poušti. Fascinovali ji živočichové, kteří v tak nehostinném prostředí dokázali přežít. Se starším bratrem měli vždycky velmi dobrý vztah, až idylický. Škádlili se, hráli si spolu, ale zároveň se dokázali pohádat tak, jak to dokážou jenom sourozenci. Základní školu Grace zvládla s přehledem – známkami, ale taky psychicky. Pro mnohé může být začlenění do většího kolektivu náročné, ale brunetka s tím nikdy neměla problém. Našla si dvě výborné kamarádky, se kterými trávila čas ve škole i mimo ni. Nikdy nepotřebovala být oblíbená a středem pozornosti. Stačilo jí vědomí, že má někoho, o koho se může opřít, komu může říct všechno a komu může věřit. Toto trio se částečně rozpadlo s přestupem na střední školu. Dívky se vídaly ve svém volném čase, ale každá z nich se chtěla zaměřit na něco jiného. Grace si vybrala zdravotnickou školu. Chtěla zkrátka pomáhat lidem, stát se zdravotní sestřičkou. Povahu na to měla – byla trpělivá, empatická, a zároveň jí nevadilo, že celou praxi stráví u starých lidí, které bude převlékat a měnit jim lůžkoviny. Věděla, že se vypracuje, že po vystudování vysoké školy se dostane na atraktivnější pozici. To ale ještě nevěděla, že za pár let její pozice nebude o tolik odlišná. Ke konci střední školy její bratr nastoupil do armády. To Grace brala docela těžce, protože se zkrátka bála, že někde na misi přijde o život. Bylo to ale jeho rozhodnutí a ona neměla právo mu do toho nějak zasahovat. Na střední škole zažila pár románků a z jednoho takového se nakonec vyvrbil vážný vztah. Bastiana měla celá rodina Grace velmi ráda, po několika letech už ho zkrátka brali jako samozřejmost. Společně nakonec opustili své rodné městečko, aby mohli žít a studovat v hlavním městě. Během studia vysoké školy našla Grace kouzlo v paliativní péči. Cítila, že je to něco, co ji skutečně naplňuje – starat se o lidi na sklonku života a být jim psychickou a spirituální oporou. Někteří už totiž nikoho neměli a tak tu byla Grace, která je držela za ruku v jejich posledních chvílích. Je to práce velmi psychicky náročná, Grace ji ale zvládá s přehledem a do práce se těší. Není jedna z těch vyhořelých sester, které na ničem nezáleží. Ne. Řekla si, že ona taková nikdy nebude. Byla totiž svědkem, že na sesterně se pacienti dost škaredě pomlouvali a vyplouvali na povrch věci, které byly zkrátka nemístné. Bohužel je to práce i časově náročná – má dlouhé směny a bohužel se s Bastianem dostali do bodu, kdy se doma prakticky nepotkávali, protože pracovali v jiné časy. Bylo to těžké rozhodnutí pro oba, protože to byl idylický vztah, pro Grace byl ten muž zkrátka dokonalý. Jenže jak si mohli rozumět, svěřit se se svými denními starostmi, když k tomu nikdy nebyla příležitost? Po několika letech se rozešli. Grace zůstala žít v bytě, ve kterém bydleli společně a Bastian se odstěhoval. Několik prvních měsíců po rozchodu bylo pro Grace opravdu náročných – všude po bytě totiž Bastiana viděla. Jenže neměla peníze na to, aby se přestěhovala. Zkrátka jí trvalo opravdu dlouho, než se přes muže přenesla. Věděla, že to bylo jejich společné rozhodnutí, že mezi nimi není žádná špatná krev. Ale bylo těžké po tolika letech přijmout fakt, že je zase na všechno sama. Když princ Adrian vyhlásil Selekci, Grace byla zrovna v bodě, kdy byla v práci od nevidím do nevidím, protože to bylo to jediné, co ji v životě skutečně naplňovalo a v čem viděla smysl. Věděla ale, že tohle tempo, které si nastavila, bylo vražedné. Začala ji hlodat myšlenka, že by si přeci na několik měsíců mohla dovolit volno, které prakticky od střední školy neměla. Navíc její romantické duši se líbila představa, že by si princ skutečně vybral zrovna ji, že by se mohla toulat po zámeckých zahradách a nosit ty krásné, nadýchané šaty. A nikdo přeci neřekl, že by jako královna dál nemohla pomáhat lidem. Poslala tedy přihlášku ze své vlastní vůle, bez donucení rodinou nebo okolnostmi. Zkrátka jen proto, že chtěla zjistit, jaké by to bylo.

Julia Knezevic

Jamesův život začínal v samotném základu jako naprosto idealistické narození z pohádek, které se každý večer dětem vypráví na dobré spaní. Pro celou rodinu byl radostnou zprávou, jelikož se jeho rodičům nedařilo i přes zkoušení mnoha metod a babských rad, dlouhou dobu otěhotnět a dítě počít. A přeci jen. Jak už to tak bývá, největší nadšení vyzařovalo z otce chlapečka, neboť právě kluk je vysněným pohlavím prvních tatínků, kteří nemají ani ponětí o tom, jak těžké břemeno a pouta jim právě obeplnuly pevné krky. Dítě to bylo velmi neposedné. Nedalo se uhlídat jen co přišlo na to, že se může samovolně překulil na záda a plazit se po zemi, aby to ohlodalo a poslintalo půlku baráku, včetně dřevěných nožiček mámina nového gauče. Chlapcův otec, hlava šťastné rodinky, byl ředitelem místní policie. Byl ve společnosti velmi oblíbený a známý svými ráznými přístupy ke své práci i prostředí. Lidi ho však měli rádi tak, jako on měl rád jahodové dortíky z kavárny, kam každé ráno docházel pro své obvyklé cappuccino a svačinu do práce. Matka byla spíše uzavřeným článkem. Nebyla příliš společenská. Věnovala se hlavně svému synovi a vyráběla na zakázky různé výrobky ruční práce od košíků ze starých srulovaných novin až po pletení oblečení a pečení na Vánoce či Velikonoce. Měla ve svém okolí několik dobrých sousedek, za výraznou osobu se však považovat rozhodně nedala. Ve velkém se také vyžívala v psaní vlastního deníku. Naprosto jí fascinovala rodinná historie jejího manžela a proto věnovala svůj život zasvěcením se do minulosti a sbírala o ní informace, které následně stavěla do časové osy a rodového stromu, nebo do vlastnoručně psané kroniky rodiny Montgomery. Už na základní škole bylo více než jasné, že je James výjimečný. Jednoznačně vynikal v literatuře a psaní básní, které poté recitoval na slavnostním každoročním vystoupení mladých žáků v kostele před Vánočními svátky. Pochopitelné vlohy měl i k tělesným aktivitách v podobě všemožných sportů. Snad jako každý mladý kluk se věnoval hraní fotbalu a příležitostně i hokeje mezi přáteli z města na zamrzlém rybníce. Ne jednou se stalo, že do něj kvůli své zbrklosti a nedostatečně pevnému ledu zahučel a jeho matka se pak mohla doma na chodbě otáčet zoufalstvím nad vylomeninami, které její syn vyvádí. Věčně odřená kolena, rozbitý nos a náplastí, že by se mohl považovat za novodobou mumii. Nezkrotný živel, co se zaboha nedal uhlídat. Krátce po dovršení jeho osmi let rodinu obdařila radostným návalem emocí i Jamesova nově narozená mladší sestra Abigail, od které hned po jejím dovozu domů z nemocnice neodtrhl pozornost a věnoval jí všechen svůj volný čas. Právě malá Abbie odstartovala novou etapu jeho života a dala základ jejich blízkému sourozeneckému vztahu. V začínající pubertě se chlapec ve velkém zklidnil a to hlavně díky nalezené lásce ve starých knihách a historických událostech v podobě válek, gladiátorských akcích a vikingské éře. Právě ve třinácti totiž začínal docházet do kroužku šermu, který se specializoval převážně na dobu vikingů a raného středověku. Šlo o velmi nebezpečný koníček, jelikož zahrnoval od patnácti let i soutěže mezi takzvanými „klany“, které ne vždy končily bez modřin a hnusného seku do masa i přes pevné brnění. Kroužek sliboval disciplínu, fyzickou námahu, pot a slzy. Krom toho se členové věnovali taky vyráběním vlastních kostýmů a bot s látek a kůže. Není divu, že měl klan spousty podporovatelů a každoročně dětí jen přibývalo. James se díky téhle zkušenosti našel v literatuře a našel si přátele, se kterými pokračoval ve stejných vyšlapaných stopách prakticky i několik let poté. Sdíleli stejné zájmy a stejné koníčky. Už v té době věděl, že jeho největším snem je se věnovat knihám a dějinám své země i celého světa. A tak se i přes značný nesouhlas svého otce dal na knihovníka, což mu dlouhá léta nebylo doma v okruhu nejbližší rodiny odpuštěno. Ani na nové škole nebylo pro něj zaujmout žádnou překážkou. Nejspíše to měl už v sobě. Neměl nouze o mrkající pohledy svých spolužaček a byl považován za velmi dobrého studenta. Nedělal problémy, věnoval se tomu, čemu měl. Ale jak už to tak bývá, oblíbený článek se dá snáze nechat strhnout. A tak se připletl do party oblíbených leč velmi drzých a zamýšlených puberťáků. Bylo to období vzdoru a rebelství. Právě v tomto období vyzkoušel alkohol, ochutil sílu kdejaké drogy a večírků. Všeho však s mírou. S odstupem času by se to dalo považovat za pouhé zkouškové období, kterého nelituje. Vyzkoušet se má přeci jen všechno. Lituje zpětně jen jediného. Proti Nině neměl nikdy nic. Byla to jeho spolužačka, ale nevěnoval jí příliš pozornosti. Byla pro něj naprosto nevýrazná a nezajímavá. I proto se nebránil nějaké sázce, která zahrnovala i ji. Téma sázky? Pozvat na schůzku tu největší šeredu v dosahu , kterou mu vybrali právě jeho přátelé. A rozhodnutí bylo jednohlasné. Nina. Měl už s pár dívkami zkušenosti, tohle bylo ale úplně jiné. Měl v plánu kino. Vlastně se divil, že mu na to sama Nina tak ráda kývla. Na samotném místě se ale necítil komfortně už jen z toho důvodu, že byli špehování. A on moc dobře věděl, jak tohle celé skončí. Vlastně to pro něj byla v té době jen malá neškodná sranda. Jen zábava na úkor druhého. Krátce po úspěšném splnění sázky se ale rodina odstěhovala. Jeho sestra na tom byla zdravotně špatně už tehdy. Byla němá a měla značné problémy se sluchem, což ji nutilo k nošení malých naslouchátek v uších. Ve škole proto nebyla vůbec oblíbená. Děti se jí hnusně posmívaly a malá Abigail trpěla, jelikož se jí nedařilo najít byť jen jedinou milou spřízněnou duši. Její trápení vedlo k nehodě na záchodech, ze které se už neprobrala. Rodinu ztráta naprosto sebrala. James přestal docházet do školy a po půl roce odstoupil, aby se přihlásil k armádě, jak to po něm vyžadoval jeho otec. Krátce po absolvování studia u armády jeho kroky směřovaly na pozici strážce v paláci, kde plánoval začít nový život. Svou rodinu navštěvoval jen zřídka, stejně jako se příliš nesnažil s nimi udržovat nějaký velký kontakt po telefonu a zprávách. S nikým ze své minulosti. Samotná práce v paláci ho naplňovala. I přesto se i nadále věnoval tajným básním do šuplíku. Osudným mu byla až požár, kterým byl díky rebelům vystaven krátce po svém šťastném nástupu do práce. Kvůli své snaze dostat z místa všechny přítomné si ale poranil obličej a přišel vlivem ohně a kouře o zrak na jedno oko.

Will Higginson

Již od dětství byla Leanora obklopena láskou a podporou ze strany svých rodičů. Její maminka pracovala jako redaktorka v módním časopisu, což inspirovalo Leanoru k zájmu o umění, média a žurnalistiku. Otec byl hokejovým trenérem a často ji brával na zápasy, kde se zrodila její láska k tomuto sportu a obdiv k tvrdé práci a odhodlání, ale také k chlapcům.. Leanora měla vždy složitý vztah k lásce. Její první a zatím jediný významný vztah začal během univerzitních let, kdy se zamilovala do hokejisty z místního týmu. Byl to atraktivní a charismatický mladík, který okouzlil Leanoru svým sebevědomím a energií. Jejich vztah byl naplněný vzrušením a vášní, ale zároveň byl pro Leanoru plný tajemství a komplikací. Jeho jméno bylo Tristan, talentovaný hokejový hráč, který byl právě v průběhu kariéry a měl před sebou slibnou budoucnost. Nicméně, to, co Leanora tajila před svým otcem, bylo to, že Tristan byl jedním z jeho svěřenců. Leanora se bála, že by vztah mezi nimi mohl narušit vztah mezi ní a jejím otcem. Proto se rozhodla svůj vztah s Tristanem tajit a udržovat ho v tajnosti před svým otcem, což bylo nesmírně těžké a náročné pro oba dva. Jejich láska vzkvétala, ale pak přišel osudový okamžik, který vše změnil. Tristan dostal nabídku hrát profesionálně hokej v jiném státě, což by pro něj znamenalo velkou příležitost a kariérní skok vpřed. Avšak pro Leanoru to znamenalo konec jejich vztahu, protože nemohla opustit svůj život a kariéru kvůli jeho profesionálním ambicím. Rozloučení bylo bolestné a hořké pro oba. Leanora byla zraněná a zdrcená, když se musela rozloučit se svou první opravdovou láskou kvůli kariéře. Cítila se zrazená a osamělá, a i když se snažila překonat tento bolestivý zlom, stalo se to pro ni velkou emocionální zátěží. Po tomto zlomu se Leanora snažila uzavřít se do sebe a vyhnout se novým romantickým vztahům. Nedokázala si představit, že by mohla znovu otevřít své srdce někomu novému, a tak se soustředila na svou práci a osobní rozvoj, aby se zotavila z bolesti a zklamání. Když byla vyhlášená selekce, seděla Leanora se svými kamarádkami v oblíbeném baru a snažila se zapomenout na bolest a zklamání z rozpadu vztahu s Tristanem. Při konzumaci alkoholu a v opojení z emocí se rozhodly, že zašlou přihlášku do selekce z čistě impulzivního gesta. Pro Leanoru to byla spíše vtipná zábava, způsob, jak odvrátit myšlenky od svých osobních problémů. Nicméně, po probuzení z velké a nepříjemné kocoviny, si Leanora uvědomila, jakou chybu udělala. Přihlásila se do selekce ze srandy a teď už se jí přihláška nedala zpětně stáhnout. Byla v šoku a úzkosti z toho, co udělala, a modlila se, aby ji výběrový proces nevybral. Nejenomže nevěděla, jak to vysvětlit svým rodičům, ale ani si nebyla jistá, zda je pro ni tato zkušenost vhodná v takovém citovém stavu, jakým se nacházela. Když se Leanora dozvěděla, že byla vybrána do selekce, musela čelit svému strachu a přiznat svým rodičům, jak se věci mají. Překvapivě byli její rodiče počátečního šoku velmi podporující. I když byli zaskočeni, že jejich dcera udělala takové rozhodnutí za opilosti, pochopili, že je to možná příležitost pro její osobní růst a uzdravení zlomeného srdce. Nakonec se rozhodli, že ji budou podporovat a pomáhat jí projít touto zkušeností s hlavou vztyčenou. Pro Leanoru to bylo uklidňující a povzbuzující zjištění, že má podporu svých blízkých, i když se dostala do této nečekané situace. No a tady si začíná psát svoji další kapitolu.

Josefine Frida Pettersen

Od útlého dětství jí rodiče projevovali lásku a podporu. Otec se dodnes živí jako profesor na univerzitě a věnuje se historii, zatímco její matka, historička, se věnovala svým obsáhlým knihám a publikacím v pohodlí domova. Právě jejich vášeň pro jazyky a historii v Luise probudilo zájem pro sebevzdělání, což během let na střední škole nakonec vyústilo v osobní cíl stát se učitelkou angličtiny. Jejím doposud bezchybným a jedináčkovským světem otřásl rozvod rodičů, který by se dal označit mírným slůvkem "bouřlivý". Usedlost a minimální touha po změně, kterou její matka přímo oplývala, kolidovala s otcovou zcela opačnou povahou a on tak podal žádost o rozvod v době, kdy měla Luisa nastoupit do prvního ročníku na vysoké škole a započít první semestr. Přiklonila se na stranu matky a s otcem přetrhala veškerá pouta a formálně si dodnes píší pouze na svátky a narozeniny. Od té doby se s otcem setkala jen jednou, a to na promocích, kdy se spolu nevyhnutelně pohádali. Nezazlívala mu, že si našel jinou ženu, ovšem jakmile jí byla představena blond holčička s jeho očima jako její mladší nevlastní sestra, strhla se hádka, od níž ji musela odtahovat její matka, která se ani tak neubránila slzám. Za nejkrásnější vzpomínky z dětství považuje letní prázdniny trávené u babičky, na rodinném ranči v Dakotě. Její prarodiče, ačkoli dědeček zemřel když byla ještě velmi malá, v ní zase pomohli zakořenit lásku ke zvířatům a úctu k nim. Na ranči se naučila, že něco tak okouzlujícího, jako je jízda na koni, je tvrdě vydřenou odměnou a ona se tedy naučila vstávat časně ráno, postarat se o stáje, krmivo a čistotu stájí i zvířat samotných a povětšinou se do sedla vyhoupla až k večeru. Dodnes je schopna barvitě vyprávět o svých projížďkách při západu slunce, kdy ohnivě rudý kotouč slunce mizel za kopcem při ranči. Několik málo dětí ze sousedství, které si u její babičky přivydělávaly pár slušných drobných na kapesné, učila jezdit, ale taky mladším z nich četla pohádky anebo je učila číst. Každou minutu na ranči si dokázala neskonale moc užívat. Během vysoké školy byla pilnou, ne ale neomylnou studentkou. Stejně jako někdy snad každému, se jí stalo, že odevzdávala obsáhlé pojednání na zadané téma z anglistiky deset minut před půlnocí, přičemž právě půlnoc byla onou rudě blikající deadline. A to vše po šesti nebo osmi hodinách tvrdého šprtání a marného dohledávání informací k tématu, které si lektoři museli snad vycucat z prstu. Nebyla a dodnes není zastáncem memorizování látky, drilu a vzorného prkenného sedění v lavici. Mnohem raději ve svých třídách propaguje konverzační hodiny, trénink výslovnosti a gramatiku shrnuje jednoduše a prostě, aby se jazyk stával pro mluvícího přirozeností a samozřejmostí, ze které nemusí mít strach. Netřeba dodávat, že jejím snem je založení vlastní jazykové školy, kam by se scházeli nejen dychtiví žáci a studenti, nýbrž si obdobně smýšlející lektoři a učitelé, kteří si přejí vnést do akademického světa svěží vítr.

Jennifer English

Život mu mnoho štěstí nedopřál už na začátku jeho života. Jeho rodiče nebyli bohatí a jediné za co utráceli bylo jídlo, chlast a sem tam cigarety. Bydlení jim bylo jedno, buď je nějak ukecali nebo bydleli u známých, kteří s nimi nechtěli po jejich chování mít nic společného. Takže bydleli v karavanu, kde to nebylo moc vhodné pro malé dítě. Ale co mohla jeho matka dělat, když jí zemřel otec dítěte? Najít si práci. Jenomže, když máte muže, který vám vše platí, jde to hnedka lépe. To by ale Marcusův otec nesměl zemřít za volantem, když si za něj sedl jako opilý. Hold někdo kdo pije a má svojí hlavu na to mnohdy doplatí. Tím, že jeho otec zemřel se odstartoval koloběh v jeho životě, který nešlo už úplně zastavit. Jeho matka měla skoro pořád nové partnery na noc, práci měla příležitostně a když už, dělala v ní kurvu. Vždycky mu vyčítala, že jí zkazil život, protože se narodil. Mohla být modelka, ale ne. Musela otěhotnět a čekat zrovna Marcuse. Nikdy s ní neměl dobrý vztah a zbytek rodiny ani neznal. Možná, že za to byl i vděčný, protože jestli odmítli jeho matku s otcem, odmítnou i jeho. Přeci jen to je jejich syn. Už ve školce se pral s dětmi a často seděl na hanbě. Nemohl si pomoct, ale když se mu děti smály, že jeho matka je šlapka, špína a mnoho dalšího, chtěl se aspoň trochu bránit. No a jako správná volba mu přišlo rvaní se. Ve škole to nebylo o nic jiného. I když měl v většině předmětů dobré známky, stejně nebyl oblíbený. Byl za podivína a vyvrhel společnosti. To se změnilo, když mu bylo sedmnáct. V té době totiž začal pracovat ve striptýzovém klubu, kde hledali tanečníka. A jelikož Marcusovi šel tanec a měl na to postavu i tvář, přijali ho. Rychle se tam stal oblíbeným a on cítil, že tohle bylo to co chtěl. Lidé, hlavně tedy ženy, ale i muži, mu skoro až padali k nohám kdykoliv představoval společně s ostatními nějaký tanec. Nesmělo chybět ani sem tam nějaké to užití si za peníze, ovšem všeho s mírou. Tedy až na peníze, těch chtěl mít víc a víc. Poznal tam i jednu holku, Sophie. Skoro hned si spolu sedli. Bylo to až neuvěřitelné. Ona byla barmanka, takže ho tam vídala denně. Obzvláště když jí projevil svou přízeň a zájem. Nikdy nechtěl nic jiného než sex bez vztahu. Nebyl zkrátka připravený. Po nějakém čase si uvědomil, že práce striptéra není tolik výdělečná jak si myslel. Snažil se najít něco co by mu vyneslo víc peněz a tím bylo postavení diplomata. Upnul se na to a začal se učit o politice a všech potřebných věcí, aby ho přijali. I když se musel vzdát práce striptéra, stálo to za to. Protože konečně měl to co chtěl. Výdělečnou práci, která ho dokáže zajistit a dopřát mu to co pro své uspokojení potřebuje. Jenomže, to pro něj není to co chce. Chce víc. Potřebuje nějakou výše postavenou ženu. Třeba princeznu nebo tak nějak.

Kaden Hammond

Před dvaadvaceti lety se do rodiny Valderas narodilo malé děvčátko, které nedostalo jedno, ale rovnou tři jmen. Michelle, po své babička, June po matce a Zoe po kamarádce její matky. Nikdy moc nechápala, proč dostala tolik jmen. Upřímně by jí stačilo Zoe. Její dětství probíhalo relativně v klidu. Její táta vlastnil řetězec hotelů, takže o peníze nikdy neměli nouzi. Vždycky byla nadšená, když jí s sebou brával na různá jednání nebo jenom na prohlídky nově postavených hotelů či pokojů. Bavilo jí to, vidět jak vzniká něco díky jejímu tátovi, ke kterému vzhlížela. Vztah s matkou… byl složitější. Její máma byla herečka, celkem úspěšná, dokud se nezjistilo, že měla poměr s režisérem. To jí málem stálo manželství a dceru, jelikož si Zoe otec chtěl vzít svou dceru s sebou. Když mu zahýbala, proč by s ní nechával svou dceru, kterou by tím mohla zkazit? Další rána pod pás pro Zoe i jejího tátu přišla, když její matka oznámila, je těhotná. To bylo Zoe kolem dvanácti. Vyvolalo to mezi jejími rodiči nehorázné hádky, jelikož její otec nemohl mít další děti. Pro Zoe to byl začátek noční můry. Nejenom, že její rodiče vytvořili toxický domov, kde měla cítit bezpečí, ale ještě jí matka nutila jít v jejích šlépějích. Jeden casting za druhým. Jedna agentura za druhou. Když s ní procvičovala texty a udělala chybu, pěkně to od matky schytala. Její máma nevěděla, čím se svým chováním dopustila. Nejenom, že chtěla po Zoe, aby hlídala svého mladšího bratra, ale ještě jí nutila dělat něco, z čeho měla dlouho sevřený žaludek. Zoe se dlouho nedařilo. Chodili emaily, kde psali, že se ještě ozvou nebo jí dávali nepodstatné skoro až neviditelné role. Trvalo dlouho, než dostala pořádnou roli, kde měla šanci, aby si jí všimla lepší agentura a ona tak dostala pokoj od své matky, která na ni neustále tlačila a vyvíjela psychický nápor. To se jí i částečně povedlo. Při jedné premiéře filmu, kde dostala výraznější roli, si jí všiml režisér známějších filmů a nabídl jí roli. Zoe to s radostí přijala a už se těšila domů, jak to rodičům oznámí. Jenže doma našla jen svého mladšího bratra a otce. Matka zmizela. Nenechala po sobě žádný vzkaz ani hlasovou zprávu, prostě nic. Nevěděla co si o tom myslet, ale ulevilo se jí. Sice se musela starat o svého nevlastního bratra, ale co už. Děti měla ráda. A nakonec přesvědčila i svého otce, aby se o něj více zajímal a bral ho jako vlastního. Když Zoe bylo sedmnáct, našla si přítele. Stejně jako ona to byl herec, ovšem nehrál ve filmech, ale v divadlech. Byla to skoro dokonalá láska. Tedy v očích Zoe. To co už nebylo dokonalé bylo to, že jí pravidelně podváděl. Jelikož není žádná křehká slečinka a zjistila to v dobu, kdy vyhlásili Selekci, rozhodla se mu pomstít tím, že mu ukáže o co přišel. Nebude se snažit jenom vyhrát, ale i získat prince, o kterého se rozhodně nebude chtít dělit.

Zendaya

Na její pláč čekalo spousty lidí. Dokonce by se dalo říct i zástupy, a když dívka přišla na svět… slavilo se to snad týdny. Malá Naomi byla šťastné dítě, někdo by mohl říct, že snad i to nejšťastnější v okolí. Narodila se totiž do velmi bohaté a vážené rodiny. Její rodiče vlastní nejlepší firmu na převoz surovin do Evropy a z Evropy zpět. Díky poloze její provincie nemá šanci nikdo jiný v podobném zaměstnání a tak je všude známo že právě rod Meyer zaručí největší kvalitu a dokonce od nich odbírá suvenýry i královská rodina. A právě díky tomuto si mohla malá dívka užívat vše, co chtěla. Hračky po celém světě, každý víkend navštívit jinou část Evropy, či samotné Illey. Jednou si dokonce malá Naomi přála být princeznou a tak rodiče opustili jejich vilu a odprodali jeden ze starších hradů na pobřeží, kde rodinka bydlí doteď. Můžeme tedy říct, že malá Naomi měla vše, co chtěla a to až do dospělosti. Bohužel pro ní s věkem přijdou i povinnosti a jelikož často plavala s otcem přes oceán a učila se jazyky na druhém pobřeží v Anglii se jí otec rozhodl připravit na převzetí firmy. Bylo jí teprve deset let, když jí rodiče nasadili na soukromou školu a i přes Naomi snahu být nejlepší se vždy našel někdo, kdo jí dal sežrat jak svoje známky a úspěch má pouze z peněz její rodiny. Je sice pravda, že dívenka chodila v nejlepším oblečení, vozil jí soukromý šofér a dokonce nikdy nepozřela jídlo ze školní jídelny, ale díky znalosti z cestování, firmy a racionálnímu myšlení bylo všem jasné, že právě Naomi bude další génius. Občas se zdálo, že je to prostě jen chodící encyklopedie a takto to viděli i učitelé u ní na škole. Proto v docela brzkém věku přeskočila dvě třídy. A ani tehdy pro ní zbytek školy nebyl problém, tedy jen když se jedná o učení. Díky svým penězům a slávě jejího příjmení neměla moc pravých přátel. To asi ale Naomi sehnala jinak. Šikanováním ostatních dětí a svojí drzostí. Tak milá, krásná a roztomilá dívka se tak stala krutou a zlou potvorou jen během pár let, a když odcházela ze školy bylo vidět na ostatních, jak si všichni okolo oddychli. Zdaleka těžší to však s ní měli doma. Její chování neskončilo ani potom co Naomi odešla ze školy, naopak… bylo to ještě horší. Po dlouhém přemýšlení se její rodiče dohodli na velmi rázném a pro některé přísném zákroku a to nechat dívku studovat v Anglii s tím, že se bude moct domů vrátit na prázdniny. Samozřejmě tato věc se jí nelíbila a to ani v nejmenším. Zničila polovinu svého domu, dokonce se z něj pokusila utéct, ale svému osudu stejně neutekla. Přítomnost střední školy v Anglii jí dohnala dříve, než čekala. A i přesto, že opravdu nechtěla se tomu nevyhnula. Začala studovat Management v podnikání a to opravdu daleko od všeho co znala. Přepychu, rodičů, přátel. Její chování i stav se za tu dobu vůbec nezlepšili, naopak by někdo mohl říct, že zhoršili. Sice již nešikanovala další, ale chytla se s krapet horší partou. Začala kouřit, vymetat bary jeden za druhým a v posteli to tedy taky skřípalo každý večer. Naštěstí i přesto všechno byla ve škole stále premiantka, jedna z mála věcí co jí šlo i bez snahy. Čtyři roky utekli jako voda a nyní již dospělá Naomi dostudovala v pouhých 17 letech díky přeskočí dvou ročníků na základní škole. Přesto všechno Naomi něco chybělo, a i když si to nechtěla připustit, byla to nějaká ta disciplína. Samozřejmě že jí bavilo jen tančit, utrácet a vypadat hezky… ale život jí to nenaplňovalo. Rozhodla se tak vrátit domů. Evropu měla projetou křížem krážem a i přes vztek co v sobě dusila několik let musel sama sobě přiznat, že se tam i přesto všechno nachází i nějaký stesk po domově. Bohužel osud pro ní měl jinou nabídku, mnohem horší. Domů se ještě rok nevrátila. Hned potom co nasedla na první loď do Illey byla unesena. Ano ať už to zní jak z pohádky, či jakkoliv absurdně Naomi Meyer byla unesena za výkupné. Avšak netrvalo to dlouho únosci svojí částku dostali, avšak to jim nestačilo. Díky své hubatosti a důležitosti pro rodiče se skupina rozhodla si jí zkrátka nechat. Naomi tak prošla doslova mučením. Občas byla ráda, když mohla vidět ten den slunce a jíst lepší jídlo. Co by nyní dala za to odporné jídlo ze školních kuchyň. Za postel na které může spát? Chýlil se půl rok od jejího věznění a únosci si konečně začali myslet, že zlomili jejího divokého ducha. Dívka totiž velice zhubla, přestala vypadat tak opečovaně. Jedla, co jí bylo dáno a když někdo přišel, neměla již jiskru v očích, nýbrž se na něj pouze koukla, vlastně byla ráda, když za ní někdo přišel. Měla na své únosce i docela štěstí. Ano sáhli si, ano kopli si také. Ale nikdo jí nemučil, nikdo jí nechtěl podříznout krk. Ono bez ní by vlastně příjem peněz od její rodiny nedostávali. Občas byla pořízena fotka, že dívka stále žije. Ale i tak… i přesto všechno od ní nedostali ani jednu slzu. Rozhodla se totiž, že dokud žije, bude silná. Odpočívat může až své poslední minuty. A právě díky tomu se i dostala ven. Bylo to něco po půl roce v zajetí, kdy využila svojí šanci. Měsíce hraní se jí vyplatilo, protože její únosci udělali chybu. Uvěřili jí a bez stráže pustili z cely na záchod. Znala ty chodby již nazpaměť. Od stálého přemisťování, či chůze na jídlo. Bylo jí jedno, zda je někdo poblíž a jednoduše se po chodbě rozběhla. Zatáčka támhle a zase támhle. Její slabé tělo sice nemohlo, ale ona se nevzdávala a vyplatilo se jí to. Překážku našla až před bránou. Jeden z únosců spal přímo u východu. V tu chvíli se jí zaseklo srdce a ona nevěděla co dělat. Musel okolo a tak to taky udělala. Přiblížila se a stále pokračovala, dokud nebyla u něj. Její štěstí jí ale právě tam opustilo, muž se vzbudil a začal panikařit. Naomi proto nenapadlo nic jiného, než ho utišit. Rychle sáhla muži do kapsy, kde nahmatala první věc, co našla a bodla ho. Než si však uvědomila, co udělala, byl muž již mrtev. V ruce pouze držela krvavou dýku a svobodu na konečcích prstů. Čapla jí tedy do dlaně a utíkala. Naštěstí byla ve městě, co dobře znala a dokonce i v Illey. Sice jí to trvalo déle, ale domů se dostala. Nikdy neviděla její matku brečet tak dlouho jako ten den. A i přesto že by chtěla brečet s ní nějak jí to nešlo. Změnila se, již nebyla rozmazlená princezna z hradu. Byla to bojovnice. Později se však dozvěděla, že celý půl rok byla v zajetí a dokonce že o tom nikdo jiný než její rodiče neví. Rozhodla se tedy vzít svoje povinnosti ve firmě a vystudovat vysokou. Pokoušela se každý den zapomenout na tu slabou Naomi. Naučila se tak se zbraní a rozhodla se, že už se sebou nenechá nikdy cloumat a manipulovat. Její drzost jí možná zůstala, ale aspoň si tím ukazuje, že nad sebou má kontrolu. V současnosti je již spolumajitelkou firmy svého otce. A co se Selekce týče, přihlásila se do ní pouze jako sázku s přáteli jednoho dne na pláži. Rodiny Schreave nenávidí asi stejně jako věc co se tam nese, aneb incest. Nemyslí si, že bude vybrána a tak si z toho nic nedělá a snaží se žít život dál. Jediné co jí každý den připomíná ty strašné dny je tetování dýky na zápěstí ze strany.

Charly Jordan

Nella se narodila do finské královské rodiny - Järvinen, jako jedno ze tří dvojčat. Je však tou nejmladší z celé rodiny. Dospívání pro tuhle slečnu nebylo nikterak jednoduché, protože už od útlého věku se potýkala s depresemi. Deprese jí bránily v tom, aby žila plnohodnotný život jako její dvě sestry, ale snažila se bojovat se svými démony více méně úspěšně. Jednou však nastal zlom, protože se Nella předávkovala prášky které zapila alkoholem. Kdyby nebylo pohotové reakce jejího strážce, tak je jen těžké odhadnout, jak by princeznin život dopadl. Nicméně, Nella se zapřísáhla, že se svými depresemi nenechá ovládat, ale začne na sobě pracovat tak, aby je dokázala zvládat bez toho, aniž by si chtěla ublížit a skončit svůj život. Našla si zálibu v modelingu, protože o sobě věděla, že má jisté kvality, a být středem pozornosti se jí prostě líbilo. Nejprve fotila charitativní fotky se zvířaty, ale nakonec se jí modeling zalíbil natolik, že často byla na titulkách módních časopisů. Ačkoliv byla princeznou, modeling pro ní byl daleko víc přínosný než fakt, že nepocházela z obyčejné rodiny, ale z té královské. Svým vzhledem dokázala lidi zaujmout, což využívala ku prospěchu věci. Společně se svými dvěma sestrami založili nadaci na pomoc zvířatům v nouzi, a Nella se stala hlavní tváří této nadace. Modeling však nebyl její jedinou zálibou a radostí v životě. Začala studovat kryptologii a naplno se věnovala výcviku v boji se sekerou, protože na rozdíl od svých sester tuhle rodinnou tradici ctila a chtěla jí umět. Nejprve byla úplně marná, ale postupem času se z ní stal opravdu skrytý talent, což ani ona sama nečekala, ale nakonec se naučila bojovat velmi zdatně, a to až natolik, že dokázala nejednoho bojovníka porazit. A právě díky tomuto koníčku dokázala Nella svou hlavu zaměstnat natolik, že její časté deprese začaly ustupovat a objevovaly se jen zřídka. Díky tomu se mohla soustředit na to, co jí bavilo a pracovat sama na sobě. Dařilo se jí ve všech aspektech života. Dokonce se zdálo, že jde i její duševní stav dobrým směrem, jenomže tomu tak nebylo... Nella poznala někoho, kdo se jí opravdu líbil. Zprvu to vypadalo jen na přátelství, ale nakonec zjistila, že mladík který o ní projevoval zájem byl někdo, kdo se k ní chtěl dostat jen pro to, že pocházela z královské rodiny. On toužil pracovat v paláci, takže se přes ní chtěl dostat do paláce. Doufal, že mu v tom pomůže, protože tušil, že se jí líbí. Nella si myslela, že by jí někdo mohl mít rád kvůli tomu, kdo je, ne odkud pochází. Dost jí to ublížilo a zklamalo. Znovu propadla depresím, a to natolik, že přestala vycházet ze svého pokoje. Dokonce skoro nejedla, nepila a s nikým nekomunikovala. Začala rapidně hubnout, což se samozřejmě nelíbilo nikomu z její rodiny, takže se rozhodli, že se pokusí Nellu něčím motivovat. Nechtěli jí zavírat do žádné psychiatrické léčebny, ale chtěli jí dát nový životní směr, protože si mysleli, že když bude mít po boku někoho, kdo by jí dokázal zaměstnávat, tak jí to pomůže. Domluvili Nelle sňatek s portugalským princem Matteem, jenomže to se princezničce ani trochu nelíbilo. Nechtěla někoho, koho jí vyberou rodiče, protože si chtěla najít vhodný protějšek sama, navíc na nějaký vztah nebyla připravená, takže se s rodiči pohádala, ale usoudila, že hádkami nic nevyřeší. Naoko s domluveným sňatkem souhlasila, a to i přes to, že svého budoucího snoubence nikdy osobně neviděla. V hlavě však měla plán... A to takový, že Mattea otráví svým chováním, a nakonec to bude on, kdo zásnuby zruší. Padlo jí dokonce vhod i to, že princ Adrian vyhlásil Selekci, tudíž mohla spolu se svými sestrami vycestovat do Illéi, a započít svůj plán, jak se zbavit snoubence a vrátit se zpátky do Finska nezadaná a šťastná. Svým sestrám o svém plánu řekla, protože i ony se potýkaly s něčím podobným. Především tedy její sestra Aina, protože i jí byl vybrán budoucí manžel bez toho, aniž by do toho mohla jakkoliv zasáhnout.

Taylor Hill

Narodila se v provincii Allens, kde vyrůstala v rodinném domečku se svými rodiči a třemi staršími bratry. Jejich dům se nachází na okraji Washington DC. Místo tak akorát klidné pro rodinné grilovačky na zahradě a tak akorát blízko živému centru města. Její dětství bylo naprosto šílené. Jakožto nejmladší a zároveň jediná holka může být ráda že to poměrně ve zdraví přežila. Její bratři: Aiden, Jaxon a Percy byli vždy spolčení proti ní. Začalo to zvolna, ale postupem času už pro ni barva na vlasy v šamponu nebo mrtvá myš v posteli byly normálem. Prostě typická banda starších bratrů, kteří mají až moc volného času a mladší sestru k tomu. Samozřejmě, že jakmile o něco vyrostla, začala jim to oplácet. Což vedlo k tomu, že se "herní nastavení" změnilo na všichni proti všem. Potom už prostě záleželo na tom, kdo chtěl komu co oplatit. A ať už to bylo jak chtělo, vždycky to dopadlo katastrofálně. Chudáci rodiči si nevěděli rady, co s takovými malými smrady. Postupem času se (naštěstí pro rodiče) začali více sbližovat. Naschvály pokračovaly stejným směrem, ale dohromady tvořili pevné pouto. Jakmile někdo cizí někomu z nich zkřivil vlásek, měl co do činění s ostatními. Už když byli malí trávili spolu většinu času, a když vyrostli, nic se na tom nezměnilo. Jenom kola a koloběžky vyměnili za auto a dětské hřiště za party v baru. A i když se úplně jednoduše dalo říct, že to byli všechno šílení blázni, každý byl něčím unikátní. Nejstarší Aiden byl v rámci možností ten spolehlivý. Dříve ho tím pověřovali rodiče, jakožto toho nejstaršího a "nejrozumnějšího". Naučil se proto bavit i bez alkoholu. A to mu už zůstalo. Stejně z nich navzdory tomu působil jako největší magor, tak proč si to druhý den nepamatovat. Mladší Jaxon byl největším miláčkem rodičů a zároveň největším pařičem. Domů nosil perfektní známky a pochvaly. Po škole ale vždycky vypadl do klubu a kdyby mohl, už by neodešel. Nejednou ho Olivia s bratry podezírali i z dealování drog. Rodiče o něj měli trochu starost, ale co nadělali. Nejmladším bratrem byl Percy. A to byl věčný romantik. Permanentně se všemi flirtoval, ať už to byl barman, jeho kamarádka ze školky nebo kmen dubu (občas trochu přebral). Skrýval se za to, že se snaží najít Tu Pravou Osobu. Což se mu evidentně moc nedařilo, při tom počtu lidí, které už vystřídal. Olivia je všechny naprosto milovala, i když nahlas to neříkala moc často. Se svými rodiči skvěle vycházela. Když byli mladí, byli v podstatě kopiemi jejich dětí, takže je ani nedrželi nějak zkrátka. Ve své podstatě jenom čekali, až se celá jejich "pozdní puberta" přežene. Do školy chodila zpočátku fakt ráda. Ne kvůli učení, ale milovala jakoukoliv příležitost, kdy mohla být s lidmi. Měla tam spoustu přátel, nikdy nemívala problém navázat nová přátelství. Jenže lidé jsou občas svině a když byla ve třetím ročníku začali o ní kolovat pomluvy, které se vůbec nezakládaly na pravdě. Většina jejích tehdejších "přátel" se obrátila proti ní a spustila se na ní šikana. Hlavně teda ta verbální. Zbytek školy dochodila už jen tak, aby prostě prolezla a mohla vypadnout pryč. Během svého života chodila s několika kluky, ale nikdy to nebylo nic extra vážného. Většina vztahů se nakonec rozpadlo, protože už na ně byla prostě moc šílená. Nic si z toho snažila nedělat. Byla ráda, že si na nic nehráli. Jestli je vytáčela už po půl roce, co by dělali za dvacet let. Do selekce se Oliv dostala v podstatě kvůli nebo díky alkoholu. Po dlouhém koncertu se trochu ztřískala a nadepsala přihlášku do selekce. Když ji ráno našla matka, byla z toho nadšená. Všechny ty plesy a róby ji vždycky lákaly, jenže když byla mladá, přihlašování do selekce ji minulo o pár let. Olivia jí nechtěla vzít tu radost přihlášku proto odeslala. Pravděpodobnost, že ji vyberou byla stejně mizivá. Ale co se nestalo. Než se nadála, už byla na cestě do úplně jiného světa.

Emily Alyn Lind

Narodil se jako prvorozenené dítě do španělské královské rodiny. Už od malička věděl, že jednoho dne převezme trůn, takže dle toho byl i vychovávan. Musel se chovat vždycky podle pravidel, nemohl moc prosazovat své názory, a ani se chovat nějak nevhodně. Ze začátku mu to samozřejmě jako dítěti nevadilo, ba naopak. Byl rád, že kolem něj všichni skáčou, a on má cokoliv si řekne. Ale čím byl starší, tím více mu docházelo, že ho to vlastně nebaví. Ta tíha, kterou nesl už jako dítě, tak ta byla rok co rok víc nesnitelná. Nikdy netoužil být korunním princem, a bylo vždycky pro něj těžké se s tím smířit. Když bylo Bastovi šestnáct let, tak se poprvé opil a napadl svého kamaráda. Tehdy se samozřejmě všechno ututlalo, ale princátko si uvědomilo, že pití alkoholu je pro něj způsob odreágování, takže kdykoliv měl nějaký problém, řešil ho alkoholem. V paláci se potuloval často v podnapilém stavu, což nebudilo dobrý dojem. Stráže i komorné si špitali o princi alkoholikovi, což samozřejmě královské rodině velmi škodilo. Rodiče se rozhodli zakročit a uvěznili Sebastiána v jeho komnatách. Dostal dozorce který ho hlídal dnem i nocí, a mladý Sebastián byl zavřený jen v paláci bez toho, aniž by mohl třeba jen na zahradu. Jestli to byl krutý trest pro skoro dospělého prince? Ano, možná že byl, ale díky tomu se Sebastián napravil a přestal veškeré problémy řešit alkoholem. Našel si ovšem jinou zábavu - auta. Když už bylo všechno v nejlepším pořádku, trávil čas v dílnách a hrabal se v autech. Sice ani z tohoto rodiče nebyli nadšení, ale nechali svého syna při tom, protože věděli, že pokud by mu bránili, tak by to bylo mnohem horší. Nicméně, jakmile dosáhl Sebastián dospělosti, vše uvnitř něj se změnilo. Začal se opravdu zajímat o vše spojené s jeho rodinou, i vládou země. Pravidelně navštěvoval veškeré schůze, chodil na důležitá setkání a dokonce asistoval svému otci kdykoliv to po něm požadoval. Více méně se smířil se svým osudem, ale i tak se snažil žít po svém. Až do doby, kdy se dozvěděl, že se jeho rodina snaží o spojenectví s Finskem... Ze začátku mu to bylo naprosto jedno, ale jakmile zjistil, že se má setkat s finskou princeznou za účelem sňatku, začalo mu to být proti srsti. Rodičům ovšem neodporoval a společně s nimi se vydal do Finska na návštěvu. O princezně nevěděl absolutně nic, ale ani jí netoužil poznat. Neměl zájem si vzít někoho, koho vlastně ani nezná. Nicméně, když se poprvé setkali, z jeho strany přeskočila jiskra, neboť princezna Aina byla naprosto úchvatná. Dokázala mu řádně zamotat hlavu, jenomže oba zjistili, že se názorově rozchází, takže mezi nimi začala panovat jistá nenávist. Nakonec se oba dva rozhodli, že nikdy na domluvený sňatek nepřistoupí. Sebastián sice lhal rodičům o tom, že si Ainu vezme, ale sám plánoval odjet ze Španělska kvůli tomu, aby si finskou princeznu nemusel brát. Nestál o ní, a ani ona nestála o něj, takže z jeho strany tohle možné spojenectví bylo uzavřené. Rozhodl se, že odcestuje do Illéi společně se svou sestrou - Azurou. Hodlal se postavit svým povinnostem čelem, no taky chtěl utéct před problémy a svatbou z donucení.

André Lamoglia

Darius Beaumont poznal Faith jako nadanou farmářku a zpěvačku. Obdivoval ji pro jeji pracovitost a houževnatost. Těchto vlastností si stejně tak vážil i na své dceři Stephanii, která se matce podobá jako vejce vejci. Novomanželé dlouhou dobu pracovali na farmě. První krize přišla, když Faith poprvé potratila. Oba uznali za vhodné, že musí změnit prostředí. Společně cestovali po celé provincii, živili se drobnými řemeslnými pracemi a učili se žít s ranami, které jim život přinesl. Když se Beaumontovi rozhodli založit rodinný podnik v chráněné oblasti provincie Kent, nepočítali s tím, že by se jim po dlouhých letech snažení povedlo na svět přinést dvě zdravé děti. Oběma bylo přes čtyřicet, vcelku vzato se smířili s tím, že si pro ně osud nachystal jinou cestu. Pro Faith bylo těhotenství velmi náročné. Většinu kempu tedy postavil Darius se svými přáteli, s bratrem Kennethem a jeho vlastními rodiči, kteří se o těhotnou snachu starali. Stephanie se narodila pět let po svém mladším bratrovi Ethanovi, který si až doposud užíval post jedináčka. Záhy rychle zjistil, že mít sestřičku vlastně není tak úplně k zahození. Mohli si spolu hrát, dovádět v nedalekém jezeře, přivádět rodiče k šílenství, a učil se rybařit pod vedením zkušeného mistra – svého otce. Oba dva vyrůstali ve velké společnosti, už jako malí caparti pomáhali rodičům s provozováním kempu, starali se o hosty, zkrátka dělali alespoň to minimum, které zajistilo plynulý chod jejich rozkvétajícího rodinného podniku. Ani jeden z nich si na nic nemohl stěžovat. Stačilo se hezky pousmát, sem tam někomu pomoci s kufrem, a už si mohli cpát kapsy odměnami. Jak roky ubíhaly, Stephanie si našla pár přátel mezi dětmi hostů, které do kempu jezdily každý rok, objevovala taje prvních lásek i prvních rozchodů. Její dětství, ačkoliv částečně netradiční, bylo kouzelné. Nevyrůstali při penězích, přesto si dokázala užít všeho, co měli, ať už toho bylo minimum. Po každé úspěšné sezóně měla na straně ušetřeno pár mincí na koupi knih či sbírek básní. Každý rok se ona, její bratr a pár dětí, které do kempu jezdily několik let v kuse, vydávali k jezeru, kde trávili velkou část léta. Samozřejmě, Ethan se Stephanií byli časově dost omezení, a proto vyvinuli systém, ve kterém zvládli své povinnosti splnit rychlostí blesku. Pak už bylo o něco snazší trávit spoustu času s přáteli. Čím starší byla ona, její rodiče a bratr, tím náročnější bylo se o kemp starat. Otec byl nucen přestat najímat brigádníky, alespoň ne tak pravidelně, a proto oběma sourozencům přibylo práce a starostí. Ethan začal být nespokojený s tím, kam se jeho život ubírá. Když mu rodiče oznámili, že nemají peníze na jeho vysokoškolské studium, bylo to poprvé, co se s nimi po hádce už neusmířil. Jednoho dne se Stephanie probudila, aby zjistila, že její bratr odešel a zanechal po sobě pouze několik stručných slov, aby jej nikdo nehledal. V ten moment se musela velmi rychle naučit starat se sama o sebe, ale hlavně o rodiče, kteří už nebyli fyzicky natolik odolní, aby mohli dělat práci, kterou doteď vykonával Ethan. Udělala si řidičák na starý pick-up, kterým její bratr jezdil, než se vypařil z jejího života, a velmi rychle se naučila, k čemu slouží jednotlivé nástroje, kterými Ethan spravoval veškerý potrubní systém. Mnoho věcí se s jeho odchodem změnilo. Kemp se dostal do větších finančních problémů, tudíž Darius a Faith propustili i ty nejvěrnější zaměstnance. Z personálu zbylo jen pár lidí. Všechny, které měla ráda, kteří ji znali jako tu malou bláznivou holčičku, museli hledat práci jinde. I ona byla nucena docházet v zimních měsících na brigády do nedalekého města, aby sebe a své rodiče zvládla uživit. Zhruba před rokem, když na několik týdnů onemocněla, se její matka dostala do ošklivé autonehody, ze které si odnesla trvalé poranění míchy. Fakt, že ji opilý řidič upoutal na invalidní vozík, ji však téměř nepoznamenal. Zřejmě mají ten optimismus v krvi. Několik měsíců dozadu se u nich objevil otců bratr Kenneth, který se doslechl o tom, v jakém stavu se nachází rodinný kemp, a rozhodl se přijet pomoci. Jednoho horkého letního večera z něj vypadlo, že se jeho dcera Heather, Stephanina sestřenice, hlásí do Selekce, a že ona by to klidně mohla zkusit taky. Zprvu se tomu bránila – rodina ji přeci potřebuje. Musí pracovat, aby je uživila, když se však její rodiče dozvěděli, že každou účastnici nemine finanční odměna, souhlasili s tím, aby se zkusila přihlásit. V koutku duše to byl vždy její tajný sen. Hloupý dívčí sen, kterým žila, když byla malá holka. S ostatními kamarádkami se bavily o princi, snily o tom, že jednou by mohly mít věk na to, aby se do Selekce přihlásily. A ona to nakonec udělala, aniž by tušila, že ji doopravdy vyberou.

Phoebe Dynevor

Abigail sa narodila ako najmladšie dieťa a zároveň jediná dcéra do mladej rodiny, kde na prvom mieste rodičov vždy bola a vyzerá to tak, že aj vždy bude práca. O svoje dievčatko ako aj o jej staršieho brata sa však starali, vždy mali všetko čo potrebovali, no tam to končilo. Jej výchova bola pomerne prísna, čomu ako malá nerozumela. Neboli dni, kedy by matka trávila čas so svojou dcérkou a hrala sa s ňou s bábikami alebo plyšovými zvieratkami, ktoré dievčatko tak veľmi milovalo. Na to mala brata, ktorý sa s ňou musel hrať aj keď nie vždy chcel. Svojho brata však mala a má stále veľmi rada, čo sa asi nikdy nezmení. Od 5 rokov sa malé dievčatko venovalo prekrásnemu tancu, a to baletu, no vydržalo jej to len do 9 rokov, kedy si počas jedného vystúpenia nešťastnou náhodou pri zlom doskoku a zhodení ostatných baletiek zlomila nohu hneď na dvoch miestach, a tak s tancom musela prestať. Neodradilo ju to však od jazdy na koni, ktorej sa tiež venovala už od 7 rokov. Bola však veľmi opatrná aby si ešte viac neublížila. Napriek tomu, však, že jej rodičia boli významní lekári v provincii, jej noha sa nikdy správne nezrástla, a tak s ňou má problémy aj v dospelom veku, najmä keď pridlho stojí na jednom mieste alebo robí prudké pohyby. Keď dovŕšila 11 rokov začala sa u nej prejavovať alergia na lepok i laktózu, s čím sa celá rodina musela vyrovnať. Bolo to náročné, no po nejakom čase si dievča na tieto diagnózy zvyklo. Aj keď má lieky, ktoré jej pomáhajú mliečnym dobrotám sa radšej vyhýba, pokiaľ je to len možné. Abbie však nestrácala nádej a začala kráčať v šľapajach rodičov, keď ako 15 ročná po ukončení základnej školy nastúpila na strednú odbornú školu zdravotnícku, kde sa začala jej dráha potenciálnej zdravotnej sestry, či asistentky. V ročníku patrila medzi najlepšie študentky, nie len preto, že mala rodičov na tak vysokých lekárskych postoch, no najmä vďaka sebe. Už od malička je totižto Abigail veľmi ambiciózna, celé dni trávi nad knihami a skriptami, ktoré sa musí učiť. No nezabúda pri tom aj na psychohygiénu, ktorú potrebuje, a tou sú kone, plávanie, maľovanie a spanie. Keď mala 19 rokov nastúpila ako najlepšia študentka zo strednej školy priamo na univerzitu, kde po 6 rokov úspešne spromovala s červeným diplomom, a tak jej bolo ponúknuté hneď miesto medzi palácovými lekármi, na čo boli jej rodičia veľmi hrdí. V jej živote však boli aj temné stránky. Napríklad keď ako 17 ročná pustila uzdu svojmu organizmu a skončila totálne ožratá na jednej z diskoték odkiaľ ju musel zachraňovať jej brat aby nedošlo k niečomu, čo by mladé dievča mohlo oľutovať. Nebolo to však prvé zlo, ktoré sa jej prihodilo. Už-už si myslela, že si na seba dáva väčší pozor, od toho dňa sa alkoholu vyhýbala všade kde sa dalo, no i tak si ju našla rovnaká situácia ako vtedy. Bolo niečo po deviatej večer, keď Abigail ešte upratovala na ošetrovni všetok materiál, keď tu z ničoho nič sa rozleteli dvere a dnu vošlo niekoľko mužov. Nerozumela čo sa to deje, no len čo uvidela čiernu ružu, bolo jej všetko jasné, a tak sa snažila tichúťko ako myška, tak aby si ju nemali šancu všimnúť, skryť do úkrytu. Ako sa tak pohybovala popri stene, podarilo sa jej zhodiť kovovú misu ihlami, čo narobilo rámus, a tak ju našli. Všimli si ju, a tak ju jeden z mužov dotiahol nasilu k lôžku, kde už ležal zranený rebel. Aj keď nechcela, donútili ju ošetriť ho. Tam to však neskončilo. Ten čo ju dotiahol k lôžku ju zrazu z ničoho nič prehol cez lôžko, kde ju znásilnil. Ani nevie však ako, sa jej podarilo začať kričať, a tak ju našli strážcovia, ktorí muža, práve v tom pre neho najlepšom strelili priamo do srdca. Z tohto dňa si mladá Abigail odniesla ťažkú traumu, z ktorej sa liečila niekoľko týždňov za pomoci palácovych psychológov. To však nebolo všetko. Od toho dňa sa jej rebely začali vyhrážať smrťou, lebo by ich dokázala identifikovať, a tak sa musela stať jednou z nich, aspoň tak teda vystupovala priamo pred nimi. V hĺbke srdca však vedela, že nikdy sa k rebelom nepridá, chce však chrániť rodinu a svoj život.

Pamela Reif

Měla neskutečné štěstí s tím, kam se narodila. Jaká je šance, že se člověk narodí do královské rodiny? Samozřejmě si už od plenek užívala to všemožné rozmazlování a to, jak se kolem ní lítalo. Samozřejmě do doby, než se narodil její mladší bratr - Alexei. Musela se najednou o tu pozornost dělit, ale i tak jí to úplně nevadí. Protože to přeci jenom bude mít jisté výhody mít mladšího sourozence. A už měla tu ideální představu o tom, že si z něho udělá vlastního otroka. Jak postupně rostli, tak zjišťovali, že být dva je poměrně dobré. Jejich zlobení nabralo větší grády, stala se z nich nerozlučná dvojka a jednoduše kryl jeden druhého. Svého mladšího bratra milovala a on miloval ji. Když na to došlo, dokázal ji i bránit i když moc dobře věděl, že proti těm starším klukům nemá nejmenší šanci. To potom bránila Alesya jeho. A jakmile se narodila i její mladší sestra, cítila jistou potřebu, že musí ochránit oba dva. A to samé měl i Alexei, který bránil své sestry. Bylo jaro - přesněji vzato byla sobota večer a sedmnáctiletá Alesya jako vždy hrála na honěnou s jejím mladším bratrem. S Alexeiem měla výborný vztah a milovala, když spolu trávili čas. Ovšem jejich devítiletá sestra Arina v tu dobu již spala. Nebylo jí dobře a přepadla ji zkrátka horečka. Ovšem to nebyla ta jejich typická hra na honěnou. Tentokrát se hádali, oba dva pociťovali jistou zlost a mlátili se. Otec na ně zařval, aby se takhle přestali chovat. Nesluší se takové chování pro prince s princeznou. Ali se samozřejmě urazila a rozhodla se odejít do svého pokoje. To ovšem netušila, že její drahý bratr se jí chystá vyděsit. Převlékla se do svého pyžama, protože už neměla náladu kamkoliv jinam chodit. Šla ještě chvíli na balkon se vyvětrat, když v tom na ni vybafl Alexei. Přelezl ze svého balkonu na ten její. Samozřejmě se dost vyděsila a téměř okamžitě se po něm vrhla a odstrčila ho od sebe, což byla jistá chyba. Alexei přepadl přes zábradlí a letěl dolů. Došlo jí to téměř okamžitě, co se stalo. Doběhla k zábradlí a sledovala, jak se jeho tělo řítí úplně dolů. Sledovala, jak se praštil hlavou o kamenného chrliče. Dopadl snad na každou římsu, na které zůstávala krev. A dopadl na sochu muže, který drží kopí a zůstal nabodnutý. Ona utíkala okamžitě ven. Slzy ji tekly po tvářích a častokrát klopýtla, protože zkrátka neviděla na cestu. Křičela, rodiče ji slyšeli a běželi za ní. Dokud společně nedoběhli ven k soše, na které byl její bratr. Krev kapala na dlažbu a tvořila se tam louže. Oči měl otevřené dokořán a byl v nich vidět ten strach. Měla pocit, že jí dost propaluje pohledem a svým způsobem jí to i vyčítá. Dlouho po tom měla noční můry a vyčítala si celou tu situaci. Měla jednat mnohem lépe. Možná neměla na ten balkon chodit vůbec a nic takového by se nestalo. Alexei by zkrátka ještě žil. Arina o tom, co se mu stalo neví. Jednoduše si vymysleli, že utekl z domova a odstěhoval se do úplně jiné země. Chtěli její dětskou nevinnost chránit za každou cenu. Nechtěli, aby se netrápila stejně jako ona a její rodiče. Také se jí Alesya snažila vynahradit všechno. Hýčkala ji a věnovala se ji. Dávali si spolu vyjížďky na koních, chodívaly spolu na nákupy a jakmile měla její sestra ten ideální věk, začaly společně probírat i kluky. Ve dvaceti letech se začala zajímat o jednu činnost. Nebylo tajemstvím, že jejich rodina chová medvědy. Měli v zahradách svůj vlastní výběh a tam je i cvičili. Koupali se s nimi, mazlili se a zkrátka by se dalo říct, že to byli jejich hlídači. A právě Alesya se začala věnovat tomu chovu a vlastně se tak i rozhodla upevnit vztah se svým otcem, který měl celý ten nápad s tímhle chovem. Byl nadšený z toho, že se o to začala zajímat a začal ji brát do výběhu a učit ji, jak by se k nim měla chovat. Poučení o tom, že v případě kdy by útočili a ona by měla dělat, že větší než oni... Tak se otci vysmála a ptala se ho, zda to myslí opravdu vážně. Byla malého vzrůstu a všichni moc dobře věděli o tom, že takové věci opravdu nezvládne a bude doslova jednohubkou, až ji budou chtít sežrat. Což se naštěstí nikdy nestalo a nikdy ji neohrožovali nebo se ani nepokoušeli o nic. Čím byla starší tím víc se blížili řeči ze strany rodičů. Je korunní princeznou, měla by si konečně někoho najít. A ona se snažila, jen nikdo nesplňoval to, co by ona chtěla. Všichni byli na ni až moc hodní a něžní. Až moc ji hýčkali a v posteli si s nimi nerozuměla. Nikdo nevydržel to, co ona ráda dělá. Měla i plné zuby toho, jak ji rodiče pořád do něčeho nutí. Jak ji seznamují s dalšími princi, kteří za to opravdu nestáli. Rozhodně nestáli o její pozornost nebo ani pokus o prohození slov. Dokonce se o tom často s jejími rodiči hádala a docházelo k opravdu ostrým výměnám názorů. Po nich často hledala útěchu u své mladší sestry, které si na vše postěžovala. Dost jí záviděla, že se nenarodila jako první a nemá na sobě takové břemeno. Selekci korunního prince Adriana a vlastně celkově vycestování do Illei, bere jako takovou dovolenou. Nebude muset poslouchat, kdo je pro ni dobrý a kdo je pro ni špatný a hlavně nebude muset neustále koukat na to místo, kde zemřel její bratr. A samozřejmě s sebou vzala Arinu, kterou nechtěla nechávat doma samotnou.

Kseniya Leonova

Alisha nikdy neměla dětství jako ostatní děti, to se na jejím pozdějším životě podepsalo. Nikdy totiž nežila perfektní život…perfektní sen. Muž v obleku přijde domů z práce, políbí na tvář svoji drahou, která již dělá večeři perfektně upravená, bezchybný make-up ale skrývá odporné tajemství onoho sňatku…děti si tiše hrají v obývacím pokoji u krbu a ačkoliv by se nejraději smály přes celý dům, bojí se vůbec jen ceknout. Když hnědovlasé ženě upadne talíř, který se roztříští na milion malých kousků, nejen že se děti vylekají jako kdyby zaslechly výstřel, žena se hned začne stahovat dál od muže, zatímco ho bezmocně prosí aby nekřičel. Starší z dítek, chlapec, se hned postaví a chce pomoci matce, hned na to ho ale dívka stáhne zpět k sobě, snažíc se ho chránit před dalším výpraskem. Chlapec si holčičku vezme do náruče a ihned se s ní vydá do pokojíčku, který byl v tuto chvíli útočiště bránící oba před traumatem. Z kuchyně se mezitím vydává křik a rány. Klasický večer, tentokrát poslední. Alishe bylo pouze 7 let když jejího otce zavřeli za násilí páchané na jeho manželce a dětech. Ten večer se ale vše změnilo…kdo by tušil, že bude matka naštvaná na své děti neboť oknem utečou k sousedům aby mohli zavolat na tátu policii. Tehdy milující matka se najednou stala naprosto zlou, cizí osobou. Nikdy se na své děti nepodívala láskyplně. Nikdy se už na ně neusmála…a to pro takto mladé dítko bylo to nejbolestivější…možná by byli ale ještě rádi, kdyby jejich máma do toho nezačala nekontrolovatelně pít. Přišli tak vlastně o oba rodiče a byli na vše sami. Alisha poté nikdy s matkou nedokázala navázat dobré vztahy. ale vždy měla svého staršího brášku, který pro ni znamenal vše. Byl o 6 let starší jak ona, a proto v něm vždy viděla ochranáře, který se o ni staral…ale jak tak čas plynul..bratr brzy odešel na střední školu… na intr. Ali mu tak musela dát sbohem…a bohužel navždy. Nikdy ho pak neviděla a jediné co jí po něm zůstalo byl medailonek se sluncem a měsícem… pro jiné bezvýznamný náhrdelník ale pro ni to byla připomínka všech hezkých chvílí. Při předání onoho náhrdelníku jí řekl tato slova: “ Odteď budeme jako slunce a měsíc…budeme jeden druhého doprovázet na našich cestách aniž by jsme byli po svém boku…vždy ale budeme spolu, ten medailonek je toho důkazem…mám stejný. Budu tak vždy s tebou, prcku”. Alisha od té doby svůj náhrdelník nesundala. Během svého nástupu na střední se setkala s pár výsměškami ohledně svého “dětského” náhrdelníku, nikdy ho ale nesundala. Znamenalo to, že si z ní ostatní dělali srandu? Ano, ale jeden kluk se jí zastal. A tak začala Alishina první láska…bohužel opravdu nešťastná. Celý ten vztah byl opravdu toxický, ale k něčemu byl...Bratr onoho kluka pracoval společně s jejím ztraceným bratrem a ona tak konečně zjistila, kde její bratr je..ukázalo se, že pracoval v Angeles v paláci jako strážce… Alisha poté ale musela vztah ukončit neboť kluk o kterém si myslela, že musí být ten pravý byl v realu naprostý dement, co ji podváděl celou dobu. Ale nakonec se jí tak otevřela nová kapitola života..doufejme, že teď už lepší. Timeskip: Alisha je v současné době úspěšnou malířkou. Byla jednou z nejžhavějších kandidátek na postup do Elity během minulého ročníku Selekce a pravděpodobně by došla ještě dále. Nicméně její osud nabral poněkud nečekaný směr, když poznala jiného účastníka. Není jim nikdo jiný, než její současný manžel Daniel White. Kulatně řečeno se dopustili něčeho, čeho neměli. Samozřejmě že porušení pravidel se neobešlo bez problémů a dvojice si užila nehezké chvíle plné strachu. Nicméně princezna Evelyn se nad nimi slituje, vyřadí je a nechá jim svobodu. Alisha a Daniel žijí v Angeles se svými dvěma dětmi, psem a kočkou. Co ty vědí o jejich příběhu? Jen to hezké. Je jednoduché pomocí slov přetavit skandál v pohádku. Snad jejich ratolesti budou té pohádce věřit i po skončení jedenáctého ročníku Selekce.

Dina Denoire

23. září se narodila prvorozená princezna Českého království. Už jako dítě byla připravovaná na to, že jednou převezme trůn. Její život byl dokonale naplánovaný. O čem ale nevěděla bylo, že je zasnoubená, jako malou ji rodiče zasnoubili s francouzským princem Dominiquem, původní plán byl, že bude spolu s Anetou vládnout v Českém království. Aneta tedy rostla ve sladké nevědomosti, snila že jednou potká někoho koho bude opravdu milovat. Se svou mladší sestřičkou měla vždy dobrý vztah, bere ji jako nejlepší kamarádku, i když ji někdy štvala, ale co se dá dělat? Její životní pohádka pokračovala i po smrti francouzského korunní prince, pro Anetu to nic neznamenalo, jen jí to bylo líto. Její rodiče však začali kout pikle. Jejich plán s Anetou na trůně v Českém království a Dominiquem jako králem se rozplynul. Bylo třeba vymyslet to jinak. Jediné řešení připadalo Český trůn převést na Anetinu mladší sestru a nerušit Anetin domluvený sňatek, provdat ji do Francie. Ani tehdy neměli zájem se s Anetou o své plány podělit. Teda doteď do jejích 22 let neměla nejmenší ponětí, co se to děje. Před rokem se jí mladší sestra začala vyptávat jak si představuje svoji svatbu, šaty, dokonce s ní šla zkoušet. Je až s podivem, že jí to nepřišlo zvláštní... Se sestrou měly vždy přátelský a otevřený vztah, takže si myslela, že je to jen téma, které spolu ještě neprobraly... Jenže tři dny před odletem do Illey, se vše změnilo... Brzo ráno ji probudili, že přijede delegace z cizí země, takže se má připravit, teda připravit... Zavázali jí oči šátkem a strojili ji do svatebního. Šátek jí sundali před kostelem, myslela si, že je to vtip. Nebyl, dostala nakázáno se usmívat celou dobu, říct ano a slib přečíst z ozdobného papíru, jakmile si to přečetla zděšeně se podívala na sestru. Ano, sestra to z ní vypáčila. Takže teď je to Aneta Julie Moreau.

Barbara Palvin

Arlise se narodila do královské rodiny milujícím rodičům, kteří na ní ale kvůli královským povinnostem neměli tolik času a tak jí vychovávali především chůvy. Spoustu času trávila se svými staršími bratry a vymýšleli spolu všelijaké lumpárny. Arlise z nich všech byla nejdivočejší, ale díky její andělské tvářičce a vychytralosti, se jí podařilo z každého problému vykroutit a odnesli to vždycky jen její dva starší bratři, kteří jí to později dali stejně pěkně sežrat. V dětství jí nic nechybělo, ale už jako malé dítě jí fascinovala příroda, lesy a zvířata. Milovala projížďky na koních se sourozenci a především závody v kterých své dva bratry vždycky porazila. Jakmile jí padlo 14 let, její sourozenci s ní už netrávili tolik času, starší bratr se musel jako korunní princ učit od otce a druhý tomu musel přihlížet kdyby se nedej bože něco stalo a koruna přistála jemu. Arlise se začala cítit osaměle. Najednou se toulala po lesích sama a neměla s kým soupeřit v jízdě na koni. Jednou se dokonce vydala do města i přes přísný zákaz rodičů - nikdy nesměli do města bez stráží. Naivní Arlise nechápala jak dokážou být lidé krutí a to jí bylo osudné. Jen co zašla do prázdné uličky, někdo jí přiložil k ústům podivně páchnoucí látku a zatmělo se jí před očima. Probudila se v temném špinavém sklepě se silnou bolestí hlavy. Netrvalo dlouho a dozvěděla se, že jí unesli kvůli výkupnému, které za ní chtěli. Trvalo dva týdny než zase spatřila denní světlo. Dva týdny plné ohromujícího strachu, bolesti a hladovění. Jen zázrakem se to podařilo celé ututlat a tak se nikdo nic nedozvěděl. Arlise si ale do teď pamatuje jak toho bastarda co na ní šahal a připravil jí o panenství, její bratři umlátili k smrti. Celý rok jí trvalo než se zbavila strachu z doteků a doteď nikomu neprozradila pravdu. Cítila se ponížená a doufala, že když to nikdy nevysloví nahlas, zapomene na to a půjde dělat, že se nic nestalo. Že nikdo nezneužil její tělo tak ohavným způsobem jako oni, že nikdo neposkvrnil každičký kousek jejího těla, ale nešlo to a tak ve svých patnácti letech nacházela Arlise útěchu v alkoholu. Začala se objevovat na večírcích a jednoduše předstírala, že se nic nestalo. Pak spadla i do trávy, bylo to, to jediné co jí dokázalo uklidnit. Všichni jí to nejdřív tolerovali, protože nevěděli jak se k ní mají chovat, začala být nepředvídatelná a ta nevinná usměvavá princeznička byla najednou pryč. Místo ní se objevila princezna s věčně rozšířenými zorničkami co od sebe všechny odehnávala. Všechno vyvrcholilo když si Arlise vzala LSD a dostala bad trip. V tu chvíli nebýt jejich sourozenců skončila by už mrtvá. To jí poprvé rodiče řekli jaký je pro ně zklamání. Arlise si poprvé za tři roky uvědomila, že něco přehnala a od té doby se tvrdé drogy už ani nedotkla. Alkohol s trávou omezila aspoň natolik že si její rodina myslela, že je z toho už venku. Obarvila si vlasy a nechala dát tetování, přesto se v nocích během spánku vracela do toho temného sklepa a pořád dokola zažívala ty hrůzy znova a znova. V tom přišla pozvánka na selekci do Illéi a Arlise konečně mohla vypadnout. Pozvánku přijala a brala to jako možnost na chvíli zapomenout.

Dove Cameron

Narodila se do rodiny, která pracovala na zámku. Její matka byla komorná, otec byl strážce. Všichni se milovali, byli šťastná rodina. Bohužel její otec se krátce po jejím narození zapojil do hádky s královskými strážci, kterým očividně došly nervy a jejího otce zastřelil. Nejspíše porušil nějaké z pravidel, ale ona ani matka o tom nemají tucha. Od té doby se o ní jeí matka přestala starat, nezajímala jí. Cítíla totiž zášť vůči jejímu otci a obviňovala ji z jho smrti. Kvůli tomu do teď Autmn nesnáší královskou rodinu. Viní ji totiž jak z toho, že jí kvůli tomu zemřel otec a také že jí kvůli nim matka nechala. Převzala si ji proto jiná matka s jejím vlastním synem. Jako malá se ráda seznamovala s dětmi a ráda tropila neplechu. Nejspíše se na ni projevily různé věci, které tropí kluci. Možná proto se dostávala do čím dál tím větších průšvihů.. Byla členkou klučičí party, všichni jí měli rádi a ona začala být jejich vůdkyní. Nikomu z nich nevadilo, že je zatím malá hnědovláska komanduje. Spousty z nich toužilo po jejím srdci, avšak ona nechtěla ani jednoho z nich. Dostávala se do rvaček, začala krást a dělat věci, které se slečnám nesluší. Všichni začali chodit do školy a stávali se z nich starší děti, stali se postrachy ulice. Každý den se loudali venku, vrátili se pozdě večer a jejich matky v paláci už o ně mívaly strach. Říkali si postrach paláce a spol. Jednou se Autumn vrhla do trochu větší hádky a porvala se do krve. Když jí viděla její adoptivní matka myslela, že jí chytne infarkt. Autumn dostala zákaz vycházení ven a tak neměla co dělat. Když se poflakovala, zjistila, že mají v paláci velkou knihovnu. Čtení ji nikdy moc nebavilo, ale zkusila tomu dát šanci. Začala Spalovačem mrtvol, což jí poznamenalo dokonce života a dílo si zamilovala. Přeskočila na detektivky, horory, až skončila u historických románů. S hochy se přátelila dále, učila se tak, aby to dala alespoň na ty čtyřky a po večerech četla. Po několika měsících přišlo Autumnině matce, že vůbec nechodí ven, a tak svolila. Začala znovu s neplechou, avšak i ona se s kluky dostala do potyčky se narkomany. Tři z kluků to nepřežili a ona znovu dostala zaracha, tentokrát do doby, než bude dospělá. Založila tedy čtenářský klub, kde každý den s kluky přečetla jednu knihu. Rostli a rostli, Autumn si uvědomovala, že se jí vůbec ale vůbec nelíbí kluci, ale holky. Když kluci okukovali krásky, okukovala je s nimi. Hodnotila je společně s nim. Když už byli dospělí, většina z kluků odešla z paláce. Ona však zůstala, protože toužila stát se knihovnicí, což se po nějaké hrané laskavosti povedlo. Byla na své pozici nadšená. Když objevila skupinu rebelů, neváhala a přidala se k nim. Dělalo ji radost trápit královskou rodinu a jejich selekci, která se do paláce takhle narychlo nahrnula. Myslí si totiž, že je to skvělá odplata za jejich činy.

Sophie Nélisse

Beato se nenarodila, nýbrž se objevila v malé vesničce na jihu Itálie. Byla nalezena jako sirotek v proutěném košíku poblíž místního kláštera. Už tady o sobě dala pořádně hlasitě vědět. Byl horký letní den, osmého srpna. Mladé jeptišky, které tento roztomilý uzlíček nalezly, se usmyslely, že jako datum narození je tento den velice vhodný a k malé uřvané lvici velmi příhodný. Dětství Beatrice bylo téměř idylické, nebýt toho, že vyrůstala v sirotčinci. Nicméně nebyla v tom sama. Naštěstí se jednalo o jeden z těch lepších sirotčinců, kde se nepěstovalo hrubé zacházení ani šikana mezi dětmi. Samozřejmě, že si některé děti, Beato nevyjímaje čas od času posteskly, jaké to asi je, mít milující rodiče. Nicméně Beatrice svůj smutek nikdy nedala najevo a schovávala jej za úsměv a silná prohlášení ve stylu: "A kdo potřebuje rodiče, když se o nás starají tak milé sestry?" Mělo to své výhody i nevýhody. Jeptišek, které pracovaly v sirotčinci bylo vždy dost. Jedna z nich dokonče učila děti o pekle, jako by tam snad sama strávila alespoň pětiletou praxi. Jelikož byla Beatrice velmi bystré dítě, nezůstala jen u učení otčenášů, historie a zeměpisu. Zamilovala si hru na klavír a přihlásila se jako dobrovolnice, když hledali do blízkého kostela náhradu za varhaníka, jenž měl brzy odejít do důchodu. Ukázalo se, že ve hře na tyto dva hudební nástroje je vskutku talentovaná, akorát bývala poněkud neposedná a nenechala se vázat žádnou partiturou. Vždyť i náboženské skladby můžete zahrát s patřičnou energií a dodat jim šťávu! A to bylo Beato teprve jedenáct let. Vedle hry na varhany, klavír a nervy sestry Agáty zbožňovala také četbu. Zejména pokud se jednalo o cestopisy a bulvární plátky. Čím byla starší, tím víc se jí začínal život v zapadlé vísce na jihu Itálie zajídat. Zkoušela si psát deník, avšak zapisovat si každý den to samé, nebylo příliš vzrušující. Ráno snídaně, pak modlitby, ruční práce, oběd, hra na klavír, večeře a spát. Ne že by byla nevděčná. Nikdy nezapomněla na svůj původ a stále si na pokoji nechávala proutěný košík, který byl jediným pojítkem mezi ní a matkou, která ji odložila. Beato byla nechtěná. Byl to úděl se kterým se každé dítě v místním sirotčinci muselo vypořádat po svém. Zbývalo jen málo času, než se bude muset postavit na vlastní nohy. Rozhodla se tak začít psát svůj deník trochu jinak. Pojala to spíše jako fantasy román. Román o novorozené dívce, kterou říční proud houpal a houpal až ji dohoupal ke třem čarodějnicím, žijícím na kraji lesa. Ty čarodějnice nebyly zlé a neměly ani chuť požírat děti. Místo toho rozkošné malé děvčátko vychovaly jak nejlépe uměly. A tak se stalo obávanou čarodějnicí, která vyrážela na výpravy po světě a páchala dobro a trestala pyšné krále, zlotřilé loupežníky, lháře i nafoukané princezny. Prvními čtenáři těchto příběhů byly děti v sirotčinci a věřte tomu nebo ne, milovaly tyhle příběhy. Brzy se dostaly i k sestrám, které je s chutí předčítaly před spaním těm nejmenším a není divu, že když se tolik zalíbily i dospělým, začala Beato uvažovat o studování tvůrčího psaní a žurnalistiky. Znamenalo to postavit se na vlastní nohy. Dřela po brigádách a šetřila si každou minci, aby si mohla vybrat opravdu dobrou školu. A neměla v plánu zůstat v Itálii. Ba právě naopak. Illéa, to bylo to zaslíbené království, kde se jí otevíraly nevídané možnosti. Však i čarodějnice z jejího příběhu se mnohokrát podívala do paláců cizokrajných vladařů! Proč by nemohla i ona? Asi vás tedy nepřekvapí, že během svých studií se jí zalíbila představa práce přímo v paláci. Doposud pracovala v Angeles po různých kavárnách, ale zaměstnání v paláci? To by její stálý příjem podstatně navýšilo! Dokonce by nemusela tolik dřít, stačil by nižší úvazek. Avšak osud měl s Beatrice jiné plány. Přihlásí se na výběrové řízení a projde development centrem. Jaké je však její překvapení, když se dozví, že jí nenabízejí ani místo v knihovně, ani místo komorné, nýbrž neopakovatelnou možnost stát se funkcionářkou blížící se Selekce! Samozřejmě neváhá ani na vteřinu. Taková příležitost se opakuje jenom jednou jedenkrát. Ještě ten večer dopsala kapitolu, ve které se čarodějnice z jejího románu stává váženou dvorní čarodějkou. Spokojeně se usmívala. Ten příběh ji stále bavil a to ještě zdaleka nebyla u konce. Na konci totiž vyjde najevo, že ona čarodějnice je ztracenou princeznou. Ale to už opravdu patří pouze do pohádek!

Diana Gómez

Dívka se narodila do rodiny dvou úspěšných lidí jako první a poslední dítě. Její otec pracoval už v té době jako úspěšný podnikatel a majitel několika firem po celém světě zaměřených převážně na umělecké hudební odvětví včetně jednoho z nejpopulárnějších divadel. Matka vedla úspěšnou módní značku včetně beauty doplňků. Byla ve společnosti velmi váženou ženou známou pro svou eleganci a vytříbený vkus. Malá Candance, které nikdo neřekl jinak než zkráceninou jejího celého jména „Candy“, měla vždy všechno, co si jen zamanula a její radost oba rodiče často sdíleli přes sociální sítě. Na pohled idealistická rodina, která neřešila žádné problémy. Jenže uvnitř v baráku se divadlo plné masek měnilo na čiré zlo. Candance nebyla vytouženým dítětem. Její matka si nechtěla kazit štíhlou linii. Když si ale namotala přelétavého zbohatlíka kolem prstu, bylo jí jasné, že aby přežila, bude si ho potřebovat něčím pojistit. A právě tak došlo k početí jejich dcery. Už jako malinká nebylo děvče vnímané svými rodiči jako dítě a radostí, nýbrž jako překážka v cestě a prostředek dalšího obnosu peněz navíc. Továrna na peníze. V jejích šesti letech jí dali na vůbec nejprestižnější školu v Illei, která byla přístupná pro studenty od šesti až do dovršení osmnácti let. Součástí výuky byly také všemožné aktivity, za které děti dostávaly v případě podání výjimečných výkonů ocenění v podobě malých zlatých hvězd. Každá hvězda navíc znamenala vyšší postavení ve školním prostředí. A právě do téhle Hunger Games byla zapojena i Candy. Nebyla ve škole nejoblíbenějším článkem. Podle svých spolužáků byla příliš hlučná a nechovala se na svou finanční třídu. Spíše než aby se plně věnovala studiu byla myšlenkami věčně jinde. Zasněná a příliš mimo. Podnětem k posmívání její osoby byla také její váha. Na svůj věk měla obzvláště velkou nadváhu a baculaté tváře. Její váha ji začala trápit až kolem desátého roku života. V té době se totiž o její váhu začala zajímat také její matka. Chtěla dívku navést, ve slovníku normálních lidí „nařídit jí“ cestu primabaleríny po doporučení jedné z jejích drahých přítelkyň, se kterými chodívala pravidelně na dámská povyražení. Drbny. Od té doby byla Candy odepřená kdejaká pochutina od tučných jídel až po sladké laskominy. V patnácti se Candy podařilo oslovit jednoho z producentů a experta na balet hledající talenty, který sháněl hvězdu pro představení nového baletního vystoupení. S jejím přijetím byla atmosféra doma snad ještě tisíckrát horší a dívka byla nucena na sobě tvrdě dřít i dlouho do noci. Pravidelný seznam aktivit dostala předepsaný přímo od své matky a dodržování režimu bylo považováno za vůbec první pravidlo, které jí bylo vsugerováno do hlavy. Od svých dvaceti se stala jednou z nejznámějších tváří showbyznysu jakožto baletka vystupující na jevišti. Popsat svou profesi, tak by ji popsala jako nic než jen pot, zakrvácená chodidla, sedřené paty a bolavé svaly. Její přihlášení do selekce bylo zapříčiněno nátlakem rodiny, o podání přihlášky si nemohla ona sama rozhodnout. Přihlásila se hlavně kvůli rodině a kvůli sázce se svou kolegyní. Její přijetí pro ní bylo možností odejít od svého běžného fungování a poznat něco nového bez věčného dozoru matky nad jejím životem. A možná bylo velkou motivací i to dobré jídlo, co na ní z kuchyně paláce každou noc přivolává k sobě .

Scarlett Leithold

Charlotte se narodila do milující rodiny. Byli takovou tou perfektní rodinou. Milující matka, která svoji dceru vedla k umění, otec, který naopak svoji dceru podporoval v různých lumpárnách, vždy se s ním zasmála, strýc, který jí šel příkladem a svoji neteř vždy bránil i před tou největší blbostí, babička a děda, které Lotte zbožňovala a nakonec její bratr Victor. Victor pro Charlotte byl nejen bratrem, ale i vzor. Již od malička byla vždy velmi živé dítě, které dokázalo sedět v klidu jen u malování. Proto na ni matka musela dávat větší pozor, když ale ne, a Lotte byla se strýčkem Diegem, problémy jen lítaly. Diego sám děti neměl, a proto byl o to více se svým synovcem a svojí neteří, a více si užíval když je mohl nějak rozesmát. Charlotte byla šťastným dítětem, tedy dokud nezačala škola. Přesně tak, Charlotte nebyla moc oblíbená, což ji jakožto extroverta štvalo. Milovala, když se mohla bavit s přáteli, jenže teď žádné neměla, a proto škola, o které si dříve myslela, že bude zábava, byla peklem. I přesto se ale nikdy nevzdala a i nadále se snažila, což se jí chvíli na to vyplatilo. Našla si nejlepšího kámoše, se kterým byla téměř každý den, a to bylo začátkem Charlottiné první lásky, která trvala téměř 4 roky, a skončila tím, že její dětská láska se odstěhovala, a té malé hnědovlasé holčičce po jejím nejlepším kámoši zůstal pouze pletený náramek, který si Lotte schovala na památku. Zlomené srdce se po dětských láskách hojí ale rychle, minimálně u Charlotte ano. A proto pokračovala dál…přátelé už nebyli problém, ale za to učení ano. Charlotte začínala mít problémy, které se s ní táhly dosti dlouho, a zhoršily se když Lottie oslavila 15. V tu dobu začínala dostávat pozornost kluků, která se jí velmi zamlouvala. Začala se oblékat tak, aby jí dostávala co nejvíce. Jenže stačí málo, aby se naivní patnáctiletá holka zamilovala. A tak začal její první vztah. Byl s o rok starším klukem, který ji tahal mezi své přátele, kteří nebyli nějak extra svatí, a proto se mnohokrát stalo, že se jindy miloučká a nevinná Charlotte dostala do nějakého problému. Koho by nějaké problémy ale zajímaly, když je zamilovaný? Pro Charlotte byl největší problém, když jí její přítel jeden den nepozdravil, a to se projevilo na známkách. Charlotte se probrala, až když jí začalo hrozit propadnutí. V tu chvíli udělala co bylo nejlepší, a proto se s chlapcem rozešla, což nebrala vůbec dobře. Charlotte rozchod hodně bolel, a tak se snažila soustředit se na školu. Vše si opravila, a po chvíli na onu bolístku zapomněla. Udělala jakousi pomyslnou hranici mezi zábavou a školou, a slíbila si, že už nic takového neudělá. Ale ani to ji nezastavilo v hledání zábavy skrze nezávazné flirtování a provokování náhodných mužů. Chtěla si užívat zábavy a mládí, a tak také přišel nápad zkusit selekci…koho by napadlo, že ji vylosují.

Nailea Devora

Damian se narodil do rodiny lékařky a strážce v královském paláci. Jeho dětství bylo poměrně normální, protože byl jedináčkem, takže měl všechnu lásku rodičů a nikdy se o ní nemusel s nikým dělit. Avšak nikdy se nestalo, že by byl díky tomu rozmazlený. Právě že naopak. Díky tomu, že byl jeho otec strážce, tak po Damianovi vyžadoval tvrdou disciplínu. Musel se naučit pořádku, poslušnosti a být silným. Jenomže Damian měl nadaní pro umění, takže mu disciplína nebyla úplně po chuti. Nejradši by se celé dny jen tak flákal a maloval nebo něco vyráběl. Chtěl být prostě normálním klukem se svými zájmy které si on sám vybral, ale to mu nebylo dovoleno. Byl vychováván docela přísně a nedej bože když něco provedl nebo nesplnil to co měl. To následovaly fyzické i psychické tresty. Otec ho bil, nadával mu, že je naprosto k ničemu, nebo mu dával nesmyslné tresty. To samozřejmě Damiana dohánělo k naprostému šílenství a zoufalství zároveň. Několikrát kvůli svému otci utekl z domu, ale vždycky byl nucený se vrátit a pak samozřejmě musel nést následky. Celé své dospívání se svým otcem bojoval a byl omezován v tom, co má rád. Toužil se stát malířem nebo projektantem budov, ale byl nucen nastoupit na vojenskou školu. Několikrát se kvůli tomu s oběma rodiči pohádal, ale když dostal od otce poslední ránu díky které skončil se zlomenou rukou v nemocnici, tak se v něm něco zlomilo. Rozhodl se, že rozhodně nebude žádným otloukánkem, protože si to kolikrát ani nezasloužil. Splnil proto otci jeho velké přání a nastoupil na vojenskou školu. První roky pro něj byly utrpením, ale jak šel čas, tak se smířil se svým osudem. Uvědomil si, že se svých zálib nemusí vzdát, což ho drželo při smyslech. Úspěšně dokončil školu a nastoupil rovnou na výcvik na palácového strážce, protože mu tuhle práci domluvil právě jeho otec. Po zkouškách svého otce nahradil a ten si konečně mohl užívat vytouženého důchodu. Damian se své práci nebránil, protože se s tímto faktem dávno smířil a dokonce v té práci našel smysl a postupem času si uvědomil, že ho jeho práce baví, protože chránit a pomáhat lidem ho začalo naplňovat víc než si myslel. Dokonce se do své práce ponořil tak moc, že se naprosto odcizil své rodině. Navíc matce nedokázal nikdy odpustit, že se ho ani jednou nezastala, no otci dával za vinu to, že ho nutil do něčeho po čem netoužil a pak ho za všechno trestal. Odnesl si z dětství spoustu traumat, ale naučil se z nich těžit. A zařekl se, že v životě takový nebude... K nikomu.

Jack Falahee

Dorian se narodil do váženého rodu Illéa. Není to sice královská rodina, ale je rozhodně královsky "zábavná". Byl vychováván v tom, že jejich rod v minulosti stál u zrodu království, ale také spáchal spoustu zlého, když jeho členové prahli po navrácení trůnu. Rodu Schreave zůstává koruna a Illéa zase významné státní funkce, posty ministrů, správců provincií, hodnostářů a poradců. Aby neshody mezi těmito dvěma rody byly co nejmenší, není se co divit, že rodiče považovali za velmi dobrý nápad, aby si Schreavovic děti hrály s malým Dorianem a jeho dalšími bratranci či sestřenicemi. Dlouhá léta se zdálo, že zejména Adrianovým a Dorianovým přátelstvím nemůže nic na světě otřást. Dorianova matka Lilian se do rodu Illéa přivdala. Byla to právě ona, po kom Dorian zdědil svůj pověstný klid a rozvahu. Nikdy se nepídila po tom, kdo je více v právu, který rod spáchal více zvěrstev a kolik křivd se mezi nimi odehrálo. Lilian věřila tomu, že mír a porozumění je to nejdůležitější a nikdy by se o tyto hodnoty nemělo přestat usilovat. Dorianův otec Charles byl podobného názoru. Jinak by si přece takovou ženu nebral, aby kráčela po jeho boku. Zároveň však Dorianovi kladl na srdce, aby nikdy nebyl naivní snílek a idealista jako jeho matka. Pokud chceš zachovat mír, musíš být připraven na válku. Není se co divit, že Dorian cítil jistou rozpolcenost. Na jednu stranu považoval své vrstevníky z rodu Schreave za přátele. Na stranu druhou, jak může mít jistotu, že někdo z jejich rodiny nekuje pikle a nepokouší se přijít s plánem, jak se s těmi roztahovačnými Illéa jednou provždy vypořádat? Nejlépe by přece bylo, kdyby už dávno neexistovali. Co ta jejich minulost, kdy se spřáhli s rebely? A Dorianovo příbuzenstvo? V něm se nacházela velká spousta konspiračních teoretiků, kteří s chutí rozmazávali každou sebemenší pomluvu, aby tajně špinili jméno královské rodiny a v očích veřejnosti posílili dojem, že oni jsou přece rodem mnohem ctnostnějším a urozenějším. Dorianova rodina se s těmito názory sice neztotožňovala, ale také se nesnažili aktivně vyvracet rádobypravdy zarytých konspirátorů. Je to stejné, jako se v rodině rozhádat kvůli politice. Zbytečné a jeden druhého o své pravdě stejně nepřesvědčí. Dorianův nejbližší přítel se v průběhu let stal korunní princ Adrian. V jejich charakterech jsou tu jisté podobnosti a tak není překvapením, že si velmi rozuměli. V minulosti se bavili zejména dlouhými konverzacemi, které pokračovaly kolikrát až do pozdních nočních hodin. Někdy hráli šachy, jindy jen hleděli do noci a hovořili o věcech, pro které nikdo jiný neměl pochopení. A právě jedné takové noci se Adrian svěřil se svým trápením. Dorian tušil, že se mu snaží něco vážného sdělit a že to není něco, co se mu říká lehce. Znal ho mnoho let a tak mu neunikly drobné náznaky Adrianových obav a nervozity. Vždyť na něm před lety poznal i to, že chová city k dívce jménem Anastazia. Rozhodl se tedy, že svého přítele podpoří, ať se děje cokoliv. Informace, kterou uslyšel byla šokující více, než očekával. Ty nechutné pomluvy o tom, že bývalý král Neal a jeho sestra Melanie spolu počali současnou královnu Evelyn nejsou pomluvami, nýbrž politováníhodnou skutečností. Dorian na okamžik ztratil slova. Ani ve snu ho nenapadlo, že se v rodu Schreave skrývá takovéhle skandální tajemství. Velice si vážil Adrianovy důvěry a přísahal mlčenlivost. Samozřejmě, že na jejich přátelství tato skutečnost nic nezměnila. Ba právě naopak. Dorian dělal vše, co bylo v jeho silách, aby o tom Adrian nemusel ani na okamžik zapochybovat. Jenže nic není tak jednoduché, jak si naivní snílci vybásní. Adrian se jen těžko smiřoval s pravdou o své rodině. Zanevřel na rodiče a vyměnil si s nimi mnoho nehezkých slov. Doriana samozřejmě trápilo vidět svého přítele v takovém stavu a nesnášel ten pocit bezmoci. Udělal by cokoliv, aby dokázal trápení korunního prince zmírnit. Nevěděl však jak mu pomoci. Být tu pro něj, být mu nablízku zjevně není dostatečné. Jediným světýlkem v temnotě tak pro Adriana mohla být právě ona okouzlující dívka Anastazia, kterou se však stále zdráhal oslovit. Dorian však umí být přesvědčivý a po delší době se mu podaří prince zpracovat a přemluvit, ať jde svému štěstí naproti. Co na tom, že ta dívka patří do rodu Illéa? Vaše příjmení přece nerozhoduje o tom, zda jste nebo nejste dobrým člověkem. Dorian byl přesvědčen, že Adrianovy city vůči ní jsou upřímné. Nepochyboval ani o tom, že i Anastazia korunního prince skutečně miluje. Anastazia znovu vkročila do Dorianova života před několika lety, když stála na prahu paláce, mezi uchazeči o zaměstnání. Skoro ji nepoznal. Je to skutečně jeho vždy veselá sestřenka, kterou si pamatoval z dětských let? Vypadala pohuble a vystresovaně a dle jejích slov už ani nesmí nosit své rodné příjmení. Anastazia byla zavržena vlastním otcem, neboť se nechovala podle jeho představ. Po tak příšerné hádce a výměně mnoha zlých slov, která nelze vzít zpět se rozhodla začít znovu a s čistým štítem. Poprosila Doriana, ať o její minulosti s nikým nemluví. Bylo to pro ni značně traumatizující a zdálo se, že má obavu, aby ji tu jednoho dne její otec nevypátral. Koho by napadlo, že ta nenápadná dívka padne do oka samotnému princi Adrianovi? Ale ano, v životě se může stát ledacos. Adrian a Anastazia by nejspíš spolu byli šťastní, avšak tradice Selekce a přání krále a královny, aby nebyla přerušena, donutí dva mladé lidi, aby si řekli sbohem. Co si o tom všem myslí Dorian? Přijde mu naprosto na hlavu postavené, aby dvěma dospělým lidem někdo bránil ve štěstí. Na krále i královnu hledí téměř jako na tyrany, kteří nutí svého prvorozeného syna prožívat naprosto nesmyslná muka. Navenek to samozřejmě nedává najevo, vždycky se chová profesionálně, ale pokud je s Adrianem o samotě, pak ukazuje svou pravou tvář. Adrian je jediný člen rodu Schreave, kterému je bezmezně oddaný. Když jej požádal, aby se stal funkcionářem a dohlédl na to, že Selekce proběhne bez komplikací, ba dokonce, že bude jeho očima a ušima, byla to pro něj velká čest. Nejraději by byl, pokud by k téhle stupidní reality show vůbec nemuselo dojít. Pokud má však někdo Adrianovi s tímhle cirkusem pomoct, musí to být právě Dorian. Bere to jako velké poslání, prověřit všechny účastnice, bedlivě je pozorovat, odhalit přetvářku a ukázat je svému příteli v pravých barvách. Nemíní mu ohledně lásky radit, ale pokud se mu naskytne příležitost ušetřit Adriana dalšího zklamání, rozhodně ji nepromarní. Pokud jste tedy vážené a milé dívky v Selekci, dávejte si sakra pozor na tohohle morouse. Korunní princ nebude jediným, kdo si o každém vašem pohybu či slovíčku bude psát detailní poznámky.

Tom Sturridge

Dalo by se říct, že linka rodiny Deschamp vedla nějaké prokletí. Nejednalo se o to, že by se děti rodily s nějakým postiženým či nějakým zvláštním tělesným znaménkem. Přesně takhle to není. Nějakým záhadným způsobem při porodu umírá buďto matka či dítě. Jen zázrakem se stalo, že přežijí oba dva. Proto se v téhle rodině často setkáte s adoptovanými dětmi či rodinami bez dětí. A Erin měla právě tu smůlu... Nebo to bylo pro ni ve finále štěstí? Kdy přežila porod jen ona. Samozřejmě, že její otec byl z toho zničený a dlouho ho to bolelo. Ale svou dceru pojmenoval po své zesnulé manželce. Slíbil jí, že se o ní dobře postará a nepřipustí, aby se jí někdy něco stalo. Už od momentu, kdy Erin začínala pomalu lézt a žvatlat, nikdy jí úplně nebraly panenky. I když jich měla hodně, radši cumlala v puse nebo si hrála s nářadím na opravy aut či trávila čas s tátou v dílně. I když jí spíše honil po place, protože mu vstávaly hrůzou vlasy, když se nachomýtla pod zvednutým autem. Tehdy mu došlo, že malá Erin asi nebude tátovou malou princeznou, ale tátovým malým rytířem. Místo panenek jí začal kupovat autíčka. Koupil jí sadu - Malý mechanik - a ona z toho byla nadšená úplně nejvíc. Jakmile začala chodit a nepadala, začínala pomáhat tátovi. Sice mu jen podívala nářadí, ale cítila se už důležitě. Že něco dělá a je součástí jeho práce. Když nastoupila na základní školu, její život se otočil zase jiným směrem. I když to byla prořízlá pusa, tak nikdy nepotřebovala mít hromady kamarádů. Stačilo jí trochu ke štěstí a tak si našla přesně tři. Byla to taková nerozlučná čtveřice. Otec Billa je často brával do přírody, kde přespávali ve stanech a učil je stopovat. Erin to neskutečně bavilo, zaujalo jí to a chtěla se tomu věnovat i dál. Vždy o těch zážitcích vyprávěla svému tátovi, který měl radost, že je šťastná. Ovšem tohle nemělo dlouhého trvání, protože Billův táta dostal mnohem lepší pracovní nabídku v Angeles a tak se celá rodina odstěhovala. Z jejich čtveřice se stala třetice. Naštěstí její táta nechtěl, aby se tak trápila a rozhodl, že ji začne brát do přírody. Sice tak zanedbával svou práci, ale nechce, aby se jeho holčička trápila. Bral s nimi i její kamarády, ale k tomu všemu přidal i lukostřelbu. Učil je střílet z luků a občas si dokonce něco ulovili. Učil je, jak stáhnout zvíře z kůže a postarat se o maso. A ona si tohle všechno pamatovala, protože člověk nikdy nevěděl, kdy se jí to bude hodit. Po základní škole na střední školu. Chtěla pokračovat ve stopách jejího otce a proto se dala na cestu automechanika. Samozřejmě ty pohledy jejích spolužáků a posměšných poznámek, že holka a rozumí autům? To přece nejde dohromady. Kolikrát se jí stalo, že se jí snažili ohmatat, aby se ujistili, že to není jen nějaký žert a jí se mezi nohama nehoupe penis. Samozřejmě jí to ty první týdny dávalo dost zabrat, ale nakonec to nevzdávala. Kousla se a dávala jasně najevo, co se jí líbí a co ne. Možná by se dalo i říct, že svým způsobem si ve třídě plné testosteronu začínala získávat respekt a co řekla, tak to i bylo. Takovýhle způsob života se jí velice zalíbil. Nebyla to taková ta holka, co seděla někde v koutě a čekala. Ona se rozešla proti problému a rozhodla se ho řešit. I když to mělo jít po dobrém nebo po zlém. Nebála se kolikrát použít i sprostá slova nebo dokonce násilí. I když neměla úplně sílu jako dospělý muž. Po střední škole začala pracovat u otce v autodílně. Byli sladěný, jako jeden tým. Šlo jim to a zakázky dokázali udělat ještě rychleji, než slíbili. Lidé si je vychvalovali a kolikrát k nim zavítal i někdo z větší dálky. Erin se začala zajímat i o vylepšování aut. Ať se jednalo o design nebo celkově úpravy motorů, přidání různých dílů a další věci. Tátovi se to ze začátku nelíbilo, ale když viděl co dokázala vykouzlit z aut jejích přátel, změnil názor. Rozšířili tak sortiment toho, co dělají. Dokonce její táta dovolil, aby tam začalo pracovat pár jejích přátel, každá ruka se hodila. Hlavně tehdy, kdy její otec začal být poslední dobou dost unavený. Erin se rozhodla, že na vysokou či vyšší nepůjde. Nechtěla opouštět svého tátu když viděla, co se s ním děje. Nutila ho k tomu, aby šel navštívit lékaři, protože ta chronická únava nebyla zkrátka normální. Nesoustředil se tak na práci a byl k nepoužití. I když měl plno řečí, nakonec šel. Tehdy to bylo poprvé, co své dceři lhal. Koupil si nějaké léky v lékárně, které by měli podporovat, aby nebyl tolik unavený, ale přitom realita byla zcela jiná. A Erin mu samozřejmě tuhle lež věřila, protože viděla, jak mu je po těch lécích o trochu lépe. Jednou, když se vrátila po jedné městské oslavě domů, bylo jí divné, že se tam stále svítí. Bylo pozdě v noci a její otec většinou už dávno spal. Rozloučila se s přáteli, kteří se jí rozhodli doprovodit a šla domů. Odemkla dveře a zavolala do prostorů, ale nic se neozvalo. Začala být trochu nervózní. Ani si nesundala boty a vydala se napřed do obývacího pokoje, kde otce nenašla. Jen pár kapiček červené barvy na koberci. Těch si všimla i v chodbě a na schodišti. Pomalu je následovala a pořád volala na otce, který se jí stále neozýval. Nakonec ho našla v koupelně, kde byl na zemi opřený o vanu a v opravdu příšerném stavu. I přes jeho protesty mu zavolala záchranku, která ho odvezla do nemocnice a ona jela s ním. Tam se dozvěděla pravdu. Její otec měl nádor na mozku, který byl neoperovatelný a nezbývalo mu úplně nejvíce času. Erin vysvětlil, že jí to tehdy neřekl, protože nechtěl ničit její radost a nechtěl se, aby se tím trápila. Ale moc dobře věděl, že dřív nebo později to přijít muselo. Sice jejímu tátovi táhlo na šedesát let, ale byl ještě pořád v nejlepších letech a nezasloužil si tohle. Byl to skvělý chlap. A Erin se rozhodla, že s ním bude až do samotného konce a neopustí ho, tak jako on nikdy neopustil jí. Držela ho za ruku i tehdy, kdy duše opustila jeho tělo. Samozřejmě, že jí to bolelo. Trhalo jí to srdce a hlavně najednou byla na světě sama. Uspořádala otci úctyhodný pohřeb, aby se s ním mohla rozloučit a také jejich sousedé a jeho přátelé. Pár měsíců potom se rozhodla pro radikální změnu. Prodala autodílnu, prodala jejich starý dům a rozhodla se, že opustí rodné město, kde má všechny ty bolestivé vzpomínky. Ještě pořád se nedokázala přenést přes otcovu smrt. Zvolila proto Angeles, kam se odstěhoval i jeden z jejích nejlepších přátel - Bill. I když opouští ty dva, kteří tady pro ni byli, tak chápali její situaci a podporovali ji v tom. Našla si podkrovní byt v srdci Angeles. Ani si s sebou nebrala moc věcí, jen to nejdůležitější. Z peněz, co měla z prodeje domu a dílny, si koupila prostory pro tu svou vlastní. Koupila si i motorku, kterou si potom upravila k obrazu svému a začala tak podnikat. I když se u ní v dílně pohybovali dost zvláštní osoby a úplně jim nedůvěřovala, jí šlo převážně o kšeft. V jeden moment, když zavírala a chystala se zatáhnou velkou kovovou roletu jí tam někdo vběhnul. Chtěla začít nadávat, ale podle výrazu ve tváři se jí snažil naznačit, aby ho neprozrazovala a místo toho jí pomohl. Značila to i zbraň, kterou na ní mířil. Následně se tam objevili další dva muži, kteří právě hledali toho, co se u ní schovával. S jistotou v očích a s pevným hlasem jim oznámila, že nikoho takového neviděla. Bohužel její autodílna ještě neměla kamerový systém, tudíž si to nemohli zkontrolovat. A dokud neměli povolení o prohlídce, tak je vlastně vykopla pryč. Muž chtěl samozřejmě zmizet, ale ona ho nenechala. Vyžadovala vysvětlení a jestli se něco stane její dílně, tak bude chtít nějakou kompenzaci. A on jí tu kompenzaci dal dřív, než se nadála. Oznámil jí, že pracuje v pozici proti královské rodině. A ona na něj působí jako osoba, co se o sebe dokáže sama postarat. A pro ni to byl vlastně první pořádný krok k tomu začít zcela nový život. Přidala se k Rebelům. Slyšela o některých, kteří se dostali do paláce a čekají jen na vhodný okamžik, ale jí tohle nelákalo. Raději bude pracovat zvenčí a připravovat se na hromadný útok. Život těch lidí, co mají nosánek nahoru se jí hnusí a někdo by jim měl ukázat, že život ve vyšších vrstvách se nevyplácí. Díky její práci začala být ve městě trochu proslulá. Udělala si svým způsobem nějaké jméno a to ji těšilo. Měla více zakázek a peníze se jí hromadily. Mohla si za ně pořídit větší bydlení, ale ona si raději pořizovala nové nářadí. A jednou dokonce dostala nabídku, zda by nechtěla opravovat auta pro Palác. Samozřejmě v jejich garážích. Nechtěla, ale pak si uvědomila... Být hned u zdroje? Zjistit slabiny a možná občas nějaké auto upravit tak, aby cestou nejelo? Zvážila to a nakonec to přijala. Začala pracovat pro palác, ale jen z toho důvodu, aby byla blíže ke zdroji a zjistila veškeré slabiny,

Kate Replay

Finnův dosavadní život není ničím zvláštní. Žije, aby pomohl druhým. Tak, jako by to měl dělat každý. Od mala byl Finn zastáncem pravdy a upřímnosti. Stál za lidmi, kteří potřebovali motivaci k tomu se nevzdát. Mnohdy se ale dostal do problémů, když ty, kteří si to zasloužily, uhodil. Nikdy to ale nebyla jen jedna rána, tou to pouze vše vždy začalo. Nikdy neseděl s rukami v klíně, to by nebyl on, jenomže to druzí nechápali. Ran za svoje dětství rozdal víc, než by si jeden pomyslel, a nescházelo moc a jeho matka by ho poslala do pasťáku. To se naštěstí nestalo, i když je nutno zmínit, že nějakou tu podmínku přece jenom měl - žádné zasahování do věcí, do kterých mu nic nebylo. Jasně, že to pro něj bylo těžké a málokdy to doopravdy dodržel, ale základní školu nějak přetrpěl. A když už nějakou tu rvačku začal, bylo to v uličkách, někde na samotce u lesa nebo na záchodcích. I na střední škole ho nikdo moc nechápal. Byl agresivní a do všeho se vrhal bez rozmyslu, avšak pouze za dobrým účelem. Chtěl jen stanovit spravedlnost, které se mu, avšak, dostavilo jen málokdy. Ale přesto se ze střední dostal na dostatečnou, tedy s maturitou za čtyři - což nikoho nezajímá, ale on na sebe byl pyšný, zvládl to. Jeho další etapou života bylo chození po brigádách a vydělávání si dostatek peněz k pořízení řidičského průkazu na motorku. Za pár měsíců zvládl i zkoušky z řízení automobilu. No a následně po nějaké době, se Finn úspěšně dostal na pracovní pozici jakožto strážce. Za pár let se vyšplhal na pozici bodyguarda. Finnova agresivita se však brzy projevila ve své plné síle a Finn byl z práce vyhozen. Jen o fous byl zachráněn před soudem, který by ho stál jeho budoucnost, ne-li život - ale ono by to vyšlo nastejno, pokud by dostal nadoživotí. Jeho rodina ale nebyla bůhvíjak bohatá. Na jeden bochánek chleba s máslem pro čtyři členy jim sice peníze vždy nějak vyšly, ale ne jednou nachytal svoji matku si půjčovat od druhých. To byl další důvod, proč se Finn vydal na cestu do daleké země, za prací. Každý měsíc své rodině posílá skoro celou svojí výplatu a jeho žena ho v tom jen podporuje. Svoje sourozence miloval a stále miluje. Jsou pro něj oporou, stejně jako Eleanora, jeho žena. S matkou si sice nikdy moc nerozuměl, ale je pochopitelné, že udělala všechno, co mohla, aby z něj vyrostl ten chlapec, kterým se stal. S jeho otcem, na druhou stranu, si rozuměl daleko více, jakoby Finn sám byl jeho odrazem. A děti? Ty Finn mít nikdy nebude. Jeho žena je neplodná. Nejde říct, že by mu to nevadilo, ale zaboha by ji kvůli tomu neopustil. Na to jí má až moc rád.

Nick Jonas

Před třiceti osmi lety, se manželům Sanchez splnilo přání. Narodila se jim dlouho očekávána dvojčátka. Jelikož měli za sebou několik potratů, tohle donošení dětí bylo jako zázrak. Ovšem, ne na dlouho. Jedno z dvojčat se totiž narodilo mrtvé. Bylo to děvčátko, které bylo u rodičů vytoužené. Chlapeček jim ani tak nevadil, jenže to by musela žít i holčička, což… bohužel pro chlapečka nežila. Matka po porodu trpěla poporodníma depresemi a odmítala se na chlapce i jen podívat. Všechnu péči o něj museli tudíž obstarat jen porodní sestřičky, které měli za to, že to je normální, což také je. Otec měl alespoň to nadání, že předstíral starost o své dítě, i když ve skutečnosti ho značně nenáviděl. Uběhlo pár let a věci zůstaly tak jak byli, překvapivě. Jediná změna byla ta, že Henry začal chodit do školy. Ovšem, moc dlouho mu to tam nevydrželo, ta radost a nadšení z nových věcí. Za každou špatnou známku dostal od svého otce pořádně vyhubováno. Kdykoliv šel za matkou, aby se jí svěřil a ona mu pomohla, nedočkal se ničeho jiného, než jen výsměchu a nezájmu z její strany. To ho nutilo k tomu, aby byl jeden z těch nejlepších ve třídě. Učil se ráno před školou, ve škole, po škole a někdy i v noci. I tak to bylo málo, neměl na to, aby měl samé jedničky, protože spousty věcí nechápal. Z tohohle se stal takový koloběh. I z toho, že ho jeho otec brával s sebou na box. Ten nelegální. Když bylo Henrymu patnáct let, nejenom že se úspěšně dostal na školu na kterou chtěl, ale dokonce ho jeho otec přihlašoval na zápasy. Z toho nebyl nadšený, proč taky? Šlo mu jen o jedno, aby všem dokázal, že je jeho syn jako on a že to není nějaký nevděčný spratek, který nic nedokáže. Prvních pár zápasů se mu dařilo, ale ty ostatní se to změnilo. Začal dostávat silnější a silnější soupeře, kteří to s lehkostí nandají patnáctiletému hochovi. To se nelíbilo jeho otci, který to považoval za slabost a svého syna povětšinou zbil za to ještě v šatně. V nemocnici s tím nikdy nebyl, protože by se ho akorát tak zbytečně vyptávali. Navíc jeho otec říkal, že je to zbytečné, že se mu to zahojí normálně. Jenže, po jednom zápase na tom byl tak špatně, že pomalu nebyl schopný chodit. Jeho otec ho měl plné zuby a sám odjel autem domů. Ryho nechal, ať se dostane domů jak chce. Na ulici ani ne v polovině cesty, zkolaboval. Měl štěstí, že ho na ulici našla jedna dívka v podobném věku, jako byl on. V jeho stavu mi připadala jako anděl. Snažila se vyzvídat, co se mu stalo a co všechno ho bolí. Její otec byl totiž jako primář v nemocnici, proto se mu snažila pomoct. I když Ry odmítal zavolání záchranky, ona ho neposlouchala. V nemocnici se zděsili, že vůbec mohl chodit, jelikož měl zlomenou nohu, četné pohmožděniny, zlomené žebra a tolik modřin, že se obávali, zda nemá i vnitřní krvácení z případně natržených orgánů. K jeho štěstí tomu tak nebylo. Když se probudil po operaci nohy, k jeho nemilému překvapení zjistil, že tam je policie, která čekala na jeho výpověď. Trvalo jim dlouho, než to z něj dostali, ale nakonec jim řekl, jak ke zraněním přišel a že ho jeho otec bil. Nestačil se divit, když za ním po pár dnech přišli s tím, že půjde bydlet ke svým příbuzným, jelikož jeho rodiče zatkli. Jenže, Henry neměl ke komu jít. Ale přeci jen se v místnosti našla dobrá duše. Angelica, dívka, která ho zachránila, se přimluvila u jejího otce, aby směl Henry nějaký čas bydlet u nich. Její otec nakonec souhlasil, jen pod podmínkou, že z něj nebude dědeček a že bude Henry pomáhat v opravách na domě, jelikož on byl už starý a nemohl vše dělat. Roky ubíhaly a z kamarádství mezi Angelicou a Henrym se nakonec stala láska, jak nečekané. Když obou dvou bylo kolem dvaceti pěti a měli dostudované školy a práci, vzali se. Henry podstoupil vojenský výcvik a stal se strážcem v paláci, zatímco Angelica byla po svém otci doktorkou v nemocnici. Po roce od svatby se jim narodil první potomek. Dcerka, kterou pojmenovali Autumn. Dva roky po ní se jim narodil ještě syn Leen. Henry se ke svým dětem choval správným způsobem, ne jako jeho otec k němu. Nikdy je nemlátil a vychovával je tak, aby to nikdy nedělali ani oni. O své kariéře pouličního boxera jim nikdy neřekl. Roky ubíhaly a Henry oslavil své třicáté první narozeniny. Když se vracel z práce, udivil se nad tím, proč kolem něj jezdí tolik policejních aut a záchranek. Začal se bát až tehdy, když zjistil, že jezdili do ulice, kde bydlel s rodinou. Zhrozil se, když uviděl co se stalo. Několik domů bylo v plamenech, včetně toho jeho. V ten den se tam složil, ztratil jak kus sebe tak i svého srdce. Co se dozvěděl od hasičů, údajně šlo o výbuch plynu, čemuž on nevěřil. Tušil, že v tom je něco víc. Jen, ne,ěl srdce na to, aby se snažil to nějak šeřit. Po pohřbu jeho rodiny, se rozloučil se svým tchánem a tchýní, načež se rozhodl, že se odstěhuje. Snažili se mu to rozmluvit, ale on na to cítil až moc velkou bolest, než aby tam zůstal. Po dlouhém rozhodování na letišti se rozhodl, že půjde do Portugalska. Tam se díky své minulé práci stal pro změnu opět strážcem. Díky tomu, že už neměl co ztratit se během sedmi let dostal mezi nejlepší z nejlepších, neboli ke stráži, která hlídá přímo královskou rodinu. Když se dozvěděl, že potomci královského páru, chtějí do Illey kvůli selekci, chtěl odmítnou, ale to nešlo, protože byl vybrán jako osobní strážce princezny Claudie.

Henry Cavill

Jed se narodil do nábožensky věřící rodiny. Už od útlého věku byl veden jistým směrem, rodiče ho učili vykonávat jen samé dobro. Nechali ho pokřtít, modlili se před každým jídlem a dokonce i před spaním. Každou neděli chodili do kostela. Zkrátka by se dalo říct, že vedl to dětství, které by chtělo každé dítě. S rodiči žil na venkově. Měli farmu, na které chovali stádo krav, několik koz, slepice a husy a další hospodářská zvířata. Nejblíže měl Jedediah ke koním, ke kterým chodíval už od doby, co se chodit naučil. Jeho matka ho brávala na vyjížďky, než byl dostatečně velký, aby si osedlal svého vlastního. Samozřejmě k jeho dětské velikosti napřed jezdil na poníkovi, než se mohl přesunout na většího koně. Dokonce se i měl k té těžší práci a snažil se svým rodičům pomáhat jak jen to šlo. Dalo by se říct, že působil jako slušný mladý muž. Nastoupil dokonce na církevní školu, kde se ovšem ukázalo, že to nebude takový andílek, jak se zdá. Začínalo se u něj projevovat něco. Nebyl úplně hodný na své spolužáky. Nebo spíše na ty slabší. Nedával to samozřejmě najevo před zraky všech ostatních spolužáků a studentů z okolních tříd. Vždy si počkal na ten čas po vyučování či o volnou hodinu. Vyhrožoval těm slabším, že jakmile ho nahlásí, bude to pro ně ještě horší. Jeden se o to dokonce pokusil a nikdo mu nevěřil. Přece by tak hodný a chytrý chlapec nebyl žádný šikanátor, že? Procházely mu všemožné výstřelky, prošlo mu i když ji někomu natáhnul a nedej bože, když někoho doslova zbil. Dokonce některé děti se k němu svým způsobem začaly přidávat a začaly ho více bránit či mu hledaly oběti. Vytvořil si takovou svou skupinku, která k němu vzhlížela. Možná to bylo i tím, že se nikdo z nich nechtěl stát jeho terčem. A bylo tomu tak. Kdo Jedovi přitakával, toho nechal na pokoji. Kdo se dostal do jeho okruhu bližších přátel, pro ty by se dokonce obětoval. Taky když někdo z nich udělal nějaký průšvih, Jed to vzal na sebe. Jen pod podmínkou, že se k němu nikdy neobrátí zády a když to bude potřebovat, tak ho podrží. Myslel si, že tomu tak bude, ale to se šeredně mýlil. Co se týkalo střední školy, chtěl na státní. Nechtěl na žádnou církevní a jeho rodičům se to moc nelíbilo. Spíše byli úplně proti, ale on si stál za tím. Rozhodli se, že to tedy zkusí. Vždycky ho můžou nechat přeřadit. Jenže byla chyba, že v tomhle polevili. Jedediah tehdy pocítil tu chuť cigaret, poprvé ochutnal alkohol a dokonce lehké drogy. Dalo by se říct, že střední škola ho zcela zkazila. Zničila tu schránku toho hodného a chytrého chlapce, který moc rád pomáhal svým rodičům na farmě. Samozřejmě před rodiči se stále snažil chovat v tomhle směru a oni mu to stále věřili. Dokonce věřili v to, že státní škola byla nakonec ta správná volba a on má tak mnohem více možností k poznávání okolního světa. To netušili, že ho Jedediah poznává ze všech možných úhlů. Z hodného a slušného chlapce se začínal stávat bastard. Samozřejmě si opět vytvořil jistou skupinu přátel, která se ho držela a vzhlížela k němu. On se svým způsobem stal tím obávaným, kterému se všichni vyhýbali obloukem. Za zády rodičů se dokonce přidal ke školnímu fotbalovému týmu. Jednalo se o americký fotbal a jakmile to doma oznámil rodičům, byli jasně proti tomu. Takhle brutální sport oni podporovat nemohou a nemohou ani podporovat, že mu to někdo nabídl. Jejich jediný syn se nebude mrzačit na hřišti před zraky dalších lidí. Tehdy se naštval a utekl z domu. Hledali ho po celém městě, ale on byl schovaný v prostoru nad stájemi, kde ukládali slámu. Byl naštvaný, protože něco ho začalo bavit a oni mu to chtějí hned zakázat? To rozhodně ne. Taky se ze svého úkrytu přesunul a utekl za svou tehdejší přítelkyní. Tehdy udělal osudovou chybu, protože by se dalo říct, že v jeho sedmnácti letech jí zadělal na dítě. Nehledě na to, že jí bylo patnáct let. Ani jeden o tom nevěděl, protože použili ochranu. Ta byla ovšem jistým způsobem prošlá a nevydržela to. Jedediah se vrátil domů. S rodiči sice nepromluvil, ale byl doma. Neřekl jim o tom, kde byl a vlastně to nikdy neřešili. Nikdy se k tomu večeru nevraceli, protože mu nakonec fotbal povolili. Mel z toho radost, do doby, než na jejich dveře zaklepal otec jeho bývalé přítelkyně. Ta tam stála s ním a podívala Jedovým rodičům fotografii ultrazvuku se slovy, že je to jeho. Rodiče tomu napřed nevěřili, protože jejich chlapeček to rozhodně udělat nemohl. Ale podle jeho výrazu ve tváři jim došlo, že to vlastně udělal. Porušil pravidlo - až po svatbě. Zklamal tak své rodiče. Zklamal tak všechny a nejhorší na tom bylo, že se na něj provalilo to všechno, co kdy dělal. Komu všemu ublížil nebo ubližuje. A teď zkazil život dívce, která ho měla celý před sebou. Srdce jeho matky tenhle velký šok nevydrželo a byla převezena do nemocnice. Sice s těžkými komplikacemi se z toho dostala. A se svým mužem udělali rázný krok a to takový, že Jedediaha vyhodili z domu. Byl pro ně zklamáním, stal se pro ně někým cizím. Samozřejmě jemu trvalo dlouho, než se přes to přenesl. Pořád se vracel domů, odmítal odejít, Několikrát ho musela odvézt policie a dokonce několikrát byl na záchytce, protože se vzpíral a odmítal kamkoliv jít. Nehledě na to, že několikrát byl opilý. Tehdy přišel úplně o všechno. O milující rodiče. O koně, na kterém se pravidelně proháněl po okolních polních cestách, lesích a lukách. A hlavně o přátele, kteří využili jako slabé chvíle a poslali ho do patřičných míst. Překonali ten strach, který je držel v jeho blízkosti. Po několika letech to nakonec vzdal. Napřed bydlel na ubytovně, než si našel nějakou práci. Napřed pracoval jako obyčejný údržbář bazénů, než si našetřil peníze aspoň na ten nejlevnější byt. Sice žil od výplaty k výplatě a někdy mu to dalo opravdu zabrat, ale zvládal to. Do doby, než jeho bývala přítelkyně Rebekah nepřišla k jeho dveřím se slovy, že musí začít platit na to dítě, co si vytvořil. Samozřejmě s tím odmítal mít cokoliv společného. Ani mu neřekla, kdy má termín a že se to vlastně opravdu narodilo. A to jí vytočilo natolik, že to hnala až k soudu. A u toho byl právě Jedediah neúspěšný. Musel začít platit na dítě, co si vytvořil a neměl nejmenší tušení, jak by to měl udělat. Jeho rodiče se ho zřekli a on byl tak na všechno sám. Proto si našel druhou práci jakožto městský zahradník. Nikdy by nevěřil tomu, že ho nějaká taková práce bude bavit. Začal se v tom vyžívat. Začal si zjišťovat něco o květinách a dokonce začínal dělat přesčasy. Sice to nevynášelo tolik, ale on si odkládal bokem. To co mu celkově zbylo a našetřil si na větší a lepší byt. Řádně platil na svou dceru a rozhodl se, že ji bude do střídavé péče. I když ji neznal a ona neznala jeho, řádně na ní platí a dokonce se mu i více daří. Tentokrát ten návrh podal on a i když to byl dlouhý boj, povedlo se mu to. Sice ji má na celý jeden víkend v měsíci, ale chce se postarat o to, aby to začalo být častěji. Jeho práce se také posunula na novou úroveň, protože dostal možnost dělat zahradníka pro palác. Napřed se mu do toho úplně nechtělo, protože nevěděl, co by to mohlo obnášet. Ale když se mu doneslo, kolik by dostával měsíčně, okamžitě si to rozmyslel. Bylo by to dostatek na placení výdajů na jeho dceru, tak i možnost ještě lepšího bydlení a ještě by mu zbylo na nějaké jeho koníčky a zájmy. I přesto, jaký byl bastard se jeho život svým způsobem začal obracet k lepšímu, čemuž on sám nevěřil, že by se mohlo stát.

Timothy Granaderos

Celý svůj život se zavděčil především Rebelství, vlastně již od dětství znal jen podlosti a to jak být správný grázl. Oba jeho rodiče se dostali do jedné rebelské skupiny a stejně jako on i ty dva jí zavděčili život. Malý Lewis chodil na slabší mise a později se do nich i aktivně zapojoval. Jako například řidič, či očko, co hlídalo okolí. Nikdy nebral, že dělá něco špatně, protože byl s rodinou. Tato skupina byla pro něj rodina a vlastně všecko co kdy měl a tak to bral. Jako hotovou věc a nikdy se neptal na otázky. Bylo mu přikládáno jak rodina Schreave je nečistá, a jak by měli na trůn usednou občani. Takto to s ním šlo až do věku osmnácti let, kdy si jednoduše vybral, že chce i on na chvilku žít jinak než být pouze ten „padouch“ v jiných příbězích a tak na nějakou dobu od rodiny odešel. Nikomu se to sice nelíbilo, ale jelikož znali Lewise už od dětství věděli, že je čestný a upřímný člověk, který ví jak neposrat práci a neprozradit je. A tak se dostal na střední policejní školu. Přišlo mu to tehdy velmi vtipné. Právě on a být rukou zákona, na druhou stranu to byla věc, která se hodila i do budoucna, jelikož bude nepozorován a hlavně bude vědět skoro všechno. Jako brigádu chodil do paláce na výpomoc strážným a donášet domů. Prostě se mu opravdu vše dařilo. Občas si na to vzpomíná jako nejlepší dny jeho života. Našel si i nějaké přátele v paláci a ve škole a i když to byl většinu času prostě studený čumák i on vykouzlil někdy úsměv na tváři pro ostatní. Po střední škole se Lewis přesunul na vysokou v oboru detektiva. Nevěděl sice, k čemu to bude, ale aspoň si zlepšil obzor okolo sebe a začal vnímat i věci, které teprve mohli nastat. Všechno to ale skončilo ve chvíli, kdy dostal telefonát od matky. Přišlo mu to divné, jelikož mu nikdy na soukromý telefon ze svého pracovního nevolala. Věděl tedy, že je něco špatně a opravdu že bylo. Jakmile telefon zvedl na druhé straně byl prostě jen řev a rány. Poslouchal, jak mu matka v povzdáli bojuje o život a dokonce jak o něj přijde jednou střelou. Tehdy se mu snad celý život sesypal na jednu hromádku a těžce se vracel zpět. Když se po dvou dnech konečně dostat do doupěte a našel tam všude pouze svojí rodinu na hromadě, jakoby paláci nestáli ani za pohřbení něco se v něm zlomilo. Do školy už se nevrátil a místo toho si nechal svůj diplom zfalšovat. Stáhnul se do postranní a celé ty roky verboval nové lidi. Sledoval další a lákal do jeho spárů pomocí smluv a vyhrožování další, potřebnější. Věděl, že je tehdy někdo zradil a tak každý člen prošel tvrdým výslechem, výcvikem a dokonce i nějakou dobou na samotce a v terénu, aby ho sledovali. Měl lidi snad všude. Jenže jeho největší plán teprve přichází s novou Selekcí. Nehodlá nechat kostku na kostce. Má v paláci lidi, on sám je jeden z těch členů. Má lidi i mimo. Má obětní beránky, co se nebojí naběhnout do davu s bombou. Má všechno co potřebuje a nyní mu do karet hraje i čas.

Thomas Skoloudik

Bylo nebylo, kdesi v jednom z dětských komnat královské australské rodiny, žila byla jedna malá princezna, která tiše spinkala ve své kolébce za doprovodu chlácholivého broukání melodie na dobrou noc jedné ze svých chův. Její otec byl hrdým vladařem své země – oblíbený, schopný a hlavně nadevše milující svou jedinou dcerku. Žil sám. Holčička byla výplodem několika málo hrátek s jistou ženou během pobytu ve spojeneckých zemích. Tahle dostaveníčka se však postupně stala minulostí a jemu zbylo jen jeho překrásné dítě. Vše vypadalo naprosto dokonale. Měli jen jeden druhého, ale byli šťastní. S výchovou mu ochotně pomáhalo několik chův, které se o princeznu rády postaraly kdykoliv musel odejít kvůli pracovním záležitostem a svým povinnostem. Každý večer pak podával princezně mlíko v lahvičce a za neustálého kolébání s ní konverzoval o průběhu celého dne, jako by mu snad tak malé dítě vůbec dokázalo rozumět. V osmi měsících jejího života však nastal zvrat, který ovlivnil jí i její okolí až do současných let. Bylo kolem třetí hodiny ranní, když krále probudil pláč miminka. Řev otřásal celým palácem a utichl ještě dřív, než se mladý muž stihl vůbec ke kolébce doklopýtat. Vědomí, že dítě nedýchá mu způsobilo silnou náhlou bolest jako šíp přímo do srdce a jen pár vteřin na to se už v komnatě seběhlo několik členů služebnictva, aby princezně pomohlo. Po následných dvou dnech na lékařském křídle bylo dívce diagnostikované závažné plicní onemocnění. Choroba byla velmi vzácná a jen těžce léčitelná. Dalo se proto jen holčičku prohlížet na pravidelných kontrolách a doufat, že se nemoc nebude nijak rozrůstat. Několik dalších let jí bylo v oblasti hrudi aplikováno malé zařízení. To mělo za úkol pozorovat její pravidelný dech a tep. V případě, že by se dívce začalo špatně dýchat než by přestala dýchat úplně, měl strojek začít pípat, přičemž bylo téměř jisté, že někdo bude poblíž, aby zasáhl. Z paláce dívka odcházela jen velmi zřídka a to vždy za doprovodu někoho ze služebnictva, ne-li rovnou svého otce. Většinu času trávila ve skleníku a královských zahradách. Příroda ji odmalička fascinovala a proto pomáhala místním zahradníkům s péčí o květy, než si rostliny začala pěstovat i sama. Přátel moc neměla. Místo upevňování vztahů s dětmi jiných královských rodin stála raději bokem a bavila se ve společnosti služebných. Jejím nejoblíbenějším místem byla hlavně kuchyně, kde ráda pomáhala s přípravami jídel. No…pomáhala. Řeč je převážně o umývání misek od šlehačky a čokoládové pěny a následně ochutnávání samotného výsledku. Právě tam se cítila být mezi svými a plně uvolněná na to, aby se dokázala z plna hrdla smát. Se svou novou matkou, kterou si její otec našel jen pár let po nešťastném incidentu měla velmi neutrální vztah. Královna jí nikterak nevadila. Zároveň ale její společnost nevyhledávala. V jejích šestnácti letech se zdravotní stav rapidně zhoršil. V té době už přešla ze stojku na hrudi ke strojku na paži. Byla zrovna s jedním z pekařů na nákupu surovin ve městě, když přestala dýchat a jejího sípání si dlouho nikdo nevšiml. Po následkem dostavení se na ošetřovnu král poručil pro princeznu osobního strážce, kterým se stal jeho dobrý přítel Jeremiah. Jerry byl strážcem už od svých dvaceti let. V té době mu však táhlo už na čtyřicet šest. S Maddie si velmi rychle padl do noty. Sám měl v paláci stejně starou dcerku. V osmnácti navštívil palác jeden ze šlechticů. Byl o rok starší než Madelaine, dost oblíbený mezi dívkami. A velmi pohledný. Maddie mu okamžitě podlehla a se vším odhodláním se snažila mladíkovi zavděčit a poukázat na sebe, aby si jí všiml. Zdálo se, že si rozuměli, on sám se zajímal o astronomii a vědecké experimentování. Po dlouhém roce pravidelného setkávání a dopisování však při jejím vyznání lásky dokonale ponížil. Byla to chvíle, kdy si dívka plně uvědomila jak jí nemoc brání v normálním životě, jelikož právě na ní hodila všechnu vinu. Při dovršení dvaceti dvou let se její oblíbený strážce Jerry rozhodl jít do důchodu. A jí na cestě do Illei čekalo také seznámení s jejím novým osobním strážcem, který ji měl doprovázet a postarat se o to, aby byla v pořádku. Mladý strážce ale není jediným člověkem, kterého by na svém pobytu měla poznat. Právě v Illei totiž na ní čeká také její utajované dvojče. Nina.

Julia Adamenko

Už od narození u něj bylo jasné, že se od své starší sestry bude lišit. Byl klidný a nedělal zas takový bordel. Pozornost sice vyžadoval jako každé jiné dítě, ale zase ne tak moc. Když mu byl rok a jeho starší sestře Alině byly dva roky, rodiče se jim rozhodli pořídit ještě třetího sourozence, kterým byla pro Matteovu smůlu holčička, kterou pojmenovali Arlette. Sice to chvíli vypadalo, že by mohli být další sourozenci, ale Henry nakonec uznal, že tři děti stačí. Už takhle měli s Aline a Arlette celkem divoké vztahy. Kdyby byla ještě čtvrtá holka jako ony, nejspíše by se společně s Matteem zbláznili oba dva. Jelikož Matteo neměl bratra, vypadalo to podle toho. Ne že by se choval jako holka nebo byl gay, ale spíše všechny holky, které o něj měli zájem bral jako svoje sestry, což se rovná, žádné randědní, protože randit s někým koho berete jako svoji sestru by bylo dost ujetý. Tedy alespoň pro něj ano. Jeho dětství bylo i přes zlobení jeho sester klidné a spokojené. Nikdy mu nic nechybělo a všeho měl dostatek, za což byl v pozdějších letech neskutečně rád, Když byl jednou venku a od komorných, kolem kterých procházel slyšel drby z okraje města, trochu ho to rozesmutnilo, protože tam bal údajně sirotčinec a lidi bez domova nebo takoví lidé, kteří mají sotva na jídlo na více dní. Bylo mu to líto, proto se rozhodl, že by jim chtěl pomoci. Matce navrhl, aby tyhle lidi podpořila a založila pro ně nějakou charitu, kam by přidali každý měsíc finanční částku, která by jim život aspoň trochu ulehčila. Jeho další nápad bylo to, že by mohli nabídnou schopným mužům práci v paláci jako strážcům. A u toho narazil na jeden problém. Ne všichni je měli rádi. Na jedné z jeho nočních procházek si ho takový nový zaměstnanec odchytil a dal mu co proto, že se mu žije lépe. I když to Matteo myslel dobře se svým nápadem, nebyl pro všechny vhodný. Aby se mu nestalo, že ho sundá na zem chlap menšího vzrůstu než je on, rozhodl se jeho otec, že půjde Matt do armády. Samozřejmě to Mattea nadchlo. Bylo to něco, při čemž si připadal užitečný, že dělá něco pro sebe a zároveň pro ostatní. Jen jednu věc nedělal, kterou by po něm chtěli rodiče. Nenašel si žádnou partnerku. Sice u jedné to vypadalo, že by to šlo, ale moc to uspěchala. Ke všemu na ni vylil sklenici vína, když se ho snažila políbit. To se mu prosím pěkně stalo v jeho třiačtyřiceti letech. Pro Henryho s Claudií se zdálo jako dobré řešení ho poslat do Illey, aby si tam konečně někoho našel. Navíc tam bude mít své sestry, které by mu případně pomohly.

Hayden Christensen

Norsko je země, která dokáže být stejně nesmlouvavá a krutá jako její panovníci. Aspoň to se o chladném severu vypráví, že v minulosti ti nejsilnější panovníci uctívali své bohy natolik fanaticky, že se neštítili nabídnout jim lidské oběti. Díky tomu si udržovali moc. Svět, do něhož se narodil již třetí syn královského páru nic neodpouštěl. Všeobecně se tvrdilo, že se malý Mikael narodil pozdě a pak také, že je jeho narození zázrak, i přes rozvité zdravotnictví, bylo těhotenství královny matky komplikované. Její první chlapec se narodil příliš brzy a i přes péči nejlepších lékařů byl na světě pouze jeden den. Když byla královna Zareen Solberg těhotná podruhé, nezvládla tlak svého lidu a rychle se šířící pomluvy o tom, že na vině je její původ. Její manžel Jørgen Solberg měl být trestaný za sňatek s iránskou princeznou. Když se druhý syn narodil mrtvý, tak nepřátelské postoje zintenzivnili. Byl tedy malý zázrak, když královna Zareen splnila svou manželskou povinnost a přivedla na svět zdravého chlapce. Jejího dokonalého chlapce. Mikael byl i přes problémy, které v Norsku panovali, už od dětství vychováván k tomu, aby miloval a dobře reprezentoval svou zemi. Jeho dětství bylo pohádkové, tedy přesně tak, jak může pro dlouho očekávaného následníka jen být. Jeho otec byl protřelý panovník. Uvědomoval si, že v jejich zemi začíná být podobná situace jako kdysi v Rusku. Synek se stal už od dětství figurkou v mocenské hře, jak zajistit jisté postavení nejen sobě, ale také zajistit bezpečí vlastní rodiny. Jen co Mikael trochu vyrostl začal ho brát na cesty po Norsku, seznamoval ho se svými šlechtici a tak postupně tvořil silné pouto mezi mladým princem a jeho lidem. Bylo to zvláštní model, ale děti přejímají to, co jim rodiče ukazují. Jak je jejich pozice nejistá pochopil teprve ve chvíli, kdy se narodila jeho mladší sestra. S Astrid nebylo zpočátku nic špatně byla to veselé děvčátko, které dělalo radost všem. Přesně do devatenácti měsíců jejího života, kdy onemocněla hemolytickým streptokokem, který zajistil, že bude její život podroben výzvě, holčička přišla o zrak i sluch. Nikoli však o chuť k životu. Mikimu bylo přesně šest let, ale už tehdy byl rozhodnutý, že sestřičce bude se vším pomáhat. Její doktor ho učil, jak s ní komunikovat, jak ji učit základním dovednostem, které si musela osvojit. Byla z nich nerozlučná dvojka. Horší už to bylo s jejich maminkou, která po onemocnění dcery upadla do těžké apatie. Mikael se pokoušel mamince její slabost nezazlívat a odpustit, ale... nebyl nikdy zrovna odpouštěcí typ. S ohledem na sestřin zdravotní stav mu na jeho žádost otec zajistil soukromé učitele, kteří mladého prince měli vzdělat ve všem, co bude jednou potřebovat, také se začal seznamovat se stejně starými šlechtici a dětmi z královských rodin, jak se dá předpokládat zdaleka nejblíž měli k finské královské rodině, se kterou je spojovalo dlouholeté přátelství. Teprve, když se Astrid trochu osamostatnila, tak si dovolil i on trochu roztáhnout křídla a opustit rodné Oslo. Později... později si tento krok bude velmi vyčítat. Plnoletost kromě velké party a oficiálního jmenování korunním princem oslavil korunní princ také tím, že vstoupil do Luftforsvaret neboli Norského královského letectva. Podstoupil náročný výcvik a tuto profesi si skutečně zamiloval. Trvalo to přesně tři roky než se mu podařilo splnit veškeré zkoušky, nicméně tento úspěch byl hořkosladký. Nepřítomnost korunního prince pochopili jistí členové parlamentu a vyšší šlechty jako oslabení koruny. Ve spojitosti se stále větší zálibou v čarodějnictví wicca a uctívaní starých bohů se situace stává stále nejistější. A cesta do Illei je dobrou možností, jak navázat silná spojenectví...

Alexander Ludwig

Milující rodina s velikým tajemstvím. I takto jednoduše by se dal shrnout začátek jejího života, který se jí drží dodnes a provází ji na každém kroku. Narin byla na výchovu velmi náročné dítě, na něž neplatily netrpělivě vyštěknuté rozkazy ani uplácení sladkým. Chůvy a guvernantky se málokdy zdržely déle, než pouhých pár měsíců a Narin se přičinila na tomto faktu nejen svou ohnivou a tvrdohlavou povahou, nýbrž i žerty a úkladnými plány, jak se každé z nich zbavit. Jejímu otci tak nezbývalo nic jiného, než se dcery ujmout a vychovat ji svépomocí. To, že s Emirem trávila během vyrůstání mnoho času, měla k němu blíže a o to rychleji se také seznámila s náročnou prací panovníka, která ji jednoho dne čeká také. Byl to také její otec, kdo ji často brával na výlety a dobrodružství, aby jí ukázal střípky ze své minulosti a místa, kde vyrůstal a dovolit korunní princezně nahlédnou dále, než jen před hradby paláce. Netajil se před ní tím, že královský život není to, po čem v životě toužil, ovšem její matku a královnu Turecka, kterouž miluje tak, obětoval svou svobodu a plány do budoucna. Narin nabyla při pohledu na své rodiče jasné představy toho, jak vypadá skutečná láska, doprovázená partnerstvím a důvěrou mezi dvěma lidmi. Pár se nalezne, uspořádá překrásnou svatbu, založí rodinu a projevují si vzájemný respekt, podporují se navzájem ve slastech i strastech života a na cestu životem hledí stejným směrem. Ke slovu ovšem přišla rovněž Nariina matka. Yasemin jí začala ukazovat krásy Turecka z pohledu královny. Bylo načase Narin vysvětlit, co vše titul "královna Turecka" obnáší. Neobešlo se to bez dlouhých probdělých nocích, záběr jejího studia se znatelně rozšířil a na zábavu zbývalo stále méně času. Oheň v jejím srdci se chvíli samozřejmě bránil, leč nakonec onen zlom nastal a ona přijala svůj titul "korunní princezny" se hlavou vztyčenou a úsměvem na rtech. Její charisma, výřečnost i inteligence si rychle a snadno získaly sympatie lidu, podobně jako tomu bylo u její matky. Za vlády královny Turecko jen rostlo a to jak politicky, tak ekonomicky. Jistě, vždy se najdou lidé, kteří nebudou se ženou na trůnu souhlasit, avšak všeobecná popularita byla, je a nejspíše i zůstane nepopiratelně na její straně. V její rodině ale nebylo všechno sluncem zalité, tak jako to bylo prezentováno nejen před věrnými poddanými, zaměstnanci, nýbrž i před Narin samotnou. Její zvědavost byla silnější než smysl pro morálku, když její matka opustila na krátkou chvíli kancelář a nechala tam svou drahou dceru samotnou. Ta, leč ji hlásek v hlavě nabádal, že to není správné, se dala do pátrání bez nějakého konkrétního cíle. Tu a tam otevřela zásuvku, jindy nahlédla do krabice vzadu na knihovně, až nakonec do ruky vzala silnou složku, jako jedinou mezi všemi nenadepsanou. To, co si mezi řádky vyčetla, jí zlomilo srdce, zničilo představy o dokonalosti manželství jejích rodičů a donutilo ji se pod tlakem pocitu zrady rozplakat. Matčin deník byl stránku za stránkou vyplněn bolestným doznáním, temným a hořkým, jako byly v tu chvíli dívčiny slzy. Přinucení k manželství, do kterého Emir její matku dotlačil, zabití prarodičů rukama rodiny z otcovy strany. Yasemino trápení a hoře, pravda o onom okamžiku, kdy její srdce skutečně zahořelo láskou. Krutá a šokujíc pravda o rodině jejího otce, o níž doposud nevěděla a dodnes si přeje, aby to tak i zůstalo. Podsvětí. Smrt, vraždy, napojení na rozsáhlou síť vlivné rodiny mafiánů. Zhrozila se zvěděním, že jí v žilách koluje krev lidí, kteří si ji samotnou na trůnu nepřejí právě proto, že je dcerou své matky. Jako oheň a led, zima a horko, den a noc - ironií osudu představovala jediná osoba dva zcela odlišné, navzájem vlastně neslučitelné světy. Dlouhé dny, týdny a měsíce se nacházela kdesi uprostřed, v bolestivém centru všeho toho, co vlastně ví a co naopak neví. Kým je, kým není a co představuje na oné obrovské šachovnici, na které je ona nejspíš jednou z ovládaných figurek. Ano, možná to vysvětlovalo některé věci, jaké ve svém životem nedovedla vysvětlit a nyní do sebe začínaly zapadat, nebylo to ovšem něco, po čem by toužila a nikterak jí to neulevilo. Rodiče nedokázala konfrontovat hned. Ona sama se provinila tím, že nahlédla do bedlivě střeženého soukromí, do kterého jí nic nebylo. A současně bylo. Vinila i své rodiče o jejich mlčení. Trvalo dlouhé dny, než jí byly zodpovězeny palčivé otázky, proplakala mnoho nocí, kdy se neodvážila usnout. Přetížená mysl jí přesto poděkovala, když byly náročné rozhovory s rodiči za ní. Pochopila, co se děje. Proč se to stalo a děje, ač tuší, že jí Emir ani Yasemin neříkají naprosto vše, což jim nemůže a ani nechce zazlívat. Rozhodla se tedy z Turecka na nějakou dobu odjet. Illéa, probíhající Selekce prince Adriana a hlavně tedy přítomnost jejího bratrance a sestřenky, které je načase poznat a kdo ví, možná i navázat pevnější rodinné vztahy a zacelit rány, které jsou stále tolik čerstvé.

Simay Barlas

Nina nikdy v životě neslyšela nic o svém otci. Středobodem jejího vesmíru byla odjakživa matka. Když se na něj ptala, máma jenom mávla rukou a řekla něco ve smyslu, že všichni chlapi stojí za prdlajs. Ženská, se o sebe musí postarat. A tak svou malou dcerušku vedla k tomuto životnímu stylu už od útlých let. Nina navštívila během svého dětství hned několik základních škol a všechny ryze dívčí, jednu dokonce i katolickou. Její mamince holt nebyla žádná škola dostatečně dobrá. Co se týče kroužků, musela Nina docházet na hodiny klavíru (jelikož se ukázalo, že se jedná o jediný nástroj, ze kterého nevyluzuje vyloženě odporné zvuky) a také na hodiny náboženství. Matka Niny si nejspíš myslela, že jí to v budoucnu pomůže, aby nedopadla jako ona. Nina nikdy nezapomene na jistou sestru Agátu, která učila o pekle, jako by tam snad sama vyrůstala. Nina musela absolvovat i několik pokusů o kariéru sportovkyně, nicméně míč chytat neumí, běhat příliš dlouho nevydrží, dodnes se nenaučila plavat a kdykoliv měla skákat přes kozu, skončilo to pořádným monoklem. Nejvíce talentu prokázala ve fotbale, protože nakopnout míč z nějakého důvodu celkem zvládá. Její matka nebyla příliš nadšená. Jako vrcholová sportovkyně by si vydělala takových peněz! Měla by vystaráno. Zkusily ještě otestovat její motorické funkce pomocí baletu, ale rozhodně to nebylo něco, na co byste se chtěli dobrovolně koukat. V pubertě vzala mamince i poslední střípky naděje, že vyroste do krásy. Byla samá ruka, samá noha, nosila rovnátka a brýle ve stylu - dna od půllitru. Její pleť trpěla kvůli akné a extrémní citlivosti na sluníčko. Obličej bohatě posetý pihami ještě přidával trápení mladé dospívající slečně. A jako by to nestačilo, zůstávala žalostně plochá. Na svou adresu si vyslechla mnoho nelichotivých poznámek a lhali bychom, kdybychom tvrdili, že jí to bylo naprosto jedno. Nina přece jen toužila po tom, aby jednoho dne našla pravou lásku, založila rodinu, nebo byla oblíbená v partě přátel. Nicméně co naplat, jako první jste si všimli jejího podivínského výzoru a nikoliv duševních kvalit. Nina vystudovala základní školu a poté obor knihkupce a knihovníka. Na uměleckou konzervatoř to její třískání do piana holt nebylo. Zatímco její vrstevníci zažívali své první lásky, Nina je mohla tak akorát sledovat z povzdálí. Není třeba unavovat čtenáře životopisu počtem jejích platonických lásek, nicméně jeden mladík za zmínku stojí. Jmenoval se James a chodil s Ninou do stejné třídy. Čas od času po něm pokukovala a jak to tak bývá u introvertů s bohatým vnitřím světem a bujnou fantazií, stihla si vysnít i svatbu a jména dětí. Dokážete si představit její radost, když ji pozval do kina. Tvářil se u toho značně nejistě a rozpačitě, ale o to více to Nině připadalo sladké. Rande to bylo vskutku podivné, neboť James celou dobu koukal do země a když se usadili, neřekl půl slova a jakmile film skončil, sebral se a vypadl, aniž by Nině řekl aspoň "čau". Nechápala, cítila se zmatená jen do té doby, než si všimla, že o pár řad dále sedí šestice jejich spolužáků, kteří se řehtají a zdrhajícímu Jamesovi věnují potlesk a uznání osobní statečnosti, že šel na rande s obludou. Z jejich debaty pochopila, že James prohrál sázku a tak musel splnit úkol. Pozvat do kina největší šeredu na škole. Zadržela slzy, neboť nechtěla tohle potěšení dopřát omezeným jedincům, jejichž IQ odpovídalo číslům sedaček, na kterých usadili své ctihodné zádele. Teprve doma to obrečela, aniž by se matka cokoliv dozvěděla a aniž by měla jediného člověka, kterému by své trápení mohla svěřit. Nicméně obor dostudovala, i když pro ni bylo extrémně těžké trávit čas ve třídě takových ukázkových exemplářů naprosto tupých ignorantů. Následně se rozhodla jít na vysokou školu, kde se věnuje tvůrčímu psaní a žurnalistice. Ani v její dospělosti se její maminka nevzdala možnosti montovat se Nině do života a neustále zkoušet nové a nové věci. Inu, pomyslnou korunu tomu dala přihlášením své dcery do Selekce. Když už nic neumí, proč by nemohla být královnou? Však u těch je to jedno ne? Marně ji Nina přemlouvala, že se tam bude cítit jako ošklivé káče mezi labutěmi, nadarmo slibovala, že absolvuje jakoukoliv vysokou školu, kterou si její máti bude přát. Nic to nepomohlo. Půjdeš do paláce a tam z tebe udělají dámu! Do poslední chvíle však bědovala Nina spíš jen tak na oko. Protože jaká je pravděpodobnost, že právě ona bude vylosována? Inu, vcelku vysoká, jak je vidno. Nina má skoro osypky z představy, že se bude učit tancovat, stát rovně, konverzovat na různá duchaplná témata a čelit hladovým čočkám fotoaparátů. Není ráda středem pozornosti a nechce ze sebe dělat něco, čím není. A co říká na prince? Bože, však on je úplně jiná liga! Až ji uvidí, bude ji mít maximálně tak jako maskota! Na první schůzce se nejspíš rozesměje a bude to považovat za luxusní vtípek! Nina se pomaličku smiřuje s tím, že celá tahle eskapáda bude jeden velký trapas. Ale něco dobrého na tom přece jenom je. Když už nic, aspoň bude mít chvilku klid od své ambiciózní matinky!

Luca Hollestelle

Jeho cesta začala v jedné malé španělské vesnici. Jeho rodina bydlela na samotném kraji v malé polorozpadlé chatrči. I když neměli téměř žádné finanční prostředky, jeho otec si vydělával na stavbě a matka musela přes noc dělat prostitutku, snažili se pro jejich milovaného Patricia dělat všechno pro to, aby se měl dobře. Nechtěli vidět na jeho tváři smutek či zlost. Každou korunu šetřili pro jeho studium a dalo by se říct, že Patricio se naučil žít skromným životem. Nepotřeboval ke štěstí ty nejnovější hračky nebo dres svého oblíbeného fotbalisty. On si vždycky vystačil, když venku lítal s dalšími dětmi, hráli fotbal s obyčejnou plechovkou a domů chodil jenom tehdy, když si odřel kolena. Nikdy necítil nenávist vůči svým rodičům i když žili v takové chudobě, kde žili. On si ten život zkrátka užíval plnými doušky a neměnil by ho. Samozřejmě jak rostl, začaly mu docházet určité věci. Začínal si uvědomovat, co pro něj rodiče dělají a jsou z toho opravdu unavení. Otec riskuje, že ho něco zavalí na stavbě a matka zase, že chytí nějakou pohlavní nemoc. Chtěl jim zkrátka nějak pomoci. Napřed začal jako zlodějíček. Jeho rychlé ručičky a malá nenápadná postava byla pro něj výhodou. To co nakradl následně prodával a špinavě vydělané peníze poté dával rodičům. Nebyl tím dítětem, co by si potom za to koupil sladkosti nebo nějakou hračku. Chtěl udělat rodičům radost a jednoduše jim pomoci. Během školy se poptával po různých brigádách. I když úplně neměl ten věk, vyzkoušel všechno. Začal obyčejnou keramikou, kdy jeho malé ruce byly ideální pro tvorbu malých květináčů či váz s malým otvorem. Byla to první aktivita, co ho začala bavit a i když tam chodíval přímo po škole a na učení neměl čas, neměl s tím žádný problém. Jeho rodičům se to samozřejmě nelíbilo, ale viděli ho s úsměvem na rtech a to jim zkrátka stačilo. Ze základní školy přešel na střední školu a to znamenalo větší povinnosti. Nejenže byla ve velkém městě, kam musel chodit každé ráno pěšky. Musel se více učit a zkrátka se musel nějakým způsobem více učit. Bohužel keramická dílna, kde měl brigádu zkrachovala a on neměl vykonávat svou brigádu. Mrzelo ho to. Hlavně z toho důvodu, že nemohl vypomáhat finančně rodičům, ale jim to nevadilo. Rádi se zase vrátí do té pozice, kdy se postarají o svého milovaného syna. Samozřejmě se střední školou přišly všemožné párty a poznávání toho sexuálního života a odhalování toho chlapce, kterým je Patricio nyní. Většinou byl ten, komu byl svěřen alkohol. Ukázalo se, že měl poměrně hlavičku na to, aby něco namíchal a věděl také v jakém poměru, aby to chutnalo skvěle. Plno spolužáků mu říkalo, že by se tomu měl začít věnovat, ale on neměl nejmenší tušení, co by s tím měl dělat nebo kam s tím jít. Proto začal obcházet bary a ptát se, kam by mohl jednoduše nastoupit a začít se učit nebo ukázat co v sobě umí. Samozřejmě ho odmítali. Buď měli plno nebo někoho jako je on nevezmou. Už to chtěl vzdát, když se dorazil snad k poslednímu baru, který byl zapadlý a vypadalo to, že tam chodí snad jenom jeden člověk. Ale i tak to tam vyzkoušel. Majitel - Paolo - působil opravdu přísně, ale nakonec mu dal šanci. Měl mu ukázat co umí. A Patricio mu to ukázal... Jeho drinky mu chutnaly a tak se rozhodl, že si ho vezme pod svá křídla. Nejenže mu pomohl změnit vizáž a mohl tak vypadat lépe a také lépe reprezentovat za barem. Ale také ho učil jeho novému řemeslu a hlavně mu tak dal jako jediný šanci. Také se své brigádě věnoval více než škole, kterou následně udělal s odřenýma ušima. Díky skrytému talentu, který v sobě Patricio objevil se začalo zapadlému baru dařit. Peníze se začaly kupit a ty šly do rekonstrukce baru. To co si vydělal Patricio šetřil a následně koupil rodičům byt a snažil se jim zajistit mnohem lepší život, než jaký vedli doteď. Díky tomu na sobě také zapracovali a jeho matka se stala kuchařkou, kdy začala vařit menší dobroty pro hosty a otec začal pracovat jako vyhazovač. Dalo by se říct, že se z baru stal rodinný byznys. Průlomový zlom v jeho životě se stal tehdy, kdy Paolo přišel s nabídkou. Dostal možnost, že se mohou zúčastnit barmanské konvence a on tak bude moci ukázat, co v sobě umí. Bude se moci podívat na ostatní, bude moci obhlídnout všemožné pomůcky, které jsou potřeba prostě se začít vzdělávat. Začalo se mu v životě dařit. Na téhle sešlosti poznal Jacoba. Muže, který pocházel z Angeles a nějakou dobu si ho podezíravě prohlížel. Ochutnal od něj pár drinků a udělal si vlastní úsudek. Nakonec si ho odvedl stranou a promluvil si s ním. Dal mu takovou nabídku, kterou by odmítl snad jen úplný blázen. Patricio dostal možnost míchat drinky v královském paláci. Samozřejmě to znamenalo opustit svou rodinu a všechny, které miluje. Odcestovat do naprostého neznáma, ale on chce rozšiřovat své obzory. A na rozhodnutí měl vlastně jednu noc, což nebylo mnoho času na tak těžké rozhodnutí. Samozřejmě to projednával se svými rodiči po telefonu. Projednával to i s Paolem a všichni byli pro. Chtěli, aby se v životě měl dobře. Ještě si to nechal on sám projít hlavou, než někdy ve tři hodiny ráno vytočil číslo Jacoba a oznámil mu své rozhodnutí. A k jeho překvapení mu bylo oznámeno, že večer jim letí letadlo. Neočekával, že to bude takhle rychlé. Hlavně u sebe neměl žádné věci, ale s tím si neměl dělat starosti. Tehdy dvacetiletý mladík začal svou novou cestu jakožto barman v královském paláci. Dařilo se mu, všichni si jeho drinky chválili a on se zkrátka zdokonaloval. Ale měl pocit, že to co umí už je okoukané a chtělo by to něco nového. Samozřejmě brouzdal všemožně po internetu, ale to nestačilo. Proto přišel s nápadem, že by rád procestoval svět a naučil se míchat nové drinky a koktejly. To volno dostal a ve čtyřiadvaceti z paláce odcestoval na dva roky. Cestoval všude možně, navštívil snad všechny možné kouty světa a ochutnal všechno, co se dalo. Ať už se jednalo o ty nejvíce odporné věci, tak po té nejlepší. Odjížděl s jedním tlustým blokem, kam si zapisoval nové koktejly a kreslil si je, aby viděl, jak vypadají. Bohužel mu jeden nestačil. Po dvou letech se opět vrátil zpátky do Angeles. Zpátky do paláce, kde může předávat dál své poznatky. Z jednoho sešitu se jich stalo přibližně pět a půl. Těší se na to, co se všechno změnilo. Těší se na nové tváře, ale i na ty staré. Snad nejvíc se těší na to, jak bude ostatním chutnat jeho nová tvorba a naučené poznatky.

Pablo Vidal

Seth se narodil v pobřežní části města Sydney. Jeho rodina nežila v centru, jelikož se otec živil jako rybář, a tak bylo nutné, aby bydleli co nejblíže k oceánu. Maminka pracovala v místní mateřské školce a Seth byl jedináčkem. Víc hladových krků by rodina zkrátka neuživila, a tak rodiče po dalším potomku ani netoužili. Od malička byl oblíbeným mezi ostatními dětmi, moc rád si se všemi povídal a vyprávěl různé příběhy. Často trávil čas s otcem na moři. Rybaření mu nikdy výrazně nešlo, protože jako dítě na prudké pohyby prutu neměl ještě takovou sílu. Houpání lodě na oceánu ho ale uklidňovalo. Otec navíc nikdy nejezdil daleko od břehu, když měl s sebou synka. Oceán se v Sethově očích jevil jako klidné pohlazení po duši. To ale neměl tušení, že oceán má také svou temnou stránku. Podmínky se na otevřeném prostranství dokázaly velmi rychle změnit, zvlášť v takových dálkách, které navštěvoval jeho otec. Na lodi byl i několik dní, aby čas trávil efektivně a nalovil co nejvíce ryb, které pak bude moct prodat na rybím trhu. A tak se jednoho osudového dne stalo velké neštěstí - tatínek se ze svých cest nevrátil. Seth neztrácel naději, byť jeho maminka už několikátý den plakala. Doufal, že je to jen otázka času a tátova loď se brzy objeví a on bude živý a zdravý. Jenže to se nikdy nestalo. Jedna z velkých bouřek a rozbouřené moře se mu staly osudnými. Seth byl ještě velmi mladý - navštěvoval první stupeň základní školy - když se tohle stalo, ale jeho hlava tento prožitek nijak nevytěsnila. Dodnes si pamatuje všechny ty emoce a zoufalství, jako by to bylo včera. Na nějaký čas se uzavřel do sebe, přestal být tak extrovertní a dva roky trvalo, než novou realitu zpracoval. Během střední školy přišel na chuť surfování, pro které objevil svůj talent. Dokázal tak překonat strach z oceánu, kterou v něm vyvolala tragická ztráta otce. Nakonec si začal přivydělávat jako instruktor surfování, jelikož domácnosti zkrátka chyběl druhý plat. Jako muž to přece nemohl celé nechat na mamince. Jejich finanční krize se ještě prohloubila, když byl Seth ve třetím ročníku střední školy. Jeho maminka se začínala chovat divně. Často zapomínala, a to se jí nikdy předtím nestávalo. Seth z toho byl nervózní, protože viděl, jak se jeho milovaná maminka měnila. Ona ale tvrdila, že to přeci nic není! Že občas něco zapomenout je normální! Ale ono to nebylo občas… Dokázal ji dostat k lékaři, který ji diagnostikoval Alzheimerův syndrom. Pro všechny to bylo překvapivé, jelikož maminka rozhodně nebyla ve věku, ve kterém by byla nemoc poměrně běžná. Na takovou diagnózu byla ještě příliš mladá, ale nemoci si holt nevybírají. A prognóza nebyla dobrá - v takto mladém věku měla nemoc velmi rychlý spád. Sethovi to obrátilo svět vzhůru nohama. Přestal se setkávat se svými přáteli mimo školu, protože na ně zkrátka neměl čas. Celé odpoledne trávil s klienty na pláži a zbylé hodiny s maminkou. Moc ho trápilo vidět, jak její duch chřadne před jeho očima. Dostala se do fáze, kdy ho po příchodu domů nepoznávala a měla z toho panické záchvaty. Seth se po celém dni dřiny snažil být empatický a klidný, jenže tohle bylo pro mladého člověka někdy hodně. Vypěstoval si tak nehezký návyk, který sám nenávidí, ale ve vyhrocených situacích mu to pomáhá. Začal kouřit. Nestal se z něj silný kuřák, ale po cigaretě sahá v těžkých chvílích, kdy ho nikotin zkrátka uklidní. Po Sethově maturitě se maminčin stav zhoršil tak, že ji museli hospitalizovat do centra, které se specializuje na osoby s tímto syndromem. Sethovi to trhalo srdce, ale věděl, že takhle to bude pro oba lepší. V tu chvíli měl pocit, jako kdyby se o nikoho nemohl opřít. Jeho “přátelé” na něj zapomněli, protože s nimi přeci nechodil do klubů. Jediný kontakt měl se svými pravidelnými klienty. Mezi nimi bylo i pár mladých holek, které se na surfu učily stejně jen proto, že se mohly dostat do poměrně úzké blízkosti s pohledným instruktorem. Párkrát se tedy nechal svést a doufal, že tak přijde na jiné myšlenky. Nestalo se tak. Cítil, že mu chybí někdo blízký, někdo, s kým by mohl probírat všechny strasti svého života. To ale holčiny v úzkých plavkách rozhodně nezajímalo. Ty chtěly jen jeho přitažlivé tělo. Rok po hospitalizaci mu z nemocnice dorazila zpráva, která ho velmi hluboce zasáhla. Jeho maminka zemřela a on, byť se snažil sebevíc, nemohl její život nijak prodloužit. Najednou mu přišlo, jako by město, kde celý život žil, vůbec neznal. Všechno se mu to protivilo a on věděl jedno - musí odsud pryč, jinak se z toho dočista zblázní. V tomto náročném období inklinoval k cigaretám víc, než u něj bylo obvyklé. Bylo to ale normální - nikotin ho uklidňoval a v tu chvíli nepotřeboval nic jiného než svou hlavu utišit. Ve dvaceti si začal hledat práci daleko, předaleko odsud. Zaujala ho pozice královského strážce. Vážil kvůli tomu cestu až do hlavního města. Neočekával od toho nic, přeci jen neměl zkušenost z armády nebo policie, která by byla na tuto pozici jistě velmi ceněna. Nicméně i tak ho vybrali. Přestěhoval se do hlavního města, ke královskému dvoru. Začal jako obyčejný člen královské gardy, naučil se zacházet se zbraněmi a ještě víc zesílil. Nikdy neměl špatnou postavu, ale nyní měl konečně prostor pro efektivnější cvičení. V hierarchii během šesti let vystoupal poměrně vysoko, protože na něm byla vidět snaha a šikovnost. Nebyl dobrý jen po fyzické stránce, ale působil mentálně mnohem silněji a vyspěleji než jeho vrstevníci. O svých strastech nikomu neříkal, ale jeho velitel je znal. Věděl, co Setha přivedlo do hlavního města, čím si prošel v Sydney. Mezi strážnými se šuškalo, že osobní strážce korunní princezny odchází do důchodu a bude se za něj hledat náhrada. Velitel na tuto pozici doporučil a oslovil právě Setha. Byl mladý, zodpovědný, trpělivý a možná v tom výběru hrál roli fakt, že má zkušenost s péčí o nemocného člověka. Byl empatičtější než zbytek jeho vrstevníků, kteří byli jen horou svalů, ale k nemocné princezně by zkrátka nedokázali přistupovat s potřebnou empatií. A tak byl Seth zvolen strážcem korunní princezny. S Madelaine spolu ještě pořádně nemluvili, protože Seth byl jmenován do funkce velmi krátce před odjezdem do Illei. Změna strážce princeznu zaskočila a dost možná nepočítala s tím, že ji bude strážit prakticky její vrstevník. Ale dávalo to smysl, ne? Dokázal ji chránit mnohem efektivněji než její bývalý strážce, který zrovna odcházel do důchodu. Jen čas ukáže, jestli si ti dva na sebe dokáží nějakým způsobem zvyknout a jakými trablemi si projdou.

Aaron Taylor Johnson

Tamara Zixi Bruse - tak zní jméno drobné dívenky, které dětství nikdy nebylo pohádkové. Chvilku po jejím narození její matka spáchala sebevraždu což coby malé mimino nechápala a nevšímala si toho. Ale ona nebyla hloupá. Jak stárnula začala se svého otce na matku více a více vyptávat. Ten jí vždycky, ale odpověděl, že jakmile za ní přišel už tam nebyla. Jako menší tomu věřila, ale jako straší jí došlo jaká blbost to je. Jakmile jí bylo pouhých šest let začala brát věci na docela velkou váhu. Začala si uvědomovat, jaké věci jsou a nejsou důležité a jakou mají váhu. A taky zjistila, že její otec už několik let bojuje s rakovinou. Uvědomila si jaké následky tak vážná nemoc bude mít a bylo jí jasné, že nebude trvat dlouho, než z jejího života odejde. Proto si s ním chtěla užít každičkou chvilku jejího života. Nešla jako ostatní děti na školu. Učila se v praxi, což bylo někdy o dost účinnější. Samozřejmě základní, důležité věci jí naučil i otec, ale vždycky se řídil heslem: Život je nejlepší učitel. Nikdy jí netrápilo praktické odříznutí od světa. Byla za to i docela ráda. A časem začínala skládat dílky skládačky, které do sebe zapadaly. Vždycky jí bylo divné, proč jí její otec učil dovednosti s noži. Vždycky na to řekl maximálně to, že se jí to bude v životě hodit. Ve svých deseti letech začala chodit na chuť tanci. Doma jim moc hudba nehrála, jelikož byli z dost chudých poměrů, kde byli rádi, že mají co jíst. Největší spásou pro ně byl její strýc, který jim byl oporou a pomáhal jim získávat peníze. Ale k hudbě. Jakmile se jejich domem začala rozeznívat byla to příjemná změna pro všechny. Zixi s radostí v očích svému otci a strýci ukazovala své taneční dovednosti. Ale pak nastala ona věc se kterou počítala. A počítala s ní dlouho. Nedlouho po jejich jedenáctých narozeninách jí byla oznámená zpráva o úmrtí otce. Ještě horší na tom bylo, že bylo zjištěno, že to bylo někým zaviněno. Její strýc se po tomto incidentu choval divně, ale nikdy by jsi ty dvě věci nespojila dohromady. Myslela si, že je stejně tak zdrcen jako byla ona. Zixi vždy měla za to, že její strýc je jeden z nejhodnějších a nejobětavějších lidí co zná a tak, když měla na výběr zůstat u něj nebo ne, vybrala si zůstat u něj. Ze začátku to byl normální vztah, který mezi sebou měli i když mezi nimi byl otec. Vždycky nějak Zixi dokázal rozesmát, což moc lidem nešlo. Pokud jí teda vůbec znali. V jejich třinácti se její strýc rozhodl jí přihlásit na box a do taneční skupiny. Chvíli se zdráhala, ale jak se postupem času ukázalo obě tyto aktivity si zamilovala. A v tanci dokonce obdržela dva poháry za první místo. Všechno šlo tak jak mělo jít do doby než nenastaly její patnácté narozeniny. Po nich se její strýček začal chovat více než podivně. Chodíval do jejího pokoje, když se převlékala, přemlouval jí ať jí zatančí řekněte v lehce lechtivých oděvech. Když tak neudělala mlátil jí. A všechen vztek, který na něj měla vracela do boxu, takže se jí to i docela vyplatilo. A nebo taky do házení nožů do terče. Několikrát si musela vyrábět nové, protože se jí stalo, že to hodila tak silně, že uprostřed zůstala jedna velká díra. Ale protože se jeho chování nezlepšovalo, ale naopak zhoršovalo došlo to do bodu, kdy začala jednoduše spolupracovat. Myslela si, že to co dělá je dobře, takže se už ani nezdráhala.. A od té doby na ní začali padat stížnosti, že děti z boxu chodí s monokly pod oky a tak dále. Ale nikdy za to nedostala vynadáno. Vždycky když už tak jenom na oko. Pak nastal den na který se dlouho připravovala. Měla to být jedna z největších tanečních soutěží v jejím životě. Bohužel její plán jí zkazil její strýc, který jí začal někam lézt. Nechápala proč. Vždyť přece věděl co to pro ní znamená.. nebo snad ne? Najednou se ocitla mezi partičkou neznámých lidí. Nebo zdálo se jí že je někde viděla, ale nemohla si vybavit co jsou zač a kde. Všichni si jí se zájmem prohlíželi, až si jí nakonec jeden z nich odvedl. ,,Hele holka ty teda nemáš štěstí," povídal jí, ale neřešila to. Připadala si jako vězeň. Nepotřebovala, aby jí ještě upozorňoval na to jaké neštěstí má. Ale pak se dostala do samotného středu dění... Nejspíše. Jejím strýc byl mimo, ale těch lidí tam bylo více. Následně se jí dostalo všech jejích odpovědi. Nebo spíše odpovědi, které se vázali k nim. Zjistila, že to jsou rebelové a že když jim bude prokazovat služby tak jí budou plnit splnitelné požadavky. To se jí zalíbilo. ,,Dostali by jste mě třeba i do paláce?," zněla její první otázka. ,,Ne tak hrr slečinko," odpověděl jeden z nich. Následně ji řekl, že si musí ověřit jestli je hodna toho postavení. Jenomže jelikož toho viděla víc než dost a prokázalo by se, že je jim k ničemu byli by nuceni jí zavraždit. Byl to skok do černého, risk, ale jak se říká risk je zisk a v jejím případě to platilo dvojnásob. Další den se vzbudila dříve, než by bylo potřeba. Vzala nože a vydala se s nimi do strýcova pokoje. A jelikož bylo riskantní mu to zabodnout napřímo, kdyby se třeba vzbudil využila svého potenciálu na to aby je hodila z dálky. Netrvalo to chvilku a podařilo se jí trefit jeho srdce. Ale až pak jí došlo co udělala. Ale na litování bylo pozdě. Ale slzy se jí později vyplatili. Celou dobu co zakrývala všechny možné důkazy si probrečela, takže její oči byli napuchlé z čehož vyšetřovatelé odvodili, že je ze smrti svého strýce hodně psychicky oslabená a nechali jí. A pak mohla přijít oslava. Dostala se mezi rebely a taky jí dostali na konkurz na lektora. A povedlo se jí to! Dostala diplom, což znamenalo, že se z ní stal právoplatný učitel tance. A přes spojence, které měli v paláci jí dostali až na post lektorky tance v paláci. Nikdy si nepředstavovala, že by se tam dostala, ale neměla nic proti. Nejhorší, ale co se jí stalo byl fakt, že jí luxus lehce stoupl do hlavy. A taky chování jejího strýce, který byl mimo jiné taky rebel, jenomže už ho nepotřebovali, respektive je zradil a proto se ho potřebovali zbavit.. A teď momentálně má plné ruce práce v obou směrech. Bude lektorkou třiceti-pěti dívek! To pro ní bylo velké číslo, jelikož jediné koho učila tak byli královské děti a tím to haslo. A ještě ke všemu musela být spojená s rebely a vymýšlet plán, který by použili proti účastnícím a královské rodině..

Sabrina Carpenter

Adrian se narodil jako prvorozené dítě do královské rodiny Schreave, tudíž mu bylo dáno, že se jednou stane právoplatným králem celé Illéi. A to ještě malý Adrian neměl ani tušení o tom, co všechno jeho rodina ukrývá za tajemství... Královskému páru Evelyn a Valentinovi Schreave se rok na to narodilo druhé dítě, tentokrát malá Sienna, která se ale narodila předčasně, takže musela být jistou dobu v inkubátoru. Bylo jasné, že ani její, a ani Adrianova cesta životem nezačíná zrovna růžově, protože Adrianovi byl sotva rok a musel být v péči svých prarodičů, jelikož jeho rodiče neustále trávili čas při maličké Sienně. V té době se absolutně nevědělo zda malá princeznička vůbec přežije, ale nakonec vše dopadlo dobře a královský pár se mohl těšit ze dvou dětí. Adrian vyrůstal po boku své malé sestřičky vcelku šťastně, jenomže to by nebylo, kdyby se v jeho životě neobjevilo další překvapení v podobě nového miminka ve věku jeho mladší sestřičky Sienny. A najednou z dvou dětí byly tři. Někdo by řekl, že je tohle jako z nějakého filmy, ale nebylo tomu tak. Tohle byla realita. Nicméně, Adrian vyrůstal vcelku poklidně. Byl klidným dítětem, možná někdy až moc zvídavým, ale rodiče s nim neměli žádné větší starosti. Naopak pozorovali, že je na svůj věk velmi inteligentní, učenlivý a všímavý. Bylo jasné, že v budoucnu bude hodně chytrý, snad i nadprůměrně inteligentní, což samozřejmě celou rodinu těšilo, protože měl do budoucna jako korunní princ dobře nakročeno. Všechno se ale zlomilo ve chvíli, kdy na svět přišla i nejmladší členka královské rodiny - princezna Rebecca. V ten den Adrian poprvé pocítil jaké to je na někoho žárlit. Dřív nic takového nezažil, protože se rodiče věnovali všem třem dětem stejně, ale s příchodem malinkaté princezny šel on i jeho sourozenci stranou, což v něm vyvolalo první menší trauma. Kompletně se uzavřel sám do sebe, přestal komunikovat se svými rodiči, ale jediný komu dovolil být v jeho přítomnosti, tak byla jeho sestra Sienna. Se Siennou si během těch let vybudoval silné pouto, protože měl jakousi potřebu ji chránit. A to i přes to, že byl mezi nimi sotva roční rozdíl, a jemu bylo pouhých sedm let. Tak nějak cítil, že Sienna je někdo, s kým se může bavit. Nikdo jiný ho v té době nezajímal, a dokonce ani jeho bratr Mattias. Možná to bylo na malého sedmiletého chlapce trochu kruté, ale on měl pocit nespravedlnosti a křivdy, protože najednou nebyl středobodem vesmíru. Nebyl centrem pozornosti. Nicméně, Adrianova zvědavost věkem rostla, a začal čím dál tím víc času trávit v královské knihovně, nebo spolu se zaměstnanci paláce. Často utíkal do kuchyně a povídal si s personálem. Poslouchal jejich příběhy a sem tam i nějaké drby, a to dokonce i o své rodině. Dalo by se říct, že s rodiči netrávil skoro žádný čas, protože se jim začal vzdalovat. A to i přes jejich veškerou snahu svého syna získat zpět. Jenomže ne. Adrian byl paličatý a nedalo se s nim hnout. A čím víc na něj někdo tlačil, tím víc paličatý dokázal být. Cítil se díky své nejmladší sestřičce opomíjen, a to mu nikdo nedokázal vymluvit, takže se rozhodl, že si bude hrát na trucující princátko, což taky i dělal. Zcela se ponořil do světa knih a našel v nich zalíbení. Bylo dost těžké ho z knihovny dostat, nebo mu vzít knihu z rukou, protože s knížkami spal, obědval a pomalu se s nimi i koupal. Když bylo Adrianovi zhruba patnáct let, tak se začal věnovat více i jiným zálibám. Našel si zalíbení v jízdě na koních, v psaní poezie, nebo dokonce hrával šachy a hrál na piano. Byl vcelku učenlivý, takže mu všechno šlo více méně samo. Díky tomu si vypěstoval zdravé sebevědomí, protože věděl, že na cokoliv sáhne, to mu zkrátka jde. Nicméně, tímhle vším si zaměstnával hlavu, protože stále měl pocit, že už není tím výjimečným dítětem, ačkoliv bylo jasné už od jeho narození, že jednou usedne na trůn a stane se z něj král, jenomže to mu bylo málo. Chtěl si získat pozornost svých rodičů, ale místo toho si rodiče získali jeho pozornost, protože se dozvěděl něco, co mu navždy změnilo celý jeho život... Díky tomu, že si vypěstoval docela silné vztahy s personálem, tak se skoro nikdo před nim nebál mluvit, což možná byl i ten největší problém... Adrian zaslechl rozhovor dvou kuchařů, kteří se bavili o tom, že celá rodina Schreave je zvrácená, protože mají v rodině incestní geny. Ano, Adrian už tuhle báchorku slyšel několikrát, ale vždycky mu rodiče řekli, že jsou to jen pouhopouhé pomluvy od těch, co jejich rodinu z duše nenávidí. Nikdy proto neměl potřebu o tom pochybovat, ale přeci jen mu tahle informace začala šrotovat v hlavě. Aby taky ne, když jeho zvědavost byla občas víc ke škodě než k užitku. A tak proto neváhal a začal hledat staré články z dob, kdy tyhle informace poprvé unikly na veřejnost. Pečlivě prostudoval všechny zmínky o incestu v jejich rodině, a poprvé začal pochybovat o tom, zda-li mu rodiče říkali pravdu, nebo mu celý život lhali. Se svým podezřením se svěřil právě své sestře Sienně, načež se rozhodl, že oba rodiče konfrontuje. Pořád chtěl věřit tomu, že je možná jen trochu paranoidní, protože přece tohle nemohla být pravda. Nemohl se narodit do tak zvrácené rodiny... Ne, tohle si nechtěl ani připustit, ale dávalo by to smysl, protože příchod Sienny na svět nebyl nikterak jednoduchý. A čím víc se v tom vrtal, tím víc se bál pravdy. Dlouho nad tím však přemýšlet nedokázal, protože měl pocit, že nevědomost ho zničí snad víc než pravda, pakliže by to bylo tak, jak tušil. A taky že ano...Jeho nejhorší obavy se naplnily. V ten den umřel Adrian a místo něj se zrodil někdo úplně jiný. Jeho dokonalá rodina najednou dokonalá nebyla. On najednou nebyl tím za koho se považoval. Celý jeho svět se rozpadl jako lusknutím prstů. A i on sám se zhroutil jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy mu rodiče přiznali, že ty rádoby pomluvy jsou vlastně pravda, tam měl pocit, že je jen ve špatné komedii, nebo že celé tohle je hloupý vtip, ale zakrátko mu došlo, že čelí kruté realitě. Měl pocit, že nic horšího zjistil nemohl, protože tohle bylo něco, s čím se nedokázal smířit a ani nechtěl. Začali se mu hnusit jak jeho rodiče, tak i celá jeho rodina. Dokonce i on sám sebe začal nenávidět, a to natolik, že kdykoliv byl sám, našel si způsob jak se trestat za to, že vůbec přišel na svět. Několikrát přemýšlel nad sebevraždou, ale nikdy nebyl schopný svůj život ukončit. Místo toho si našel zálibu v BDSM, a v pozdějším věku tohle začal praktikovat se svými partnerkami. Když zrovna netrestal sám sebe tím, že se bičoval, tak si užíval svou dominantní stránku která mu poskytovala určitou rozkoš a především potěšení. Nikdy nikomu neřekl o tom, že sám sebe nenávidí, a ani to, že si dobrovolně ubližuje za hříchy kterých se dopustili jak jeho rodiče, tak i prarodiče kteří zplodili jeho matku. Tak moc všechny nenáviděl, ale své sourozence z něčeho tak ohavného nemohl vinit, protože ani oni nedostali na vybranou, prostě se narodili. Tak, jako se narodil i on. V rodině panovalo jisté napětí, a vztahy se poněkud zkomplikovaly, protože tohle dlouholeté tajemství otřáslo snad každým kdo toho byl součástí. Na každém jednom členovi rodiny to zanechalo nějaké stopy, ale Adrian svůj vztek a nechuť k celé rodině dával najevo dost zásadním způsobem. Oběma rodičům řekl, že se mu hnusí, a že by byl nejradši, kdyby se rozhodli raději pro adopci. Vedl s nimi dlouhé rozhovory, při čemž se mu všechno snažili vysvětlit, ale on byl zaslepený odporem jak k sobě samému, tak i k nim. Nadobro se od své rodiny odřízl, a téměř je všechny ignoroval, při čemž sám nevěděl co si počít se svým životem. Najednou měl pocit, že se si nezaslouží své místo na trůnu, a chtěl odjet kamkoliv jinam na světě, protože kdykoliv se podíval na svou matku nebo otce, chtělo se mu zvracet. Stejné pocity měl i ze svého dědečka a babičky, protože to oni byli ti, co se nechali unést zvrhlými myšlenkami. Měl pocit, že někdo jako on si nezaslouží žít, ale musel se vzpamatovat už jen kvůli svým sourozencům, protože všechny tři naprosto miloval. Sienna byla někdo, komu stoprocentně důvěřoval, Mattias ho sice mnohdy štval, ale byl to brácha, takže mu mohl říct i to, co nemohl říct svým sestrám. No, a Rebecca? tak to byla jeho malá sestřička která ho vždycky dokázala rozveselit i když na ní v dětství žárlil. Potřeba chránit své sourozence byla tak veliká, že se nakonec rozhodl být tím nejstarším bratrem a oporou pro všechny své sourozence. Začal se jim proto více věnovat, dokonce si našel i cestu ke svému otci, ale nikdy jejich vztah nebyl zrovna ukázkový. Adrian se prakticky začal vychovávat sám, takže povahu neměl ani od jednoho z rodičů. Dalo by se jen hádat, komu z rodiny je vlastně podobný. Jemu to ale nevadilo. Byl rád sám sebou, a nikdy neměl potřebu si na nic hrát. Sice byl od svých sourozenců o dost odlišný, ale nějakým způsobem se vzájemně doplňovali a drželi pospolu. Avšak k Sienně měl nejblíž. A právě jeho drahá sestřička ho seznámila s jeho první a zatím poslední láskou - Anastazii. Anastazia byla jedna z komorných. Krásná blondýnka s pronikavým pohledem a andělským úsměvem. A proto nebylo divu, že se Adrian do téhle dívky zamiloval. Dlouhé roky jí však o svých citech neřekl a místo toho se plně soustředil na své vzdělání a povinnosti coby budoucí král Illéi. Měl plné ruce práce s tím, aby byl nejlepší verzí sebe samotného, takže Anastazii na nějakou dobu vytěsnil z hlavy a zavalil se prací. Po boku mu však stál i jeho dlouholetý kamarád Dorian Illéa. Dorian byl někdo, kdo v jeho životě byl obrovskou oporou a někým, komu se Adrian mohl svěřit. Dokonce mu jednoho dne řekl o tíživém tajemství které ho pronásleduje celé dětství a dospívání. Bál se, že do Dorian odsoudí, a bude se na něj dívat s opovrhujícím pohledem, ale jak se zdálo, jeho obavy byly úplně zbytečné, protože Dorian s Adrianem vyrůstal, takže tohle zjištění na jejich vztahu nic nezměnilo. Naopak to jejich vztah posílilo. A to i tím, že Dorian věděl o jeho citech k jisté blondýnce. A dokonce ho několikrát popostrčil k tomu, aby si s ní promluvil a řekl jí o svých pocitech, což nakonec Adrian udělal, a poprvé pořádně otevřel své srdce nějaké ženě. Anastazii pozval na piknik do královských zahrad a tak vznikl romantický příběh šťastně zamilovaného páru. Alespoň do doby, než ho rodiče donutili k tomu, aby vyhlásil Selekci, protože už přeci jen není nejmladší a musí dodržet tradici svého rodu. Pro Adriana tohle byla poslední kapka. Byl bláznivě zamilovaný do své přítelkyně, takže vyhlásit Selekci pro něj nepřipadalo v úvahu. Byl naštvaný, dokonce tak moc, že poprvé prohlásil, že se radši vzdá nároku na trůn, než aby musel Anastazii opustit. Jenomže po dlouhém rozhovoru nejen s Dorianem, ale i se Siennou dospěl k názoru, že musí dostát svým povinnostem, protože se narodil aby jednou vládl své zemi. Zraněný, ale přes to smířený se svým osudem se v den svých sedmadvacátých narozenin rozhodl, že vyhlásí Selekci. A tak i učinil. Ačkoliv měl Anastazii stále v hlavě, byl pevně rozhodnutý se s ní rozejít, protože věděl, že jejich vztah i nadále není možný. Nedokázal jí však ze svého života vymazat navždy, takže proto se rozhodl, že z ní udělá svou komornou, protože jen tak jí mohl být stále na blízku...

Sean O´Pry

Alex se narodil v Illey hned v hlavním městě - Angeles. Už jeho dětství nebylo procházka růžovým sadem. Schytal rodinu, kde otec byl silný alkoholik a jak jeho tak i jeho matku mlátil... Jeho matka ho často chránila, jelikož byl maličký, ale taky to na ní šlo vidět. Kolikrát byli její rány, až úplně do krve a nesměla s nima chodit vůbec nikam, aby se na jeho otce nedostala spravedlnost... Rostl, ale jeho otec nepolevoval. Čím byl starší tím ho mlátil více. Nejlepší dny pro ně byli, když vůbec nebyl doma. Jednou, když jeho matku vážně hodně surově zmlátil a následně odjel polevil svému strachu a ihned se rozeběhl na nejbližší stanici. Asi si říkáte, že by bylo jednodušší zavolat, ale nemohli. On sám mobil v té době neměl a jeho matka na něm měla odposlouchávací zařízení. Jakmile Alex doběhl na stanici vše tam řekl a prozradil i svůj strach z otce, který má. Řekl, že se bojí toho co udělá až se dozví, že o něm ví policie, ale na to ho bylo uklidněno a bylo mu řečeno, že se nemá čeho bát. A od té doby o svém otci už nic moc neslyšel... A Alex rostl dál. Staral se o svou matku, která na tom byla o dost viditelně lépe, než před tím. Měl jí rád a dával jí všechno co mohl. Ale sám si kvůli otce nesl menší trauma.. nechtěl se tím, ale zabývat. Čas plyne dost rychle a on přišel na chuť jednom z nejhlučnějších, ale zároveň nejlepších hudebních nástrojů. Přišel na chuť kytaře, přesněji elektrické kytaře. Jeho matka viděla Alexům.. dalo by se říct talent a tak jej přihlásila na nauku. A i když chvíli vypadal, že propadne, nestalo se tak. Nauka ho začala bavit a vážně byli viditelné výsledky a zlepšení jeho hraní. Mimo jiné taky začal dost sportovat a chodit do přírody. Jeho výsledky hraní na elektrickou kytaru se potvrdili u závěrečné zkoušky posledního ročníku. Byl z ní dost nervózní, jelikož si na ni místo připravené písně, připravil píseň vlastní na které pracoval, ale již dost měsíců zpátky. Ale místo kritiky ho lidi s údivem sledovali. Dostal potlesk, obdiv. Přesně to co nečekal... Byl velmi potěšený a nadšený. Měl z toho jednoduše radost. A pak jeho dětství plynulo docela dobrým směrem. No tedy až do chvíle, kdy jejich peníze byli tam tam.. musel najít něco, kde by si něco přivydělal a tak se rozhodl jít do něčeho do čeho by asi jinak nikdy nešel. Rozhodl se jít za brány baru, kde by mohl hrát a něco si vydělat. Zdálo se to jako dobrá možnost. A vážně se vyplatila. Lidi si ho tam oblíbili a chtěli ho tam častěji. A častěji znamenalo více peněz a to bylo to co on potřeboval. Později mu z baru místní.. no řekněme krásky začali dávat nabídky ve smyslu něco za něco. Prvně byl vůči nim dost skeptický, no nakonec na ně přistoupil. Bylo to dost jiné, než normálně, ale ty nabídky se mu čím dál více zamlouvali. A pak se jednou i opil. A pak ještě jednou a ještě jednou. Došel do bodu kdy zjistil, že mu vlastně kvalitní alkohol vážně dost chutná a pro srandu by byl schopen vypít celou láhev. Ale pořád byl dost skeptický kvůli otce. A pak mu bylo řečeno, že v paláci za docela dobrý plat hledají komorníka. Řekl si, že proč ne a tak se tam vydal. No své místo dostal, ale přece jen komorník má i když se to nezdá dost práce. A ještě když je to někdo kdo si rád povídá s lidma.. A tak musel omezit své návštěvy baru, ale ne na minimum. Dělal obě práce a i když někdy skoro vůbec nespal nevadilo mu to. Většinou jeho spánek byl v pokoji baru či klubu, ale to už neřešil. Byl rád že je rád. A teď nedávno mu bylo oznámeno, že byl přidělen jako osobní komorník pro Slovinského prince Marka. Nechápal to, a popravdě to asi ani chápat nechtěl. Ale neměl s tím co nadělat. Doufal, že kvůli němu nebude mít nějaké zbytečné problémy a že po něm nebude něco chtít 24/7, jelikož chtěl mít čas na svou kytaru, ale taky na svůj osobní život... To je přeci pochopitelné ne?

Christian Locke

Na svou minulost z valné většiny není pyšná, ač za ní v některých případech nemohla ale i tak jsou dny kdy si jí vyčítá. Ve velmi mladém věku, byla odebrána její drogově závislé matce, u které se nacházela v špatném zdravotním i psychickém stavu, který se na ní podepsal a zanechal svůj otisk. Jelikož otec byl neznámý, nikdo totiž nevěděl kdo by to mohl být z bývalých milenců její matky. Nebyl tak nikdo kdo by si jí mohl vzít k sobě, a žádné jiné příbuzné neměla. Po těchto událostech byla umístěná do pěstounské péče, ve které střídala rodiny, jenž jí nedokázali pochopit častěji, než se stihlo venku změnit dané roční období ve kterém to s ní zkusili. Když už bylo po tolika pokusech téměř vzdáno do nějaké jí umístit na trvalo, objevil se jakým si zázrakem pro mnohé, postarší manželský pár, který nad ní nezlomil hůl a nakonec u nich již zůstala jako jejich jediné dítě. Během tohoto období se rozhodla stát policistou, protože nikdy nezapomněla na laskavé chování kterého se jí dne kdy jí našli dostalo. Což se jí povedlo a dotáhla to až na pozici detektiv vrchní inspektor, kde během toho poznala i svého budoucího manžela. Po nějaké době zkoušení o miminko, se jí podařilo otěhotnět, a jelikož ani jeden z rodičů nechtěl vědět co čekají počkali si až na porod. Kde se dočkali svého jediného dítěte, a to dcery Luciany. Která nedostala ihned jméno, neboť se nedokázali na žádném v prvních chvílích dohodnout. I v práci se jí dařilo, kdy se svým týmem úspěšně řešili jednu vraždu za druhou až do osudného případu ve kterém šlo o rebely. Zde figurovalo i jméno jejího parťáka, jenž byl zároveň i jejím nejlepším přítelem. Ten byl podezřelý že spolupracuje s nimi nebo k nim dokonce patří, a mnohým tak začalo docházet jak z jejich oddělení unikly některé informace. Nechtěla tomu dlouhou dobu věřit a tak se jej pokusila konfrontovat sama, což byla její jedna z osudových chyb kdy jí vážně postřelil do břicha a nechal jí ležet ve svém bytě. Sice přežila i když s následky, a jedním z nich bylo nemožnost mít další dítě. Během půl roku v umělém spánku jí v nemocnici krom kolegů samozřejmě dělala společnost její rodina. Luciana svou matku odmítala opustit, a jen jí odvést dál mimo pokoj vyústilo v její pláč. A během následného půl roku, kdy se vrátila pomalu do práce jí dělala její dcera jaký si dozor aby se ujistila že je vážně v pořádku. Bohužel nejen na ní, se podepsali noční můry kterými trpěla i malá Luciana. Její bývalý kolega bohužel unikl, a do nynější doby se ho nepodařilo zatím chytit. Což nejen jí, ale i jejího manžela, který jí je tou největší oporou, značně znepokojuje. Po těchto událostech opustila pozici u policie, a raději se ujala nové práce a to strážce v paláci.

Ronda Rousey

Když se narodila do královské, italsko-turecké rodiny, přinesla svým rodičům mnoho radosti, ale samozřejmě také úměrnou dávku problémů, jakmile povyrostla. Byla živým a neposedným dítětem. Toužila po svobodě, dobrodružství a obvykle nevydržela dlouho na jednom místě. Jako by se temperament jejích rodičů znásobil v tomto malém a křehkém stvoření. Už na základní škole bylo patrné, že bude spíš trojkař a tak trochu rebel. S cigaretou ji načapali, když jí bylo osm a o užívání lehkých drog raději pomlčíme, ať nekazíme nikomu iluze. Táta ji samozřejmě nadchl pro jízdu na motorce a není divu, že jednu dostala ke svým osmnáctinám, pod podmínkou, že bude jezdit opatrně a trochu lépe se učit. Že byste od následovnice trůnu čekali trochu jiné chování? Angie miluje život a hltá ho plnými doušky. Nelze se na ni za to zlobit, je jenom obrazem svých rodičů, kteří zkrátka bez ohledu na úzkostlivou výchovu svou genetickou výbavu nemohou popřít. Odjakživa zbožňovala společnost, hudbu, hlasitou zábavu, rockové konzerty a dobré jídlo. Milovala objevování nových věcí a je až s podivem, že jednu věc zatím objevit nedokázala. Pravou lásku. Občas s nadsázkou říká, že je prokletá, protože o ni zájem projevují zejména strejcové v letech, nebo mladá paka, jejichž IQ nepřekoná jejich hmotnost. Zažila několik románků se svými kamarády, kteří jsou stejně jako ona rozpolcené romantické duše a v životě ztracení rebelové. Jenže vždycky usoudili, že jejich vztah nemá budoucnost. Angie je přece korunní princeznou, ke které se zhůvěřilý rocker, motorkář či kytarista zkrátka nehodí. Nutno dodat, že budoucí královně tohle překáželo ze všeho nejmíň. Tihle drsňáci měli strach z vážných vztahů, natož z života po boku budoucí nejmocnější ženy v Itálii. A žárlivost? I ta v tom hrála významnou roli, nicméně s odstupem času se tomu Angie směje a svoje "kluky z gangu" by za nic nevyměnila. Stále jsou dobrými přáteli. Někdy až příliš dobrými. Vedle motorek si zamilovala i šerm. Její rodiče se párkrát dohadovali k čemu to je vlastně dobré. Na té motorce se jednou zabije a s tím mečem beztak jednoho dne někomu vypíchne oko. Však se podívejte! Věčně vysmátá, chvilku neposedí, no po kom to má! Ano, Angelica vyrůstala v milující domácnosti a jediné hádky, které rodiče byli schopni absolvovat se týkali kupodivu naprostých banalit. Například jestli loni byli na návštěvě na Slovensku, nebo Slovinsku, jestli je ten závěs zelený, či zelenkavý. Smáli byste se spolu s Angie, kdybyste je slyšeli! Se svým bráškou Antoniem se po vzoru rodičů občas rafli, ale velmi dobře si uvědomovali, že spojenectví se jim vyplácí více. Když už pácháte lumpárny, nebo se plížíte tajně na večírek, je parťák holt potřeba. Zkrátka poklidná a idilická rodinka jak se patří. Možná se divíte, proč právě tato žena má být královnou. Jsme přece v Itálii. Absolutní monarchii, ve které se v minulých generacích už mnohokrát přenechával trůn mladším, leč schopnějším princům a princeznám. I když Angela je vcelku líné stvoření, které nechce nic moc řešit, pokud ten mozek konečně zapne, dokáže být velice mazaná. Má dobrou paměť a světe div se, i ona se umí chovat reprezentativně a dokonce politikařit. Díky své silné empatii si umí získat přízeň druhých a jakýsi šestý smysl jí vždycky dokáže upozornit, když se jí pokouší někdo věšet bulíky na nos. Ano, pokud se soustředí a uzná za vhodné, že teď se hodí zabrat a vymáčknout ze sebe to nejlepší, udělá to. Diplomatická návštěva Illéi je krásnou příležitostí, aby ukázala co v ní vězí. Bohužel s sebou musela vzít i těžítko, kterým je její mladší bratr Antonio. Inu, co naplat. Jak mladá princezna říká - Co mě nezabije, to mě posílí.

Magdalena Zalejska

Narodila se do velké rodiny na Islandu, byla tehdy sedmým dítětem do rodiny, třetí holčičkou a posledním dítětem. Její rodiče však byli z jedné z bohatších rodin na Islandu, takže nikdy netrpěla chudobou, právě naopak většinou měla to co chtěla. Možná díky tomu jí i později podrazilo vše co mohlo nohy. Do svých čtrnácti se měla skvěle, měla kamaráda, dokonce i svého prvního přítele. Ne že by ten jejich vztah byl o něčem víc než o držení za ruce a pusinkách na líčko. Ve škole byla docela populární a učitelé jí taky měli rádi. Zastávala se slabších a neměla daleko k ráně. Mnohdy byli její rodiče volání do školy, buď poslechnout si pochvaly k jejím známkám nebo řešit rvačku. S jejími sourozenci měla skvělý vztah, i když její nejstarší bratr byl deset let od ní. Všichni jí pomáhali a chránili jí i když to nepotřebovala. Její matka z ní vychovala samostatnou mladou dámu, která se v životě neměla ztratit. To se však nakonec ukázalo zbytečné. Ten večer jakoby jí pronásledoval. Pamatovala si ho tak dobře, až by to někdo popsal posedlostí. Bylo chladno a ona se vracela od kamarádky, která bydlela ani ne dva bloky od ní. Byla to deseti minutová chůze pěšky. Před hodinou padla na krajinu tma ale ona se nebála. Kdo by se bál, znála to tam skvěle, kolikrát už tudy šla. U kamarádky probíraly klasické dívčí věci v jejich věku. Make-up, novou hudbu co vyšla, kapely a především ty sexy herce a filmy v kterých byli. Měly v plánu se kouknout na jeden nový a jejich favoritem. Nezapomněly ani probrat jejich kluky. Ona to viděla na skvělý cestě s Styrrem. Její kamarádka ale Styrra neměla ráda. Zrovna zatáčela do její ulice. V světle lamp byl pouze ten roh ve stínu. Kdyby tenkrát přešla na protější chodník, kudy chodívala běžně právě kvůli světlu, vše mohlo být jinak. Ona však zrovna ten večer byla líná. Když vešla do stínů budovy, ani si nestihla všimnout figury, která se zde schovávala. Nestihla se bránit ani vydat hlásku. Dřív než se vzpamatovala měla ubrousek na rtech a silné paže okolo těla. V dalších vteřinách začala upadávat do bezvědomí z tekutiny napuštěné na látce. Naposledy mrkla a podívala se směrem na její dům, byl tak blízko, že na něj dohlédla. Kdyby byla blíž, možná by i viděla do okna, kde jí už vyhlížela její mamka a čekala na její příchod, kdyby byla blíž možná by i její mamka naopak viděla jí jak jí unáší, jak padá do pasti a jak jí jak pytel brambor nabírají do černého SUV a odváží pryč. Jenže ona nebyla dost blízko na nic z toho. Probudila se s šílenou bolestí hlavy až v letadle. Z prvu tedy ani nevěděla že je to letadlo, to zjistila až když vykoukla z okna vedle ní a tam byly jen kilometry mraků. V tu chvíli už se svítalo, ale slunce bylo stále schované pod mraky. Samozřejmě byla upoutána k sedadlu. Z toho co mohla poznat bylo, že letadlo je soukromé a není dvakrát levné. Nikdo však s ní tam kde byla nebyl. Možná jí hodili někam do zadu, nebo jí fakt snad poslali někam samotnou? Kde vůbec letěla a co se vůbec stalo. Je to snad nějaký blbý vtip nebo snad jen sen? Neuměla to poznat. A ta bolest hlavy to nezlepšovala. Za chvíli tak upadla do spánku znovu. Pak už neprobudila. Prospala vše. Jak jí přistáli s letadlem, i to že v letadle nebyla sama, prospala i to jak jí převáželi autem. Ten přenádherný výhled na Egypt v kterém se ocitla. Probudila se až na matraci, vedle dalších na kterých byly další dívky. Přímo tucty. Když otevřela své oči nemohla tomu uvěřit. Vykřikla strachem a schoulila se v rohu, měla to štěstí že její "postel" byla poslední a v rohu. Teď jí teprve v hlavě problikla ta nejhorší možnost. Unesli jí. Slzy jí tekly vodopádem. Nešly zastavit. Tekly celé hodiny. A pak se zastavily. V momentě kdy se otevřely dveře a v nich několik cizích lidí. Jakoby vycítila že slzy jí nebudou k čemukoliv. Popadli jí a někým vedli, celé tohle dění byl jako nechutná noční můra, všichni mluvili jazykem, který jí byl tak cizí. Ty tváře byly cizí. Dokonce i zdi jakoby byly z jiného materiálu než z toho co znala. Převlékli jí a upravili. Dali jí najíst a pak vrátili do té místnosti. S ostatními. Takhle to šlo několik dní, možná týdnů. Ty ostatní nebyly jako ona. Všechny byly snědé, hnědé vlasy a oči. Byla jako jako exotické zvíře. Světla kůže, jasné rudé vlasy a oči v blankytně modré. Byla i jedna z nejmladších. Měla s nimiž ale něco společného. Byly stejně vyděšené jako ona. Za ten čas, který s nimi trávila se naučila základy jejich jazyku, rozumněla jí aspoň částečně. Ne však dokonale to ani z daleka. A když si konečně zvykla, když přestala mít naději, že by jí zachránili a dokonce přijala to co se děje, stalo se to znovu. Přišli z rána, poznala to díky oknům. Začali jí upravovat a pár dalších dívek, těch které byly podobné jejímu věku, ty starší nechali v tom pokoji. Oblékli jí do šatů, které sotva něco zakrývali. Všechny dívky měly šaty bílé nebo světle barvy. Jí daly černé. Ta černá ale nebyla jen ledajaká, byla skoro až nebeská. Jakoby koukala do černé díry ve vesmíru, polykala jakékoliv světlo, které se na ní objevilo. Sukně vedla až k zemi, spadala kolem jejích nohou, na každé straně od vršku jejich stehen až k zemi dva rozparky. Jediné co skrývalo její kalhotky byl prostřední pruh sukně. Látka dále vedla přes její hruď a kolem krku, odhalovaly i její záda. Vlasy jí nechaly volně pouze do nich zapletly jakési zlaté ozdoby, které ani neviděla, ale věděla že tam jsou. Na nohy jí daly ze stejné látky černé podpatky, v kterých neuměla ani chodit a zavázaly oči než jí hodilo do auta. Věděla že s ní jede víc dívek, cítila jejich přítomnost…ten strach co se s nimi děje. Něco na ně celou dobu křičeli, ona však stíhala přeložit tak jednu třetinu všeho. Jedna z vět znamenala jasný příkaz že mají celou dobu koukat do země. Když jí pak vyvedli, přivedli jí do dalšího domu, jak se později ukázalo, do paláce. Sundali jí z očí tu látku, která jí bránila vidět. Samozřejmě že nekoukal do země, čekali snad že to udělá? Koukala všude jen ne na podlahu. Snažila se i zachytit co mluví ale to co říkali nedávalo smysl, tedy…to si myslela. A pak se její oči střetly s jeho. Ani nevěděla že je někdo obhlíží. Věděla že stojí v řadě, že vedle sebe má další děvčata. Ale neodvážila se podívat do strany, koukala jen před sebe a pak najednou do těch zelených oči. Tak proklatě zelených oči. Došlo jí to, v ten moment, všechno co slyšela a myslela že překládá blbě. Než stihla všechno zvážit, někdo jí křičel do ucha a táhl pryč. Teď už se ale bránila. Ne tohle nemohla být přece pravda. Kopala kolem sebe ale byli na ní aspoň tři. Odvedli jí pryč, tedy spíše odnesli. Ta místnost kde jí odtáhli byla zatuhlá, bez oken, s malým světlem. Něco uvnitř ní vědělo co jí udělají, že měla koukat na tu blbou podlahu. Doma na ní ani otec nevztáhl ruku, na tož tři urostlí muži. Bránila se, škrábala a dokonce i jednoho kousla. Tohle ale nebyla děcká rvačka na školním hřišti. Nechali jí tam ležet. Domlácenou a neschopnou se postavit. Cítila že jí odněkud teče krev ale nehodlala se podívat. Ležela na té betonové podlaze a přemýšlela. Co udělala blbě že jí bůh tak strašlivě potrestal. Ten den brečela naposledy, nebrečela jako vždy, většinou vzlykala a lapala po dechu, tam v té těmnotě ale brečela potichu. Ze začátku ani nevěděla že jí slzy tekly. Tekly jí po tváři, ona bez emoce koukala do tmy nad sebou a tiše se modlila k Bohu aby jí nechal snad i umřít, v tichu a klidu, tam a tehdy. Tolik štěstí jí však ten nahoře dát nehodlal. Když už jí poslal do pekla, proč by jí zachraňoval že ano? Ani nevěděla jak dlouho tam ležela, bylo to však dost nato, aby jí slzy došly. V ten moment se v ní něco zlomilo. Jakmile jí z oka utekla poslední slza, utekla s ní i poslední vzpomínka na její staré já. Zlost byla lepší než pláč, než trápení a než hamba. Pak se otevřely dveře a oni jí vzali pryč. Světlo světa bylo z prvu až moc silné a poté co jí lehce ošetřili a převlékli jí dovedli do nového domova. Do toho proklatého harému. Ještě horšího a proklatějšího budoucího sultána. Ze začátku se bránila vůbec učit jazyk a etiketu, učitele napadala a celkově se vlastně snažila o vše jen ne o to co měla. Nechápala že jí on však chtěl blíž a blíž k tělu. Když s ním byla sama, měla myšlenky kdy hledala něco ostrého, dokonce uvažovala jestli by stihla rozbít okno a bodnout ho než by někdo došel. A pak ještě ty časosběrné procházky po plážích. Jak těžké by bylo ho utopit. Ne lépe, jak jednoduché by bylo utopit sebe. Časem ale tyhle myšlenky spíše přešly na zábavu. Jak jen ho naštvat o trošku víc než minule. Něco jí na tom štvalo, že z nenávisti, přešla spíše jen na pomstu, že vzdala po rocích to, že by se dostala pryč. A přitom on ne a ne se vzdát. Vše co vymyslela aby jí prostě nechal na pokoji a on nic. Čím více s ním byla, tím více se z toho, že by po něm hodila něčím, třeba židlí, stalo to že by po něm hodila něčím, třeba sebou. A ona si to ani neuvědomovala. Protože jí stále držela nenávist. Když už ale měla chvíli klidu, snažila se vypnout a odejít z tohohle hnusného světa pomocí tance, jen hudba a ona. Přitom bylo vše tak klidné, jakoby nic co se stalo nebylo reálné. A pak přišel ten den, kdy si adoptoval toho klučinu, tu nevinnou duši, někdy na to dítko koukala a chtělo se jí znovu plakat, když si vzpomněla co se stalo jeho rodičům. Chtělo se jí plakát po tolika letech, ale nic. Ani kapka slzy. A pak jej viděla s ním a na chvíli, na pár vteřin snad zahlédla přes tu černou oponu co kolem sebe pověsila a snad i uvěřila že život není tak špatný a že její věznice není až tak těsná a možná dokonce že ani věznitel není tak zlý, než to zase rychle smazala z myšlenek. Když jí pak oznámil že jede do Illei a ona jede s ním, ten den rozbila spousty soch a židlí o zem. Nevinný výlet pro kohokoliv ale ona si uměla najít ten špatný úmysl. Určitě jí tam bral jen jako trofech. Jako bílého tygra na ukázku, jediný exemplář v jeho zpropadené sbírce lidského masa. Co si jiného? Měl spoustu, dokonce i krásnějších, minimálně z jejího pohledu, dost především poslušnějších a ještě více dívek, které by za takový úžasný a slunný výlet trhaly ruce. Ne on si vybral jí…to nemohla být náhoda.

Abigail Cowen

Ava se narodila její matce, v sedmnácti letech, poté co utekla se svým přítelem z domova. Samozřejmě že jakmile se malá Ava narodila, přítel její matky se zalekl povinnosti a utekl od nich pryč. Ava tak vyrůstala napůl na ulici a napůl v domovech pro matky s dcery. Nebylo to milé dospívání, ale protože její matka utekla a moc si toho sebou nevzala, aby ty dvě odkázány na to co málo mají a na pomoc druhých. Její maminka se snažila zajistit Avě dětství nejhezčí, ne vždy to však šlo. Do svých osmi let tak Ava dostávala dárky leda tak na své narozeniny, někdy ani to ne, nechodila do školy a učila se jen to co byli ochotni naučit v domově, když zrovna její máma byla na pracích. V jejich osmi letech se však usmálo štěstí, její matka přišla zpátky s správou, že nabírají nové zaměstnance do paláce…byl to risk, bůh ví kolik lidí se přihlásilo s nimi, no i přesto to ty dvě hodlali zkusit. Práce přislíbila konstantní střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a teplou vodu k užití. Byl to jako dar z nebes. Peněz sice moc slíbeno, nebylo, ale o ty jim nešlo. Čekali vcelku dlouho na odpověď, tak dlouho že skoro až nedoufaly, no jakmile se objevil ten dopis o přijetí, oslavovaly ten den do sytosti. Ava samozřejmě neměla žádné chování a byla furt poněkud malá aby chápala kam se to přesouvá, no byla z paláce unešená. Chvíli dokonce měla zákaz vycházet z pokoje, mezitím co její maminka pracovala v kuchyni, než se naučí nějaké základy jak se chovat. Nakonec jí však samozřejmě pustila. Služebnictvo co jí znalo jí mělo rádo a rozmazlovalo, cítila se jako princezna a to jí nedosahovala ani pod kotníky. Občas se dokonce štípla aby se ujistila, že to není nějaký krásný a dlouhý sen. Po třech letech brousila znovu palácem a zrovna pomáhala utírat prach dalším dámám, když uviděla na chodbě mladou dívenku, u něco mladší než ona sama. Mohlo jí být tak devět, usmála se a zamávala na ní. Byla první dítko co zde poznala. Postupně se s ní začala víc a víc bavit, když zjistila že je to samotná princezna mohla se jít zbláznit nadšením. Ihned to vyprávěla její mamince, která byla sice ráda že si našla kamarádku, no varovala jí, že si musí dávat pozor, je to přece její princezna. Po nějaké době dívky prostě spolu vyrůstaly a stály si po boku. Ava byla vždycky takovou menší rádkyní Evelyn. Byla starší a věděla tak spousty věcí. Když jí pak Evelyn poctila tím, že jí jmenovala její dvorní dámou, nemohla jí poděkovat více. Do té doby byla totiž smířená s tím, že jakmile jí odbyde osmnáct, přidá se do řad zaměstnanců paláce k její matce a pravděpodobně skončí i s ní v kuchyni. Bylo jí lehce líto opouštět matku v pokoji pro služebnictvo a přemístit se do lepšího pro dvorní dámu, ale zároveň byla nějak ráda, že neskončí tak zoufalá jako ona. Zůstala tak stát po boku Evelyn kdy to jen šlo a pomáhat jí s vším co bylo potřeba. Byla pro ní kamarádkou a přitom vzorem a doufala že to cítí stejně. Zároveň se však začala ukazovat její lehce rebelská část povahy a tam občas šla proti všemu co jí učili. Nakonec se však usadila pouze s tím, že každých pár týdnů mění styl vlasů či jinak rebeluje a s dvěmi psy, které si tak trochu prostě vydupala nebo prostě jen ujede na pár dní na motorce či v jejím autě pryč bez ohlášení.

Florence Pugh

Betty je z poměrně bohaté rodiny. A proto na ni byly od začátku kladeny obrovské nároky. Chodila na spousty kroužků (snad jste si nemysleli, že všechny ty zájmy byla její vlastní volba?!) a u některých i zůstala. Jízdu na koni si zamilovala a zpěv ji provázel i v těch nejhorších chvílích, takže se mu začala věnovat na opravdu profesionální úrovni. Ale měla bych začít od začátku. Zpočátku totiž měla opravdu velmi klidné dětství. Ve třech letech ji rodiče přihlásili na jízdu na koních. Do pár měsíců se přidal do party i tanec a zpěv. Poté přišla gymnastika, chovatelství (u kterého byli rodiče zásadně proti) i balet (který teď vysloveně nenávidí). Jak si můžete všimnout, i na dospělého člověka by to byl zápřah a co teprve na pětileté dítě! Betty nezbylo však nic jiného, než si zvyknout. V sedmi se zbavila tance, ale zase přibyla hra na housle a škola. Do školky nechodila, protože si to rodiče nepřáli. Přestávky trávila sama někde v tichém koutě a zpívala melodie, které měla umět na nějakou událost. Z prvního stupně si toho již moc nepamatuje, ale ví, že žádné přátele neměla. Druhý stupeň probíhal v podobném duchu, jenom s tím rozdílem, že si našla kamaráda a zjistila že je na dívky, jelikož se zamilovala do dívky, která byla velmi často na obrazovkách televize-do princezny. Stefano byl stejný blázínek jako byla ona sama. Chodil s ní na všechna její vystoupení, závody a všechno ostatní. Často s ní byl i na tréninku, kde byl trnem v oku pro trenéry a instruktory, ale vyhnat se nenechal. Šli spolu i na střední, protože se ukázalo ži milý zlatý Stefano je hudebník stejně jako Betty a tak se rozhodli jít oxidovat na hudební konzervatoř. Stefano si ve druháku našel kopretinku a doufal, že bude jeho kamarádka žárlit, protože byl ve skutečnosti zamilovaný do ní. Jaké se mu naskytlo překvapení, když si dali spolu dvojité rande a Bet si přivedla taktéž dívku a držela se s ní za ruku. Stef to musel pár týdnů rozdýchat, ale nakonec to na jejich kamarádském vztahu nic nezměnilo. Zato se změnil vztah mezi Bet a její kráskou, která jí dala po několika měsících kopačky. Z toho se vzpamatovávala tím, že si naložila další zájmy. Začala šít, háčkovat i plést. V jejím pokoji si našla své místo nově i knihovna. Od té doby je stále věrná jen princezně, kterou má již tak stokrát namalovanou a do detailů zná její proporce tak jako nikdo jiný.

Danielle Rose Russel

Jako u všech jeho příběh začíná narozením. Jeho je ale obestřen záhadou a stovkami otázek. Kde se narodil? Komu se narodil? A proč jej vlastně hned po narození vložili do systému? Byla jeho máma příliš chudá na to, aby si jej nechala nebo jej jeho otec nechtěl? To jsou otázky, které jej provázejí celý jeho život. Ale naneštěstí nikdy na ně nedostal odpověď. Vyrůstal v dětském domově, kde to k smrti nesnášel. Nebylo zde moc důvodů k lásce. Tety byly hodné a staraly se o něj, ale když máte málo finančních prostředků a spoustu dětí, o které se musíte starat život je o něco těžší. Nebýt jeho biologického bratra, dávno by z dětského domova utekl. Ale spolu s ním zůstal až do konce. Byli nerozlučná dvojka, před spaním si opakovali, že na světě neexistuje nic, co by je mohlo rozdělit. A Caspian se toho držel zuby nehty. Když mu bylo sedm a jeho bratrovi pět, chtěl Calien adoptovat mladý pár, který nemohl sám mít děti. Nikdy to bratrovi neřekl, ale on se stal důvodem proč jej nikdy neadoptovali. Sám neví, jak to tehdy do detailu udělal, ale v podstatě donutil potencionálního adoptivního otce na něj zvednout hlas a kdyby nepřišla vychovatelka, dostal by i pár pohlavků. Nehledě na to, co pak bylo řečeno, pár se ukázal nekvalifikovatelný k adopci dítěte. A tak zůstali bratři Jonesovi spolu. Přesto jej ale zlé myšlenky neopustily. Co kdyby měl bratr lepší život, kdyby mu to nepokazil? I vychovatelky uznaly, poté co viděli, jak je Calien smutný, nic neříkat. Vždyť by se chudáček cítil ještě hůře. A tak mu tenhle krutý podraz vůči vlastní rodině prošel. Cítil se hrozně, ale on by jinak zůstal ve Whites sám a co by se pak dělo? Dospívání se ukázalo jako výzva pro všechny v Caspianově okolí. Byl klasický puberťák, který za své neštěstí trestal své okolí, hlavně ty, co za nic nemohli. Ve skutečnosti šlo pouze o banality, které z jeho strany mohl vyřešit klidněji, ale na konci dne se daly srovnat omluvou a hnutím se dál. Nadělal si tak spoustu nepřátel a ztratil těch pár přátel co měl. Mrzelo jej to? Ano. Ale posunul se dál. Vždy si říkal, že ti nejdůležitější lidi ve vašem životě zůstanou nehledě na to co se děje a pokud na něj někdo zanevře kvůli jednomu momentu, do jeho života nepatří. On se radši soustředil na ty pozitivnější věci ve svém životě. Jako třeba že mu šel docela zeměpis a tělocvik ve škole. Alespoň něco, když nic jiného. A taky mohl pomáhat v dětském domově, třeba se naučil pracovat s dřevem a taky lecco opravit. Když mu bylo osmnáct, musel z dětského domova odejít, zatímco jeho bratr musel zůstat ještě dva roky. Vše se připravovalo už několik měsíců dopředu. Muselo se najít bydlení a taky práce. Systémové požadavky byly jednoznačné, aby si udržel byt, musí chodit do práce nebo studovat. Ale jeho vysoká škola nelákala. Chtěl zůstat ve Whites, tedy alespoň dokud jeho bratr neodejde ze systému rovněž. Chtěl mu být nablízku. Tak si našel práci v loděnici. Pro spoustu lidí to byla podřadná práce, ale jemu to nevadilo. On se tvrdé práce rozhodně nebál. Opravoval lodě, uklízel. Prostě dělal vše co bylo potřeba. A tak se zrodil jeho sen o moři. Stát se kapitánem a věčně se plavit na moři. Jediný způsob jak toho docílit je nechat se zaměstnat palácem. Mohl by se stát kapitánem královského námořnictva, podstoupit výcvik, ale nechtěl opustit bratra. Tak mezitím se přihlásil na vojenský výcvik, který tu během zimy probíhal a mezitím navštěvoval svého bratra, kdykoli měl možnost. A když mu zbyly nějaké drobné navíc, uložil je do sklenice. Za ty dva roky se mu přeci jen něco nahromadilo. Už od patnácti se stal terčem nejednoho oka dámy. A kdo je on, aby je odmítal. To jej nikdy nenapadlo, ba naopak si takovou pozornost užíval. Do osmnáctin jeho bratra odpočítával dny. Pomalu se chystal na odjezd a také pomalu ukončil svůj výcvik, aby se mohl nechat zaměstnat přímo palácem. Samozřejmě jej ale na to připravil, řekl mu svůj plán a po ne tak dlouhém přemlouvání se rozhodli společně odjet na další výcvik, tentokrát na jih. A tak také učinili. Trénovali dlouho a tvrdě, ale společně přišli na to, že je to jejich osud stát se námořníky. První byli jen lodní krysy. Nejnižší z nejnižších. Ponižování důstojníky a kapitánem. A Caspianův sen se pomalu řítil do nížin. Místo toho aby objevoval moře, bránil Illéu na moři, tak drhl palubu a naléval drinky důstojníkům. Měl své momenty, kdy si říkal, kam to povede, ale nevzdával to. Mohl být na moři, cestovat z místa na místo a díky tomu viděl nejeden div světa, neuvěřitelná místa. Vyprávění o nich používá právě k získávání žen a jak se ukázalo jeho bratr na tom nebyl jinak. Jenže narozdíl od Caspiana se chtěl i usadit. Caspian nepotkal zatím dívku, kvůli které by nad tím vůbec uvažoval. Asi potřebuje dívku, která by sdílela jeho zájem cestovat na moři. Jeho bratr potkal se s dívkou svých snů a rozhodl se stát vojákem v paláci. Starý Caspian by asi udělal vše, co by mohl aby je rozeštval. Nechtěl o bratra přijít, ale už byl dospělý. Navíc se mu podařilo splnit si sen. Postupně se vypracoval z lodní krysy na důstojníka a nakonec nahradil i kapitána, který odešel z královských služeb. Sen o moři byl jeho ne Caliena, a proto jej chtěl žít dál. Už se chystala svatba, na rozlučku se svobodou se bratři Jonesové naposledy vypravili na moře společně. Vypůjčili si menší loď a vydali se na menší ostrůvek. Tam strávili noc a ráno se měli vrátit nazpět. Po cestě je však chytla bouřka a loď se s nimi potopila. Caspian se vyplavil na břehu, kdežto Calien se ztratil na moři. Po pár týdnech byl oficiálně prohlášen za mrtvého, ač se jeho tělo stále nenašlo. Svatba Caliena se zrušila. A Caspian se zcela uzavřel do sebe. Oddal se alkoholu, chtíči a ženám. Třeba ale jednoho krásného dne najde někoho, kvůli komu zbourá své zdi a pustí někoho k sobě. Ale nyní je ještě příliš brzo. Do Illejského paláce se vrací kvůli truchlení.

Sergio Carvajal

Claudia se narodila do portugalské královské rodiny jako prvorozené dítě. Již od malička byla vychovávaná tak, jak se na královské dítě patří. Měla nespočet učitelů, chův a byla neustále pod dozorem. Nic nesměla dělat špatně, protože jí bylo již od nepaměti kladeno na srdce, že si nemůže dovolit dělat chyby. Claudia byla poslušným dítěmem a to i přes to, že když jí byly dva roky, tak se jí narodil mladší bratr - Antonio. Ze začátku na Antonia dost žárlila, protože jí rodiče přestali věnovat věškerou pozornost, což nenesla vůbec dobře, ale čím byla starším, tím víc chápala, že nejhorší spory jsou v rodině. Claudia a Antonio vyrůstali v milující rodině a nic jim nechybělo. Jak by taky mohlo, že ano? Nicméně, ona sama nebyla šťastná a rozhodně si neužívala to, že je korunní princeznou. Nikdy nestála o takovou moc. Nikdy nechtěla být na očích před celým národem a dost jí vadilo, že jí královské povinnosti omezují a ona nemůže žít svůj život po svém. Neustále žít v přetvářce jí unavovalo a po čase podlehla depresím a začala se sebepoškozovat. Jednou to Claudia tak přehnala, že málem vykrvácela na své posteli. Naštěstí jí zachránila její komorná a Claudia byla v péči lékařů. Utajit takto velkou věc bylo pro královskou rodinu těžké, ale nakonec se jim podařilo princezniny problémy ututlat. Životem frustrovaná Claudia si našla něco, co jí přinášelo radost. Zjistila, že jí móda není cizí a začala navrhovat oblečení. Nejprve jen pro sebe, ale nakonec se rozhodla, že si vytvoří svou módní značku, což se také stalo. Claudia vytovřila značku - Claudias a od té doby se tomu věnuje. Našla útěchu také v knihách, motorkách a boxu. Více méně se smířila s tím, že jednou povede svou zemi, ale prozatím se snaží žít tak, aby neudělala ostudu své rodině, ale zároveň si ten život užívala. Dělá co jí baví a to je pro ní hlavní. Se svým bratem Antoniem se rozhodla, že se zúčastní selekce jako host a pokusí se navázat nějaká spojeneství.

Ida Zeile

Bylo by hezké napsat o Danielovi, že od malička byl zlaté a rozkošné dítě, které dělalo radost svým rodičům. Ale to bychom nebyli úplně upřímní. Řekněme, že to byl tak trochu neposedný raubíř, první cigaretu zkusil ve svých jedenácti letech a s ostatními kluky se rval téměř odnepaměti. Není to agresor, ani nevybouřený pitomec, kterého baví se předvádět. Většinou šlo o to, že bránil slabšího a doslova se vyžíval ve strachu v očích agresora, který náhle spatřil, že se přes Daniela na svou vyhlédnutou oběť jen tak snadno nedostane. To víte, dětství v chudinské čtvrti není žádný med a přežije ten, kdo má ostré lokty. Co se týče známek, byl to takový ten normální průměr, spokojený trojkař, který se nikdy nepředřel, nesnášel biflování a používal selský rozum. Když dorostl do let, kdy by se měl rozhodnout pro budoucí kariéru, tak upřímně ani nevěděl, která cesta by byla ta správná. Bavil ho celkem sport, ale že by chtěl svůj život zasvětit věci, která je pro něj koníčkem a riskovat nejen zranění, ale i to, že se mu jeho záliba znechutí a neuživí jej? Ne, to nebyla ta cesta. Jelikož si jeho rodiče nemohli příliš vyskakovat, co se týče financí, musel tak volit mezi státními školami. Nakonec zvolil gymnázium a s hrůzou zjistil, že musí poslední rok školy sakra hodně zamakat, aby splnil průměr a byl přijat. Věřte nebo ne, podařilo se. Daniel není pitomec, jenom rád nechává věci přirozeně plynout a občas těžko hledá motivaci. Jenže čím víc přemýšlí nad svou budoucností, tím více si uvědomuje, že se blíží den, kdy se bude muset rozhodnout co dál. Zatím žije bez určitého cíle a nějaké konkrétní vize. Rozhodne se tudíž dokončit ten přiblblý gympl stůj co stůj a pak se uvidí. Do té doby na něco přijde. Když zjistí, že tu hlavu nakonec nemá jenom na ozdobu, rozhodne se učení zase tolik neflákat. Na gymplu ho to bavilo, dobrá parta, fajn učitelé a navíc Daniel není úplný ignorant a nevidí žádný smysl v zabíjení času po hospodách, klubech, nebo ve špinavých uličkách. Stačí minimální námaha a výsledky se dostaví. Vlastně byl v některých předmětech vcelku premiant. Své spolužáky a spolužačky tak mnohokrát doučoval. Inu, jak to říct kulantně, byl ve věku, kdy se nemůžeme divit, že to doučování ne vždycky dopadlo úplně podle představ... rodičů? Pedagogů? Inu asi ani toho doučovaného. Není divu, že si ho někteří spolužáci po čase začali tak trochu dobírat, že se dobře učí jen proto, aby z toho čerpal jisté výhody. Jelikož o něm bylo známo, že jej přitahují kluci i holky, získal přezdívku "bílá smrt". Smrt totiž také bere všechno. Mnohokrát se proti tomuto nařčení ohradil, protože smrt opravdu bere vše, kdežto on si zatraceně vybírá! Nakonec však tuhle slovní hříčku akceptuje. Možná se ptáte jestli je odjakživa takový, nebo se za tímto chováním skrývá příběh o zlomeném srdci. Daniel se nikdy nezamiloval, byť o lásce neustále hovoří. Nevidí rozdíl mezi láskou, zamilováním a sexem. Pro něj je všechno jedno a to samé. Ví jen velmi dobře, že když se s někým stýká až příliš často, po čase jej to omrzí. Kde je pak to napětí? Kam se vytratí ono kouzlo z poznávání neprobádaného území? Ta lehká nejistota, když ještě nevíte, zda bude vaše snažení úspěšné? Budiž Danielovi ke cti, že nikdy nikomu neslibuje lásku až za hrob. Když už nic jiného, minimálně víte na čem jste. Většina jeho románků tudíž vyšumí do ztracena, některé stále trvají, byť ne s takovou intenzitou, jaká byla na samém počátku. Pokud se vám podařilo získat Danielovo přátelství, je to však hodnota, která zůstává neměnná, bez ohledu na to, kolikrát jste s ním skončili v posteli, nebo zda vůbec. Představa závazku, který se pojí se vztahem jej však nefalšovaně děsí. Co je to vlastně ta láska? Co se od toho očekává? Proč dělá z lidí takové idioty? A proč by o to měl vůbec stát, když to znamená spoustu povinností a omezení svobody? A je vůbec normální, když něco podobného nikdy necítil? Na gymnáziu se Danielovi otevřely nové možnosti díky tomu, že si jej ve sportovním klubu všimla jistá fotografka, hledající mladou tvář, která na sebe oblékne jakž takž rádobyznačkové oblečení, zapózuje a neřekne si za to majlant. Proč to nezkusit? Tu a tam si brigádně přivydělával v reklamním odvětví. Dělal ze sebe jak on říká "věšák na šaty", ale čím více zakázek bral, tím více finančně zajímavější byly. Časem se dokonce vykašlal na vaření kávy a servírování dezertů v jisté zapadlé kavárně a začal se o fotografování a modeling zajímat mnohem více. Nedá se říct, že by byl tím co dělá kdovíjak známý, ale začal si vydělávat tolik, že si mohl dovolit i ten luxus osamostatnění. Teď nezbývá než využít další příležitosti, jakou mu naskýtá Selekce. Kdo ví. Třeba se jednoho dne objeví i na titulních stránkách časopisů. Jeho cílem je tak zviditelnit se a přežít dostatečně dlouho, aby si zajistil slibnou kariéru. Zároveň však musí zavčasu vypadnout, protože představa, že se do něj princezna zamiluje ho přímo děsí. Teprv čas však ukáže jestli v Selekci nakonec nezíská něco víc, než jen pofidérní slávu. Timeskip: V prvním ročníku Selekce toho stihl docela dost. Napáchal chaos a některých věcí, které způsobil upřímně lituje. Byl vyřazen ještě před Elitou, protože musel přiznat barvu. Poprvé v životě pochopil o čem je láska. Samozřejmě ji našel mezi účastnicemi Selekce a není jí nikdo jiný, než jeho současná manželka Alisha White se kterou má dvě děti, psa a kočku. Krátce po vyřazení se přestěhovali do Angeles aby začali znovu a s čistým štítem. Daniel se živí psaním článků a focením pro místní magazín. Se současnou královnou Evelyn Amelií Schreave měli přátelský vztah, který přetrval i navzdory Danielovým eskapádům během Selekce. Samozřejmě, že jeho ratolesti nemusejí znát celou pravdu, takže si ji s Alishou maličko přikrášlili. Podaří se pravdu ututlat i navzdory tomu, že má osud velice zvláštní smysl pro humor?

Cole Sprouse

Vláda rumunské královské rodiny už od jejího začátku nebyla snadná. Země historicky vždycky patřila mezi chudé země Evropy, ale během komunistické vlády se život v ní prakticky zastavil a ekonomický vývoj zamrzl. Ačkoliv už je královská rodina Rosetti u moci několik generací, Rumunsko se stále nevzkřísilo. Ekonomické změny probíhají velmi pomalu a místní obyvatelé žijí více či méně v chudobě. Kvůli frustraci úplně přehlíží fakt, že se každý král snaží být lepší než ten předchozí. A daří se jim to. Jen se nachází ve velmi problematické situaci, kdy je stabilita v zemi velmi pomíjivá a ekonomika se nenastartuje jen tak. Bylo jasné, že se Dragoș jako prvorozený syn ujme trůnu. Byl k tomu od začátku svého života vychováván, ale rozhodně ne tlačen. Sám se o problematiku zajímal a čas strávený v otcově pracovně si maximálně užíval. Dobrovolně si tak ukrajoval ze svého dětství a mládí, když seděl tiše jako myška na různých jednáních. Byl jejich součástí už od mladého věku a nebylo divu, že na něj otec brzy přehodil nějaké své lehčí povinnosti. Mladý princ se tak cítil nepostradatelně a nápomocně. Dragovi samozřejmě bylo dopřáno prvotřídní vzdělání, o kterém si může většina Rumunů nechat jen zdát. Začal se zajímat o světovou a rumunskou historii, takže jeho obor na vysoké škole byl víc než předvídatelný. Chtěl pochopit chyby, které se děly v minulosti, a tyto znalosti implementovat do své vlády, aby se Rumunsko dostalo ze dna Evropy. Během studií se vydal na několikaměsíční cestu po Rumunsku. Vyslechl si sice, že je to riskantní rozhodnutí, že královská rodina je v některých částech velmi neoblíbená. Na to ale mladý princ nedbal. Stál si za tím, že chce svůj lid skutečně poznat, aby věděl, s jakými problémy se potýkal. Byl zvyklý na vyspělou Bukurešť, která jeho pohled o zbytku království značně zkreslovala. Snažil se s nesympatizujícími skupinami diplomaticky hovořit, velmi rychle si ale uvědomil, že tímhle způsobem se s prostým lidem nekomunikuje. Nikdy ho nikdo fyzicky nenapadl, protože za to by rozhodně byl trest smrti, za těch pár měsíců si ale prošel náročnými slovními potyčkami. Uvědomil si, že je jako budoucí panovník v ještě horší pozici, než si myslel. Překvapivě (anebo ne?) se nejlépe cítil ve slavné Transylvánii. Líbily se mu zdejší hory a zámky, ze kterých přímo dýchala historie. Právě v této oblasti se seznámil s určitou skupinou lidí, která byla zatracována snad ještě víc než královská rodina. Čarodějové, nekromanti. Začetl se do jejich grimoárů a od této chvíle se skutečně začal zajímat o černou magii, rituály a různé kletby. Jeho hlavní doménou je ovšem nekromancie jako taková – vyvolává zemřelé. Ať už během nějakých rituálů nebo ve svých snech. Začaly o něm kolovat drby, že nejčastěji mluví se samotným Drákulou. Po návratu do Bukurešti se o prohloubené znalosti podělil se svou sestrou. S kým jiným, že ano? Do nějakých rituálů ji samozřejmě zasvětil, ale ty pravá esa v rukávu si raději nechává jen pro sebe. Cestu do Illéi považuje hlavně za diplomatickou. Ví, že jeho země potřebuje dalšího silného spojence. Ať už si ho vytvoří na základě nějaké oboustranně prospěšné dohody, nebo na základě sňatku, to je mu v podstatě jedno. Je přesvědčený, že nepotřebuje královnu, aby byl skvělým králem, ale potomci se jen tak sami nespíchnou, že? Proto by se nebránil ani nějakému domluvenému sňatku. Pravá láska je na jeho žebříčku priorit poměrně nízko. Rozhodně níž než jeho rod a království.

Renan Pacheco

Erkan se narodil královskému tureckému páru spolu se svou sestrou - dvojčetem. Bohužel, nebo spíše bohudík se narodil o pět minut později než jeho milovaná sestra Yasemin, takže díky tomuto se nestal korunním princem. Nicméně, Erkan spolu s Yasemin byl vychováván v milující rodině, protože jejich rodiče jim dávali všechnu lásku světa a to i přes to, že měli hromadu povinností. Jen málokdy tahle dvojčata trávila čas s chůvami, což bylo pro královskou rodinu nezvyklé, ale u nich doma to fungovalo perfektně. Když byl Erkan starší, tak si víc a víc uvědomoval jak je skvělé nebýt korunním princem. Yasemin měla od malička mnoho povinností a on se jí kvůli tomu občas vysmíval, protože na rozdíl od ní nemusel dělat téměř nic. Mohl být svým způsobem normálním dítětem a to mu vyhovovalo. S touto výhodou přišlo i pár nevýhod. A hlavně ta nevýhoda, že se všechno točilo kolem Yasemin a na něj se mnohdy zapomínalo, což mladému princi začalo vadit. Chvílemi na Yasemin žárlil a dával jí to dost sežrat, protože měl pocit, že je přehlížen a dostatečně nemilován. S Yasemin chvílemi vedl docela boje, ale nakonec si uvědomil, že ona za to opravdu nemůže, takže najednou se vším přestal a místo toho se věnoval svým zálibám. Bavily ho motorky, boxování, šerm a jiné chlapské záliby. Dokonce se zamiloval do Yamur. Byla to obyčejná barmanka kterou potkal ve svém oblíbeném baru. Yamur se stala celým jeho světem, ale brzo zjistil, že ho jen využívala kvůli jeho jménu, což mu zlomilo srdce a od té doby se zapřísahal, že si již žádnou ženu k tělu nepustí, protože v ten večer, kdy se dozvěděl, že ho Yamur obelhala, tak na ženy úplně zanevřel. Po této velké ráně se občas jen tak poflakoval po ulicích nebo si užíval v klubech, protože mu všechno ostatní bylo ukradené. Až do chvíle, kdy o něm vyšel nepěkný článek v bulváru a udělal z něj prince alkoholika a záletníka. V tu chvíli se Erkan tak naštval, že doma roztřískal půlku paláce a vzteky několikrát praštil do zdi, což způsobilo zlomeninu zápěstí. Erkan hodně bojoval se vztekem a kolikrát se ho ostatní báli, hlavně jeho matka Damla. Nikdy neměl v úmyslu být agresivním a když si uvědomil, že tím děsí svou rodinu, rozhodl se, že bude na svém hněvu pracovat. Svůj vztek přeměnil na pracovitost a stal se největší oporou své sestře. Trávil s ní mnoho času a pomáhal jí s jejími povinnostmi, protože měl pocit, že jí to dluží. Dlouhou dobu byl na ní neprávem naštvaný a hodlal tuhle křivdu odčinit, protože Yasemin pro něj byla odjakživa tou nejdůležitější osobou pod sluncem. Když se vyhlásila Selekce, tak se společně rozhodli, že se jako hosté zúčastní a pokusí se vylepšit vztahy s Egyptem a možná navázat nová a potřebná spojenectví.

Ilhan Sen

Její rodiče se vzali krátce před korunovací. Její otec byl sice druhorozený, přesto se stal králem jenom díky tomu, že vstoupil do sálu jako první. Nejdřív tomu nerozuměl, ale až poté mu otec vysvětlil, že to je prastará tradice. Aleksander šokovaný, přesto šťastný, jelikož na trůn neusedl jeho malicherný bratr, poklekl a převzal si otcovu korunu. Maksymilian se svou chotí odešel ze zámku a usídlil se v sídle na venkově. Když se po několika měsících zjistilo, že královna Gabryjela čeká miminko, již od začátku byla přesvědčená o tom, že to bude dcera, i když každý říkal opak. Genevieve se skoro nehýbala a někdy si doktoři mysleli, že se nedožije narození, ale královna jim to vždy vyvrátila. Král si od momentu, kdy zjistili, že čekají dědice trůnu, doufal v syna a svou ženu s tím občas i zlobil. Královna se zase smála, že kdyby to byl nakonec kluk, tak by řekla doktorům, že ho mají zase dát zpět dovnitř a ona to malé přesvědčí, aby se z něj stalo děvče. Skoro nikdo na začátku na královně nepoznal, že je těhotná, ani její rodina, jelikož jí její dcera nic nezpůsobovala. Konečně přišel onen den a princezna se narodila. Rodiče jí dali dvě jména, protože chtěli uctít památku obou rodin. Královnina prababička byla z Francie, tudíž dostala jméno francouzského původu a druhé jméno jakožto památku královny matky, která pár dnů na to zemřela. Král ze své dcery chvílemi dělal syna a učil ji jezdit na koni, střílet z luku a šermovat. Bohužel šerm byl pro princeznu lehce nemožný, z důvodu zkrácených achillovek a problému udržet rovnováhu. Matka s ní cvičila již od dětství, ale princezně zůstal jeden zlozvyk, kterým si achillovky ničila, chozením po špičkách. Když byla mladší schovávala se před chůvou ve stájích, kde ji sice hledala, ale měla tam dobrý úkryt, kde si četla a zajímala se o jiné země. Vždy doufala, že se podívá i jinam. Nicméně po čase utíkala i do kuchyně, kde se učila vařit. K 16 narozeninám dostala od rodičů štěně Border kolie, kterou pojmenovala Cassy. Prvních pár měsíců Cassy žila v zámků, ale následně si ji k sobě vzal stájník. Vieve s ní stále trávila hromadu času a milovala ji. Nicméně se stala nehoda a o čtyři roky později, na vyjížďce, Cassy splašila koně, který málem shodil Vieve a odběhl ze silnice. Ona pohroma následovala, jelikož když se Vieve otočila, aby vynadala Cassy viděla už jen jak auto jejího strýce ji sráží a slyší její kňučení. Strýc nezastavil a jel dál, ale Cassy stále žila. Vieve k ní doběhla a zavolala pomoc, ale bylo pozdě. Veterinář se k ní dostal až potom, co Cassy naposledy vydechla. Gabryjela tehdy svou dceru musela zavřít v pokoji, jinak by se i ona zabila. Králův bratr tvrdil, že nic neudělal, nicméně alkohol z něj byl cítit na míle daleko. Od toho momentu Vieve jiného psa odmítala. Její vzdělání probíhalo v klidnějším duchu. Matka si potrpěla na učení etikety a možných dalších jazyků. Král ji zase bral na schůze, aby viděla, co to obnáší být vládce. Trochu ji chtěl i motivovat, aby zaujala prince a nemusela tohle řešit prvních pár let vládnutí, než si její manžel zvykne a naučí se to. Měli v ní i naději, že by sňatkem mohla získat další spojence, či jen ukotvit stálé.

Jessy Hartel

Zeptat se Skota na to odkud pochází, to je zatracený recept na celovečerní epos o tom, jaký z předků byl úspěšnější v loupení krav než jiný. Kdo byl takový křivák, že se paktoval s Anglány a hlavně... jestli patřili mezi lepší skupinu, která nestáhla ocas a účastnila se jakobitského povstání. Henry samozřejmě všechny zmíněné příběhy zná. I navzdory tomu, že na skotskou vysočinu nemá tak živé vzpomínky jako jeho maminka Jenny MacPherson, která se jako první ze své rodiny rozhodla opustit rodné Skotsko, vždy byla paličatá jako beran, když se jí tedy naskytla příležitost trochu se osamostatnit, podala si přihlášku na tři náhodné univerzity, které splňovaly tři zásady: Za prvé rodiče by je neschválili. Za druhé: byly velmi daleko. Za třetí: šlo o prominentní univerzity, kde se vyučovaly dějiny umění. Ve výběru se nakonec naskytla Kanada, Jihoafrická republika a Austrálie. Nakonec zvítězila poslední možnost. Jenny šla na školu s jasným cílem, chtěla oživit umění ve Skotsku. Kdyby jen tušila, že se právě zde seznámí s mladým důstojníkem Eliasem Hamiltonem, který podobně jako ona pocházel ze Skotska. Na rozdíl od temperamentní zrzky patřil však k jedné z mnoha zchudlých původně šlechtických rodin, který se pokusil uplatnit jinde. Elias byl snílek s velkými plány a mezi dvojicí téměř ihned přeskočila jiskra. Nebyl vhodnou partií a její rodiče ho ani neschválili, Jenny si však své malé štěstí stejně uhájila. Manželé Hamiltonovi v Austrálii už zůstali. Kdyby jen věděli, že na sebe mají pouze krátce vyměřený čas? Elias strávil se svou manželkou po svatbě pár týdnů, doprovázel ji ke dvoru, oba se těšili ze dvou galerií, které se Jenny podařilo rozjet a ta nejlepší zpráva přišla pár dní předtím než měl Elias odletět na vojenskou operaci do Libérie. Jenny čekala dítě. Elias si ještě před svým odletem vymínil jméno Henry James. Bylo snad nějakou absurdní ironií, že právě akce v Libérii zavinila, že se malý Henry narodil do světa bez otce? Jenny se nikdy nedozvěděla, jak její manžel skončil, paradoxně však rodinná tragédie zavinila, že se znovu začala bavit se svými rodiči. Nechtěla stejně nečekaně přijít i o jejího a Eliasova syna. Narození syna ji změnilo. Bezstarostná Jenny Hamilton byla pryč. Vévodkyně Jenny se stala ženou, která se rozhodla bojovat za pozůstalost australských válečných veteránů jen aby zapomněla na manžela, který byl ztracený kdesi v neznámu. Pro Henryho byla matka vždy pouze tou striktní ženou, která se úzkostně starala, aby byl v bezpečí. O otci se u nich doma dlouho nemluvilo. Tedy ne přímo. Chlapec si vzpomínky na neznámého muže, kterému byl prý na vlas podobný, pečlivě střežil. Snad na každém banketu mořil otcovy staré kolegy, aby mu o něm povídali. Otec byl v jeho představách bez jediné chybičky a s matkou... s tou to bylo komplikovanější. Henry však věděl, že se snaží. Zhruba v jeho deseti letech došlo k velké změně. Pro Henryho nebylo žádnou novinkou, že byli často zvaní ke královskému dvoru. Matka se podílela na řadě dobročinných akcí a přestože byla z pohledu místní šlechty cizinkou, tak v ní především král hledal často oporu a nebál se ji požádat o radu. Ta bezvýznamná cizinka začala mít stále větší vliv, takový, který se domácí šlechtě vůbec, ale vůbec nelíbil. Poslední kapkou bylo, když se australský král rozhodl, že si svou blízkou přítelkyni vezme. Kromě toho, že Henry získal další příjmení jako bonus k tomu celému přibyla i starší sestra. S princeznou Maddie se přátelil už předtím než se z nich stali nevlastní sourozenci, už předtím ji vnímal spíš jako mladší sestru, kterou je potřeba chránit a díky Maddie si našel také jednu ze svých největších zálib. Neměl by se jako správný Anderson zajímat o něco jedovatého? V jeho případě šlo o hady a žáby. K tomu přibral ještě polo a střelbu z kuše. A při tom všem se stále více zajímal o vojenskou kariéru, tak moc se chtěl podobat svému otci. Jeho priority se zásadně změnili, když se Maddiin zdravotní stav přímo diametrálně zhoršil. Henry se v té době úspěšně dostal na vojenskou školu ve Victorii. Na školu nakonec nenastoupil. Jeho sestra kolem sebe možná měla spoustu strážců a lidí, kterým na ní záleželo, včetně svého úžasného strážce. Přes to všechno se nemohl prostě sbalit a slíbit sestře, že jí bude pravidelně volat. Svoji první šanci propásl a místo toho pokračoval v soukromém studiu. Mnohem víc se zaměřil na politologii, diplomacii a politické vztahy. Stále se nevzdal fixní ideji, že z něho bude vojenský důstojník, ale s tím, jak se před ním pomalu odkrýval australský královský dvůr ve vší zkaženosti, pokrytectví a četných snahách ‚získat pro sebe ruku princezny Madelaine‘ profesně se dostával zcela jinam než původně chtěl...

Nicholas Galitzine

V deň kedy Apollonia zistila, že je tehotná modlila sa, aby po dvoch synoch konečne dostane dcéru, ktorá by jej život oveľa viac spestrila a nahrádzala by jej prázdny dom. Jej manžel Fernando bol lovcom perál a jeho synovia mu pomáhali. Aj napriek tomu, že mnohí si predstavujú pod touto prácou veľa peňazí opak je pravdou. Fernando pracoval pre palomskú rybársku firmu, ktorá sa rozrástla do každého mestečka v ich provincii. Každý mal vlastnú loď a pomocníkov a Fernando mal svojich dvoch synov Rubena a Valeria, ktorý bola obaja ešte príliš malí, no svojmu otcovi pomáhali s láskou, no videli sa s vlastnou matku málo. Všetko sa však malo zmeniť, pretože o deväť mesiacov boli jej prosby vyslyšané a na deň bláznov sa jej narodilo konečne dievčatko. Dali jej meno Kamaria po starej mame z otcovej strany, ktorá zomrela a nestihla sa tešiť z príchodu jej vnučky. Stačilo však, že sa tešila jej celá rodina, ktorá mala radosť, že ich partia sa rozrástla o ďalšieho člena ich rodiny. Bratia už vymýšľali spôsoby ako svoju sestru zapoja do ich dobrodružstiev a šibalstiev, ktorými boli známy. Len čo sa naučila liezť už ju bratia ťahali k oceánu a k skalám, kde spoločne chytali ryby alebo iba šantili. Kamari sa naučila plávať skôr ako sa naučila vôbec chodiť a oceán, dobrodružstvá bolo to, čo mala skutočne rada. Bezstarostný život si užívala až do šiestich rokov, kedy mala ísť prvýkrát do školy. Brala to od rodičov ako hotovú ranu pod pás, pretože Kamari sa škola vôbec nepáčila. No keďže tam chodili aj bratia nebolo to pre ňu až také strašné, pretože po škole sa ponáhľala domov. To väčšinou hodila tašku do rohu miestnosti pobozkala mamu na čelo a zmizla s bratmi na more, kde strávila celý deň. Bolo priestor väčšinou iba na večeru a na učenie čas nemala. Avšak Kamari bola dieťa vnímavé a vedela, že jej mame sa nepáči, že sa nevenuje vlastným povinnostiam, no ona si nedokázala pomôcť. Nebavilo ju sedieť doma na zadku, no hlavné slovo vo všetkom vždy ich otec, ktorý rozhodol, že Kamari sa bude venovať škole a učiť sa udržať vlastnú domácnosť, čo znamenalo veľa nudných vecí. Teda aspoň ako dieťa si to myslela, no na jej vlastne prekvapenie to bolo celkom inak. Spoločne sa s mamou trávili spolu čas s varením, rozprávaním, učila sa jej remeslu bylinkárky, no ju to vždy vábilo viac k oceánu. Našťastie nemala zakázané ísť k nemu, volanie oceánu, ktorý mala hne´d za domom poslúchala a často sa chodila kúpať s jej bratmi alebo s kamarátmi. Bol to jej obľúbený čas, kedy si mohla užívať voľnosť, ktorú si užívala každými dúškami. Občas sa a aj bratmi a otcom vybrala na loď, aby aj ona čo si vylovila a svoju prácu vždy odvádzala veľmi dobre, no jej otec stále nechcel a ona sa musela venovať mame a ženským povinnostiam. Keďže jej rodina vyznávala niektoré z moslimských zvykov na desiate narodeniny Kamari, prišla jej prvá slávnosť, ktorá mala osláviť jej ženskosť, ktorá bola vyznačená práve vlasmi a na pokoru a ochranu jej panenstva a dobrých mravov mala od tejto chvíle Kamari na hlave nosiť šatku, ktorá časť jej hlavy prekryje pred náruživými mužmi, ktorý si začínali všímať Kamari, z ktorej sa stavala krásna žena. Jej bratia ju však bránili im no kamari to prišlo zbytočné. Ľudia zo susedstva ju mali radi, pretože každému pomáha ako vedela. Niekto zo susedov chceli, aby im pomohla dojiť kozy alebo ovce, tak sa toho podujala. Niekto potreboval zbierať ovocie zo stromov Kamari sa ochotne na ne vyšplhala a pomáhala zbierať. Vždy za svoju prácu bola obmenená a hrdo vždy domov došla s peniazmi, ktoré po ceste zarobila a to všetko po ceste, keď sa vracala z prístavu, aby doniesla otcovi a bratom obed. Jej mama ju za tento talent vždy obdivovala a mala rada, že jej dcéra je taká šikovná, no vždy ju upozorňovala, aby si dávala pozor, pretože stále bola ešte malá. Dospieť však musela v momente, keď jej mama znova otehotnela, pretože aj napriek doktorovmu napomenutiu, aby po Kamarii nemala ďalšie deti, no už sa raz tak stalo a Apollónia znovu otehotnela a skončila v nemocnici. Vtedy veškerá starosť o domácnosť už bola iba na dvanásť ročnej Kamari, ktorá musela chodiť do školy, variť a prať, aby mali jej otec a bratia čisté veci na loď. No aj napriek tomu si našla čas ísť k oceánu, tráviť čas s kamarátmi a ísť k oceánu. Predsa len žila v prostredí, kde spev a tanec bol najlepší spôsob ako zabudnúť na svoje starosti a ona s bratmi, každý večer v piatok sa spoločne s obyvateľmi mestečka -San José na námestí bavili spevom. Kamari bola členka folklórneho súboru v jej meste, ktorý sa pýšil kárnymi hlasmi v zbore a tento čas ju vždy tešil. Šťastné chvíle však pominuli v momente ako sa narodil jej mladší brat o dva mesiace skôr a s novonarodeným bratom to nevyzeralo dobre a rovnako ani s jej mamou. No modlila sa Matke prírode, aby jej mamu aj brata ušetrili. Jej modlitby príroda vypočula a mama aj s jej bračekom prišli domov, no doktori mali jasnú prognózu, ktorá nebola príliš pozitívna. Spočiatku tomu Vegovci neverili, ale nakoniec to skutočne, tak bolo. Jej mladší brat bol mentálne postihnutý a to jej rodičia brali ťažko. Z milujúceho domova sa stala napätá atmosféra a Kamari, keď nemusela svoj čas strávila vonku alebo na mori. Už jej bolo jedno, čo jej mama bude hovoriť. Dokončila školskú dochádzku a svoj život už žila podľa seba. Nemala ešte ani šestnásť, keď sa zamestnala ako rybárka a neskôr ako lovkyňa perál. Tým sa živila a bola v tom lepšia dokonca ako jej bratia, ktorý začali robiť jej rodine poriadne problémy. Všetko začalo ich divným kamarátom Pedritom, ktorý svojimi hlúpymi názormi na kráľovskú rodinu ovplyvňoval aj je bratov, ktorý sympatizovali s rebelmi a chceli zmenu. Často sa stávalo, že sa dostávali do slovných krížkov a Kamari odchádzala z domu, len aby ich nemusela počúvať, pretože neustále stav Josého pripisovali kráľovnej Evelyn. Podobné veci a názory neznášala, ke´dže veľa čítala a spoznávala nové veci, a tak povediac vzdelávala sa sama aj v oblasti špeciálnej pedagogiky, ktorá sa zameriavala na deti ako je aj José. Vedela, že za to mohli maminé problémy, no jej bratia jej nikdy podobné veci neverili, no ona im to nemala za zlé, pretože boli až moc tvrdohlavý a ona sa snažila pomáhať svojej mame, aby José bol, čo najschopnejší. No jeho schopnosti boli obmedzené v rámci stredného stupňa jeho mentálnej retardácii, no aj napriek tomu ho Kamari mala rada. Ľudia a dokonca aj vlastný otec od neho pohľad strhávali preč, no Kamari sa s Josém snažila byť vždy, keď nemala nejakú prácu a mohla pomáhať mame. Čo sa týka jej prvej lásky, ktorá prišla nečakane na jej devätnáste narodeniny stretla svoju prvú lásku. Oslnivý brazilsky diplomat, ktorý patril medzi aktivistov, ktorí bojovali proti lovu perál. Strávil v ich meste rok a pól a medzi tým časom Kamari prvýkrát pochopila, čo znamená milovať. Jeho meno bolo Félipe a s Kamari sa do seba, tak veľmi zamilovali, no ich láska neskončila dobre. Kamari sa dozvedela, že z jeho strany to bol iba obyčajný úlet a jej svet sa celkom zrútil, keď sa jej bratia dozvedeli, čo spravil chceli ho zbiť, no Felipe bol už dávno v Brazílii. Život plynul a Kamari sa na duši polepšilo stále bola rovnako divoká a veselá a to veľa mužov z ich mesta priťahovalo. Pár z nich s ňou boli oveľa viac ako kamaráti, ale Kamari bola nespútaná osoba, ktorá miluje svoju slobodu aj napriek tomu, že jej rodičia vravia, aby na vlastnú slobodu zabudla, pretože peniaze jej rodiny dochádzali a jej brat mal vážne problémy so srdcom, ktorá mohla byť odstránená veľkou finančnou sumou. Na túto príležitosť vytvorila zbierku, aby jej bratovi prispeli ľudia z mesta, lenže to bola iba jedna pätina z toho, aké obrovské číslo, no aj desať tisíc dolárov pomohlo, aby získali čas pre jej mladšieho brata. Z ničoho nič z čista jasna sa však objavila selekcia. Tá mala sľúbiť peniaze, lenže jej rodičia z touto možnosťou nesúhlasili. Nechceli, aby Kamari odišla z domova, no aj napriek tomu sa tajne prihlásila, aby jej bratovi mohla zaplatiť operáciu srdca a starším bratom pomôcť, aby sa otočili k správnemu smeru a nepaktovali s rebelmi. Zároveň o princovi Adrianovi už počula svoje a ak sním má byť pod jednou strechou bude ho brať ako svoj osobný projekt tomu, aby sa ho snažila rozmraziť, keď jej večne prišiel, taký skamenený a neuveľnený.

Sharon Alexia

Její příběh se píše ještě před jejím narozením. Rodina Grabowski byla vždy královská rodina Polska a její otec, Maksymilian, měl usednout na trůn. Vše se však změnilo, když se novým králem stal jeho mladší bratr. Po tomto incidentu se stáhl do ústraní na své panství. Zde žil prvních pár měsíců bez potomka, než se narodil jeho první syn, Franciszek. Katarzyna po pár měsících opět otěhotněla, tentokrát s dcerou. O pár měsíců později se narodila holčička, kterou pojmenovali Lidia. Oba sourozenci byli již od útlého věku učeni dvorní etiketě, jelikož jejich otec doufal v možnost opětovného spojení královské krve. Výhodou bylo, že měl syna ve stejném věku jako jeho mladší bratr, proto se i jeho naděje zvětšila. Dceru však prvních pár let jejího života zcela upozadil a zaměřil se na prvorozeného syna. Lidia o trůn však nestála ani jako dítě, ani později jakožto starší. Stačil jí titul šlechtičny, který mohla zdědit. Užívala si, že se otec zaměřil na jejího bratra, o kterém uvažoval pomalu jako o možném králi. Lidia možná i proto hledala často útěchu u matky, jež ji velmi milovala a znala život mimo královskou rodinu, jelikož v tom sama žila. Katarzyna si u svého manžela pojistila dost věcí, týkající se jejich dcery a jednou z nich byla i Lidiyna svobodná volba ve výběru manžela. Avšak Maksymilian měl poslední slovo a jisté požadavky, pro možného nápadníka jeho druhorozené dcery. Ji i jejího bratra proto často bral do paláce, kde se seznámila s korunní princeznou. Jakožto její příbuzná se s ní začala vídat na akcích a společenských událostech. S rodinou se i sblížila a doufala, že její teta a strýc v ní neuvidí nebezpečí. Oba ji však mile překvapili a nabídli azyl, jak jí, tak její matce, kdyby to její otec s bratrem přehnali. Maksymilian se s bratrem domluvil, že pokud si Genevieve do dovršení 25 narozenin nenajde manžela, bude zasnoubená s Franciszekem. Lidia se o této dohodě dozvěděla spolu s matkou až později a musela matku držet, aby jejímu otci neublížila. Nelíbila se jí představa domluveného sňatku, jenže nemohla nic dělat. Dohoda byla podepsaná. Proto se rozhodla s matkou se domluvila, že svého budoucího muže si najde sama a matka jí ho buď schválí či zamítne a pak podle toho bude mluvit s Maksymilianem. Jenže pak přišla úžasná možnost. Lidia se chtěla se sestřenicí podívat do Illey a matka byla pro. Zbývalo přesvědčit otce. Když za ním šla, odhodlaně mu podala své přání a on jej zamítl. Proto přešla na druhou možnost. Začala obchodovat. Nakonec svolil s jejím výletem, ale měl podmínku, že po celou dobu zůstane neposkvrněna mužem a neudělá mu žádnou veřejnou ostudu. Lidia svou radost spolkla a nadšeně jásala, až když spolu s Vieve odjela na letiště.

Anna von Klinski

Malica Sofia Gray se narodila rodince poskládané z Austina Graye a Katrine Gray. Její otec Austin byl hokejistou, který se narodil v provincii Calgary. Jako mladý, moc nezkušený a především zaslepený se přihlásil do Selekce dnešní královny Evelyn. Prvně si myslel, že je to trochu blbost, ale časem stráveným tam a zjištěním, že se dostal do Elity ho toho tvrzení časem přešlo. Do samotné princezny se zamiloval i přesto, že věděl že on nebude tím koho si ona sama vybere za ženicha. Nakonec se tím šťastlivcem.. pokud se tak dá nazývat stal Valentino. Přál mu to. A pak na jednom ze svých zápasů potkal Katrine u které přeskočila nějaká ta jiskra. Netrvalo dlouho a dali se spolu dohromady. A teď? Jsou z nich manželé, kteří vychovávají malou a především zdravou dcerku. A to je příběh, který od svého otce mladá Malica slýchala hodně často. Ale o dětství své matky toho moc nevěděla.. vždycky když přišlo na ní tak se z toho snažila vykroutit, což jí dost trápilo. Vždycky jí vychovávali v tom, že si můžou říct všechno, úplně všecičko bez ohledu na to co je to za věc. Myslela si, že to tak doopravdy funguje, ale jak se zdálo její maminka před nima měla nějaké to tajemství. A nebyla jediná kdo se tím trápil. Trápil se tím i její taťka, na kterém to šlo dost poznat.. Ale kdyby šlo o to aby shrnula svoje dětství čistě ze svého pohledu, neměla by k němu až tak co vytknout. Měla oba dva živé, zdravé a milující rodiče, což pro ní byla priorita. A oba dva jí učili novým věcem. Maminka jí dovedla na modeling a taťka na sport. Vlastně se rozhodla jít ve stopách obou dvou svých rodičů naráz... A pak přišla jedna věc. Jednoslovná věc, které většina dětí bere jako utrpení - škola. Ona.. popravdě jí měla docela ráda. Uvažovala trochu jinak než ostatní ve smyslu, že se nedívala na ty špatné věci, ale spíše na dobré. A taky na to, že jí zbývá jen pár let a s lidma se kterými na škole je už nebude.. Stalo se tam několik dobrých i špatných věci jako ostatně u kohokoliv jiného. Nebylo tam nic nečekaného, výjimečného. Dokázala si na ní vytvořit pevná přátelství. Ano je blbost, že by všechny vydrželi a tak není divu, že se stalo, že se jich pár jednoduše přetrhlo. Ale ty nejsilnější zůstali a to je to hlavní. Byla za ně ráda a věděla, že se může o ty lidi skutečně opřít. Ale ve škole nebyla až tak často jakby se mohlo očekávat. Několikrát chyběla kvůli nějakým soutěžím, nebo focení. Lidí okolo si na to, ale po nějaké době zvykly, takže když chyběla už pomalu věděli kde přesně je a jestli měla na snídani párek nebo vajíčko s chlebem. Ale pak nastalo období puberty. Období kdy se v ní něco zlomilo a z hodné, poslušné dívenky, se stala.. rebelská holka. Slušněji řečeno. Začala dělat problémy a rodiče si s ní pak dělali akorát tak velkou hlavu. Několikrát se k nim dostalo video jak jejich dcera například ze sázky přeskakuje ploty, aby se dostala na uzavřené stezky a jezdila po nich. Častokrát se stalo, což je užíralo nejvíce a taky v těch momentech měli nejvíce strachu bylo to, když jezdila po silnici ve tmě a úplně neosvětlená. Jednoduše u sebe neměla jediné světlo, které by pomohlo autům rozeznat kde je. A taky že na to jednou doplatila tím, že jí to auto srazilo. Měla tak velké štěstí, že z toho vyvázla bez trvalých následků. Sice se musela na půl roku rozloučit s jakýmkoliv druhem sportu, ale zdraví bylo na prvním místě. Minimálně pro její starostlivé rodiče ano. Ale ani po této zkušenosti její rebelská povaha nezatáhla za uzdu. Jen si začala dávat větší pozor a svým rodičům neříkala úplně celou pravdu. Jinak řečeno si jí začala upravovat do vlastní podoby a dařilo se jí to. Vlastně daří pořád.. Ve svých 19 letech se jí podařila dodělat maturita, z čehož byla vážně a upřímně nadšená, jelikož do té doby jí všichni odsuzovali a podceňovali. Konečně mohla světu dokázat, že i ona na to má. I ona. A konečně, konečně po těch letech se mohla plně začít věnovat věcem, které jí naplňovali. Sport a modeling. Sice byl sport na vyšší úrovni, ale to už je vedlejší.. byli to věci, které by nevyměnila ani za třeba 1,000€ a to že už to je dost peněz.. a tak začala více jezdit na soutěže. Více se celkově účastnila závodů a stala se tváří několika firem se sportovním zaměřením. A pak.. jednoho dne na sebe narazili. Potkala ho. Kluk, který jí z ničeho nic vstoupil do života a i když se neznali od první chvilky co ho uviděla se její život změnil. Začala se s ním bavit, dokázal jí pomoct vysvětlil jí cokoliv, úplně cokoliv co se týkalo sportu. Měla jí ráda a věděla to. Měla chuť to vyřvat do světa. Měla chuť vyřvat do světa, že do jejího srdce patří jeden muž. Skvělý muž, se kterým se chce přestěhovat do vlastního domečku.. A měla v plánu to jako první říct svým rodičům. Ale strhla se mezi nimi hádka. Oba její rodiče si přáli, aby se přihlásila do selekce, ale jakmile zjistili, že někoho má dost je to zranilo. Strhla se hádka o tom, že se s ním přestane vídat a tak dále. A i když jim to oboum dralo srdce a slyšeli srdcervoucí pláč své dcery věděli, že to pro ní bude nejlepší řešení. Snad... Nebylo v plánu jí ublížit, jen pro ní chtěli udělat dobrou věc. Několikrát jí to i vysvětlovali a i když několikrát řekla, že jí to nevadí bylo jasné, že opak je pravdou. Austin za ní několikrát chodil a říkal jí historky, které zažil, ale praví úsměv na její tváři neviděl. Ale i tak Mal čekala.. Selekce. Honosný palác, úplně jiný životní styl. Prostě změna.

Sterre Meijer

Bolo len pár minút po polnoci, keď sa v jednej z tmavých uličiek hlavného mesta neďaleko kráľovského paláca začal ozývať neznesiteľný krik ženy, ktorá bola zjavne pod vplyvom alkoholu. Nik však netušil, že o pár minút privedie na svet svoje kto vie už koľké dieťa. Po pár minútach neznesiteľných bolestí sprevádzaných výkrikmi, ktoré okolie úspešne ignorovalo, mysliac si, že ide len o ďalšiu ožranku, ktorá sa nevie vpratať do kože prišiel na svet malinký chlapec, ktorý žiaľ nedostal hneď svoje meno, a tak nik netušil, čo s ním bude. Ešte od krvi zabalený len v nejakej starej špinavej handre pohodený v jednom z kontajnerov prečkal do rána, akoby tam ani nebol. Až cez deň, akoby tušil, že sa niekto blíži, kto by mu mohol pomôcť začal nezastaviteľne plakať, a kto vie, možno práve to mu zachránilo život. Bol však veľmi slabý bez žiadneho jedla, a tak po chvíľke zamdlel, jeho dych sa takmer úplne zastavil, no cítil, že sa niečo s ním deje. Čiesi ruky ho vyhrabali z kontajneru a rýchlosťou blesku odniesli do tepla. Vtedy ani nevedel, že sa dostal priamo do kráľovského paláca, do rúk tých najlepších doktorov v celej krajine, ktorí začali bojovať o jeho život. Ani len netušil, že ho zachránil mladý kráľ, ktorý to hneď išiel oznámiť svojej partnerke, s ktorou sa rozhodli dať chlapčekovi ak to prežije šancu na lepší život, a tak ani sekundu nezaváhali, a malého Mattiasa, ako ho pomenovali prijali za svojho. Denno-denne chodili za chlapcom a nie len za ním na ošetrovňu kde ležal. Okrem neho tam totižto ležala tiež ich drobná dcéra, ktorej bolo potrebné pomôcť. Mattias tak nebol jediným dieťaťom v kráľovskej rodine. Zo všetkého zlého sa však po niekoľkých dňoch dostal, a tak ho mohla kráľovná vziať na ruky, aby konečne pocítil teplo domova a lásku, ktorá mu tak veľmi chýbala. Pomaly ho zoznámili s ostatnými členmi rodiny, a tak zistil, že okrem sestričky má aj brata, aj keď ešte vôbec netušil, čo to znamená. Ako tak mu však dni a týždne ubiehali, z malého chlapčeka, ktorý ledva vyhral svoj boj so životom sa začalo stávať usmievavé dieťa, ktoré naberalo čoraz viac na sile. Po nejakom čase, keď si na všetko zvykli sa mu začalo žiť naozaj dobre. Princezná Evelyn a princ Valentino sa už od dňa kedy sa stali jeho adoptívnymi rodičmi o chlapca starali akoby to bol ich vlastný syn. Podľa princa si totižto nikto nezaslúžil, aby žil v takých podmienkach, v akých malého chlapca našiel. Venovali mu všetko čas, ktorý mohli, učili ho, čo potreboval vedieť, no pritom stále nezabúdali na svoje vlastné deti, ktorým sa museli venovať. Venovali sa tak všetkým trom, čo boli veľmi náročné, a tak po nejakom čase k Mattiasovi pridelili pestúnku, ktorá im pomáhala, keď práve nemohli byť s ním. Len čo sa Mattias naučil chodiť, už ho museli naháňať po celom paláci, najmä keď ho vyložili z horúcej vane. Vtedy sa rozbehol bez toho aby počkal kým ho oblečú alebo aspoň zabalia do uteráka. Niekomu to mohlo prísť milé, pokiaľ by však nešlo o nositeľa významného titulu, a tak sa ho od tohto jeho koníčka snažili odnaučiť, čo sa im však vôbec nedarilo. Už od malička bol totižto Mattias veľmi tvrdohlavý a vždy keď nedosiahol to, čo chcel odmenil rodičov či jeho pestúnku výrazným a častokrát len ťažko zastaviteľným plačom. Táto jeho zábavka mu prinášala potešenie a plno úsmevu na tvári až do jeho 5 rokov, kedy sa už musel a čiastočne aj chcel naučiť správať ako poslušný malý chlapec. Kráľovná Evelyn sa s ním o tom veľa rozprávala, a akoby tomu už začínal aj rozumieť, tak si začal hľadať inú zábavku, ktorej by sa mohol venovať a pritom neodhaľoval svoje pekné telíčko, veď na to bude mať ešte času dosť, keď bude starší. Jedného dňa keď sa tak túlal po paláci, ani nevie ako sa dostal von do záhrad, kde v diaľke uvidel siluetu veľkého zvieraťa, ktorá mu svojim spôsobom učarovala, no skôr ako sa tam stihol vydať chytili ho mohutné ruky otca a už znovu bol vo vnútri komnaty so svojimi súrodencami. Jedného dňa sa mu to však podarilo a zatúlal sa v záhradách až tak ďaleko, že skončil až v kráľovských stajniach. Dlhé hodiny ho hľadali po celom paláci, až ho napokon kráľovná Evelyn našla sedieť pred boxom jej veľkého koňa, na ktorého sa úpenlivo díval. Veľmi sa zľakla, či si malý Mattias nijako neublížil, a tak ho okamžite zobrala na ruky. Len čo to však urobila, rozplakal sa a začal drobnými rúčkami udierať do všetkého, čo mu stálo v ceste, keďže nechcel od koní odísť, a tak sa rodičia rozhodli, že ho začnú učiť. Zo začiatku však na malom poníkovi, aby si princ neublížil. Bolo to celkom náročné, no nevzdával to, kone mal veľmi rád. Čím však bol starší, tým viac mu to išlo. Ako každé dieťa spolu so svojimi súrodencami po dovŕšení 6 rokov začal navštevovať súkromné hodiny písania, čítania a počítania. Zo začiatku ho to veľmi bavilo a chcel sa učiť, no po nejakom čase, keď to začalo byť náročnejšie začal poľavovať a utekať z hodín. Vždy sa však napokon vrátil, nechcel totižto nehnevať svojich rodičov ani učiteľov. Keď mal Mattias 8 rokov, pri jednom z tréningov jazdy na koni spadol nešťastne až tak, že skončil s dvojitou otvorenou zlomeninou ruky: Mal však veľké šťastie, že na každom tréningu bola aj dospelá osoba, či už tréner, alebo niektorý z jeho rodičov, ktorí mu veľmi pomohli. V momente ako sa to stalo sa za ním hneď všetci rozbehli, aby chlapca skontrolovali, či je v poriadku, no keď uvideli trčiacu kosť, okamžite zalarmovali doktorov z ošetrovne, ktorí po zafixovaní končatiny plačúceho chlapca odviezli na nosidlách rovno na operáciu., Zároveň však dobehli i zamestnanci stajní, aby odviedli splašené zviera naspäť do boxu, kde čakal na svoj osud. Po niekoľkohodinovej operácií, ktorú kráľovná Evelyn i kráľ Valntino niesli veľmi zle, veď išlo o ich syna, ktorý podľa doktorov už nikdy nemusel pohnúť rukou, previezli chlapca do komnaty, kde za ním chodili doktori či sestričky každý deň, aby kontrolovali jeho stav. Dlhú dobu kvôli tomu musel nosiť sadru, čo sa mu nepáčilo. Nedokázal s ňou poriadne nič robiť, čo veľmi zmenilo jeho vždy veselú povahu. Na všetko sa hneval, keď sa mu niečo nepodarilo, na všetkých kričal, keď nerobili to, čo chcel dosiahnuť. Nič iné mu však neostávalo iba sa naučiť s tým žiť. Matka ho však ubezpečovala, že je to len na isté obdovie a ruka sa dá znovu do poriadku, čo sa aj stalo. Po dvoch mesiacoch v sádre začal princ s rukou znovu pracovať. Musel sa však naučiť niektoré činnosti robiť nanovo a veľmi pomaly, aby si znovu neublížil. To však nebolo jeho jediné zranenie, ktoré si privodil počas tréningoch na koni. Nikdy však nezanevrel na tieto zvieratá, ani keď ho takmer udupal jeho vlastný kôň, keď sa ho snažil ochrániť pred jedovatým hadom, ktorý sa nejakým spôsobom dostal do kráľovských záhrad. Keď mal 11 rokov na jednej z osláv svojich súrodencov sa prejedol čokoládovej zmrzliny, z ktorej mu bolo tak zle, že celú noc nemohol zažmúriť oka. Rovnako tak nemohla spať ani jeho mama, ktorá skoro celú noc bola pri ňom, aby mu pomohla spolu s lekárom. Od toho dňa čokoládovú zmrzlinu nechcel ani vidieť, keďže vždy keď ju uvidel sa mu začal dvíhať žalúdok. Rovnako tak to má s akýmikoľvek morskými príšerami, karfiolom a brokolicou. Keď mal 15 rokov, do jeho života začal vstupovať záujem o dievčatá, ktoré chcel spoznávať. O rok neskôr sa prvýkrát zamiloval do bežného dievčaťa, z ktorého bol úplne pobláznený. Tento románik trval 3 roky, no po tom čase zistil, že ho dievča len využíva pre jeho postavenie, a tak to s ňou skončil. Vďačí za to najmä svojej mame, ktorá mu zachránila život pred vypočítavou mrchou, ako sa to dievča napokon ukázalo. Zlomilo mu to srdce, dlhé týždne, či možno aj mesiace odmietal vyjsť mimo palác, takmer nič nejedol, a tak musel byť istú dobu pod sledovaním psychológov a lekárov, aby sa náhodou nepokúsil o samovraždu, na ktorú občas aj myslel. Nedokázal by to nikdy urobiť svojej rodine, ktorú mal veľmi rád, aj keď, tak ako každá rodina mala svoje nedostatky. Až po asi roku pochopil, že mu všetci chceli len dobre. Táto skutočnosť mu však veľmi nalomila dôveru v ženské pohlavie, a tak keď ide do vzťahu je veľmi opatrný. V jeho živote sa však objavil aj smútok kedy ako 21 ročný prišiel o svojho štvornohého spoločníka. Jeho kólia, ktorú miloval zahynula na starobu. Vyrovnal sa s tým, no stále dobiedzal do rodičov, že potrebuje nového spoločníka, a tak mu ako 22 ročnému zadovážili nového kamaráta, či skôr kamarátku, ktorou je sučka border kólie, ktorá dostala meno Marlon

Varoun Teixeira

Mira Connor. Tak znělo rodné jméno dívky, která se měla stát královnou. Narodila se v provinciii Midston. Její rodiče měli vřelý vztah k umění, avšak byli také velmi prakticky založení. Věděli, že pouze hraním se neuživí a tak se rozhodli otevřít restauraci. Ta jim jak už to bývá sebrala mnoho času. Matka Miry, Karina, milovala hru na klavír a ve své dceři zpozorovala neobyčejný talent. Kdykoliv si našly volný čas, věnovaly se hraní, což Mira kvitovala s vděkem, neboť ji to velice bavilo. Dodnes když má problém zpracovat své emoce, usedne do hudební místnosti v paláci, nechá dveře otevřené a každého, kdo se pohybuje poblíž okouzlí svou hrou, která je co se týče jejích pocitů velice přímočará avšak stále okouzlující. Otec Miry, Johnatan si z toho dělal tak trošku legraci, protože si přál, aby Mira našla lásku i k houslím, ale nestalo se tak. Když bylo Miře sedmnáct let, matka začínala být velice unavená a bez energie. Jednoho dne zkolabovala uprostřed rušné restaurace.a před zraky svých hostů. Byla neprodleně odvezena do nemocnice. Johnatan strachy bez sebe čekal, jak to celé dopadne a jakou diagnózu mu lékaři oznámí. Bohužel se jednalo o akutní leukemii, tudíž bylo nutné okamžitě zahájit léčbu. Karina o tom nechtěla ani slyšet, protože léčba byla velice drahá a ona si přála peníze šetřit pro svou dceru, aby mohla jít na uměleckou konzervatoř. Mira se příšerně vytočí, a veškeré tyto úspory věnuje na zaplacení té nejlepší možné lékařské péče. Slíbí, že udělá vše pro to, aby získala více peněz. Není tedy divu, že se přihlásí do Selekce, která je známá posíláním finančních příspěvků rodinám účastnic. Pranic se nezajímá o to, že ji Karina varuje, že princ Jacob působí nějakým divným dojmem. Již brzy na vlastní kůži zjistí, že její máma měla zase v něčem pravdu. Když píše motivační dopis, který má být určen očím prince Jacoba, zmíní se o nemocné matce a přislíbí naprostou oddanost koruně a Jacobovi. Je otázkou nakolik bylo slosování této Selekce zmanipulováno. Jacob si Miru rozhodně nevybral pro její dobré srdce a příběh o nemocné mamince ho nemohl dojmout ani v nejmenším. Pokud ale jde o vyhlédnutí snadno zmanipulovatelné oběti, která bude skákat jak on a jeho matka Atilla pískají, pak ano, Mira byla jasnou favoritkou. Ať už tedy okouzlila kohokoliv, ať už zaujala svou ohnivou hřívou, alabastrově bílou pletí nebo tragickým příběhem, stal se malý zázrak a byla vybrána do Selekce. To bylo doma radosti! Karina se nechala slyšet, že je jí mnohem lépe, když vidí tu radost v očích svého muže Johnatana a milované dcery. Jestli to tak cítila doopravdy, to můžeme jen hádat. O pár dní později už dává Mira sbohem a přísahá, že v soutěži vydrží co nejdéle. V tu dobu si stále bláhově myslela, že nejhorším protivníkem jí budou podpatky a svazující pravidla. Jak jednoduché by to pak bylo! Ihned po příletu, jen co byly účastnice odvedené do svých pokojů jí přišlo divné, že je služebnictvo zamyká. První dva dny dostávaly jídlo pouze ve svých komnatách. I když těžko soudit, zda to tak doopravdy bylo. Mira tento příběh vypráví pouze ze svého úhlu pohledu a co se dělo s ostaníma holkama, to zůstává záhadou. Třetí den bez ohlášení vstoupí do její komnaty princ Jacob. Mira se ukloní a pozdraví jej tak, jak se naučila ještě před odjezdem. Jacob jí věnuje naprosto nezaujatý výraz. Přeměří si ji od hlavy k patě a suše jí přikáže ať se svlékne. Žádné zdvořilostní fráze, žádné květiny na uvítanou či tlachání o zájmech. Mira se vyděsila. V jednom jediném okamžiku jí došlo, že všechny věci, co se o něm a jeho matce psaly v bulváru, nebyly nejspíš tak daleko od pravdy. Myšlenkami se vrátí do okamžiku, kdy ji její nemocná maminka varovala. Zároveň však jí tato vzpomínka dodá nevídanou sílu a Mira zahodí své šaty. Naprosto bez váhání. Jacob jen pozvedne obočí a přistoupí blíže. Mira se cítí naprosto příšerně a je bez sebe strachy. Opravdu to musí zajít až tak daleko? Je tohle nějaký test, který podstupují všechny ostatní účastnice? Je tohle důvod, proč je drží v izolaci? V šoku hledí do očí budoucího krále, marně hledající alespoň náznak citu. Teď jí řekne, že to byl jenom žert. Musí to tak být! Jacobovy ledové oči jsou najednou tak blízko. Mira už ani neví, jestli v nich hledá alespoň nějakou stopu po emocích, nebo ji právě tenhle děsivý výraz šílence natolik fascinuje, že nedokáže odtrhnout oči. Občas vidíme v životě něco tak odporného, že navzdory tomu, jak nás to znechucuje, musíme zírat dál. Vzpamatuje se až v okamžiku, kdy jí Jacob uštědří pár facek a vztekle za sebou zabouchne dveře. Mira nečekala tak silné údery a tak není divu, že zavrávorá a vzpamatuje se až na zemi. Co to sakra mělo znamenat? Je natolik šokována něčím tak naprosto nepochopitelným a zvráceným, že nedokáže uronit ani jednu jedinou slzu. Co má tohle sakra znamenat?! Když se Mira zpětně ohlédne, nejspíš by řekla, že právě toto byl okamžik, který zrodil onu silnou a nezlomnou ženu, kterou zná celá Illéa. Čekalo ji ještě mnoho drsných zkoušek o kterých neměla tušení a čas plynul tak zoufale pomalu, že si pohrávala s myšlenkou, že smrt je vlastně lehká jako peříčko. Jak se ukázalo, po prvním týdnu zůstalo v Selekci jen patnáct dívek. Není jisté, jestli se i jejich první setkání s Jacobem odehrávala v podobném duchu. Každopádně alespoň už nebyly zamčené pod zámkem dvacet čtyři hodin denně. Neustále zůstávaly pod dohledem dvou strážných, kdyby je snad napadly nějaké hlouposti, ale Mira byla šťastná, že měla volný přístup do hudební místnosti, kde jí dělal společnost nádherný klavír. Nejdražší nástroj, na který si kdy mohla zahrát. V melodiích, které hrála ventilovala veškerou svou bolest a strach o matku. Hrála melodie, které vyprávěly příběhy o pomlácených dívkách ze Selekce, o teroru, který jim přichystala královna Atilla, jejíž zálibou bylo tahat je za vlasy tak silně, že jí zůstávaly mezi prsty celé chomáče. Nebyl to nikdo jiný, než právě Atilla, kdo se ochotně ujmul hodin etikety, tance a konverzace. Se sadistickou důsledností učila selekčnice jak se mají chovat, pohybovat, dokonce i co si myslet. Není nutné rozebírat, že jakmile některá z účastnic nenaplňovala její představy o dokonalé princezně, hodné jejího skvělého synáčka, trestala je dost brutálním způsobem. Výprasky rákoskou, facky, jehly pod nehty, polévání studenou vodou, to všechno byly její cenné nástroje pro trestání těchto ubožaček. Mira na vlastní kůži pocítila královnin hněv mnohokrát. Přesto však zůstala odhodlaná dotáhnout tuhle trnitou cestu až do zdárného konce. Jednoho dne, opět v doprovodu strážných hrála na klavír. Myšlenkami zůstávala u dívky jménem Christie, která skončila v žaláři, neboť se na fotkách s princem málo usmívala, dokonce si dovolila se v televizním vysílání rozplakat! Atilla ani Jacob by nikdy nedopustili, aby na tvářích účastnic zůstávaly viditelné stopy po mučení. Ale pod jejich šaty se nacházely celé mapy utrpení. Běda jestli si některá z dívek dovolila kulhat, nebo zasyknout, pokud jim komorná utahovala korzet. Pod drahými látkami se ukrývala tajemství bezesných nocí, cigaret hašených o mladou kůži, otevřené rány, které se už nikdy zcela nezhojí... Bylo toho mnohem víc. Mira hrála a hrála a tak si ani nepovšimla, že ve dveřích stojí největší tyran a sadistická zrůda osobně. Jacob. Jakmile ho spatřila, přestala hrát. Pomyslela si, že ji nespíš přišel potrestat za to, že dělá příliš velký rámus. Místo toho on však pouze pokyne, ať pokračuje ve hře. I na strážných, kteří byli zvyklí na ledacos bylo poznat, že jim napětí, které visí ve vzduchu není pranic příjemné. Mira hrála rychlou melodii, s gradujícím napětím, jako by snad chtěla dusnou atmoféru ještě podpořit. Nebo se mělo jednat o zoufalé volání o pomoc? Jacob se pomalými kroky přiblížil až k Miře, posadil se vedle ní a řekl větu, kterou nikdy nezapomene. "Když hraješ, mám dojem, že alespoň něco cítím." Není divu, že v podání chladnokrevného psychopata, který v životě nikoho nepochválil, ani nikomu neřekl nic milého, je tohle natolik silná věta, že ji můžeme téměř přirovnat k vyznání lásky. Ještě téhož dne Jacob vyhlásí Elitu pouze o pěti dívkách. Uvězněná Christie není mezi vyvolenými ale ani tak se nedostane okamžitě na svobodu. Je zapomenuta v žaláři po dobu dvou týdnů. Co je děsivější? Představa, že nebohou dívku nechal Jacob záměrně uvězněnou, nebo předpoklad toho, že jakmile sešla z očí, sešla z mysli a naprosto zapomněl na její existenci? A co když mu prostě nestála za tu námahu, aby vydal rozkaz ohledně jejího propuštění? Mysl šílence je zkrátka nevyzpytatelná a těžko pochopitelná. Selekce tak pomalu spěje ke "zdárnému" konci. Mira se stává královnou a zbylé čtyři dívky, které byly propuštěny si pořádně oddechly. Finanční příspěvky pro rodinu Miry byly téměř pohádkové. Není jisté, jestli to nařídil sám Jacob, protože jej naše novopečená výherkyně okouzlila svou nezlomností a odvahou, nebo jestli se tak stalo kvůli soucitu zaměstnanců královny, kteří měli na starosti účetnictví. Výsledkem je, že Mira našla útěchu v tom, že je postaráno o její matku, byť neměla dovoleno ji vidět. Dostala se k těm nejlepším lékařům a podstoupila důslednou léčbu. O rok později se k Miře doneslo, že je z nejhoršího venku a začala se uzdravovat. Aby snad radosti nebylo málo, narodí se královskému páru chlapec. Mira se tak v osmnácti letech stává maminkou malého Neala. Vedle mateřských povinností je ještě velmi zaneprázdněná získáváním spojenců mezi zaměstnanci paláce. Někteří jsou zhrozeni sadismem mladého krále Jacoba. Jiní jsou podobní duševní mrzáci jako on. Mira prokáže nebývalý čuch na lidi. Vytvoří si tak vlastní malé impérium vlivu, díky němuž získává zprávy o své rodině, ba dokonce se jí podaří spojit s rebely. Věřte nebo ne, i oni mají své lidi v paláci. Znamená to celkem zásadní průlom a změnu ve hře. Rebelové s podporou rodu Illéa a naštvaných občanů plánují útok na palác. Avšak teprve ve spolupráci s královnou Mirou, která se nebojí za zády svého manžela a jeho všetečné tchyně páchat dobro a připravit půdu pro revoluci se začíná dařit plány osnované dlouhé měsíce pomaličku proměňovat v realitu. Naštěstí pro Miru, Atilla pomaličku ztrácí své síly, neboť se musí vypořádat s nemocí, která ji připravuje o její vitalitu a chuť páchat zvěrstva. Pouhý rok od narození Neala, kterého neustále soudila a kontrolovala, odjíždí na ozdravný pobyt. Luxusní klinika na jihu země se tak stane poslední zastávkou proslulé "krvavé královny". Nebyl to nikdo jiný, než právě Mira, kdo pomocí manipulace dosáhl toho, aby bylo o Atillu patřičně "postaráno". Jacob zuří a ještě více přitvrdí v pátrání po rebelech a týranizovaní každého, u koho pojme jen zrnko podezření, že mu chce ublížit. Vzhledem k jeho krutosti, stihomamu a ztráty posledního zbytku zdravého rozumu získává jeho přezdívka "šílený král" nový rozměr. Nepokoje dosahují vrcholu a občanská válka je na spadnutí. Mira si je vědoma toho, že musí ochránit malého Neala a také jeho sestřičku Melanie, která je teprve na cestě a narodí se dva roky po svém bratrovi. Melanie jsou tři roky a Neal je pětiletý chlapec, když dochází k brutálnímu útoku na palác ve jménu revoluce. Děti naštěstí nejsou přítomny, neboť je jejich matka poslala do bezpečí. Sice s rebely úzce spolupracovala v předchozích letech, ba co víc, mnoha jejich přátelům a rodinám zachránila život, avšak nemohla si stále být jistá výsledkem této zuřivé bitvy. Lidé z rodu Illéa se nyní již zcela otevřeně vymezují vůči monarchii a dávají najevo sympatie s rebelským hnutím. Jeho hlavní představitelé a také pravnuci a pravnučky kontroverzního Marida Illéa tak obsadí s podporou svých žoldáků trunní sál, kde na ně čeká sám král Jacob. Odmítal opustit trůn a schovávat se v úkrytu, jako nějaká krysa. V jeho očích byste jen těžko hledali strach, lítost nad svými skutky, nebo starost o svou "milovanou" královnu. Ničeho podobného nebyl nikdy schopen. Navzdory tomu, že byl v obklíčení a rebelové měli několikanásobnou převahu, seděl na svém trůnu a promlouval k nim klidným a silným hlasem. Nebál se smrti, chtěl si jen naposledy vychutnat pocit moci a sílu své děsivé aury. Přísahal, že jeho přízrak bude své vrahy pronásledovat dokud se nepomstí. Sliboval, že se jej nezbaví ani po smrti. Proklínal každého člověka v trůnním sále s tak ledovým klidem, až to působilo nepřirozeně. Sám poté vyzval, ať před něj předstoupí ten nejodvážnější z rodu Illéa, a připraví jej o život. Spokojeně se ušklíbl, když si všiml strachu v očích Maridových pravnoučat. Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Je jisté, že ještě dnes král zemře, ale náhle to vypadá, že se na smrt vlastně těší a plánuje stáhnout do horoucích pekel i všechny přítomné. Náhle do ztichlé místnosti vstoupí sebevědomým krokem současná královna. Míří rovnou ke svému manželovi, který jí věnuje svá poslední slova. "Jak oddanou manželku mám, která se mnou zůstane i ve smrti." Nebyli to rebelové, ani lidé z rodu Illéa. Teprve Mira se chopí dýky a s přesností chirurga ji zabodne králi do hrdla. V jeho očích se poprvé v životě zračí šok, a zároveň pochopení. Celou dobu si hřál na prsou hada. Myslel si, že se mu povedlo zlomit jejího ducha, ale díky němu se stala ještě silnější než kdy předtím. Jak dlouho čekala na tento okamžik? To ona byla za každou sabotáží, útěkem vězňů a únikem informací? O pár vteřin později však šíleného krále tyto myšlenky pranic netrápily. Utonul ve vlastní krvi a vydal se na cestu do věčného zatracení. Oficiální verze známá království Illéa je ta, že rebelové ukončili život tyranského krále, avšak ušetřili královnu a její děti, protože přece nejsou netvoři a bylo více než zřejmé, jak moc soužitím s Jacobem tato nebohá rodina trpěla. Následně proběhlo vyjednávání se zástupci rodu Illéa, kteří jako správní podporovatelé monarchie dohlédli na různé reformy a změny zákonů, aby se v budoucnosti vyhli podobně temnému období. Královna navíc zcela uznává jejich nárok na trůn a přislíbila, že korunní princ Neal ve své dospělosti pojme za manželku dívku s příjmením Illéa. Když však Neal dosáhne věku osmnácti let, naprosto odmítá svatbu s kteroukoliv z dívek, které mu jsou představovány a se kterými je doslova nucen trávit svůj čas. Mira si nepřeje svého syna do ničeho nutit, ale velmi dobře ví, že pokud poruší dohodu a nikdo i Illeovců se k trůnu ani nepřiblíží, rozpoutá to další sváry a opět tu bude zlá krev. Nealova sestra Melanie na matku také apeluje, že přece nemůže dopustit, aby její děti byly nešťastné a živořily ve sňatku z rozumu. Však ať si vzpomene, jak se ona sama trápila, když se stala manželkou Jacoba. Mira samozřejmě zjihne a podaří se jí napjatou situaci uklidnit s tím, že její syn zkrátka potřebuje více času, aby své potenciální nevěsty lépe poznal. Navíc se prý poctivě připravuje na to, co to znamená stát se králem a aktuálně se více soustředí na studia. Další dva roky plynuly chvílemi poklidně, jindy zase v podivném napětí. Náhle však přišel zdánlivě spásný nápad, který by mohl vše vyřešit. Uspořádání Selekce! Šuškalo se o tom v celé zemi, že sice sňatek Neala z dívkou z Illéa pokrevní linie by byl jistě velice zajímavým nápadem, ale každý, kdo si pamatuje předchozí Selekci jistě uzná, že to je mnohem lepší podívaná! Královna hlas lidu vnímala velmi intenzivně. Od té doby, co se Neal jasně vyjádřil, že si žádnou mocichtivou rádobyprinceznu s jménem Illéa nemíní vzít, přemýšlela královna o Selekci, jako o možné variantě. Je to tradice a dodržování tradic je vždy dobrá cesta, jak zajistit mír a prosperitu země. Není divu, že vzhledem ke kontroverznosti posledního ročníku a Nealovu otálení s ženěním se ozývalo stále více a více hlasů, které by tuto variantu uvítaly. Když Mira přednesla svému synovi tento skvělý kompromis, netvářil se příliš nadšeně. Rozpačitě ukončil nepříjemný rozhovor a když se o tomto nápadu dozvěděla Melanie, způsobila pěkné pozdvižení. Křičela, nadávala a vztekle za sebou práskla dveřmi. Mira se v tu chvíli cítila jako naprosto příšerná matka, která své děti tyranizuje a nutí do něčeho strašlivého. Však má stále živě v paměti, jak moc se Selekce dokáže zvrtnout. Nicméně nakonec Neal svolí a tak jednoho dne během živého vysílání oba dva svému národu oznámí, že Selekce nakonec skutečně bude. A jak to všechno dopadlo? Královna, která byla po celou dobu velice zaneprázdněná politickými vyjednáváními a v neposlední řadě skandály souvisejícími s pravdou o Atille a Jacobovi, která jaksi "omylem" unikla na veřejnost, ani se nenadála a bylo po Selekci. Podivovala se, proč to vzalo vcelku rychlý konec, ale důležité je přece aby byl její syn šťastný. Avšak krve by se v ní nedořezal, když jí Neal, Melanie a výherkyně Selekce lady Dianna oznámili, že je vše jinak. Mira musela čelit té nejkrutější pravdě a sice, že Melanie je těhotná a otcem není nikdo jiný, než sám Neal. Jestliže o sobě někdy Mira jakožto o správné matce pochybovala, bylo to právě teď. Jak mohla být tak slepá a dávno si toho nevšimnout? Ti dva k sobě měli vždycky blízko, ale že to přenoslo únosnou mez, to by ji nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Nicméně svou rodinu i navzdory mnohým nedokonalostem miluje a udělá vše, co je v jejích silách, aby toto tajemství ochránila před veřejností. Mohlo by to znamenat konec křehkého míru a nebezpečí pro osoby jejímu srdci nejbližší.

Lisa Crosby

Byl krásný jarní den, kdy se nemocničním pokojem rozezněl dětský pláč. Matka onoho dítěte byla v nemocnici už pár týdnů, kvůli svému rizikovému těhotenství. Osud jim nepřál a otec dítěte se se svou manželkou už nestihl rozloučit ani jí říct, jak moc na ní byl pyšný a jak moc jí miloval. Vykrvácela a oni jí nestačili zachránit. V ten den ztratil část světa, i když o tom malý Nathaniel nevěděl. Kdyby jeho matka žila, všechno by bylo jinak… A to by byla škoda. Jeho vyrůstání bylo hektické, co se otcova střídání partnerek týká. Každý týden měl minimálně tři nové partnerky a byl zázrak pokud tomu tak nebylo. Už od doby kdy začal vnímat, každou tuhle jednu ženu nenáviděl. Dělal jim naschvály, utahoval si z nich a schválně jim říkal, že jeho maminka nebude ráda, až se tohle dozví. Kdo by také chtěl mít něco s ženatým mužem? Chování jeho otce na něj mělo neblahý dopad. Kašlal na školu, kde dělal samé problémy a tak dále. Nejednou byl u ředitele, ale kvůli tomu, že jeho otec pracoval jako voják a ve volném čase jako sochař, ředitel to s výhružnými dopisy o vyhození Natha vzdal. Už od čtrnácti kouřil, chodil za školu a hledal si partnerky, i když to bylo až v pozdějším věku. Ale jeho otec měl přeci jen jeden dobrý dopad na Nathaniela. Začal se zajímat o sochařství a psychologii. To ho trochu nakoplo, aby ve škole dával pozor a snažil se. Chtěl být psychologem. To byl jeho jasný životní cíl. Věc, kterou nezměnil bylo kouření a jednorázový sex. Někdy se stala výjimka, že s nějakou ženou byl déle, než na jednu noc, ale to bylo málokdy. Úspěšně prolezl základkou a následně i střední školou, kde studoval obor zdravotní sestra, respektive bratr. Poté se hlásil na vysokou, kde ho na první pokus nepřijali. Na jeden půlrok si tak odepřel sex, cigára a chlast. A vida, poté se tam dostal raz dva. Po úspěšném, i když lehce kostrbatém studium se mohl stát konečně doktorem. Chtělo to ještě pořádnou praxi, díky které procestoval spousta měst po celém světě. A to znamená i spousta sexu. Ovšem nikdy se nedozvěděl, že by měl potomka, jelikož vždy používal ochranu. Ve svých dvaceti devíti letech ho poprosila univerzita, aby tam přednášel. Dříve na ní studoval a oni chtěli ukázat, že jejich student je úspěšný. Pro něj to znamenal další sex a učení lidí. To mu vyhovovalo. Netrvalo to dlouho a začal si románek s jednou ze svých žaček, Ronnie. Po nějakém čase co spolu byli, se i vzali. Sice byl o něco starší, ale to jim nebránilo. Věk je jen číslo. Souhlasila s tím, že budou mít otevřený vztah, ale když se začali snažit o dítě a ona nemohla otěhotnět, rozvedli se po šestiletém manželství. A on se tak mohl věnovat svému románku s jistou novinářkou. Jedna důležitá věc je i ta, že je rebel. Samozřejmě, že tajně, ale prostě z celého srdce nenávidí ten celý systém a chce ho zničit. Rebelům pomáhá například tím, že jim čas od času propašuje nějaké léky nebo pomůcky na ošetřování.

Tom Felton

Noah se narodila jako dcera, i když Emmě její doktor říkal, že bude mít druhého syna. Možná to byl i jeden z důvodů, proč holčička dostala neobvyklé jméno, vhodné spíše pro chlapce. Už jen tím jménem byla originál, jelikož všichni v rodině si vždy představovali chlapce a pak se před nimi objevil tenhle malý satan a šok se v nich dal jasně číst. Už od mala jí fascinovaly noviny, možná už jen kvůli tomu, že její rodiče se v tomto světě angažovali, jen každý jinak. Její otec pracoval v bulváru a její matka v módním průmyslu. A pak tam byl její starší bratr. Sice měli mezi sebou sedm let, přesto svou sestru od narození miloval a ochraňoval. Vždy byl poblíž když ho potřebovala. Ve škole jí pomáhal s úkoly, vyzvedával ji, hrál si s ní. Když přijela babička z otcovi strany, zavřel se s ní v pokoji a pustil pohádku, aby neslyšela, jak se jejich matka s babičkou hádají. Vždy to zastavil otec, který se postavil na stranu své ženy. Danny se nakonec se sám rozhodl přidat k novinařině, jen do jiných oboru. Chtěl odhalit nové vedení rebelů. Všichni v rodině, včetně Noah, se Dannyho snažili odradit od investigativní novinařiny, jelikož se občas stalo, že někdo z nich zmizel. On se nedal a začal se snažit. Možná prahnul po velké rybě a za dobu své práce se mu povedlo vydat pár článků. Noah se díky tomu sama přihlásila na žurnalistiku, kterou s nadhledem dokončila. Jenže její touhy se táhly dál. Během studia se přihlásila ještě na práva, aby měla nějaké znalosti. Bavilo ji to, ale k novinařině táhla víc, proto práva po roce pustila a soustředila se jen na to jedno. Věřila, že by mohla něco dokázat. Jenže nic není zalité jen sluncem. Během jednoho odpoledne, kdy se chystala na zkoušky se u jejich dveří objevila policie. Její matka byla v tu dobu doma a psala článek, když je však uviděla, překvapilo ji to. Noah se přišla podívat a zaslechla slova, která zaskočila její matku. Danny se neobjevil v práci a nikdo ho už nějaký čas neviděl. Mysleli si, že když rodina nic nenahlásila, tak bude doma, jenže ani tam nebyl pár dní. Všichni byli zvyklí, že se Danny občas na dobu určitou odmlčel a doma se pár dní neukázal. Nějakou dobu se to vyšetřovalo, než se zjistila krutá pravda. Její bratr s velkou pravděpodobností zmizel, jelikož vyšetřoval pozici rebelů. Její matka se zhroutila a na nějakou dobu ji to odrovnalo z provozu, zatímco její otec se zabral ještě víc do práce. Noah se díky této události rozhodla vrhnout do práce a zaměřila se na bratrovo vyšetřování. Po tom celém se přidala k novinářům po dostudování a začala svou práci jakožto investigativní novinářka. Rozhodla se bratra najít, a přitom jeho práci dokončit.

Julie Olivia Hocke

Princezna Rebecca Schreave se narodila prvního březnového dne. Jako by její narození přineslo jaro, od té doby již nezasněžila a nezafoukalo, naopak svítilo sluníčko a bylo příjemně. Možná bylo hezky venku, ale v královské rodině, jako by nevinné miminko rozpoutalo spory. Je pravda, že její narození bylo inu nečekané. Král s královnou již měli tři starší děti, tudíž se jejich pozornost oprávněně vyžadovala nejmladší princeznička. Se svými sourozenci se již od začátku svého života snažila Rebecca vést přátelské vztahy. Věděla, že jsou rodinné vztahy opravdu důležité, proto jen s nechápavým výrazem ve tváři sledovala, jak se její nejstarší bratr Adrian začal ze dne na den stranit rodičů. Dětství měla princezna klidné, hodně se zajímalo o své okolí, chtěla vědět o tom, co se všude šustne. Nedá se říci, že by byla přímo neposlušná, ale nenáviděla pravidla a nudný řád. Jedna věc Rebeccu ale trápila už od narození. Možná se může zdát, že jakožto nejmladší členka rodiny dostávala vytouženou pozornost, ona to však nenáviděla. Adrian byl nejstarší, půvabní a elegantní následník trůnu. Sienna bohužel vybrala neštěstí za všechny sourozence, ale za to byla velice sečtělá a nad její krásou pokleslo nejedno srdce. Mattias byl zase divoch, který si rád užíval přítomnost žen. Neřešil to, jestli je princ nebo ne. Prostě čerpal nespočet výhod. A Rebecca? Rebecca byla na čtvrtá. Nejmladší, oproti sourozencům navždy tak trochu nevyspělá. Ona nebyla tichá a milá, netrávila hodiny a hodiny času v knihovně a učením. Neviděla v tom totiž hlubší smysl. Šance na kralování bez toho, aby vyvraždila celou rodinu – nulová. Jediné, čím by ona mohla být státu prospěšná by bylo to, kdyby si za pár let vzala nějakého vlivného syna ze zahraničních zemí. Je logické, že pro živou dívku jako ona, to nebyl zrovna životní sen, po kterém by tajně toužila v dětském pokojíčku. Spíš ji zajímal život venku. Život normálních lidí, kteří si museli na živobytí vydělat sami. Kdyby mohla být čímkoliv jiným než princeznou, stala by se módní návrhářkou, která by si po pár letech trénování založila vlastní butik. Láska pro módu v ní utkvěla toho jednoho osudného dne, kdy se po paláci naháněla s dalšími dětmi. Mohlo by jí být možná osm let, více ne. Ani si nevšimla, že už je dávno pryč z části paláce, kterou znala jako své boty. Dostala se do části pro služebnictvo, kde se naopak vyznaly ostatní děti. Před klukem, který měl právě babu, se v poslední vteřině stihla zamknout v jakési náhodné místnosti, jejíž dveře se jí objevily přímo před nosem. Měla to být nevinná schovka, kdyby si nepovšimla zajímavé věci. Látek. Byla tady spousta nových drahých látek na šaty. Ty všemožné vzory a barevné kombinace byly pro očka malé princezničky jako ráj. Jako ráj, který potřebovala prohledat. Dala se tedy do pátrání. Rukou jí to odpoledne prošly desítky látek. V tu dobu si ještě netroufla nic vytvořit. Bála se, aby nezničila látky na matčiny šaty, to by si neodpustila. Jak ale sama zanedlouho zjistila, její ruce, jako by byly stvořené pro šití a práci s látkami. Dle matčiných vyprávění prý jednou šila a navrhovala jednu róbu celé tři dny, během kterých ani jednou nezamhouřila oko. Když už si, jakožto členka královské rodiny, nemohla dovolit být profesionální módní návrhářkou, uprosila rodiče alespoň k modelingu. Jistě k tomu, kromě vysokého postavení, dopomohl krásný vzhled a úctyhodná výška Becky, protože se její fotky staly fenoménem. To, co už vědělo méně lidí je, že spousta kousků, ve kterých se nechala vyfotografovat a později výsledek zveřejnit na sociálních sítích, jsou v realitě jen a jen její práce. Dalším důležitým bodem jejího života byl moment, kdy rodiče vyšli s pravdou ven. V podstatě se přiznali k tomu, že Evelyn je potomkem incestu. Incestu, za který je zodpovědný jejich biologický děda Neal Schreave. Měl své první a jediné dítě se svou pokrevní sestrou – Melanie Schreave. Rebecca po těchto slovech neměla co říct. Nevěděla, co říct. Adrian se rozhodl rázně. Začal svou rodinu nenávidět. Všechno se to zdálo tak strašně nereálné. Sienna kvůli tomuhle všemu trpěla. Všichni kvůli tomu trpěli. Becky si ani nedovedla představit, jak tohle všechno trhalo srdce právě jejich matce. Vědět, že se jí rodina rozpadá pod rukama kvůli něčemu, co ani není její chyba. Sama nedokázala popsat, jak se kvůli tomu cítí. Protože moc nebyl prostor na to, aby se k situaci vyjádřila, celá věc vedla k tomu, že se dost uzavřela do sebe. Na začátku se chtěla tak moc někomu svěřit, že když vyslechnutí nepřicházelo, všechny své pocity zavřela do domnělé skříňky, uložené hluboko v jejím srdci. Jedna speciální osoba ale změnila Rebečin pohled na celý svět. Její dlouholetá kamarádka Stella, se kterou se seznámila úplnou náhodou, když potřebovala něco vyřešit s otcem, který se právě horlivě dohadoval s jedním z rádcům, Stelliným otcem. Byla to nečekaná, ale příjemná náhoda, že se holky samým nadšením srazily a od té doby nenechaly jedna na druhou dopustit. Becky si nikdy nedokázala vysvětlit, v čem vzájemné sympatie spočívaly. Bylo to stejně přirozené jako to, že její ruce byly dělané pro práci s látkami. Stella tady pro ni byla vždycky. Vždycky ji uklidňovala, když svou roli princezny už nezvládala, nebála se strávit celou noc v princeznině komnatě a sledovat celou noc bizardní romantické a fantasy filmy, protože se princezna bála, že zrovna v ten večer na palác zaútočí rebelové. Becky k ní vždycky tak trochu vzhlížela z důvodu, že byla tak odvážná, nebála se vyjádřit svůj názor a odpálkovat člověka, který si na ní až moc dovoloval. Princezna nevěděla, v jaký moment se všechno změnilo, ale tak nějak se zamilovala do své nejlepší kamarádky. Zamilovala, do kamarádky. Do dívky. Věděla, že její matka měla smíšenou Selekci, ale nikdy si nepřipouštěla, že i ji samotnou by mohly přitahovat dívky. Nakonec tomu tak bylo. Nikdy svou náklonost Stelle neodhalila. City přátelství vždy jenom pokazí, to věděla moc dobře. Tak nějak se ale nebyla schopná přenést přes to, že ten, kdo se jí líbí už dlouhá léta, stojí každým dnem vedle ní a s nevidoucím úsměvem jí pomáhá. A teď přichází Selekce. Něco, co by upřímně Rebecca nečekala, že Adrian vyhlásí. Vroucně si myslela, že svou životní lásku našel v Anastazii, se kterou byl dlouho ve vztahu. Na druhou stranu, možná celé rodině na chvilku prospěje, když je rozptýlí parta milých dívek, které přijedou bojovat o srdce korunního prince. Pro ni samotnou je nejvyšší čas na to, aby si splnila své sny, když se bude veškerá pozornost soustředit na starší sourozence.

Deva Cassel

Jedna chyba vedla k druhé a právě jedna tato chyba bylo pořídit si další dítě a čekat, že bude v pořádku. Královská rodina možná přivedla na svět krásnou holčičku, ale jistě ne takovou jak si představují. Dívenka byla velmi malá a hned po porodu nevydala ni hlásku, vlastně neotevřela ani očka, nezvedla hrudník… malá Sienna byla zářný příklad, proč se nevyplatí mít Incest. Díky jejím prarodičům byla princezna již od začátku svého života napojená na všelijaké hadičky Doktoři jí díky Bohu zachránili, tedy pokud se za toto malé obludné cosi dá děkovat. Většinu svého dětství strávila s krátkými vlásky, v bílé místnosti obklopená cizími lidmi. Nenáviděla se za to, nenáviděla se za to, že nemůže ven běhat s ostatními anebo že nemůže dělat sport, jezdit na koni jako její bratr, šermovat jako druhý. Naštěstí tu pro ní byl Adrian. Ten malý rošťák přišel každý den a dělal pro ní první poslední. „Si,“ říkal jí. „Já tě odsud jednou dostanu! Jsem přeci princ, najdu bílého koně a odvezu si tě za hory, kde nebudou žádní doktoři.“ Samozřejmě u ní nebyl jen její starší bráška, ale i rodiče. Byla ráda, že je u sebe má aspoň v těchto pro ní těžkých chvílí. Nevěděla totiž, že právě jeden z jejich rodičů může hlavně za to jaká je. Její bráška byl totiž v pořádku, tak proč ne ona? Z jejího dětství si toho tedy zas tolik nepamatuje, protože to je jak jeden veliký kolovrátek prohlídek a dalších kravin okolo jejího zdravý. Ovšem pamatuje si, když byla poprvé propuštěná s pořádnou diagnózou. Nevyvinuté plíce a porucha vzrůstu. Možná to pro některé lidi zní jako maličkost, ale pro Siennu to bylo hodně. Cítila se snad ještě více slabá, než jindy. Cítila se jako… zastavená. Věděla, že toto se nedá vyléčit, aniž by se snažila sebevíc. Na papír se svojí diagnózou koukala dlouho, možná nerozuměla co to pro ní bude do budoucna, přesto věděla, že to bude něco špatného. Už nechtěla dále chodit po nemocnicích a lékařích jako výstavní kousek a tak se rozhodla tam schválně nechodit. Což jí tedy více méně skoro zabilo. Sienna chtěla pocítit jaké to je býti normálním dítětem a vydrželo jí to asi dva dny. Než se jednoho dne zhroutila bratrovy do náruče, nemohla se nadechnout, skoro v agónii bolesti ani pohnout. Myslela si, že ten den zemře. Tehdy si snad i myslela, že to pro ní bude lepší než ta muka. Aspoň jí to ale dalo do života jedno a to, že nikdy nebude normální. Se svým osudem se však princezna srovnala až ve svých třinácti letech, kdy se vyvalila snad ta největší lež a nejhorší pravda. Její matka byla z incestu. Ty drby, které občas zazněli od doktorů anebo dokonce i špatné poznámky jiných strážných jsou pravda. Její nemoc, ona samotná… není to její vina. Není to její vina… ona není ten problém proč tu nyní je. Ona nemůže za nic. A ačkoliv by se to u některých mohla zdát, jako další důvod ke zhroucení jí se naopak ulevilo. Věděla totiž důvod toho proč taková je. Proč nemůže přibrat i když jí, proč dýchá stěží, proč si nikdy neuběhne moc velkou dálku, proč bude chodit na hlídání a proč je její rodina nyní tak napjatá. A přesto milovala každý kousek toho zjištění. Samozřejmě jí to znechucovalo. Její babička a děda? Pěkně nechutné… ale najednou to do sebe všechno prostě zapadlo jako puzzlík. Dokonce i Sienny pohled na věci se maličko změnil, začala se snažit žít život i jinak než jen rychlou zábavou. Někteří by snad mohli i říct, že se z ní maličko stal šnek. Ale ona byla spokojená, jakmile si na sebe začala dávat pozor, tak jí dokonce pustili i z nemocnice. Jediné co jí velice mrzelo, byl její bratr, vzal tu novinu mnohem a to MNOHEM hůře než všichni ostatní a to mu bylo pouze patnáct. Bylo jí to tak líto a tak většinu času trávila právě s ním. Snažila se s ním dělat různé aktivity a pomoct mu najít sám sebe jako se našla i ona. Samozřejmě to tak moc nešlo a každým dnem, kdy se více a více uzavíral do sebe se jí chtělo brečet ještě víc. Přesto se tu pro něj snažila být, jak nejvíc to snad šlo. Jak nejvíc to dokázal pobírat. Adrian byl vždycky její oblíbený člen rodiny a ona dokázala na jistotu říct, že i ona pro něj. Když se časy maličko uklidnily, tak se Sienna rozhodla rozvíjet i další svojí aktivitu a to inteligenci. Samozřejmě pro ní bylo velmi důležité aby byla chytrá, když už ne zdatná. A nyní, když by se na ní někdo podíval, může v klidu říct, že se jí to povedlo. Princeznička je jednou z nejchytřejších lidí v paláci a vůbec jí to nevadí, naopak je na to pyšná. A taky díky tomu věděla, že si jí jen tak někdo nevezme i se všemi problémy. A tak se dostáváme do současnosti, kdy právě tato princeznička vyhlásila při Selekci vlastní námluvy, jen aby mohla najít manžela, co se o ní trošku postará… co jí třeba bude mít i rád. Ovšem zatím ještě neřekla všem, že jí bloumá strach. Co když se nikdo nepřihlásí, co když jí nikdo chtít nebude. Ona se tak přijmula, ale dokáže jí tak přijmout i někdo jiný než jen její bratr?

Lorena Rae

Tami nikdy pořádně nevěděla, kam patří, ani kdo je. Neznala své pravé rodiče, a ani příčinu toho, proč ji jednoho krásného dne nechali jen v košíku před jedním majestátním domem v bohaté čtvrti. Ti lidé, kteří bydleli v onom domě, byli neskutečně bohatí. Sama provincie nepatřila mezi ty nejvyspělejší, ale ti dva lidé obývající dům, před kterým se malá Tami objevila, patřili do rodiny, která vedla nejrozšířenější obchodní řetězec se šperky v celé provincii, možná i v celé Illea. Jak nad tím dívka později přemýšlela, její biologičtí rodiče možná chtěli, aby jejich dcera žila život jako z pohádky. Život, který by jí nebyli schopni zařídit ani za všechny peníze na světě. Život plný lásky, pochopení a bez žádných nedostatků. Proto se zdáli bezdětní Ashtonovi, manželé pouhých pár měsíců, jednoznačnou volbou. Paní Ashtonová, celým jménem Amanda Georgia Ashton, měla dobré srdce, proto bez debat souhlasila s převzetím malé holčičky do péče. Už od začátku, když ji spatřila v plenkách před dveřmi svého domu, jak na ni koukala svýma obrovskýma, prozíravýma modrýma očima, jí připomínala svou patnáct let mrtvou sestru. I ona měla zdánlivě stejnou jiskru v oku, stejně jako dítě, které se jí někdo rozhodl věnovat. Amanda svou sestru milovala a nikdy si neodpustila její náhlou ztrátu. Proto věděla, že jí tohle dítě seslal někdo ze shora, aby prokázala, že je hodna odpuštění, na které čekala ty dlouhé roky plné slz a nářku. Její manžel – Christian Anton Ashton byl více skeptický. Už od začátku věděl, že to s miminkem nebude jen tak. Myslel si, že je chtěl někdo využít. Chtěl využít emocionální lability jeho ženy, se kterou dlouho oba dva bojovali. Zjihnout ho donutil až pohled na to, jak šťastná se Amanda zdála být v náručích s vysněnou dcerkou. Holčičku pojmenovali Tami Breanne Ashton, své druhé jméno sdílela s mrtvou dívkou, se kterou si byla tak strašně moc podobná, že by málokdo věřil, že se nejedná o stejná, usměvavá miminka. První roky života, nědělala Breanne žádné problémy. Užívala si pozornosti obou rodičů, jako by byla jejich vlastní. Celá rodina ji milovala. Ovšem až do chvíle, než Amanda zjistila, že je těhotná. Těhotenství probíhalo bez komplikací, všichni se těšili na přírůstek do rodiny. Narodil se kluk jako buk, s křestním jménem Sebastián. Chlapeček měl ale vážné zdravotní problémy. Měl problém se srdíčkem, které se nezdálo být dosti silné, a v pěti letech života mu diagnostikovali smrtelnou nemoc. Dostal rakovinu ledvin, léčil se s ní skoro jeden rok v kuse. S přibývajícími zdravotními problémy jediného syna, začala Amanda znovu trpět, ani Tami už ji nezvedala náladu tím, v jak krásnou slečnu rostla. Vyčítala si všechno, radost jí nepřinesla ani zprávy, že se jejich malá rodinka opět rozroste. Tam si všímala, že s maminkou není něco v pořádku. Že je stále slabší a méně se usmívá. Ona sama ale měla poklidné dětství, nic jí nechybělo. Byla společenská, kamarádů měla více, než by zvládla sama vyjmenovat, a ani ve škole nebyla marná. Prospívala s vyznamenáním a všichni měli za to, že to jednoho dne se svými znalostmi a možnostmi daleko dotáhne. Méně lidí se už potom zajímalo o to, co by chtěla sama dívenka. Málokdo věděl, že ji bavil zpěv a divadlo. Že až vyroste, ráda by se stala zpěvačkou nebo herečkou. Ten nenadálý úbytek pozornosti plus hormony, udělaly své, a Tami se rozhodla ve vzpouru. Jednoho dne se postavila na náměstí, před korporátem společnosti na výrobu šperků, ve které pracovala celá její rodina, kde s kytarou v ruce a mikrofonem z bazaru zazpívala některé ze svých vlastnoručně napsaných písních. Byla to bomba, všichni její muziku milovali! Veselili se, tancovali a pokřikovali do rytmu skladeb, dokud z budovy nevyběhl její otec rozpálený do běla. Prudce vzal svou adoptivní dceru za rukáv a odtáhl ji do své kanceláře. Ukázalo se, že důvodem výstupu nebylo to, že by se bál, aby dcera šla ve stopách muzikantky, to mu bylo v této chvíli více než ukradené. Dozvěděl se totiž, že jeho milovaná žena, ta, která okamžitě přijala Tami za svou, pečlivě se starala o ni i jejího nemocného bratra, právě zemřela na komplikace, spojené s porodem nejmladšího dítěte. Dle doktorů byla celkově velmi vyčerpaná a jim bylo jasné, že porod nezvládne. Amanda se ale stejně nezajímala o to, co se s ní stane. Život ji už zklamal. Její syn byl vážně nemocný, starala se o dítě, které jí někdo položil před vchodové dveře, a to vše jenom proto, aby jí její vlastní rodina odpustila za největší hřích, který ve svém životě udělala. V dopise na rozloučenou se Breanne dozvěděla, jak se věci upřímně mají. Bylo to poprvé, co byl nějaký z rodičů schopný jí upřímně říct, že je adoptovaná. Že ani jeden z nich ve skutečnosti nemá páru, z jakých poměrů a z jaké rodiny pochází. To dívku zlomilo. Nechápala, jak jí rodiče mohli celou tu dobu lhát. Všichni jí vyprávěli příběhy o tom, jak se jim narodila, jak jsou moc rádi, že je jejich dcera. Dlouhou dobu jí trvalo, smířit se vůbec s tím, že její kariéra herečky a zpěvačky jde do kopru, protože se jednoho dne stane CIO nejmocnější a nejbohatší společnosti v celé Bonitě, a rázem je vše ještě komplikovanější. Nejhorší na tom bylo, že nikde nebyla ani zmínka o tom, kdo ji, toho osudného letního dne, přinesl Ashtonovým před práh. Neměla jim to za zlé, spíš jim musela být vděčná, protože bez jejich péče by už dávno skončila na ulici, jen se chtěla dozvědět něco o svém pravém já. O tom, kam doopravdy patří. Třeba její otec byl rockovým zpěvákem, po kterém zdědila lásku k hudbě, a matka baletka, po které má lásku k divadlu a představením. Anebo byli oba nuzní chudáci, kteří se nebyli schopni postarat ani o vlastní dítě. Ta nevědomost ji ubíjela. Jenže život šel dál a otec začal topit svůj žal v alkoholu. Proto, ani ne patnáctiletá Tami, převzala starost o domácnost a dva mladší sourozence, které oba milovala. Dávala jim tolik lásky, kolik jen mohla. Oni dva byli důvodem toho, proč ještě stále žila po boku Christiana. Neuměla si představit, co by se stalo, kdyby alkoholik a cholerik jako on dostal do péče nemocného syna, prakticky připoutaného na lůžku a roční miminko, které péče potřebovalo ještě více. Chvilku nato, už rodině na splácení hypotéky nestačil ani otcův plat, čímž byli prakticky nuceni se vystěhovat do levnějšího, řadového domku na předměstí. Život zde ale překvapivě přinášel Tam více radosti než starostí. Lidé tady byli obyčejní, otevření novým věcem a možnostem, spousta pracovních míst… stala se profesionální masérkou, na kterou jí stačil jen pofidérní kurz. Práce snů. Jednoduchá, ale dobře placená. Nebyl to žádný med, obzvlášť pro někoho, kdo nemá úplně v oblibě doteky a komunikaci s neznámými lidmi. Nechtěnou brigádu si vynahrazoval taky tím, že po večerech vystupovala ve všemožných centrech, klubech a barech. Peníze z akcí si schovávala do speciální sklenice. Chtěla si alespoň to málo ušetřit na lepší budoucnost. Budoucnost, které čile kráčela naproti. Věřte nebo ne, tento životní styl fungoval. Nedlouho na to, si Tami vydělala tolik peněz, že by bylo schopná se odstěhovat daleko mimo Bonitu a ještě k tomu uživit domácnost. Jenže nemohla odjet. Zrovna ne teď, kdy se Sebastienův stav jen zhoršoval a zhoršoval. Vrátila se mu rakovina a celý svět jako by se zastavil. Lékaři mu nedávali moc šancí na přežití. Byl to bojovník. Ti, co ho znali, vědí, že bojovat až do posledního okamžiku. Že se nikdy nevzdal, přestože mu osud nebyl nakloněn. Snažil si užívat života, jak to jen šlo. Možná to bude znít neuctivě, ale bratrova smrt Tam poznamenala více než smrt matky. Hlavně proto, že to znamenalo, že všechno své úsilí vynaložila zbytečně. Celou tu dobu to dělala pro něj a pro Emily, její mladší sestru. Ale teď to všechno bylo pryč. Bratr tady nebyl, stejně jako matka. Všichni, které milovala, ji opouštěli. A ona se tolik snažila, dokonce se nutila zamilovat si to strašné masérství, které jí ničilo den za dnem. Neměla nikoho, komu by se svěřila. Celé ty roky se snažila pracovat na sobě tím, že dělala věci hlavně pro druhé. Proto se teď rozhodla být sobecká, jednou po těch letech. Nechat dospívající sestru samotnou nebylo nejideálnější, ale nutné. Proto se Tami chystala na dlouhou cestu po celé Illei. Chtěla prožít spoustu nových věcí, chtěla se bavit, vystupovat před lidma a zpívat, jako by to bylo to jediné, na čem by jí v tu chvíli mělo záležet. Jenže problém byly peníze. Všechny je nechala svojí sestře, aby měla z čeho žít a pamatovala si, že Tam rozhodně není ukradená. Pak ale přišlo něco, co mohlo Breanne změnit celý život. Vyhlášení Selekce. O drby se moc nezajímala, ale povídalo se, že si princ svou vyvolenou našel a do roka a do dne bude svatba. Jenže něco se nejspíš pokazilo. Jako vždycky. Láska vždycky všechno pokazí. Ale tohle pro ni byla cesta. Dostala by se do Angeles, byla by známá a jistě by to přinášelo i spoustu dalších výhod. Nečekala a podala přihlášku. Pár týdnů počkala a bylo hotovo. Princ ji doopravdy vylosoval. Zdálo se to tak nečekané, že se dívka musela několikrát pořád a pořád dokola dívat na záznam z losování, aby tomu dokázala uvěřit. Nebylo o ničem pochyb. Bude si muset sbalit kufry, kytaru, texty písní a odjet na nové dobrodružství do Angeles za princem, na kterého bude muset za působit. Nezní to tak těžce. Že ne?

Maya Hawke

Když se vrátíme v historii zpět o tři porody a dvacet osm nazpět, dostaneme se do doby, kdy se rodiče Adriena seznámili. Jedná se o klasický příběh z královské rodiny. Pouze dohodnutý sňatek, který skončil dobře. Jejich máma nebyla z královské rodiny, ale byla bohatá a rodině Hellberg by přinesla velké jmění. Mohl si vzít dceru nějaké královské rodiny, ale v danou situace se jevila jako lepší volba sice dívka bez titulu, ale až nechutně bohatá. Švédsko sice nemá žádné finanční problémy, ale kromě financí přinesla do rodiny i spoustu konexí. I když se může zdát, že jde jen o pózu před veřejností, hlavně protože na veřejnosti se chovají jako ukázkový pár, skoro se ani nedotknou, prostě pár, který nesmí dělat žádné chyby a to stejné vyžaduje od svých dětí. Jako první se narodil Adrien. Šlo o dlouhý a komplikovaný porod, kdy Adrian královnu velmi potrápil. Jako by se mu nechtělo ven a když už to vypadalo, že to půjde, jednalo se pouze jen o další kontrakci. Ale nakonec se tenhle modrooký chlapeček do rodiny plné zrzounů narodil. Že by přišel zlý skřítek a vyměnil děti po porodu? Je tu něco, co královská rodina tají? Není Adrien příliš podobný zahradníkovi? To jsou otázky, které byly pokládaný od jeho narození. Došlo to tak daleko, že královna musela předložit test otcovství, který vyšel pozitivně, veřejnosti a médiím. Ale ani poté tyhle otázky nepřestaly, ale nebyly tak hlasité. Veřejnost přece nemůže dovolit, aby na trůnu seděl někdo, kdo není krve Hellberg. Jako malý tohle nechápal a popravdě ani neřešil. Měl příliš práce s trápením všech chův, které se odvážili vkročit do paláce. Byl docela divoké dítě. Jeden průšvih za druhým. Jedné se ztratil v parku, druhé schoval do postele myš. Prostě klasické kanadské žertíky hodné malého sedmiletého kluka. Možná protože jako malý žárlil na své sestry, kterým každý věnoval veškerou pozornost a na něm vysely všechny budoucí povinnosti. Ano jeho sestry měly taky své povinnosti, ale on musel excelovat ve všem. Navíc jedna byla o tři roky a druhá o šest let mladší. Má je velmi rád a kdykoli je potřebovaly, byl tu pro ně. Ale neměl s nimi tolik společného. Když se narodila Anja, bylo mu šest a když jí bylo šest, jemu dvojnásobek zase. Nikdy nebyl ve stejném myšlení a ani neměly tolik společných koníčků. To se změnilo až v dospělosti. Jako malému mu ale nebyla dovolena ani jedna chyba. Popravdě pro něj ale byla větší zábava koukat z okna a předstírat, že na palác útočí draci a on musí všechny zachránit, než přemýšlet nad tím kolik je sedmkrát sedm. Není divu, že donutil spoustu chův k odchodu. Nikdy se nenaučil plavat, když to zkoušel, málem se utopil. Sice už není dítě a nepředstírá, že na palác útočí draci, má je stále rád. Za svůj život si našel jen jednoho kamaráda nebo tedy spíše kamarádku Lucy. Zjistil, že jako korunní princ velmi bohaté a prosperující země se mu těžko daří získat přátele alespoň ty pravé. Není nejsvalnatější, nejvyšší a ani nejpřitažlivější princ na světě, ale je milý a přátelský, kde může a tam pomůže a to jej ve většině případech přišlo kousnout do královských klenotů. Vždycky se najde někdo, kdo jej chce využít. Většinou to byly jen dívky zcela mimo jeho ligu, kterým se zachtělo stát se královnou. Lucy jej však vždy před nimi zachránila. I přes to, že jej spousta lidí spojuje jako pár, nikdy mezi k ničemu romantickému nedošlo. A i přes jeho divokou povahu, neustále vtípky, sarkastické poznámky se z něj stává docela ucházející kandidát na korunu. S Lucy se seznámil když navštěvoval hodiny na vysoké škole. Nemusel tam chodit, ale chtěl. Chtěl se hlavně seznámit se svými vrstevníky, zjistit, co by od jeho vlády očekávali. Ale hlavní důvod byl, aby okusil trochu normálního života, tvořil vzpomínky a ničeho v budoucnosti nelitoval. Studoval však hlavně politiku, dějiny a jazyky. Kromě Lucy se zde seznámil i s jedinou dívkou, o které by mohl říct, že ji velmi miloval. Ani vliv jeho kamarádky jej nezachránil před onou velkou láskou. Jmenovala se Sofia. Přišel s ní taky o své panictví. Chodili spolu více jak dva roky. Ale ukázala se, že si jako každá chtěla polepšit. Získat slávu, získat korunu, peníze - prostě Adriena využila, vysála z něj veškerou radost z života a když ji poslal k vodě, chovala se, že je to ještě jeho vina. Měl zlomené srdce, ale na škole zůstal. Bojoval s tím každý den, ale na konci dne si řekl, že nechce dívku, která jej jen využije, chce pravou lásku jako každý. Jen si není jistý, zda to bude možné vzhledem k jeho postavení. Proto taky jede do Illéi, nejenom upevnit vztahy s Illéí, ale taky najít vhodnou partnerku pro sebe a vhodnou královnu pro království v doprovodu svých mladších sester. Ostatně už na to má i svůj čas. Přeci jen už mu bylo dvacet šest let.

Danny Griffin

Jen pár minut po své sestřičce přišla na svět i Alexandra. Už od mala všechny v zámku zlobily, jen Alex byla konzervovanější. Tehdy měla se sestrou krásný vztah, ten pokračoval i v době Anetiny přípravy na trůn, Anet začala brzy ovládat etiketu, jenže všechna pohádka se rozplynula se smrtí korunního prince Francie... Tehdy si Alex matka odtáhla stranou a svěřila se jí se zasnoubením Anet. Nemohla tomu uvěřit a už vůbec ne, že to Anet neví! Nejraději by za ní ihned šla a o snoubenci jí řekla, ale matka jí to zakázala, jen jí připomene, že by se měla začít věnovat etiketě. Anet se vdá do Francie a trůn připadne Alex. Tehdy jí to přišlo šílené, ale začala pilněji studovat, zato Anet jakoby to vycítila se začínala stávat uvolněnější. Jednou se Alex dokonce svěřila, že měla v plánu se trůnu vzdát, tehdy tomu Alex nevěřila, ale brzy to pochopila. Anet byla zkrátka na královský život dost netrpělivá a možná si neuvědomovala důsledky svých rozhodnutí. Jejich vztah ještě vzkvétal když za ní o samotě přišla matka, že má Anet připravit na svatbu tak, aby ona netušila že se bude vdávat. Nejdříve to Alex chtěla popřít a hned to běžet říct Anet, ale měla strach, že by s ní jinak udělali to stejné. Vdali ji za někoho neznámého. Dokonce si to začala i užívat, vždy chtěla být svědkem na svatbě Anet, teď si to mohla užít! Navíc jí přijde, že se k sobě Anet a Dominique hodí. Z Anet pomalu, ale jistě získávala všechny informace, které poté zpracovala pro rodiče a naplánovali svatbu. To, co se stalo si Alex uvědomila příliš pozdě, po Anetině odletu do Illey ji navštívili rodiče a řekli jí, že by byli rádi aby do Illey jela i ona, protože Anet jim nebere telefony a oni jí potřebují něco vzkázat. Začala se o sestru obávat, sice Alex je mladší, ale vždy cítila větší míru zodpovědnosti. Vzkaz přenechali Alex, ta ho má v Illee předat sestřičce, bohužel si však vůbec není jistá, jestli na ni bude mít Anet náladu. Ještě si živě pamatuje jak ji vyhodila v den svatby ze svého pokoje.

Bridget Satterlee

Amelia se narodila do německé královské rodiny jako druhá. Přestože svému staršímu bratrovi Erichovi jeho postavení nezáviděla, vždy jí připadalo, že žije v jeho stínu. Otec už následníka trůnu měl, tak k čemu by mu byla dcera? Viděl v ní jen možnost výhodného spojenectví skrze domluvený sňatek. Amelia si během dětství velice jasně uvědomovala, že o ni otec nestojí. Nevěnoval jí žádnou pozornost, nepodporoval ji v jejích zájmech a vzal ji na vědomí jen v případě, kdy se setkal s nějakým princem v jejím věku, s kterým by ji mohl zasnoubit. Čeho se jí od otce nedostávalo, to jí mnohonásobně vynahrazovala její matka. S nikým jiným nemá tak pevný vztah jako s ní. Matka tu pro ni vždy byla a snažila se z ní vychovat elegantní dámu, která se umí pohybovat ve společnosti, stojí si za svým názorem a nebojí se jít si za svým. V tom ostatně odvedla skvělou práci. Amelia byla učenlivá a toužila se zavděčit. Třeba když bude stejně šikovná jako Erich, otec ji bude brát vážně? Trvalo jí spoustu let, než jí došlo, že se svým otcem nepohne. Když dosáhla dospělosti, přestala mu říkat otče a už pro ni byl zkrátka jenom král Německa. Jeho nezájem mu oplácela stejnou mincí. Ani ho nemohla nenávidět – byl jí zkrátka úplně fuk. Mít o šest let staršího bratra jí k sebevědomí během dospívání taky nepomohlo. Když byla ještě dítě, odstěhoval se na jejich letní sídlo a Amelia přišla o jakýkoliv kontakt s ním. Byl tak pohlcen otcovou výchovou, že si k sobě nenašli cestu ani během těch vzácných chvil, kdy byli spolu. Jednak měli rozdílné zájmy, jednak i jejich názory se lišily. Amelia by mu však nikdy nepřiznala, že občas byla schválně proti němu, aby ho popudila pro legraci. Netušila, že tím od sebe bratra spíš odháněla a působila na něj jako otravná mladší sestra. Přitom jediné, po čem zoufale toužila, byla jeho pozornost a sourozenecká láska. Od šestnácti také začala randit. Protože neměla pořádný mužský vzor ve svém životě, vůbec netušila, jak by měl zdravý vztah vypadat. Snadno se zamilovávala – stačilo minimum ze strany kluka a už jím byla naprosto okouzlená. Tito mladíci se však o ni dlouze nebo vážně nezajímali, takže každou nevydařenou známost náležitě obrečela. Vyrostla na pohádkách o statečných dívkách a princeznách s oddanými princi a nejvíce ze všeho si přála poznat pravou lásku. Ale být beznadějnou romantickou duší s jejím postavením a v této době se zatím ukázalo být spíše na obtíž. Jejím hlavním problémem bylo okamžité přilnutí k prvnímu sympaťákovi, který s ní zaflirtoval. Okamžitě měla na nose růžové brýle a žádné red flags neviděla. Častokrát se s někým vyspala už na prvním nebo druhém rande, protože si myslela, že tak kluka získá. Její poslední vztah trval asi čtyři měsíce. Chodila se synem významného politika Klausem a jako obvykle se k němu chovala trochu jako přísavka. Zajímala se kde zrovna je, když není s ním a dělala mu scénu pokaždé, když se jeho obličej objevil v nějakém bulváru vedle jiných krásek. Oba by vztah raději ukončili, ale Amelii otec nutil ve vztahu setrvat kvůli dobrému PR a Klaus byl ambiciózní rozmazlenec, kterému se líbila pozornost médií a nový status, které díky vztahu s Amelií získal. Její žárlivost ale dlouho nemohl vydržet a tak na jednom večírku pro přešlechtěnou elitní třídu po povzbuzení koksem jí všechno, co měl na jazyku, hezky vmetl do tváře. Byl z toho samozřejmě otřesný skandál. Klaus vytáhl na světlo všechno, co mu na ní vadilo a úplně ji veřejně znemožnil. Bylo jí teprve devatenáct a po téhle události se dva měsíce nemohla vůbec ukázat na veřejnosti. Nesla si z tohoto takové trauma, že se obrátila na terapeuta a rozhodla se zapracovat sama na sobě. Uvědomila si, že Klaus měl v mnohém pravdu a jestli chce mít jednou skutečně zdravý vážný vztah, musí nejprve v sobě vyřešit původce jejích toxických způsobů. Od té doby žádný romantiku nezažila. Přes veškerou práci s terapeutem má stále pocit, že nemůže žádnému muži věřit, že to s ní myslí vážně. Uzavřela se do sebe a trávila čas jen s opravdu blízkými přáteli. Kdykoliv se pohybovala na veřejnosti, vyhýbala se přehnané pozornosti a naučila se být stručná a říct přesně, co si myslí. Někdo by ji proto mohl považovat za nepřátelskou, introvertní, nebo povýšenou, a jí to vlastně ani moc nevadilo. Po událostech, které se udály v paláci v Illéa, se německý královský pár rozhodl vyslat i Amelii. Protestovala, považovala to skoro za rozsudek smrti. Nebylo to k ničemu – král už chtěl Amelii dostat pod čepec a Selekce prince Adriana byla koneckonců nejlepší současná akce na seznámení mezi ostatními šlechtici. Matka byla na její straně, ale zároveň si přála, aby po traumatu, kterým si jejich syn Erich prošel, aby na něj někdo dohlédl. Třeba by přítomnost jeho sestry mohla zmírnit následky. Amelia se nakonec přání rodičů podvolila a doufala, že tím alespoň zmenší tu propast mezi ní a Erichem.

Tini Stoessel

Angeliki se narodila do Řecké královské rodiny a odmalička si přála, aby se narodila do normální rodiny. Nevadilo by jí počítat každou minci, žít z hladu, ani nic podobného. Nikdy se nedokázala smířit se životem bohaté princezny, která oplývala veškerým bohatstvím, zatímco tam venku pracovali všichni, dřeli do úmoru, kvůli jejich zemi. Už když byla malá, dostávalo se jí hodně lásky, jakožto jedináčkovi. Dalo by se říct, že kvůli tomu, že právě byla v dětství trochu sobec, ale dospíváním se to zlepšilo, právě návštěvami vesnice. Jako malá trávila až moc času v paláci a jelikož neměla co dělat, rodiče si z ní snažili udělat dokonalou dceru, která jim bude dělat pouze radost. Učili jí etiketě, správným mravům a hru na housle, kterou nesnášela. Naštěstí se na ni usmálo štěstí a rodiče jí po nějaké té době pořídili laskavou chůvu. Ta jí naučila na harfu, která ji tak dlouho lákala a na klavír, který si zamilovala a byla radost pozorovat její nové skladby. Brala ji k dětem do nedaleké vesnice, zamaskovala ji a ona si spokojeně s dětmi hrála, jakoby to nebyla jejich budoucí nástupkyně na trůn. Netrvalo dlouho a dozvěděli se to její rodiče. Byl z toho poprask a chůva dostala okamžitě padáka. Místo ní rodiče najali osvědčenou a přísnou chůvu, která na Angel byla přísnější než její samotní rodiče. Dostávala tvrdé lekce tance, etikety, hry na hudební nástroje a spousty podobných. Nesnášela život. Nesnášela život v paláci. Nesnášela chůvu. Nesnášela rodiče za to, že platí chůvu. Připadala si jako vězeň, dokud... Usmálo se na ni štěstí. Jejich paláce se někdy v jejích patnácti letech ocitl v bitvě. Do paláce se vrhli nespokojení Řeci a palác se ocitl v nebezpečí. Fajn, to nezní zrovna nejlíp, ale jeho následek konečně strvdil její svobodu. Po útoku zemřelo spousty lidí, ale to právě i Angeliki chůva. Byla konečně volná! Těšila se na další dny, konečně cítila chuť do života. Rodiče se po její nespokojenosti rozhodli, že už raději nebudou Angel pořizovat chůvu, jinak už se jistě dívka vzbouří. Začala chodit do vesnice a našla si tam spoustu přátel. Před nikým netajila, že je to právě nástupkyně trůnu. To se jí vymstilo. Když se procházela venku s ostatními, byla napadena. Skončila v paláci v nemocnici s těžkým zraněním a dostala zákaz chodit ven - místo toho se měla věnovat přípravám na panování, protože to se samo neudělá. Nesnášela to, že zrovna ona byla jedináček. Pilně se připravovala na to, až jednou bude královnou její země, protože chtěla být svému lidu skvělou královnou. Přesouváme se pomalu do součastnosti. V Illee začíná právě teď selekce a naskytne se jí jedinečná možnost jet do paláce. Vidí v tom možnost se seznámit s (budoucími) panovníky, najít si přátele (a nebo možná něco více) a také společně s tím nějaké přátelské vztahy s zeměmi.

Riley Rasmussen

Astrid byla tak roztomilá. Všechno bylo tak, jak to být mělo, nebyla nemocná a neměla žádný duševní problém. Bylo to to nejveselejší miminko pod sluncem, jen málokdy slzičku uronila. Avšak pár dní poté, co se malá Astrid naučila chodit, v 19tém měsíci, se její život převrátil vzhůru nohama. Onemocněla hemolytickým streptokokem, ztratila zrak i sluch, čímž se zhroutila vize její matky o perfektní princezně Norského království. Matka upadla do těžké apatie, ale v té době byla Astrid moc malá na to, aby se nad tím hroutila. Užívala si života společně se svým bratrem. Mikaelovi bylo šest let, když se Astrid narodila. Je si zcela vědoma jeho obětavosti a ochoty naučit jí všechny potřebné dovednosti v průběhu jejího života. Vzdal se svého dětství, aby pomohl své sestřičce, což mu nebude nikdy schopná oplatit, alespoň ne tak, jak by si ona přála. Pomáhal jí se vším, a ona zase jemu, jak jen byla schopná, byla z nich nerozlučná dvojka. ..."Jak můžu někomu pomoct, když ho nevidím?", "Jak se mám osamostatnit?", "Co je to vůbec za život?" a mnoho dalších otázek, na které se sama sebe ptá dennodenně, avšak bez odpovědi. Je hluchá i slepá, což znamená, že po celý zbytek svého života bude potřebovat někoho, kdo jí bude neustále stát za zadkem a dohlížet na to, že se jí nic nestane. Tím Astrid ztratila tolik možností jak prozkoumat svět, i když věděla, že sama by nikdy nebyla schopná tenhle obrovský svět prozkoumat pouze za pomoci hmatu a čichu. Už to několikrát zkusila, ale pokaždé ztroskotala hned, co vyšla z královského dvora, vždycky se ztratila. Miki jí pomohl se spousty věcí, například se školou. Učila se doma a s jeho pomocí vystudovala základní školu. Jen párkrát potkala ostatní děti ve stejném věku, jako byla ona, jenomže nebyla šance se s nimi jakkoliv dorozumět, pokud u toho nebyl její bratr. Nikdy nepoznala, jaké to je, mít kamarády, jenomže ona nevěděla, zda je to dobré, nebo špatné. Záleží na tom vůbec? Nakonec byla Astrid schopná se dostat i na střední, kterou úspěšně dokončila, opět za pomoci jejího bratra - opravdu mu dluží hodně. Avšak, tohle bylo období největšího vzdoru. Astrid se pokoušela dokázat, že si sama vystačí, že nikoho dalšího k životu nepotřebuje. Své rodiče v té době, dá se říct, ignorovala. Měla jim za zlé, že takhle dopadla, i přesto, že oni za to nemohli. Několikrát si vysloužila i domácí vězení, přičemž strávila 95% času čtením knih napsaných v Braillově písmu, nejčastěji ty o historii. Fantasy, ani Sci-fi nebylo nic pro ni. Proč číst o něčem, co se stát nikdy nemůže, o něčem, co je prostě nereálné? Je to tak akorát zabíjení cenného času. Když ale dospěla k závěru, že svůj osud holt nezmění, přestala se vzpírat. Pomoc od ostatních přijala vždy, když se jí naskytla, a ochotu druhých oplatila nejlépe, jak jen uměla. Dnes se Astrid stále učí další a další nové věci k usnadnění jejího každodenního života. Většinu svého času však tráví tam venku - teď už ale ven nechodí sama, vždy má po boku alespoň jednoho člověka, který jí pomůže, bude-li to zapotřebí.

Melissa Benoist

Když jeho matka byla v nějakém pátém měsíci těhotenství, vypadala jako kdyby měla každou chvíli porodit. Axel byl velkým dítětem a vědělo se o něm, že velký opravdu bude. Měl k tomu i jisté predispozice. Proto také nepřipadalo v úvahu, aby byl na svět přiveden přirozenou cestou, ale císařským řezem. Byl zdravý a opravdu nevšedně velký. Tehdy byl největším novorozencem v porodnici a chodili se na něj dívat snad všichni, kdo se v nemocnici zrovna nacházel. Rostl jako z vody. Byl největším ze všech děti na škole. Když byl v nějaké šesté třídě, přerostli i své rodiče. Byl vysoký po dědovi z matčiny strany. Našel si zálibu ve sportu. Přidal se do basketbalového týmu na základní škole a byl nejlepším hráčem. Byl to i dobrý sportovec. Nebylo se čemu divit, když pravidelně běhal venku a byl schopný být v pohybu téměř pořád. Ani v noci nespal úplně nejklidněji a pořád se vrtěl. Nejvíce času trávil i v zoologické zahradě, kde objevil svou vášeň ke zvířatům. Měl sen, že by tam chtěl jednou pracovat a být jim mnohem blíže. Střední škola byla pro něj snad tím nejlepším obdobím. Zaujaly ho rugby. Přidal se ke školnímu týmu a v tom se našel. Bavilo ho to a hlavně se tam mohl opravdu vyřádit. Hlavně se během toho dokázal perfektně unavit a vlastně se tím dost vybíjel energii. Začínal být klidnější a nebyl tolik... Aktivní. I v noci dokázal spát mnohem klidněji. Byl to průměrný student a moc se nebál toho, že neudělal poslední zkoušky. Po úspěšném ukončení střední si splnil svůj sen a začal pracovat v místní zoologické zahradě. Možná by se dalo říct, že mu to tam zajistil i jeho otec, který měl na starost pavilon goril. Axel s ním napřed pracoval tam, než se uvolnilo místo v pavilonu kočkovitých šelem. Vždycky ho fascinovaly a chtěl jít do toho. I když to možná znamenalo jistý risk. Naštěstí měl opravdu perfektního školitele, který mu všechno ukázal a všemu ho naučil. I když muž byl opravdu o dost starší než Axel a mohl mu dělat dědečka, doplňovali se. Do momentu, než jeho mentor odešel do důchodu a on na to zůstal zcela sám. Samozřejmě měl jisté pochybnosti, ale všechno měl poctivě zapsané a také zaryté v paměti. Také s těmito krásnými šelmami pracoval neskutečných pět let. Samozřejmě někdy se stane něco, co zcela změní jednomu život. Bylo to v den, kdy Axel slavil své šestadvacáté narozeniny. Zrovna šel čistit vnitřní část pro levharty. Šelmy vypustil do venkovního výběhu a zavřel dvířka, aby se nedostaly dovnitř. Čeho si ovšem nevšiml, tak nedovřených dvířek úplně k zemi. Možná by tam šelma jen tak nešla, ale cítila pach masa a krve. Šla si zkrátka pro svou kořist. Axel už měl celý výběh uklizený. Do ruky si vzal kusy mas s kostmi a chtěl je nachystat. Samozřejmě z částí ještě odkapávalo trochu krve a dopadalo to na jeho oblečení. Přidřepnul si, aby mohl potravu ještě nějak naaranžovat a to byla právě ta chyba. Šelma využila toho, že je k ní otočený zády. Povalila ho na břicho a zaryla do něj své drápy. Trhala, kousala a vřeštěla. Axel křičel taky, snažil se sáhnout pro vysílačku a zavolat si pomoc, jenže to tak úplně nešlo, protože se snažil ze svých zad levharta shodit. Jeho pracovní košile byla již roztrhaná a úplně na kousíčky a jeho záda začaly pokrývat hluboké rány a kolem se objevovala i rudá krev. Snažil se vydržet a zajistit si pomoc. I když už se mu v hlavě objevovala myšlenka, že to zřejmě nezvládne a tady jeho cesta končí. Byl slabý a neměl sílu stát na nohou. Nohy ho zradily a a on dopadl na zem. Když otevřel oči, oslepilo ho ostré světlo. Trvalo mu, než si trochu přivykl a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. Byl zmatený, myslel si, že zemřel. U postele seděla jeho matka s otcem a tvářili se, že nevěří vlastním očím. Zřejmě nevypadal, že by se tak mělo stát, ale stalo se to. Sice ho všechno neskutečně bolelo. Jakmile bylo řečeno, že ztratil obrovské množství krve a neměl moc vysokou šanci. Dalo by se říct, že on je důkazem takového zázraku. Nehledě na to, že byl v umělém spánku přibližně týden. Rány se hojily, on se mohl postupně zase více a více pohybovat. O svou práci sice přišel kvůli dlouhodobé nepřítomnosti za kterou on samozřejmě nemohl. Ovšem... Nevadilo mu to. Objevil se u něj neskutečný strach z kočkovitých šelem. Bál se i obyčejných koček i když se jednalo jen o koťata. Vždy si představil tu neskutečnou hrůzu, kterou si protrpěl a jako kdyby jí prožíval znovu a znovu. Jednou k nim přijel jeho dědeček. Opět si vyprávěli plno historek, které se odehrály za jeho nepřítomnosti a dokonce se Axela ptal, jak se má on. Věděl o jeho nehodě a také věděl, jak ho to žere. Na internetu byla k nahlédnutí videa toho, co se mu stalo. On je samozřejmě viděl a nebylo mu z toho úplně nejlépe a byl to hnus. Hlavně ho bolelo srdce z toho, že zvíře bylo na místě utraceno. I když to nebyla přímo jeho chyba, ale jednalo se o chybu technickou. Našli se i mnozí, kteří ho osočují z toho, že se chtěl pokusit o sebevraždu a udělal to úmyslně. A místo něj zemřelo nevinné zvíře. Dědeček nabídl Axelovi, jestli nechce odletět s ním. Napřed úplně nevěděl, kam by s ním měl letět. Vlastně nikdy nevěděl, kde on bydlí. Nikdo z nich to nevěděl, ale souhlasil. Odletěli hned následující den do Angeles. Najednou byl ve velkoměstě a na to on nebyl vůbec zvyklý. Jeho děda mu také ihned sehnal práci a nebylo to ledajaké místo. Sehnal mu práci ve stájích samotného paláce. Pokračoval v tom, co on miloval. Mohl opět pracovat se zvířaty, ke kterým má tak skvělý vztah a ještě tohle byla naprosto majestátní zvířata. Nejen, že se stará o jejich pohodlí, ale může využít i toho, aby se také mohl vyhoupnout do sedla.

Derek Theler

Její rodiče se poznali už v dětství, kdy rodiče matky navštívily rodiče jejího otce. Oba se do sebe už v dětství v podstatě zamilovali a od té doby se snažili se navzájem navštěvovat. Nebylo ale lehké se vídat, vzdálenost byla velká a proto hned jak dospěli, přestěhoval se její otec k její matce a začali spolu bydlet. Nevadilo mu že se z teplé a slunečné Dominici přestěhoval do chladného Baffinu, hold láska byla velká. Pár let po tom se narodila Bianca, první důkaz jejich velké a čisté lásky. Tu dávali i jí a později i dvojčatům, které se narodili až o deset let později než ona. Sestru i bratra miluje, ale hlídat je je jak hlídat pytel blech. Jméno Emma dostala po své babičce, kterou ani nestihla poznat. Tu zná bohužel jen z fotek a vyprávění, ale i tak jí měla ráda. V Baffinu není moc způsobů jak si vydělat peníze, proto si její rodiče otevřeli malý bar pro lidi z okolí, aby se měli jít kam ohřát během chladných dnů, ale i nocí. Bianca tam také trávila dost času, mezi jejich zákazníky byla už jako malá oblíbená a ráda si se všemi povídala. Milovala hlavně historky, které tam lidi u drinku vyprávěli. Od rybářů a od lovců byli ale vždy nejlepší. Mnoho se toho od nich ale i naučila, od rybaření, přes obyčejné rozdělávání ohně, až po stopování zvěře a rozeznávání jejich stop. Taky jí už odmalička bránili, věděla že kdyby se cokoliv stalo tak se mohla spolehnout na mnoho lidí, kteří by jí podrželi. Její matka vždy běsnila když jí vzali muži sebou na lov, ale ona ty chvíle milovala. Díky tomu toho mohla navíc tolik vidět, kdy jindy by viděla medvědici i s mláďaty. Viděla a zažila toho ale mnohem víc, jen ne vše řekla své matce protože by jí pak jistě její výlety zakázala a to rozhodně nechtěla. Když ale nebyla v baru s rodiči, nebo venku s lovci a nebo nehlídala sourozence, byla s kamarády ze školy, se kterými také dost často vymýšleli lumpárny. No ale asi jako každý puberťák, nebyla prostě jiná. Když dostudovala, začala rovnou pracovat v rodinném baru, který pro ní byl stejně jako druhý domov. Neměla tak sice tolik času na vše jak by chtěla, ale neztěžovala si. Když se vyhlásila Selekce, nejdříve se tomu jen smála a nechápala dívky které se tam přihlásili. Ovšem pak poslouchala téměř od všech že to třeba tak špatné není a že by to mohla být příležitost, no a nebo jen nějaká zábava. Navíc by to pro ní mohla být možnost se někam podívat a něco nového zažít, nové dobrodružství. Nakonec ale přihlášku skutečně poslala, i když jí děsila představa co tam bude muset dělat a jak se bude muset chovat. No ale zkusit se má vše, takže jestli to vyjde tak hurá za dobrodružstvím!

Hande Erçel

Narodila se jako nejmladší dítě, o několik minut málo mladší než její dvojče, bratr Issac. Prý okamžitě začala brečet v moment, kdy ho od ní dali byť jen na chvíli pryč a uklidnila se když ho k ní nakonec vrátili. Se svými rodiči přes svou komplikovanou povahu, si doteď příliš nerozumí a snaží se dělat pravý opak toho co po ní chtějí. Jako malá bývalá často kvůli svým lumpárnám zraněná, což jí na některých místech zanechalo drobné jizvy které ani nejsou téměř vidět. Rozhodně tím nic neubralo na tom že se za své tělo nestydí, a ráda občas provokuje poněkud odvážnějšími fotaomi. Ve většině případů za to mohly hry s jejím dvojčetem, kteří byly schopní vymyslet kde co aby se nějak zabavili. Jednou z nich bylo i vtrnutí do pracovny jejich otce během jednání, když byly s bratrem ještě malý. I přesto vše byla ve škole však vzornou studentkou, kde si bohužel našla několik přátel kteří se později ukázali jako falešní a ona následně přešla do soukromé kde poznala svou budoucí nejlepší kamarádku. První velká životní událost která jí změnila, byl atentát během kterého byly zranění oba její bratři. I když byla během výbuchu ve stájích kde pomáhala s koňmi, fyzické zranění se jí naštěstí vyhlo. Ale nebyla nedaleko když viděla, jak jeden z výbuchů odhodil i její dva bratry. Od Issaca se následně odmítla hnout, i během toho když mu oznámili že skončí na vozíku. Bohužel od té doby se bojí hned několika věcí, které jí můžou způsobit stav úzkosti jako například tma, hlasité rány nebo dokonce i právě cesta do stájí kterým se od té doby značně vyhýbá i přesto že koně miluje. Proto si našla nové koníčky, z nichž má některé propojené se svým bratrem. Jako sběratelska starožitností je občas na opravu odnáší právě Issacovi, kterého pak následně odměňuje svým pečícím uměním. Díky tomu že trpí PTSP, se rozhodla pomáhat lidem kteří tím také trpí. I když zcela neúmyslně, získala si tím sympatie mnohým lidí ve své rodné zemi. Co se však týká jejího osobního života, je to pro mnohé velkou záhadou, neboť se s ním nikde moc nechlubí a raději si ho nechává pečlivě sama pro sebe. I když se pár partnerů měla, vždy vztahy skončili poté co se o nich dozvěděli právě její rodiče. Vždy chtěli aby si vzala šlechtice, takže většina jejich vztahů pro ně byla nepřijatelná. Těžce nesla i rozchod své nejlepší kamarádky Evi, s jejím starším bratrem Willem. Diky tomu se od dalších vztahů distancovala, právě ze strachu že by mohla dopadnout jako její kamarádka. Rodičům jejich chování které mohlo za jejich rozchod neodpustila, a sama veškeré pokusy o to jí vdát zatím úspěšně vždy zkazila co by pomsta za jejich chování.

Gabrielle Epstein

Colette se narodila do milující rodiny, jako jedináček. Jako malá toužila po sourozenci, ale matka již nemohla ze zdravotních důvodů otěhotnět. Ona ale prosila a prosila, rodičům se zželelo malé Lottie a adoptovali jí staršího bratříčka. Měli spousty pozornosti a rodiče je možná trochu rozmazlovali. Už jako malá začala s gymnatikou a naprosto jí to pohltilo. Tvrdila, že jednou bude vystupovat v shows a bude jí sledovat celá Illea. Její rodina byla na ni pyšná a podporovala ji. Byli rádi, že se jejich dcera hýbe, zatímco jejich syn naopak hrál závodně fotbal. Jezdila na soutěže a občas tím zanedbávala školu. Naštěstí je to chytrá dívka a vše se doučila. Jediný předmět, který jí nešel, byla matematika. S tou jí pomáhala její kamarádka z akrobatiky. Když nadešel čas závodů, z její kamarádky se stala pěkná mrcha a před jejím hvězdným vystoupením jí rozcupovala oblek. Lottie to oplakala a na vystoupení dorazila v cárech, s opuchlýma očima a rozmazaným make-upem. Po tomto incidentu to vše schytala sama, byla vyhozena z kroužku a tak se rozhodla přestat s akrobacií ihned. Každý večer oplakávala svou ztrátu a její mamka s tatínkem výhazov nenechali jen tak. Její bratr chtěl kamarádce zařídit peklo, ale ona mu to vysloveně zakázala. Nechtěla, aby se jí něco stalo. I když jí teď nemohla ani vystát. Pořídili jí soukromého učitele, který byl velmi přísný, avšak také hodně naučil. Z jejich syna se stával hvězdný fotbalista a nakonec skončil v Illeyském reprezentativním týmu. Lottie přišla kvůli pomluvám o všechny kamarády a tak neměla co jiného dělat, než znovu trénovat a učit se do školy. Blížil se čas dalších závodů, který mohou rozhodnout o její budoucnosti. Namožené svaly, únava a nemoci. To všechno stálo za to, že vyhrála první místo v celostátní soutěži. Tam se potkala i s onou dávnou kamarádkou. Toužila po usmíření. Lottie to nedalo a dala jí druhou a poslední šanci. Navštěvovala dále gymnázium, každý den tvrdě cvičila. S jejími kamarády to začínalo být konečně lepší, protože po své výhře byla taková „hvězdička“. Jednoho dne se jí ozvala modelingová organizace a Lottie byla radostí bez sebe. Přijmula práci s radostí a její práce se stala koníčkem. Odmaturovala, cvičila, fotila, soutěžila. Našla si další lásku, kterou byla fireshow, ale ta byla jenom vedlejší. Akrobacie a modeling se prolínaly, často fotila v nádherných nelidských pózách. Byla velmi vyhledávaná, avšak přestěhováním do Illey by se jí otevřely nové možnosti. Když se přestěhovala do Illey, začala vystupovat tam. Její vystoupení se rychle vyprodávaly. Stávala se slavnější, spousty lidí jí znalo a ona se snažila i nadále seznamovat. Když se jí jednou ozvala královská rodina s nabídkou toho, aby vystupovala i v paláci, přijmula žádost. Byla velmi ve stresu, ale vystoupení nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo. A tak fotila, cvičila, předváděla. Když královská rodina chce, povolají si ji. A když je teď ta selekce, doufá Lottie, že by si mohla v paláci při nějaké své návštěvě najít nějakou známost.

Sofie Dossi

Odbila desátá hodina dne dvacátého šestého května a Lorelei Davis se stala matkou. Lorelei se narodila do průměrné rodiny v Belcourtu. Oba její rodiče byly středoškolští profesoři, a i ona byla vedená tomu jednou učit. Pak ale ne vysoké potkala Gregoryho. Byl to urostlý mladý modrooký blonďák a Lorelei se do něj okamžitě zamilovala. Gregory střídal holky jako ponožky, a tak nikdo moc nečekal že by jim to mohlo vydržet. Pak se ale přehoupla vysoká a pár spolu začal žít. Všem spadla brada, když jim do schránek přišila pozvánka na jejich svatbu. Gregory zdědil firmu na výrobu léků, a tak se jejich svatba nesla v dost luxusním stylu. Firma sice nebyla nějak úspěšná ale na jeden den plný dortů a výzdoby na každém rohu to stačilo. Po svatbě se ale firmě začalo pořádně dařit. Léky šly na odbit a vše se dařilo. Nakonec se z Gregoryho stal milionář. Lorelei přestala chodit do práce a zůstala doma. Její jedná práce bylo být manželka bohatého muže a sem tam, něco uklidit nebo uvařit. Jejím nejhlavnějším údělem ale bylo zplodit dědice firmy. A tak skoro rok po svatbě otěhotněla. ​Pak to ale přišlo. Dostavila se rychle do nemocnice a po několika hodinách na svět přivedla malou holčičku. Pojmenovala ji Dianna Davis. Dianna po své zesnulé sestře. Narodila se její matce mrtvá, a tak chtěla Lorelei svou dceru pojmenovat na její počest. Gregory byl tou dobou na služební cestě, a tak dvou malou dcerku poprvé poznal až po několika týdnech. Dianna si ho úplně zamilovala! Více času trávila ale s matkou, zatímco otec vydělával peníze. S tou jezdily na výlety a na dovolené, četly si, zahradničily nebo tancovaly. Až do šesti let byla jen doma. Do školky nechodila ale škola už byla něco s čím se u ní počítala. Lorelei ji na školní docházku připravovala už doma, a tak po nástupu do školy bylo jen málo věcí co by Ana už dávno neuměla. Školou tak nějak proplouvala. Byla spíš tiché dítě a rozhodně ne nějak výrazné. Úplně jí stačilo si vzít do školy knížku a trávit radši čas s ní než s ostatními ukřičenými holčičkami. Když se ale jednoho dne vrátila ze školy, dozvěděla se velkou novinu. Bude mít sourozence! Ano, Lorelei již podruhé otěhotněla a Dianna z toho byl k vytržení. Celých devět měsíců oba rodiče otravovala s tím, kdy už uvidí brášku. Na letní dovolené se Lorelei udělalo zle a vyvalování na pláži museli přerušit cestou do porodnice. Gregory s Anou se usadili a Dianna poslouchala, jak ji otec čte z dětské knížky. Vůbec nemyslela na to, že by se cokoli mohlo pokazit. Pak ale přišla sestřička a oznámila jim něco co Dianně úplně zlomilo srdce. Její bratr se narodil mrtvý. Stejně jako sestra Lorelei její matce. Byla to rána pro celou rodinu. Po celou dobu Dianna s její maminkou nakupovaly oblečky a hračky pro miminko ale Ana se už nemohla dočkat sourozence. Nikdy se ho ale nedočkala. Lorelei se musela jet zotavit do lázní a Gregory se vracel z práce v čas, když by měla být jeho dcera dávno v posteli. Neměl ji kdo hlídat a když mu jednou s pláčem přiběhla do náruče, že má pod postelí příšeru, byl nucen objednat chůvu. Do služby nastoupila šestnáctiletá studentka Elise, dívka s širokým úsměvem a obličejem samou pihu. Nejdřív si k Dianně hledala cestu, ale nakonec se z nich staly řekněme nejlepší kamarádky. Jednou když Elise připravovala Dianně v kuchyni horkou čokoládu a povídala si s ní o škole jen tak mezi řečí prohodila: „A co vůbec kluci?“ Dianna byla ve třetí třídě a nějaké první vztahy už mezi jejími spolužáky probíhaly. Tehdy jen pokrčila rameny se slovy, že ji kluci nějak nepřitahují. Elise se jen zasmála a řekla že do toho ještě vyroste. To ale netušila že měla Dianna pravdu. Po nějakém čase se Lorelei vrátila domů ale i tak si u sebe Elise nechali. Všichni ji začali už brát jako člena rodiny, a tak není divu, že poté co Elise při autonehodě zemřeli oba rodiče se Davisovi rozhodli dívku adoptovat. Samozřejmě souhlasila sa Ana konečně měla sourozence. Nikdy ale na svého malého brášku nezapomněla. ​S těmi nejlepšími známkami nastoupila na střední. Tam také začala chodit do roztleskávaček a konečně si za celý život našla kamarádky! Její nejlepší se hned první den stala dívka se jménem Audrey. Měla krásné dlouhé vlnité hnědé vlasy a modré oči. A hlavně tak strašně debilní humor, se kterým dokázala Diannu vždycky rozesmát. Teď už ale zase začalo přicházet téma kluci. To sice výsostně nenáviděla ale nešlo se mu vyhnout. Vždy pokrčila rameny, zatímco Audrey si na prst namotávala už třetího kluka za týden. Když měla Dianna těžší období, Audrey pořád byla někde s nějakým klukem, měla školy nad hlavu a neměla k ničemu motivaci tak si jednou večer něco uvědomila. Nikdy se jí kluci nelíbili a jí konečně došlo že je… že je lesba. Ano, Dianna Davis je lesba. Nevěděla moc jak se s tím vypořádat ala byla si tím jistá. Hned dostala potřebu se s tím někomu svěřit. Avšak téma LGBT bylo jejich rodině celek tabu a když už někdo gayích nebo lesbách mluvil tak ne zrovna nějak dobře. Jako by si mysleli že to malá Ana hrající si v herně přes chodbu neuslyší, když tam hulákají, jak moc nechutné to je. Potlačovala to tedy v sobě až se odhodlala k tomu to říct aspoň Audrey. Dívky si udělaly přespávačku u Dianny doma. Pekly sušenky, koukaly na film a dávaly si pleťové masky. Pak to přišlo. Ana se nadechla a vydechla. Slova se z ní najdou sypala tak rychle že ani nevěděla, jestli to všechno dokáže Audrey tak najednou pobrat. Čekala všechno. To že se ji vysměje, zavrhne ji nebo to roztroubí po celé škole. Jen ne to, co se ten večer doopravdy stalo. Audrey se usmála přiblížila svůj obličej k tomu jejímu. A pak? Pak spojila jejích rty. Nikdy ji nenapadlo že by se něco takového mohlo stát. A když už by stalo tak by se rychle odtrhla a běžela co nejdál by to šlo. To ale neudělala. Líbala jí dál, vjížděla ji rukama do vlasů a v krátkých pauzách své „kamarádce“ šeptala do ucha „Miluju tě.“. Po noci líbaní a možná i něčeho víc usoudily že už jsou asi spolu. Ani jedna se navzájem nezeptaly, jestli s ní ta druhá bude chodit, ale prostě to tak vyplynulo ze situace. Nikomu o jejich vztahu nikdy neřekly, avšak jakmile se za nimi zavřely dveře a ony byly na chvilku samy, tak se jako kamarádky opravdu nechovaly. V jejich vztah nikdy nepřišla žádná hádka nebo nepohoda, a i když by spolu správně vůbec být neměly tak se vždy vroucně milovaly. Jednoho dne ale za Diannou přišla Lorelei. Přišla s tou nejhorší zprávou jako mohla Ana, kdy čekat. Matka ji přihlásila do Selekce. Byla sice naštvaná ale moc nepočítala s tím, že by to pro ni něco znamenalo. V den losování s nemytými vlasy skočila na gauč s plánem se dnes večer jen najíst, a ne sledovat nějaké fotky krasotinek v televizi. Zpozornila jen jednou. A to, když měli vyhlásit jméno dívky z její provincie. Poprskala celý obývák, když uviděla v televizi svou fotku. Vykroutit se z toho ale už nešlo. Hned druhý den se obě dívky pohádaly. Audrey nechtěla Dianně věřit to, že se sama nepřihlásila. Ať se jí to snažila vysvětlit jakkoli. Jet do paláce, ale musela. Tak aspoň slíbila že se brzy vrátí a odjela. Po celou dobu se snažila prince co nejvíc odpudit. Outfit na jejich první setkání totálně odlákala a vůbec se neobtěžovala s make-upem. Stejně ji nevyřadil. Na první schůzce se chovala hrozně neomaleně a neslušně. Stejně ji nevyřadil. Snažila se udělat cokoli, aby mohla jet domů, ale nemusela se před ostatními úplně ztrapnit. Nic ji ale nevycházelo. Jednou si ji ale princ zavolal k sobě do kanceláře. Přišla tam nadšená, že ji konečně pošle domů a bude moct konečně svou milovanou znovu políbit. On měl však jiné plány. ​Hned na začátku ji prozradil tajemství s jeho sestrou. Málem ji spadla brada, ale držela se. Neudržela se ve chvíli, kdy se jí zeptal, jestli si ho vezme. Nejdřív ale i ona musela vystřelit pár věcí jemu. Nakonec usoudili že každý chce něco jiného a jejich „vztah“ by to mohl vyřešit. Souhlasila tedy s tím, že si ho vezme a hned po svatbě Audrey nasadila na pozici své dvorní dámy. Trávila s ní čas celé dny a noci. Už se nemusela bát, že je někdo načapá. Byla po ochranou prince, který držel její tajemností a ona zase to jeho. Pak se ale Melanie narodila dcera. Tedy byla to dcera Dianny. To si všichni mysleli ale jen Neal, Melanie, ona, Audrey a později i královna Mira věděli kde je skutečně pravda. Po celé dětství malé princezny se snažila být tou nejlepší matkou a Evelyn opravdu brala jako svou vlastní dceru. Dnes je to ale již dospělá žena a má si vybrat partnera na celý svůj život stejně jako měl Neal před skoro dvaceti lety. Do jejího domova tedy přijede dalších třicet lidí. Bude se muset mít na pozoru mnohem víc než kdy dřív. Podaří se jí uchovat své nejcennější tajemství?

Cobie Smulders

Sasha Kichigina

Darius a Faith dlho túžili po potomkovi, a ich vzácne šťastie sa napokon zrodilo v neskoršom veku, keď na svet prišiel malý Ethan – ich vianočný zázrak, keďže sa narodil práve na Vianoce. Od najútlejších rokov bol Ethan živý, hravý a potešením pre celú rodinu. Jeho nevinné smiechy a bezstarostné chvíle napĺňali domov láskou a radostnou energiou. Vianoce s ním boli ešte špeciálnejšie, vytvárali sa spomienky, ktoré nikdy nezabudnú. O päť rokov neskôr rodinu obohatil príchod mladšej sestričky Stephanie. Ethan, hoci plný radosti z nového prírastku, cítil aj obavy. Obával sa, že rodičovská pozornosť, ktorú si tak zvykol užívať, sa presunie na jeho sestru. Počas prvých chvíľ po jej narodení bol zdržanlivý a nie celkom nadšený. Avšak tento prvotný neistý pocit rýchlo opadol, keď Ethan pochopil, aké šťastie je mať sestru. Stačilo mu vidieť jej úsmev a vedel, že medzi nimi vznikne niečo výnimočné. Ich detstvo bolo plné radosti. Často sa spolu hrávali a vymýšľali blbosti tak, ako to deti robia. Spolu objavovali svet okolo seba, čím sa súrodenecká väzba medzi nimi neustále posilňovala. Spoločne pomáhali rodičom s prevádzkovaním kempu. Otec ich často brával na ryby a to bola Ethanová obľúbená aktivita. No ešte radšej mal, keď ho zobral do lesa, kde si vyrobili amatérsky prak, či lúk a šípy a strieľali do pomyselných terčov. Často sa so sestrou hrávali s ostatnými deťmi z kempu. Postupne však Ethan začal pociťovať viac než len priateľstvo k Lexie, jednej z dievčat s ktorou sa hrávali. Tajné city, ktoré k nej choval, sa nakoniec odhalili ako vzájomné a tak začali spolu objavovať kúzlo prvej lásky. Ako roky išli, prevádzkovanie kempu bolo náročnejšie. Rodičia sa oň už nedokázali starať tak ako kedysi, museli prepúšťať pracovníkov a všetka práca padala hlavne na Ethana a Stephanie. Ethanovi sa prestal páčiť smer, ktorým sa jeho život uberal. Nepomáhal tomu ani fakt, že sa po piatich rokoch rozišiel zo svojou priateľkou Lexie a všetko to vygradovalo, keď sa dozvedel, že jeho rodičia nebudú mat peniaze na jeho výšku. Naštvalo ho to a poriadne sa kvôli tomu s rodičmi pohádal. Ethan má niekedy sklony k impulzívnym rozhodnutiam a práve preto sa rozhodol, že odíde od rodiny a z kempu za vidinou lepšieho života. Nikomu o tom nepovedal, len sa raz v noci rozhodol, zobral zo sebou všetko čo si ušporil a v kuchyni na stole nechal krátky odzkaz, na ktorom bolo, že celú rodinu miluje ale potrebuje sa posunúť, tak nech nemajú starosť a nehľadajú ho. Cesta ho zaviedla do neďalekej provincie Tammis, kde začal svoj nový život s ťažkosťami, hľadajúc prácu a miesto na bývanie. Vďaka svojej šikovnosti a pracovitosti si vydobyl miesto čašníka v jednej z miestnych reštaurácií a taktiež pomáhal s rybolovom. Príležitostne robil aj opravára, keďže mal dosť skúseností z kempu. Chcel si našetriť na vysokoškolské štúdium, alebo nájsť prácu, ktorá by ho stopercentne napĺňala. Začiatky boli náročné, no vďaka odhodlaniu a múdrosti sa dokázal prispôsobiť novému životu. Dennodenné úsilie v práci mu umožnili finančnú stabilitu a možnosť cestovať, čo bolo vždy jeho snom. Raz skončil v provincii Angeles. Veľmi sa mu tam zapáčilo a vďaka ďalšiemu impulzivnému rozhodnutiu sa tam presťahoval. Začal tam pracovať ako barman ale stále príležitostne robil opravára, aby si našetril viacej. Ako barman, často počúval príbehy zákazníkov. Jeden takýto príbeh patril postaršiemu mužovi, ktorý mu rozprával o jeho živote strážcu na zámku. Ethana to zaujalo a nápad, že by mohol robiť strážcu sa mu pozdával. Navyše ak by bol dobrý, bola tam aj vysoká finančná odmena. Postarší muž mu s tým chcel pomôcť a keďže bol bývalím strážcom, ktorý to dotiahol ďaleko a mal dobrú povesť, ľahko zaťahal za nitky a pomohol Ethanovi dostať sa ku strážcom na zámku.

Brandon Nevarez

Před dvaceti čtyřmi lety, se do rodiny Hamersley narodilo první dítě, George Daniel Hamersley. Byla to radostná novinka, jelikož se narodil pár měsíců po svatbě. Jeho matce i otci bylo řečeno, že je malá šance na to, aby donosila zdravé a hlavně živé dítě. Ale osud a život to rozhodl jinak. Jak čas letěl, rostl jako z vody. Svým rodičům dělal radost i vrásky zároveň, jelikož jako každé dítě, které žije na okraji města, trávil všechen svůj volný čas venku, kde všude možně šplhal po stromech nebo dělal jiné kulišárny, mezi které patřilo například kradení čerstvých koláčků jeho tetě. Tohle si vždy užíval, stejně jako to, když ho jeho otec brával na shánění dobytku nebo na rodea, které pořádali ranče mezi sebou. Kdyby mohl, dokázal by tam sedět celé hodiny a pozorovat ty opravdické kovboje, kteří vířily prach v arénách či na jízdárnách. Když mu bylo sedm let, narodil se jeho matce druhý potomek, jeho malá sestřička, která dostala jméno Angelica. Svou sestru miloval celým srdce a choval se k ní jako správný brácha. Ochraňoval ji před ostatními a pomáhal ji se učit novým věcem, mezi které patřily i rošťárny. Sice za to vždycky od otce dostal pohlavek, ale za tu zábavu a legraci, mu to vždy stálo. Byl šťastný, když viděl svou sestru se usmívat. Jak to už v chudé rodině bývá, jeho rodiče nakonec měli více než dvě děti. I přes množství potratů a smutků, se nakonec dočkal pěti sourozenců. Všechny miloval stejně a všechny i stejně ochraňoval, jelikož byl nejstarší. Angelica, Diego, Marcus, Jenette a Rosalie k němu vzhlíželi a brali ho za svůj vzor, stejně jako jejich rodiče. Vlastně jenom díky Georgovi se naučili, jak se dá jednoduše dostat nenápadně do domu a zase ven z domu. Když mu bylo osmnáct let, potkal jednu holku, do které se bláznivě zamiloval. Stejně jako on pracovala na stejném ranči. Na první pohled věděl, že ona je ta pravá a že si ji jednou vezme za ženu, pokud bude mít dostatek peněz. Ze začátku se jí bál i kamkoliv pozvat, ale díky jeho kamarádům se k tomu nakonec odvážil. Byl nakonec i překvapený, že mu jeho city opětovala. Prvních pár měsíců bylo úžasných a vše jim klapalo. Ještě aby ne, když jim obou dvou bylo osmnáct. Jenže, první nepokoje na sebe nedalo dlouho čekat. Nejdříve to začalo tím, že začala rušit jejich naplánované rande, návštěvy u jejich rodičů nebo i společné směny. Nechal to být s tím, že toho má třeba hodně doma a chce si místo toho jen odpočinout. Tak moc zaslepený byl láskou, že mu nedocházelo, že ho podváděla přímo před jeho očima. Až po pár měsících za ním přišel jeho kamarád s tím, že se s jeho holkou vyspal, několikrát. To v Georgovi probudilo vztek, díky kterému ho zmlátil skoro až do bezvědomí. Bohužel až pozdě si uvědomil co udělal. Svým přátelům se začal vyhýbat a nějaký čas o něm nic nevěděli. Opět se ukázal jako jezdec býků na rodeu, to mu bylo kolem dvaceti dvou let. Vše nasvědčovalo tomu, že by svoje první rodeo mohl vyhrát. Dostal dobrého býka a byl v kategorii dá se říci průměrných. I když se mu to jeho rodiče snažili rozmluvit, on je neposlouchal, což byla chyba. Sice se na býku udržel osm sekund, ale za jakou cenu. Špatně přesedl za ‘záchranného’ jezdce a skončil na zemi. Býk si ho všiml a zrovna ne moc hezkým způsobem si s ním popovídal. George skončil v nemocnici se zlomenou nohou, zápěstím, pár naraženými žebry a propíchnutou plící. Tenhle incident v něm probudil určitý typ strachu a na nějaký čas se přestal věnovat kovbojství. Sice to mělo ne moc dobrý dopad na jeho rodinu, jelikož jim scházel plat, ale jeho otec ho chápal. Dali mu dostatek času na to, aby se mohl v klidu vrátit zpět do sedla a začít od znova. I přes těžké srdce si našel nové přátele a znovu byl tím šťastným mužem, který byl i přes svou radost poznamenán šrámy na srdci.

Scott Eastwood

Rumunsko je zemí, kde se zastavil čas. To není žádnou nadsázkou. Po mnoha letech diktátorského režimu, který dříve z prosperující a země vytvořil šedou scenérii, která z Rumunů udělala poslušné dělníky, paranoiou prosáklé ovečky a především zrádce. Každý se musel zapojit do kolesa, které by ho jinak semlelo. Je bezpředmětné, že si Rumuni vybojovali svobodu a dosadili zpět na trůn královskou rodinu. Historie dovede být neskutečně krutá a i s odstupem několika let je mezi rumunskou královskou rodinou a jejím lidem bariéra, která se narušuje velmi obtížně. Ileana Lăcrămioara Rosetti byla druhé a zároveň poslední dítě rumunského královského páru. Stejně jako její bratr i ona měla přesně určenou roli. Nebylo jí ani pět let, když se musela smířit se skutečností, že její život nebude nikdy tak docela její. Že nemá svobodu jako jiná děvčata a musí reprezentovat. Velmi rychle si z toho udělala svou vlastní hru. Své vlastní divadlo a v mnohém jí pomohl právě její starší bratr, který v ní pěstoval lásku k rumunským tradicím, historii a jejich lidu. Stejně jako Drago i pro ni se stala její domovina prioritou. První roky strávila princeznička hlavně v péči své matky, jejích dam a nejbližších přítelkyň. Učili ji, jak se usmívat, chodit, mluvit, tančit, zpívat a další dámské dovednosti, které mladá dáma nasávala jako houba. Z malé Ilan se stal miláček královského dvora, byla neskutečně živým děckem, které se nechalo zlákat ke každé lumpárně. Bratr ji naopak učil jezdit na koni, neméně významný pro rozvoj malé princezny byl ještě její strýc, který ji učil pracovat s keramikou i křehkým porcelánem. Měla nádherné dětství a přestože jí připravovali na její budoucí roli princezny velmi volně a ona měla mnohem víc svobody než její bratr i tahle bezstarostná etapa jejího života skončila, když byla v šestnácti letech poslána na soukromou školu do Francie. Měla si osvojit vzdělání v mezinárodní politice, diplomacii, politologii a nebo dokonce filozofii diktátorských režimů. Ileana to ani v nejmenším nebrala jako skvělou šanci, jak jí to předestřeli její drazí rodiče. Nikdo se jí na nic neptal a najednou byla v cizí zemi, daleko od bratra, přátel, všeho, co znala a mlátila s ní puberta. Budování mezilidských vztahů si pojala po svém a s několika přáteli několik týdnů cestovala po Evropě a děsila rodinu tím, že se dá na dráhu zpěvačky. Z jejího malého dobrodružství byl neskutečný skandál, který ukončil až její bratr, díky kterému ji neodklidili do ústraní. Ukázal jí, že i přes mnohdy nežádoucí machinace, které s nimi rodina provádí si může zařídit mnoho věcí po svém, když bude chytrá. Nakonec se i její antipatie z předsunutého života změnila. Ilan si Francii zamilovala, dokonce se jí podařilo dostat na univerzitu v Sorboně, kterou studuje dálkově, jelikož ji pomalu začínají zasvěcovat také do domácích záležitostí. Není nikterak překvapivé, když doprovází bratra na jedné z jeho tuláckých výprav po Rumunsku. A cesta do Illéi je pro ni dalším dobrodružstvím. Pro ni je to zábavnější a dramatičtější summit.

Rachel Zegler

Kylli se narodila jen o pár minut dříve než její sestry, a už od té chvíle je miluje. Zhruba v nějakých osmi letech si začala uvědomovat, že jednou zastoupí rodiče na trůnu, a v té době se i její výchova začala přizpůsobovat znalostem, které by měla vědět. Zezačátku jí to přišlo šíleně nudné, stejně jako všechna jednání kam doprovázela rodiče. Raději dělala vylomeniny, třeba otrhávala exotické květiny sobě do komnaty nebo mamince, babičce, sestrám, květiny dávala i personálu paláce. Zahradníkům tím přidělávala práci, za to k nim ale často zašla a pomáhala. Jenže v patnácti u ní přišel zlom. Nechtěla už být tak bezstarostná, a především chtěla být připravená na to kdykoli převzít korunu. Začala mít na sebe tvrdší nároky, a začala studovat pečlivěji. A politika ji začala bavit, stejně tak historie královských rodů, proto se ji rozhodla studovat na vysoké škole. Kylli vždy věřila na spřízněné duše, a v sedmnácti si myslela, že onu spřízněnou duši našla. On však bral Kylli jen jako zpestření k milenkám, několikrát jí to říkali lidé z jejich okolí, ale Kylli mu bezmezně věřila a pravdu si ani nechtěla připustit. Myslela si, že se jí ostatní jen snaží zničit vztah. Jenže po čase vztah začal skřípat, už to nebylo to, co dřív, už si tak nerozuměli, ani spolu netrávili tolik času. A když Kylli na vlastní oči viděla jeho nevěru, před kterou kdysi zavírala oči, okamžitě vztah ukončila, asi by to udělala i nebýt toho, ale takhle to bylo rychlejší. A od té doby měla ještě pár několikaměsíčních vztahů, jenže většinou se jen snažili přes Kylli dostat ke slávě. A to všechno ji zatvrdilo v tom, že nemůže nikomu věřit, kromě sebe a rodiny. Už od mala ji fascinovali koně, dlouho jezdila i závodně, a někdy závodila i na dostizích, svou přítomnost se ale většinou snažila utajit. Nechtěla vyhrát jen proto, že všichni věděli, že se jedná o princeznu. Kylli si vždy našla způsob jak nepozorovaně zmizet, na to ale nikdy nebyla sama, vždy ji kryli přátelé. A tak to bylo i před rokem, tehdy se natěšená vrhala do sedla a netušila co vše může nastat. Před jednou překážkou se zastavil nějaký kůň a Kylliin kůň prudce zabrzdil, Kylli by se možná v sedle udržela, ale vzhledem k tomu, že myšlenkama byla jinde a překážky co byly na dráze měli nacvičené, přepadla přes koně na zem, ucítila náraz do hlavy a v tu chvíli omdlela. Netuší co se dělo dále, jen ví, že se probudila v nemocnici a vůbec nic si nepamatovala. Divila se proč ji oslovují jako princeznu. Nevěděla kdo je, v hlavě měla jen bílou mlhu. Jen si vzpomíná na to, když za ní přišla rodina a Kylli nevěděla kdo jsou. Nevěděla ani co ji baví, nepamatovala si zážitky, nic. Tehdy probrečela celé noci jen snahou si na něco vzpomenout. Po čase se jí začala paměť vracet, nejdřív v záblescích, ale později se jí vrátily všechny vzpomínky. Z nemocnice odešla s obrovským štěstím, měla zlomených "jen" pár žeber a lehký otřes mozku. Po tom, co se vrátila domů dlouho nedokázala znovu sednout na koně. Navíc si uvědomovala jak musí být opatrná. Po půl roce kdy překonala strach, už ale nikdy dostihy nejela, od té doby preferuje pouze pomalou jízdu lesem.

Yael Shelbia

Narození modrookého děvčátka bylo velkou událostí, malá Lilibeth nebyla prvním dítětem postaršího páru, nicméně po náročném porodu jejího staršího bratra si už Lewis Ballard nesliboval, že by mohl mít další dítě. Bylo to příliš nebezpečné. Nakonec vše proběhlo v pořádku a malá Lili se mohla těšit z hrdého tatínka a unavené, ale stejně šťastné maminky. Její dětství bylo naprosto normální. Dívka zlobila, poznávala svět, který čítal dva hotely, jež zajišťovali, že si její rodina žila nadmíru dobře. Její táta byl dost velký vizionář, možná až moc velký, ale jejich hosté to oceňovali a rádi se k nim vraceli a Lili byla vnímaná jako takový místní maskot, ta holka potřebovala být jednoduše všude, ať už se motala v kuchyni a dělala ochutnávače, pomáhala pokojským a nebo – to bylo úplně nejlepší přidávala se ke svým třem starším bratrům, když hosty doprovázeli k zamrzlým vodopádům nebo k horkým pramenům. Když byla Lili trochu starší a její bratři postupně začali studovat na vysoké škole nebo vyrazili do jiných částí Illey, aby si trochu rozšířili obzory a zjistili, jak se dělá hoteliérství třeba na jihu, tak tahle milá povinnost přešla na ni, spolu s mnoha dalšími, protože její táta přirozené počítal s tím, že postupně po něm vedení hotelů budou přebírat. Pro sotva šestnáctiletou Lil to bylo naprosto boží dobrodružství, zvlášť, když k nim nastoupila posila v podobě osmnáctiletého Matthiase. Dívka si ho velmi rychle oblíbila, zvlášť když jí učil řídit skútr a i přes mrmlání se nechal přemluvit na dlouhodobější výpravy po okolí. Jak se říká, byla v tom až po uši. Zažila si lásku se vším všudy, včetně toho, že jí Matthias jednou zachránil před utopením, když se s ním hecovala o to, že rozhodně pozná, když je led na jezeře dost tvrdý. Třásla se sice jako ratlík a byla pořádně vystresovaná z toho traumatického zážitku, ale zachumlaná v Matthiasově kabátu, když rozmrzávali v horské chatce, nemohla být šťastnější. A takových zážitků s ním měla nespočet. Bohužel si s ním zažila opravdu všechno, co k první lásce patří, Matthiasovi nestačilo zůstat pouze v rodné provincii a občas se podívat do hlavního města. Bavili se dlouho o tom, že se chce přidat ke královským strážím a skutečně něco dokázat. Lili loučení neskutečně trápilo, ale ani neuvažovala o tom, že by mu jeho představy o budoucnosti rozmlouvala. Rozešli se v dobrém a kdo ví... Třeba se jednou opět setkají. Matthiasův sen ji však donutil trochu víc uvažovat o svých možnostech a světě kolem. Ottaro začalo být až moc malé. Byl to trochu výstřel do neznáma, ale poté, co úspěšně odmaturovala si podala přihlášku na dálkové studium vysoké školy mezinárodních vztahů a diplomacie. Bylo to něco nového a Lilibeth to ihned zaujalo, navíc neměla vůbec špatné studijní výsledky, tak pro ni nebylo příliš náročné se na školu dostat. Doslova jí vše zachránil pohovor. A přihláška do Selekce? Šlo spíš o výzvu, kterou si s několika děvčaty daly. Rozhodně nevěřila, že bude vybraná, ale... už je to tady a Lilibeth si není tak docela jistá, jestli neudělala fakt velkou chybu.

Danielle Galligan

Nahodila jsem se za jednoho podvečera v Panamě. Byla jsem šestá z dětí mé půvabné ale poměrně chudé ženě, samoživitelce s jménem Valery. Své příjmení jsem dostala po muži, který nechal putovat své geny mými žilami, ale nikdy jsem ho nepotkala. Utekl jakmile mu matka o mém příchodu pověděla. Mých šest sourozenců, čtyři chlapci a dvě dívky byli však to nejlepší v mém životě, i když jsme měli jiného otce, vždy jsme se o sebe starali. V domě nás žilo čtyři, dva nejstarší už byli pryč, ale návštěvy byly časté. Už od útlého věku jsem se měla k hudbě. Můj první klavír, tehdy ještě ten děcký mi věnoval můj bratr a tehdy jsem se asi zamilovala do jemných tónin toho nástroje. Byla jsem vždycky tichá dívka, která seděla v zadu ve třídě, měla jednoho či dva kamarády a snažila se vyhýbat problémům. Nebyla jsem premiantem ani odpadlíkem. Docela to fungovalo, vystudovala jsem základní a poté přestoupila na hudební sanatorium. Tak jsem i začala se vlastní hudbou. Nikdy jsem ale školu nestihla dodělat. V sedmnácti letech jsem začala skládat vlastní hudbu, tedy zkoušela jsem to i dříve ale nikdy to nikomu neukázala, tehdy jsem ale poprvé vystupovala s vlastními díly v jednom baru blízko observatoře. A pak zas a zas. První jsem chodila jednou za měsíc, pak za týden. Lidem se má hudba zamlouvala a já milovala zpívat. Byl to jak splněny den. Z Baru jsem přešla do restaurací a z nich i na menší potulné koncerty. Nikdy to nebyla doslova extraliga a tisíce lidí, ale měla jsem lidí kteří kvůli mě navštěvovali místa. Za dva roky jsem tak opustila školu a v devatenácti se rozhodla odstěhovat od mámy a jezdit hrát. Chytla jsem se jedné bandy zpěváků a užívala si život. Nikdy mě nenapadlo že by se mi něco stalo. Pak ale přišla osudná noc, zrovna jsem vystupovala v jednom baru v Angeles. Bylo to jedno z těch zazobaných míst, kde se jen tak někdo nevydá. Jedno z těch míst kde chodí celebrity a musíte mít speciální přístup. Cítila jsem se pyšná na to, že jsem mohla vystupovat na tom místě, mohl si mě všimnout někdo s vlivem a dostat mě na výsluní! Vydala jsem ze sebe všechno. Dostala i potlesk, cítila jsem se o sobě skvěle. Sedla jsem si potom k baru, kdyby náhodou někdo chtěl prohodit slovo…třeba sponzor nebo tak. A pak to přišlo. Barman mi donesl drink. “Ten jsem si neobjednala.” Pověděla jsem zmatená, hledící na mladíka za barem. “Ale on vám jo.” Odpověděl a ukázal na může, lehce staršího viditelně, v tmavém obleku, který vypadal tak draze, že bych za něj koupila nové vybavení na dvakrát. Usmál se a tak jsem mu úsměv vrátila. Byla jsem tehdy mladá, čerstvé ve svých dvaceti letech, a taky pěkně blbá. Vydal se ke mě. Přisedl si. Poděkovala jsem mu za drink, usmívala se a doufala, že je to někdo kdo má zájem o mojí hudbu. Začal mluvit o tom jak ho má hudba zaujala, že by měl zájem mi pomoc výš. Znělo to až moc dobře na to aby to byla pravda ale to mě tehdy nenapadlo. Hltala jsem jeho slova jak malý dítě bonbóny. Upijela jsem drinku a nevěděla že padám do pasti. Mohli jsme tam sedět pět minut nebo pět hodin, ale když byl u konce, cítila jsem jak ochablá jsem. Nikdy jsem takhle na alkohol nereagovala a byl to jen jeden drink. Jak jsem se mohla opít? Než jsem se nadála, držel mě v pase a vedl pryč. Nebránila jsem se, nemohla jsem, moje tělo jakoby nebylo moje, vše se mlžilo a hlava točila. “Kam mě to vedete?” Zeptala jsem se, ale spíše jsem jen něco bručela pod nosem než říkala slova. A najednou jsem byla v autě, a pak zase nebyla. Jakoby se to auto teleportovalo. Nebo jsem možná jen na chvíli odpadla a prospala jízdu. Ať tak nebo tak, najednou mě táhl do hotelu. Něco mi na tom začalo smrdět. Moje hlava začala konečně spouštět alarm. Chtěla jsem se bránit, ale nešlo. Pak mi to i došlo, to nebyl alkohol ale něco jinýho. Byla jsem pod vlivem čehokoliv co mi tam hodil, musel toho barmana podplatit ať mi něco dá do pití. Začla jsem vnitřně panikařit. Mezitím mě dotáhl do pokoje. Byl to jeden z těch, který si zarezervuje jen někdo kdo na má peníze na zahození, ne člověk co by fakt chtěl takový luxus na jednu noc. Ne člověk jako já začla jsem křičet o pomoc. Nebo se o to snažila. To mi zařídilo jen pásku přes ústa. Pak jsem skončila na posteli. To co mi dal mě pomalu opouštělo a já se snažila vstát. To však nepomohlo a najednou tam bylo víc hlasů. Moje vidění stalo moc nedávalo smysl, ale více stínu než jeden jsem viděla. Co se stalo poté byla ta nejhorší noc mého života, mimo jiné taky moje první, v tomhle smyslu. Snažila jsem se bránit, ale bylo to zbytečné, postupně jsem zjistila že jich bylo v tom pokoji pět. Ještě do těch si pamatuji i jejich jména. Musela jsem tam být, jim na oběť jejich choutkám hodiny, nevím kolikrát, ale vím že se střídali. A ten smích. Smáli se mi, jak tupá jsem. Tupí zazobanci! Brečela jsem, to bylo to jediné co neodvládli. Pláč. Po nějaké dobré jsem se ani nebránila, prostě jsem jen čekala. Čekala až budou s tou nechutností spokojeni. A pak mě tam nechali, nahou a zlomenou. Usla jsem na tom pokoji v bolestech a slzami. Ráno mě našla pokojská. Můj anděl v zbroji. Byla jsem od krve, sliz, potu a jejich….genu. nemohla jsem se postavit na nohy. Zeptala se mě jestli si něco pamatuju. Tváře jsem měla rozmazané, hlasy taky. Věděla jsem málo, co mi však ukvilo v hlavě bylo logo, logo které mělo jedno z těch prasat na sobě. Popsala jsem jí ho, já ho neznala. Ale ona ano. Pověděla mi že to byl někdo z stráží v paláci. Pozvracela jsem se několikrát za sebou. A ona mi pomohla. Našla mi oblečení, sprchu, i něco k jídlu. I když jsem moc jíst nechtěla. Ten večer jsem byla poskvrněna pěti muži, všemi vysoce postavenými a tehdy jsem se i zaslíbila pomstít. Ta uklízečka se ukázala být rebelkou. Vzala mě sebou domů, řekla mi všechno a všechno ukázala. Věděla jsem že se chci pomstít, nenáviděla jsem ty zlatem prolezlé perverzáky a nenáviděla jsem krále a jeho stráže. Jak mohl nechat lidí jako oni hlídat korunu ? Když mi nabídla abych se připojila k rebelům, neváhala jsem. Věděla jsem že se chci pomstít. Pomohla mi najít úkryt. Z hudbou ale nepřestala. Stálá jsem vystupovala, teď však vždy v okruhu rebelů. Takhle jsem žila pár let až doteď. Když princ vyhlásil selekci. Přišla mi nabídka na přihlášku. Přihlásilo se nás hned několik, selekce byla perfektní k infiltraci. Přímo paláci pod nosem. A já mohla konečně ocítit tu pravou pomstu.

Nessa Barrett

Narodila se dva roky po tom, co se narodil její starší bráška Neal a už jako novorozenec to neměla jednoduché. No aspoň takhle jí to říkala máma, když už měla nějaký ten věk na to, aby to chápala a i když si matně vybavovala s jakým nezájmem na ní její vlastní otec koukal a postupem času zjišťovala kým skutečně byl, nenávidí jej z hloubi duše! To, ale přeskakujeme. Lid malou princeznu miloval už od chvíle, co jí poprvé ukázali světu a lásky se jí dostávalo hlavně od její milované maminky Miry a staršího bratra. Co je to otcovská láska neměla nikdy možnost zjistit, protože s ní táta nikdy netrávil čas a přitom ona se mámy vždy ptala svým dětským hláskem, proč si s ní nikdy tatínek nechce hrát, nebo proč se nechce objímat, jako se objímá s maminku, když je smutná. Pocit ochrany zná, ale velice dobře a to hlavně díky Nealovi, který pro ní byl, je a bude tím nejdůležitějším mužem jejího života. Po tom všem, čím si jako malí prošli si jsou oporou a stejně tak si jsou oporou i s mámou. Jako každé dítě i ona byla často neposedná, nevydržela dlouho sedět na jednom místě a neustále vymýšlela různé lumpárny, jako například když jí bylo pět, přišlo jí, jako velice geniální nápad „vymalovat“ si svou komnatu vodovkama a fixkama. Dveře komnaty, zdi, ale i její postel proto zdobily různé obrázky kytiček, kočiček, princezen a dalších uměleckých skvostů pětileté holčičky a byla s tím spokojená! Ovšem to se nedalo říct o mámě, které, když to nadšená blonďatá princezna ukázala málem omdlela. Kromě kreslení měla také ráda pohádky a to jak ty animované, tak pak ty, které jí vyprávěl Neal. Vždy jí ujišťoval, že žádný drak se nedostane přes hradby jejich paláce, aby se jí snad pokusil unést, protože by mu hned, jakmile by se tak stalo Neal usekl všechny jeho hlavy jen, aby se nedostal k Melanii a díky tomu se jí hned lépe usínalo. Nejšťastnější, ale byla ve chvílích, kdy mohla zlobit spolu se svým nejlepším spojencem, kterým byl Neal! Ne, že by neměla kamarády a kamarádky z řad potomků zaměstnanců paláce, nebo děti rádců její mámy, kteří měli děti zhruba ve stejném věku, jako byla ona, nebo Neal, ale přeci jen s bratrem se jí lotroviny vymýšlely nejlépe! To platilo i v tom případě, kdy měli oba své soukromé hodiny. Málokdy se s Nealem sešli při stejné hodině, jelikož On měl jiný studijní plán než měla Ona a měl mnohem více lekcí, které Ona jako princezna neměla a tak měla buď jinou lekci jako například lekci hry na housle či piano, nebo měla volno, ale třeba hodiny tance, nebo diplomacie, či hodiny cizích jazyků měli tihle dva často společné a to si potom spíš něco šeptali a smáli se…. no prostě nedávali pozor a ne jednou oba na danou lekci ani nedorazili a raději se vytratili jen aby si hráli někde v zahradách a schovávali se, když je pak hledali. Domů se pak vraceli na večeři a to kolikrát tak špinaví, že by málokdo řekl, že se jedná o budoucího krále a princeznu Illeye. Někdy byla zase Mel na lekci sama a její bratr se nedostavil a to se jej pak vydávala hledat. Buď z dané lekce odešla, když byla v půlce, nebo hned jakmile daná lekce skončila vyběhla z místnosti a prohledávala celý palác a jeho pozemky a místa, kde by mohla bratra najít a byla tak vytrvalá, dokud jej skutečně někde nenašla. Když byla v dostatečném věku na to, aby se mohla tajně učit šermovat právě díky tomu, že jí vše kolem světa šermování vysvětloval a učil její bratr, snažila se, aby jí to šlo a ono jí to skutečně šlo a navíc jí to i nesmírně bavilo. Pokud si z nějaké lekce odnesla nějaký ten šrám, vždy se dokázala na něco vymluvit, když ono zranění pohledu jejich mámy neuniklo. Jakmile měla Melanie dvanáct let, poctila návštěvou jejich země jedna v té době z nejslavnějších umělkyň ve hře na harfu a ona stejně tak, jako její matka se jednoho z pár vystoupení, které měla napříč Illeou účastnila, když měla zastávku v Angeles a hned jakmile zaslechla pár prvních tónů hudby, kterou žena na pódiu hrála na onen hudební nástroj, bylo to snad poprvé, co celé vystoupení mlčela a jen s ohromením poslouchala každý tón, který sálem zněl. Po vystoupení se spolu s mámou s umělkyní jménem Catania sešly v zákulisí osobně a Melanie si na chvíli mohla zkusit na struny ohromného nástroje sáhnout a díky pokynům Catanie tak zvládla i pár tónů a Melanie se jen usmívala. Od toho dne se chtěla hře na harfu učit více než na housle a piano. Trvalo to několik měsíců přemlouvání mámy, aby jí sehnali učitele, který by jí hře naučil a proto, když jí jednoho dne máma oznámila, že na ní čeká v hudební místnosti překvapení, běžela tam a jakmile otevřela dveře, spatřila tam dvě harfy, kdežto na jednu z nich ladně hrála právě samotná Catania, která jí měla dávat lekce hraní. Princezna div neskákala do stropu nadšením a do učení se dávala všechno. Není sice tak skvělá, jako Catania, ale naučila se na harfu hrát dobře a do dnes na ní hraje velmi ráda. Povinnosti princezny rok od roku přibývalo a ona stejně jako její bratr hledali chvilky, kdy se plížili z paláce, aby si užili trochu toho „normálního“ pubertálního života ať už jen oni dva, nebo spolu s několika přáteli, které měli a prostě se snažili se zabavit po svém. Potulování se po Angeles, nebo tajné popíjení alkoholu někde na pláží, nebo později návštěvy klubů a party u přátel. Poprvé se však napila alkoholu ve svých čtrnácti letech a to právě díky Nealovi, který na jedno místo za městem, kam spolu většinou jezdívali, když se rozhodli si spolu vyjet na koních dopravil pár plechovek piva. Ze začátku jí to vůbec nechutnalo a přišlo jí to hořké, ale čím byla starší tím méně jí připadalo hořké. Přibližně v téhle době si také začínala uvědomovat, že když je v Nealově blízkosti, celá se chvěje a její srdce buší rychleji, když se jeho zelené oči podívají jejím směrem a párkrát už se přistihla, že když spolu šermovali a měla Neala blízko sebe, hlas v její hlavě jí vybízel k tomu, aby se jen lehce nahnula a spojila jejich rty v polibku, protože cítit jeho rty na těch svých bylo něco, co tak moc chtěla, ale nakonec se z onoho transu probrala dříve než jej skutečně políbila a opakovala si, že je to přeci její vlastní bratr a neměla by takové myšlenky mít. Uvědomovala si, že její myšlenky ohledně líbání se s vlastním bratrem a toužit potom, aby se jí jeho ruce dotýkaly je zatraceně špatně a snažila se tyhle myšlenky zahánět a myslela si, že bude nejlepší netrávit s ním tolik času a dokonce se jí i povedlo se mu vyhýbat a trávívat spíše čas s přáteli a s bratrem se bavila a vídala jen, pokud to bylo nevyhnutelné a na veřejnosti se chovala jako by jí nic netrápilo, ale jakmile se dveře její komnaty zavřely, sjela po nich zády a buď brečela, nebo prostě ničila svůj nábytek v komnatě. Snažila se tyhle pocity tolikrát potlačit a pár měsíců se dokonce ukazovala v přítomnosti syna jednoho z rádců její matky ve snaze, že se do něj jednou zamiluje a ty city k jejímu bratrovi časem zmizí, ale kdykoliv se schylovalo k polibku s oním chlapcem v její mysli se jí zjevoval jen jeden obličej a to ten patřící Nealovi, a tak se hned odtáhla a chlapce od sebe odháněla. Její snažení však bylo marné a vše vyšlo na povrh jedno deštivé odpoledne, kdy se s ní Neal snažil promluvit potom, co jej už několik dní ignorovala a než se nadála jela na koni a samozřejmě že další dusot koňských kopyt jí pronásledoval až na jedno z jejich oblíbených míst za městem. Už během cesty tam se rozpršelo a evidentně ani jednomu tenhle fakt nepřekážel a zastavili se až u opuštěného seníku, kam často jezdívali. Hned seskočila z koně a rychlým krokem šla právě k seníku, který byl zastřešený, ale její bratr jí chytil za zápěstí se slovy, aby s ním konečně mluvila a ona se tak na něj musela podívat i když měla přes obličej několik mokrých blond pramenů vlasů. Pokusila se mu vysmeknout a začali se tak hádat no do doby, kdy to už nezvládla, postavila se na špičky a jejich probíhající hádku ukončila polibkem. Jako by se najednou vše kolem zastavilo a ona vnímala jen jeho rty a i když to byla jen chvilka vnímala to, jako několik minut.Její srdce bušilo tak moc, že měla pocit, že jí vyletí z hrudi. To, že její polibek byl následně opětován si uvědomila až v momentu, kdy cítila dlaně na svých tvářích a když oba lapali po dechu hledíc si lehce zmateně navzájem do očí. Od toho dne se oba jen utvrzovali v tom, co k sobě skutečně cítí a vše to, co se dělo, když byli sami museli skrývat před zraky ostatních. Když se dozvěděla o tom, že Neal by měl mít svou vlastní Selekci, nenesla to vůbec dobře a byla prostě proti tomu a dokonce se se svou mámou pohádala na tolik, že s ní v soukromí nemluvila a to ani když ta fraška začala, ale když se s ní Neal nepřestal scházet ani během průběhu Selekce, začala zase s mámou komunikovat, ale i když si Neal našel čas, který trávili spolu v náručí toho druhého stejně mu dávala najevo svou žárlivost a to i když on jí ujišťoval, že jeho mysl a jeho srdce je jen Melaniino. Když jí bratr seznámil po několika měsících Selekce s tím, že mezi kandidátkami je jistá dívka, která by jim nebránila v tom, aby byli spolu, koukala se na něj chvíli jako na magora, ale nakonec se jí to začalo zamlouvat. Měsíc před ukončením Selekce se Melanie necítila ve své kůži a když si jednoho dne šla pro výsledky krevních testů díky kterým se zjistilo, že je těhotná a Nealovi tuhle novinu oznámila noc před tím, kdy měl před zraky celého světa požádat o ruku „svou vyvolenou“, kterou se stala Diana. Jakmile bylo všemu konec a svět znal jméno budoucí královny Illeyi, Neal, Diana a Melanie se rozhodli, že by měli Miru obeznámit s fakty a tak se také stalo. Nejprve to vypadalo, že královna nebude mít s trojicí slitování, ale nakonec se všichni domluvili tak, že dítě, které Melanie nosí pod srdcem bude dítětem Neala a Diany. Všichni tři tedy souhlasili, protože jak pro Mel tak Neala bylo nemyslitelné se jejich důkazu jejich lásky vzdát, a tak po pár dnech odcestovala do hor, kde měla strávit celou dobu těhotenství a po ruce jí byl samozřejmě personál. Po osmi měsících se narodilo to nekrásnější miminko na světě. Tedy v Melaniiných očích určitě, které dali jméno Evelyn. Pár hodin po porodu se musela s Eveleyn na nějakou dobu rozloučit a byla to jedna z nejtěžších chvil v jejím životě, ale muselo to tak být. Evelyn tak tajně odvezli do paláce a Melanie zůstala ještě několik měsíců v horách, dokud se nesměla vrátit zpět domů. Od té doby je pro Evelyn teta Melanie a ona si musí dávat pozor na to, aby jí neřekla dcero. Nedělalo jí dobře, když viděla Neala s Dianou spolu s jejich dcerou a proto se nějakou dobu spíše držela v pozadí a když neměla jinou možnost, snažila se aspoň, aby jí netekly slzy, ale ne vždy se to povedlo. Jednou, když byly Evelyn tři roky a byla zase na jedné ze svých utečeneckých misí, potkaly se v zahradách. Malá princezna nevěděla, kdo je, protože Melanie se skutečně ukazovala jen málokdy v její blízkosti, ale v ten den si spolu začaly povídat a malá blonďatá princezna tak získala tetu a od toho dne jí Melanie bývá na blízku kdykoliv jí potřebuje. V den, kdy se jí její holčička svěřila s tím, že chová city ke své komorné Avě jí Melanie byla na blízku a byla dojatá, že se s něčím takovým svěřila právě jí a potom, co si Evelyn vyslechla, jí chytila za ruku a řekla jí, aby se nebála a svěřila se rodičům aspoň s tím faktem ohledně její orientace, protože by to měli vědět a že s její podporou může kdykoliv počítat. Na důkaz toho, že jí může důvěřovat darovala Evelyn stříbrný náramek a vždy, když jej vidí na její ruce, je nesmírně šťastná. Nyní nastal čas, aby si i Evelyn našla své štěstí ve smíšené Selekci a ona je připravená jí kdykoliv s čímkoliv pomoci. Když jí bude její princezna potřebovat bude zde pro ní stejně tak, jako je zde i pro svého bratra a zbytek své rodiny.

Nicole Kidman

Takže fajn. Teď, abych Vás obeznámil s mou celkem zvláštní minulosti, co? Tak to tedy vezměme hezky od začátku. Narodil jsem se tak, jako každé dítě. Pokud se nejedná o někoho, koho kousl upír a ten dotyčný si zrovna neprošel proměnou.. heh. Mými rodiči však jsou Safira El-Sayed Egyptská Sultánka a muž, který po uzavření manželství po domluvě s mou milovanou babičkou Buthainah přijal své královské jméno, kterým se nyní prezentuje. Tím jménem je Kader, ale jeho rodným jménem jej oslovují jen za zdmi našeho hlavního sídla, kde žije s mou matkou. Pro lid a turisty je to prostě Jeho Výsost princ Kader. K tomu, jak se mí rodiče seznámili vám asi řeknu jen to, že se spolu poprvé potkali, když byli oba na návštěvě u francouzské královské rodiny. V tu dobu byla má matka jen pouhou princeznou. Následnicí trůnu se stala až později a to pro to, že její nejstarší z bratrů, který měl nastoupit na trůn jako Sultán, byl zabit, když Egypt vedl válku s Tureckem, které je již pár let pod naším sultanátem. Mimochodem otec pár let nevěděl, že vůbec existuju, ale to byla čistě režie mámy, ale to je na dlouhý vysvětlování a tím Vás zatěžovat nebudu. Moje dětství bylo spokojeně a já byl šťastný malý kluk, co rostl, jako z vody, zlobil mámu, babi s dědou, tety, strejdy... Prostě všechny, co byli z máminy strany. I když jsem byl jedináček, přesto jsem se často sčuchnul s vlastními i nevlastními bratranci a sestřenkami, co byli zhruba v mém věku a to potom bylo něco! Když jsem byl malý, často jsem se mámy ptal, proč bratranci a sestřenice mají táty, kteří jsou mí strejdové, ale já tátu nemám. Vždy jen řekla, že ho brzy poznám a já tak spokojeně usnul. Do dnes si pamatuju, když mi máma představila pro mě tehdy cizího chlapa s tím, že je to můj táta. Nevěřil jsem jim a toho cizího chlapa jsem neměl vůbec rád, ale po několika měsících jsem byl šťastnej, že i já mám konečně svého tátu a přijal jsem ho v pohodě. V mých osmi letech začala má soukromá výuka v našem paláci a já byl do mých deseti let i celkem vzorný žák, ale když jsem si nemohl hrát tolik, jako bratranci, nesnášel jsem to. Kdo by to taky miloval? Učit se všechny ty věci jako čtení, psaní, Angličtinu, Arabštinu, Egyptskou Arabštinu, Turecky a další jazyky, vše o etiketě, dějiny země a nějaké ty základy několika málo jiných zemí a čím starší jsem byl, přibývalo mi více učiva a povinností, které, jako budoucí Sultán musím znát. Ve svých patnácti jsem díky své matce dostal funkci guvernéra v Luxoru ve kterém mi byl přidělen palác, který jak jinak než patří už několik desítek let naší dynastii stejně tak, jako mnoho jiných paláců a sídel napříč celým Egyptem. V zemích, které se nám během těch let povedlo dobít a staly se tak součástí našeho sultanátu nám také patří několik sídel a paláců. Jako například palác v tureckém Edirne. To jsem, ale odbočil. Stal jsem se tedy guvernérem Luxoru a v ten samý den, kdy jsem byl jmenován do téhle funkce se začalo s výběrem dívek do mého vlastního harému, který v den mého odjezdu jel se mnou do mého paláce. V tom samém věku mi jeden významný muž, kterého jméno zde nebudu zmiňovat, poslal dar. Poslal mi několik dívek do mého harému. Jako jistý způsob jeho gratulace k mému guvernantu a harém se tak rázem rozrostl. Mezi těmi „darovanými“ konkubínami do mého paláce přicestovala i jistá rusovlasá, pobledlá dívka o které jsem se dozvěděl ještě v ten den, kdy přijely do paláce, protože se celkem hlasitě a hlavně potestativně odmítala podvolit pravidlům harému. V ten večer jsem procházel harémem, kde se dívky musí seřadit a sklánět své hlavy na znak úcty a ona jediná si tam stála a jen na mě hleděla a můj pohled tak spočinul na ní, ale nezastavil jsem se u ní. Pohled jsem zase vrátil před sebe a pak jen slyšel, jak něco hudrovala, když na ní jeden z eunuchů křičel, že tohle si nesmí dovolovat a čeká jí trest. Jaký? To nevím. O rok později se právě tahle rudovlasá dívka jménem Asdis stala jednou z oblíbenkyň a musím uznat, že i když mám oblíbenkyň asi deset, ona je pro mne číslem dvě! Nikdy se s ní nenudím a je častou společnicí v mých komnatách ať už jako milenka, nebo spolu jen večeříme. Je jednou z mála, které s sebou brávám, jako doprovod na nějaké ty významné akce a události. Všichni, co znají, jak to v harému funguje ví, že, když je má oblíbenkyně přítomna na jakékoliv události, nesmí se jí dvořit a už vůbec ne jí jakkoliv nadbíhat a dotýkat se jí nemravným způsobem. Na mé oblíbenkyně se prostě nesahá, pokud je vám život milý! Ale vraťme se do doby mých šestnácti let a k tomu když jsem měl čas pro sebe. Byl jsem rád, když jsem se mohl věnovat svým koníčkům, jako jízda na koni, šerm ke kterému se v pozdějších letech připojila i manipulace se střelnou zbraní a později mne uchvátil sport jménem Matrak, plavání, posilování a, co mám nyní opravdu za relax je samozřejmě v první řadě čas strávený s Ahmedem, nebo zavřít se někde s nějakou zajímavou knihou a nechat se vtáhnout do jejího děje, jinak tomu není ani u poslechu nějaké hudby, která mne zaujme, čas se Zorayou a procházky s ní, nebo jen obyčejná klidná procházka po pláži ve společnosti nějaké z oblíbenkyň, ale s Asdis je to prostě vždy hard, protože nikdy nevím, čím se mne pokusí naštvat. Není to s ní jednoduché a to mne na ní svým způsobem baví, ale nesmí se to přehánět. A pak je tady i možnost, kdy si prostě sednu za volant některého z mých sporťáků a prostě se můžu hulvátsky projet. Rád si taky zajdu někam do společnosti a obzvlášť spokojenej jsem, když ta společnost má dobře vyvinutý hrudník, sladký úsměv, vlní se do rytmu hudby a umí se bavit a není to jen nudná blbka. No a v neposlední řadě mne baví i výroba šperků, po mé drahé oblíbenkyně. Eh, teď jsem malinko odbočil. Své rodiče stejně, jako kteréhokoliv člena své ne zrovna malé rodiny si vážím a to, že jsem vůči nim ochranářský je samozřejmostí. Tohle platí i v případě těch mála přátel, co mám. V mých osmnácti letech jsem měl možnost zjistit, jaké to je, když je člověk opravdu zamilovaný mimo svůj vlastní harém. Moje srdce patřilo několik měsíců jen jedné jediné ženě a tou nebyla žádná jiná, než Rumunská princezna Elisabeta. Bylo to strašně hezké, ale bohužel nám do karet nehrála ta vzdálenost, která mezi námi je a Vztah na dálku, vídat se jednou za čas a neustále si psát zprávy mi přestalo vyhovovat a tak jsem byl nucen náš „vztah“ prostě ukončit. Navíc Elisabeta není v mém harému a není muslimkou. Další důvod proč by náš případný vztah nemohl fungovat. Ne vždy to v naší rodině bylo zalitý sluncem. Před necelými čtyřmi lety otřásla celým světem a hlavně naší rodinu hodně nepříjemná věc. Bylo to v den, kdy se oslavovaly třicáté narozeniny jednoho z mnoha nevlastních bratranců. Já jsem se cestou do jednoho z našich sídel zastavil v domě tety Amiry a strejdy Rashida a od bratrance Faraha a jeho manželky Lily vyzvedl jejich teprve několika měsíčního syna Ahmeda tak, jak jsme se domluvili. Rozloučili jsme se s tím, že se uvidíme zase na oslavě a spolu s malým princem, kterému jsem něco, jako kmotrem a stal se tak jeho poručníkem v případě, že by to byla potřeba jsem jejich sídlo opustil v autě, které jsem řídil já sám a spolu s námi jely i Nurbanu a Asdis. Za námi samozřejmě jelo další auto, kde se nacházela ochranka. Spolu s prckem , který spal v sedačce na zadním sedadle jsem bez problémů dojel na místo a i s dítětem v dětské sedačce vešel dovnitř sídla. Vše probíhalo skvěle. Pozvání hosté přicházeli a zábava se pomalu rozjížděla a já spolu s mámou a tátou jsme zrovna byli v jednom ze salonku, kde byl klid a máma zrovna chovala Ahmeda zatím, co já jsem nervózně pochodoval po místnosti a s tátou jsme řešil, že se mi nelíbí, jak dlouho to trvá tetě, strejdovi, bratranci s Lili. Telefon mi ani jeden nebral a ani nikdo z ochranky, co jela za nimi a já stejně tak, jako rodiče jsem mlčel a vždy když jsem se nedovolal, jen jsem zakroutil hlavou, že to nikdo nebere. Sem tam jsem se podíval i na Asdis, která tam byla s námi a seděla v rohu místnosti. Otec se vydal spolu s jeho ochrankou na cestu a v podstatě jim naproti a zjistit, co se děje. Já jsem stále zkoušel telefony, ale bezúspěchu. akmile se otec objevil ve dveřích salónu jsem, ale přestal pochodovat a celý jsem ztuhnul, když jsem uviděl výraz táty a potom se v místnosti nesly jeho slova a tón jeho hlasu, který nám jen řekl to, že na jedné z cest, které k sídlu vedou nejspíš explodoval kus vozovky a všude je kouř a oheň a mezi troskami zahlédli teď již vrak, který se podobal autu, které měl bratranec Farah. Hlavou mi hned blesklo jen jedno - útok některé z organizací, nebo snad útok rebelských Turků. Když jsem se vzpamatoval hned jsem se rozeběhl za tátou a všechny jsme o tom informovali. Z oslavy narozenin se rázem stal jeden z nejhorších dnů v našich životech. Jsou to už skoro čtyři roky a malý princ se tak stal prakticky mým synem. Dáky dohodě kterou jsem s bratrancem podepsal za přítomnosti soudce jsem nyní něco, jako jeho kmotr a je samozřejmostí, že jsem se bez sebemenšího zaváhání ujal opatrovnictví a od toho dne, co on přišel o oba rodiče, jsem se stal jeho „tátou" já sám. I když mám sám spoustu povinností, které musím jako nástupce Sultánského trůnu řešit, nikdy jsem tohohle rozhodnutí nelitoval, protože radost v jeho dětských očích, usměvavý bezstarostný obličej mi za to stojí. Navíc nikdy není sám, protože mi pomáhají rodiče a samozřejmě chůvy, ale i jedna z mých oblíbenkyň – Asdis. No a teď k aktuálním věcem. Zhruba před měsícem jsem se dozvěděl od rodičů, že v Illeyi o které jsem toho dost slyšel a něco jsem i četl se chystají uspořádat Selekci. Tohle bylo něco, co mne přimělo se postarat o to, abych se do téhle země podíval. Prý jsem tam jednou byl s mámou, ale byl jsem malý, takže si ten výlet nepamatuju a nastal čas, abych se konečně do Illeyi dostal a záminka sledovat Selekci, která je u nich tradicí vždy, když jejich následník trůnu dosáhne určitýho věku je podle mě příležitost, kterou si jednoduše nenechám ujít ani za nic. Samozřejmě, že spolu se mnou jede i Ahmed a služebnictvo spolu s oblíbenkyní číclo dvě, které mi prostě nesmí chybět. Mám rád své pohodlí a nestojím o někoho, koho by mi přidělili na místě. Přítomnost Zorayi je také více než samozřejmostí. Už teď jsem zvědav, co vše mě i Ahmedovi Illeá přinese.

Süreyya Akın Akınözü

Natálie (při narození Nathalie - později byla na počest původu její matky počeštěna) se narodila 25. října Dominiquovi a Anetě, princovi a princezně Francie. Společně s ní se narodil i její bratr, dvojče, Noell. Jejich dědeček zemřel, když byli ještě malí. Z jejich rodičů to ze dne na den udělalo nejdůležitější osoby v zemi. A taková práce se nelehce kombinovala s výchovou dvou malých dětí. Naštěstí tohle období netrvalo dlouho a rodiče našli ten správný balanc mezi péčí o děti a o Francii. Už od malička si Natálie skvěle rozuměla se svým otcem. Fascinovala jí jeho práce, jeho stůl s roztřízenými papíry a soustředěnost, kterou do všeho vkládal. Byl jejím druhým největším vzorem. Hned po Else z Ledového království. A proto hned jak se naučila číst, chtěla mu pomáhat. Opravdové dokumenty jí samozřejmě svěřit nemohl, tak ji ale alespoň nechal sedat v jeho pracovně, zatímco pracovala na úkolech do školy nebo dělala omalovánky. Dokonce jí tam nechal zhotovit vlastní pracovní stůl, aby mohli "pracovat" současně. Tahle její pečlivá, mnohdy až perfekcionistická, strana ovšem nezastínila "rebelství" malého dítěte. Společně s bratrem se proháněli královskými chodbami, kradli jídlo z kuchyně nebo třeba špehovali kočího, kterému přilepili sedlo k věšáku, a proto mu zaboha nešlo sundat. Zkrátka jakmile byli spolu, nikdo proti nim neměl šanci. A to platilo vždy. Byl to její starší bráška na kterého se mohla spolehnout. Nat byla z nich dvou rozhodně ta klidnější. Už když byli mladší snažila se bratra trochu mírnit, ale většinou to nemělo cenu. Prostě svého bratra milovala a neuměla říct ne ani jemu ani zábavě. A když s ním zrovna neutíkala z paláce, kryla ho před rodiči, dokud se nevrátil. Po svých rodičích rozhodně zdědila lásku k rychlým autům. Milovala se projíždět plnou parou, ať už při závodech či jen tak protože měla volnou chvíli. I proto se stala majitelkou formulového týmu Vendetta po svém otci už ve svých 22 letech. Nejspíš v ní viděl potenciál, který on u sebe v mládí neměl šanci rozvést. Co se školy týče, navštěvovala soukromou. Do veřejné se ani tak moc nehrnula. Věděla, co by hrozilo, kdyby lidé poznali kdo je. Tady alespoň trochu více zapadala. Spíš si občas tajně přála přejít na domácí výuku. Na to ale nakonec nikdy nedošlo. Její romantický život také nebyl nijak úspěšný. Když jí bylo 18 let našla si přítele. Nebyli spolu nijak dlouho, ale stejně si k němu vybudovala silné city. Jejich osobnosti a cíle se ale neskutečně lišili. Byli si v podstatě opaky. Jejich rozchod byl sice klidný, ale přáteli nezůstali. Dokonce se od toho momentu už ani jednou neviděli. Po jejich rozchodu na tom byla špatně. Několik týdnů skoro nevycházela z komnaty. Časem se naštěstí její srdce zahojilo a ona se posunula v životě dál. Nezkazilo jí to ale pohled na lásku. Pořád doufala, že najde to, co našli její rodiče. To jí bylo velkým vzorem. Do Illey vyrazila, aby podpořila svého bratra, kterému se snaží rodiče domluvit svatbu. Je nejenom jeho poradkyní a pravou rukou, je taky jeho dvojčetem - celý život prožívají spolu. Nechtěla, aby se na tom něco muselo měnit.

Joey King

Noell se narodil tehdy ještě princi Dominiquovi a princezně Anet Moreau. I když si dávali s dítětem na čas, nakonec čtyři roky po jejich svatbě byli na cestě hned dvě děti. Byly tam nějaké problémy s tím že nemohli otěhotnět, ale pomocí moderní technologie v medicíně nakonec pár obdařil Bůh ne jedním ale hned dvěma malými prcky co jim najednou běhali po paláci. Rozhodli se je pojmenovat Noell a Nathalie. Ale Nathalii nakonec počeštili po matce na Natálii. Chvíli na to pak umřel tehdejší král, Noellův a Nathalin dědeček a jejich rodiče usedli na trůn. Byla to poněkud čekaná změna, protože se očekávalo že nemoc krále brzy dožene, no i tak byla nečekaně v onom momentě a tak první rok jejich života děti žily spíše s chůvou a rodiče vidívali jen párkrát do měsíce. Nakonec se však vše uklidnilo a rodiče se o své dvě dětičky mohly zase starat pořádně a věnovat jim všechnu lásku světa. Tehdy se poprvé začala pořádně ukazovat jejich povaha. I když byl Noell celý otec po vzhledu, táhnul spíše k matce a její srandovní a ulovené náladě, rád si hrával s zvířaty a byl pro každou špatnost, natož Natálie i když byla vzhledem spíše po mamince, ráda sedávala na klíně Dominiqua a trávila s ním čas děláním papíru. I tak si ale ti dva našli cestu k sobě. Už od dětství všechno dělali spolu, hráli si, učili se, povídali si nebo dělali vylomeniny. Když se něco pokazilo, měli v tom prsty právě ti dva. A tak čas plynul, Natálie přebrala roli majitelství formulového týmu jejího otce Vendetta a Noell? Ten s maminkou založil projekt na ochranu dětí a zvířat názvem Protokol Moreau. Tohle měl po tátovi, nebyl do aut ale do pomáhání ostatním byl od mala. Vyučoval se v soukromé škole u když chtěl do veřejné, všichni se báli že by se mu něco mohlo stát a tak mu to nedovolili. I tak mu ale nemohl zabránit utíkat z paláce a putovat po ulicích. Vždy si našel nějakou díru v plotu či přesvědčil nějakou uklízečku aby ho pustila ven vchodem pro zaměstnance. A tak postupně stárnul a věnoval se svým věcem, samozřejmě že postupně i začal dávat pozor když se mu snažil otec něco vysvětlit ohledně trůnu, který jednou měl být jeho, ale nikdy v něm ta hravost jeho matky nezmizela. Celý jeho život mu nechávali oba rodiče volno, měl na výběr co jenom chtěl. To však přestalo v moment co se z Illey donesla ta zpráva. První mu řekli že zde pojede jen jako host. Že dostali pozvánku jako spřátelené země a že by to mohla být skvělá příležitost na nové kontakty, které jako princ bude potřebovat. Moc ho to nepřekvapilo, už na pár cestách byl. Proto neměl nic moc proti jet jako host. To však nevěděl na co ještě odkýval. Protože mu rodiče neřekli jedno krásnou a důležitou informaci, že se k ní dostala i jiná pozvánka než jen koukat na další ročník Selekce, ale i to že princezna má vlastní námluvy. Seděl zrovna ve své kanceláři a dělal některé papíry které mu otec svěřil. Dělal to tak často, chtěl aby věděl jak reagovat a co dělat až bude na trůnu sám. Byly to méně důležité rozhodnutí nebo zprávy, ale byl to trénink. Zaklepání přišlo slabé a jemně. Pozval onu osobu dál, ukázalo se, že to je jeho sestřička. Usmál se na ní a pozval jí dal. Nabídl jí čaj ale zdála se být napnutá a nervózní. Odmítla ho s tím že má důležitou zprávu. Zvážněl i on a čekal co z ní vypadne. “Rodiče chcou abys jen do Illey se ucházet o ruku princezny.” Vypadlo z jeho dvojčete naproti předtím než otočila pohled on něj. Nevěděl jak na to reagoval. Tohle byl šok. Věděl že jeho rodiče do sňatku vnutili a věděl jak mu vždycky vyprávěli, že i když teď jsou šťastní, že je osud dal dohromady, nikdy to nepodporovali a že si ho nechají vybral…co tohle mělo pak znamenat? Proč najednou chtěli aby jen na námluvy někomu koho komplet nezná? Byl naštvaný a zmatený. Vběhl tak přímo do otcovy pracovny a začal po něm řvát. Od otce se však nedozvěděl nic příjemného. Dominique se mu snažil vysvětlit jak skvěle spojenectví by to mohlo být ale on slyšel slova popravy. Nebavil se s nimi dny, jediný koho k sobě pouštěl byl jeho sestra. Ta ho nakonec i překecala k tomu aby na to rodičům přikývl. Přece z toho nic být nemuselo, nebylo to pevný…stačilo mu jen přežít pár měsíců a vrátit se. A tak sbalil své kurvy a vydal se na cestu.

Artur Leclerc

Roderick se narodil do průměrné rodiny žijící v Denveru. Hlavní příjem rodině obstarávala matka, která pracovala na denverské univerzitě v biologických laboratořích. V době, kdy se Rick narodil, byla “pouhou” doktorkou přírodních věd, ale její ambice mířily až k titulu profesorky. Otec pracoval jako administrativní pracovník v denverské mincovně. Rickovo dětství bylo klidné a spokojené. Mezi rodiči to občas nehezky vřelo, ale těch několik krizí úspěšně přešli. Hlavní motivací byl hlavně Rick, který byl pro rodiče vymodleným a jediným dítětem. Kvůli problému s neplodností si museli zaplatit pár sezení na klinice asistované reprodukce. Díky moderní medicíně se vlastně Rick dostal na svět, jinak by jej rodiče ani nikdy nepočali. Už od malého dítěte byl Roderick velmi komunikativní, zvědavý, ale také do jisté míry mazaný. Věděl, kdy se bavit s jakou partou, aby z toho vztahu co nejvíce vytěžil. To mu prakticky zůstalo až do dospělosti. Jisté rozpory mezi mladým Roderickem a jeho rodiči začaly v době, kdy se měl rozhodnout, na jakou střední školu bude chtít jít. Rick si zamiloval vaření, pořád se mamince točil v kuchyni a chtěl jí pomáhat. Ona uznala, že nemá cenu jej od pomáhání odrazovat a tak mu dala několik příležitostí si vaření vyzkoušet. Věděla, že má určitě nějaký talent a cit pro správné dochucování jídla, nicméně ona, vysokoškolsky studovaná, měla tendence ho hnát do podobné životní cesty. Chtěla, aby prošel gymnáziem a poté si vybral vysokou školu. Roderick se jí snažil vysvětlit, že ho rozhodně neláká představa života stráveného v kanceláři. On chtěl vařit perfektní jídla, která budou lidé brát jako zážitek, ne jen nějakou fyzickou potřebu. Nakonec si za svým rozhodnutím stál a začal chodit na střední školu dle svého výběru. Jeho maminka pár týdnů překousávala fakt, že její syn bude mít jen výuční list, byť jeho intelekt by určitě zvládl i tu vysokou školu. Roderick rozhodně hloupý nebyl, ale chtěl zkrátka dělat to, co ho zcela naplňovalo a pohlcovalo. Během svých telecích let samozřejmě dělal všechno, co jiní mladí ve městě. Po škole chodil se svou partou ven, do barů a klubů. Experimentoval, v malé míře samozřejmě. Nikdy se nespustil na vlnu těžkých drog, ale přišel na chuť marihuaně. Kouřil ji párkrát do měsíce, když toho bylo hodně a on potřeboval hluboce relaxovat. Měla na něj totiž velmi tlumivé účinky. Nezažíval s ní žádné bláznoviny, naopak mu pomáhala na psychické zdraví. Ke konci střední školy si našel spolehlivého dealera, se kterým navázal spolupráci. Rodiče samozřejmě o ničem takovém nevěděli, jeho matku by trefilo. Po vystudování našel práci jako pomocný kuchař v jedné z restaurací. Byla podprůměrná a rozhodně nesplňovala požadavky, které Rick na své vysněné zaměstnání kladl. Nebyl ale hloupý a věděl, že začátky takové bývají - těžké a rozhodně ne ideální. Nějakou dobu bydlel ještě u rodičů, než se dokázal osamostatnit a zaplatit svůj vlastní nájem. Byt to byl snad ten nejmenší z nabídek, ale pro jednoho mladého muže to stačilo. Stejně byl od rána do večera v práci a sem se opravdu chodil jen vyspat. Občas si sem přivedl nějakou tu slečnu, ale z těch vztahů na jednu noc se nikdy nevyvrbilo nic vážného. Roderick po žádném stálém vztahu netoužil. Toužil po kariéře, která by ho tak moc nefrustrovala. Když se jeho věk blížil kouzelné třicítce, už byl v pozici hlavního šéfkuchaře jedné vyhlášené restaurace. Na žebříčku dokázal velmi rychle šplhat právě proto, že byl na svou práci talentovaný. Věděl přesně, jak co dochutit a zároveň inklinoval k moderní gastronomii, k neobvyklým kombinacím a texturám. Restaurace se stala vyhlášenou až ve chvíli, kdy tam nastoupil a konečně mohl vařit tak, jak vždycky chtěl. Pořád svou kariéru stavěl před svůj osobní život. Práce v gastronomii dokáže být velmi stresující, a tak své týdenní dávky marihuany zvedal podle potřeby, aby chodil spát vyklidněný a v dobré náladě. Občas si dal brčko se svými blízkými kamarády, ale většinou hulil jen sám, když potřeboval vypnout svou ustaranou a přepracovanou hlavu. Své dealery musel občas změnit podle toho, kde byla zrovna tráva dostupná. Dostal se do kontaktu s mnoha lidmi, navštívil různá podsvětí města a on se během toho dozvěděl o činnosti rebelů. Začal s nimi sympatizovat. Ve skupině byly muži, kteří byli dvakrát osvalenější než on, a to nikdy nebyl kdovíjak hubený. Zkrátka tam byli muži jako hory a on se mezi nimi trochu ztrácel. Nevlastnil zbraň a ani nevěděl, jak s ní manipulovat. Nedokázal by přeprat strážce královské rodiny. Nicméně osud mu nakonec dal možnost, jak se jako rebel zapojit do činnosti. O několik dalších let později se dozvěděl o tom, že královský dvůr hledá nového šéfkuchaře. Samozřejmě, že se do výběrového řízení přihlásil a byl pozván do paláce, aby jim předvedl své kuchařské umění. Doslova to byl umělec. Jeho pověst ho už v této chvíli zcela předcházela a už předem byl přiřazen do nejužšího výběru kuchařům. Po ochutnávce jeho jídla bylo jasné, že před nimi stojí nejschopnější kuchař v zemi. A tak se Roderick dostal do královského paláce, kde udělá všechno proto, aby přechytračil královské ochutnávače a podařilo se mu členy královské rodiny minimálně přiotrávit.

Jonathan Bailey

Sophie se narodila do průměrné rodiny přímo v Angeles. Jak to ale tak bývá, leckterá rodina mívá velké tajemství. V rodině Porterových se ono tajemství týkalo přímo Sophie. Byla výsledkem jedné vášnivé noci mezi její matkou a jejím kolegou z práce. Nebyl to žádný dlouhodobý románek, jen zkrátka obě manželství měla nějaké své problémy a tak oba chtěli přijít na jiné myšlenky. Nevhodné řešení osobních trablí, jen co je pravda. Problém je, že matka o tom nikdy nikomu neřekla – ani Sophie, ani svému manželovi, dokonce ani své nejlepší kamarádce (a to bylo co říct). O svého manžela pochopitelně nechtěla přijít, i když se někdy neshodli. Pořád to byli spřízněné duše. A ona se zkrátka bála, že by o něj přišla takhle hloupě. Díky bohu si jsou manžel s kolegou vzhledově docela podobní a tak při dospívání Sophie nikdy nepochyboval o tom, že je jeho. Jak se časem ukázalo, Sophie byla pro rodiče poměrně dost velký oříšek. K povinnostem ve škole byla laxní, lehkomyslná. Nerada dodržovala nějaké termíny, nerada se učila. Nebyla hloupá, jen jí přišlo, že škola ji na reálný život zkrátka nepřipraví. Bohužel jí tohle došlo už velmi brzy a tak od raného věku na školu kašlala. Bylo běžné, že mívala na vysvědčení špatné známky. Rodiče z ní byli často velmi zoufalí, zvlášť když byla mladší. Přišlo jim ale, že když na ni vyvinou sebemenší tlak, dcerka jim odpoví třikrát větším odporem. Sophie zkrátka nikdy v životě nedonutíte do něčeho, co ona nechce. Na střední škole už i rodiče rezignovali a začali přijímat fakt, že je jejich dcera lajdák. Na druhou stranu mimo školu byla úplně jiná – zodpovědná, pečlivá, ráda pomáhala otci v pekárně. Jen ten školní systém jí zkrátka nějak nesedl. Několikrát během školy vyfasovala různá napomenutí, každý týden byla po škole a mezi učiteli zkrátka neměla moc dobré jméno. Bylo už předem jasné, že se mileráda spokojí s vystudovanou střední školou a na vysokou rozhodně nezamíří. Už během studia si přivydělávala. Škola ji nebavila, tak hledala nějaký způsob, jak si ten středoškolský život zpříjemnit. Po škole a víkendech občas vypomáhala jako servírka v blízkém bistru. Tam se skutečně ukázalo, že není vhodné podle školních výsledků člověka odsoudit. Ona se v té práci našla – byla komunikativní, vtipná, hostům rozdávala jeden úsměv za druhým. Měli ji tam zkrátka všichni rádi. A tak bylo víc než jasné, že po škole se vydá na tuhle dráhu. Velmi brzy po škole vyměnila hezkou restauraci za jeden z místních barů. To její rodiče nesli velmi nelibě. Mysleli si, že pro mladičkou Sophie je práce na baru až moc riziková a nebezpečná. A měli vlastně pravdu. Párkrát se skutečně Sophie dostala do situace, kde se cítila ohrožená. Díky bohu šlo ale o velmi vzácné případy, většinou byli návštěvníci baru klidní. Sice napití jak Dánové, ale mírumilovní. Dostávala tučná dýška a i díky tomu se mohla odstěhovat od rodičů do velmi maličkého bytečku, který jí ale stačí. Od té doby si žije volně jako pták. Vodí si domů pár vybraných mužských návštěv. Žádné vážné známosti, ale zároveň to nejsou jen tak ledajací týpci. Jedním z mužů, kteří v jejím životě dlouhodobě figurují, je Marcus. Striptér, se kterým se vídávala každý den v práci. Byl to sympatický mladý muž, který se nechtěl vázat. Stejně jako Sophie. A tak se z těch dvou stali milenci, kteří se v začátcích potkávali opravdu často. Marcus u Sophie přespával a ona byla ráda, že si může s někým otevřeně popovídat. V dnešní době už se vídají mnohem méně – Marcus totiž povýšil a stal se diplomatem Illéi. Sophie to vždycky přišlo hrozně směšné. Jak se ze striptéra mohl vypracovat až na diplomata? Jak mohl v očích jiných lidí působit tak hrozně seriózně? Sophie ho znala už roky, znala jeho osobnost z různých úhlů a vždycky si ráda do svého milence a kamaráda v jedné osobě rýpne, když má tu příležitost. Ona sama by svůj život nijak neměnila. Zkrátka jím tak nějak proplouvá, miluje práci za barem a milé štamgasty. Od života zkrátka nic nečeká a těší se na všechno, co ji ještě čeká.

Bárbara Emely

Tamlynovo dětství bylo jedno z klidnější a i velmi šťastných, i přesto že jeho otec patřil k velice vytíženým lékařům takže se od mala setkával s názory že by měl jít ve stopách svých rodičů. Ale on však raději trávit čas se svými přáteli, věnoval se sportům a věnovat se zkrátka tomu co zrovna chtěl aniž by se musel bát že vše bude muset ihned oprostit. Narodil se jako nejstarší dítě do poměrně dobře zajištěné rodiny, a zanedlouho po něm se narodila ještě jeho sestra, se kterou měl mnohem lepší vztah až o trochu později, neboť mu trvalo než si zvykl na to že není již jedináček. Jelikož otec nestrávil doma příliš mnoho času, zastávala vše nějakou dobu jeho matka které se společně se sestrou snažil se vším pomoct jak jen dokázali. Jako správný starší bratr, se vždy snažil aby tam pro svou sestru vždy byl. Jeho kroky proto z akademie vedli ihned k policejním složkám, odkud po pár letech odešel na lépe placenou pozici strážce v královském paláci. Za jeho odchodem však stála i ta věc, když zemřel během zátahu kousek od něj jeho kolega a velmi dobrý přítel. Tuto smrt si nikdy nepřestal vyčítat, i když za ní nijak nemohl. Doma se bohužel nesetkal s příliš velkým pochopením ani u jedné ze svých prací, ale zajistit rodinu později tedy hlavně jeho mladší sestru pro něj bylo přednější než dodělat druhou nucenou školu kterou chtěli jeho rodiče. Občasné starosti mu do toho přidala i jeho sestra, která měla jeden čas problémy s alkoholem i přesto že věděla jak na to on sám bude reagovat jakožto někdo kdo má velmi malou toleranci na akohohol. Díky všem těmto rozhodnutím neměl čas na dlouhé a vážné vztahy, což na sobě nesnášel ale najít takový kde by ho jeho partnerka respektovala se mu příliš nedařilo. Přesto to několikrát ještě zkusil, ale pokaždé to skončilo stejně. Během jednoho útoku na palác, byl vážně zraněn a to že se jeho sestře něco také stalo se dozvěděl až po propuštění domů. Během jeho pobytu v nemocnici, se s ním rozešla i jeho partnerka se kterou byl poměrně dlouhý čas a jen z důvodu že se nechtěla starat o případného mrzáka kterým se nakonec nestal. Tamlyn se z toho k překvapením mnohých včetně sebe po nějaké době dostal, a mohl se tak vrátit zpět do práce kde na některé věci zcela nebo aspoň zvětší části zanevřel. Bohužel během rekonvalescence, se na krátký čas stal závislím na lecích proti bolesti čehož si včas všimla jeho sestra než to zašlo ještě dál. Přesto že svou práci miluje, nerad v ní tráví veškerý čas a když má alespoň nějaký čas tak se v něm věnuje svým koníčkům ke kterým čas od času přibude nový.

Ryan Guzman

Samozřejmě je pro všechny snad ta nejšťastnější událost, když se narodí rodině dítě. V případě mladičké Anny tomu tak nebylo. Jednalo se o jistý boj o přežití, kdy se lékaři snažili zachránit jak život matky, tak i jejího dítěte. Samozřejmě to byl pro ně opravdu oříšek. Došlo ke strašlivé nehodě, kdy Anna jela v autě z vyšetření a mluvila se svým drahým mužem Aldem. Ten ji dost vyčítal, že jela sama a nepočkala na něho. Nikdy člověk netuší, co se může při cestě stát a nechtějí ohrozit ještě nenarozeného Aidana, který se samozřejmě ozval nepříjemným kopancem. Anna zaparkovala za pracovním autem, které zrovna patřilo ke stavbě nové silnice. Chtěla počkat, než bude moci pokračovat v jízdě dál, ale došlo k havárii. Jeden opilec do ni naboural zezadu. Její auto tak narazilo do vozidla ke stavbě. Z toho uvolnila kovová tyč a z výšky projela čelním sklem a zabodla se Anně do břicha. Nikdo nevěděl, co všechno je v ohrožení. Jestli to zasáhlo nějaký důležitý orgán či dítě. Aldo dorazil do nemocnice, ale nikdo mu zatím nechtěl nic říct. Do momentu, než se musel rozhodnout. Přišla ta těžká volba, kterou nechce zažít nikdo. Buďto vyndají dítě, ale než se k němu dostanou pediatři, je opravdu nízká pravděpodobnost, že přežije a pokusí se pomoci Anně. Nebo vyndají dítě a začnou se okamžitě věnovat jemu, aby nezemřelo. Samozřejmě chtěl, aby přežili oba dva, ale ta možnost tady nebyla. Byla, ale opravu mizivá. Proto se rozhodl o tu druhou možnost. Ať zachrání Aidana. Těšil se na to, že bude otcem a chce vychovávat své dítě a bude se snažit mu nahradit i tu matku, když to bude v jeho silách. Samozřejmě malý Aidan rostl jako z vody. Už v nízkém věku byl poměrně vysoký. Na základní škole byl dokonce nejvyšším v každém ročníku. Jeho otec tak vysoký není a co mu vyprávěl, ani jeho matka. Vlastně nikdo z rodiny nebyl tak vysoký, tudíž to bude zřejmě záhadou. Samozřejmě se mu stalo, že se mu jiné děti posmívaly kvůli jeho výšce, ale jemu to nevadilo. Aspoň viděl všechno a nemusel si hledat nějaké mnohem lepší místo. Také v klidu dosáhl kamkoliv potřeboval a nemusel nikoho prosit. Jisté výhody to mělo a stejně tak i jisté nevýhody. Po střední škole na vysokou nešel. Nebyl rozhodnutý a neměl nejmenší tušení, co by ho tak mohlo bavit. Na střední škole byl premiantem a dokonce měl i na to stipendium, kdyby si vybral školu. Místo toho začal pracovat v místním obchodě, kde se prodávaly hudební nástroje. Tam tehdy narazil na svou vášeň v hraní na kytaru. Jednu si dokonce koupil a hrával na ni doma a občas i venku v ulicích, kde si i zpěvem trochu přivydělával. Bavilo ho to a možná i tak trochu přemýšlel nad tím, že by se vydal kariérou zpěváka. To vše se ovšem změnilo, když viděl zásah psovodů. Díky tomu se přihlásil na policejní akademii a vybral si právě služební kynologii. I když byl starší než další kadeti, jemu to nevadilo. Chtěl se tomu věnovat, zaujalo ho to a chtěl samozřejmě ze sebe vydat to nejlepší. Chtěl být tím nejlepším. Jenže mu to dosti kazila jistá mladá žena jménem Layla. A jeho bavilo ji dost často provokovat a vytáčet. Zvlášť, když se potkávali úplně všude. A i když byla taková jaká byla, dalo by se říct, že se neskutečně doplňovali a klapalo jim to. Samozřejmě do jejich poslední společné akce. Aidan měl za úkol projít místo a zkontrolovat, zda na místě nejsou žádné výbušniny. Normálně Aidan dává pozor, ale v ten den byl myšlenkami úplně jinde. Nebylo mu nejlépe. Byl celý bledý, na jeho čele byl studený pot. Měl pocit, že dříve nebo později zkolabuje. Ale nechtěl zůstávat doma, chtěl pomoc. Chtěl pracovat a nechtěl přijít o žádné zkušenosti. Jenže část, kde byl on... Nějaké výbušniny zkrátka vynechal. Nedbal na to, že ho varuje jeho čtyřnohý svěřenec. Bral to tak, že je tam čisto. Když byli venku a vcházela tam další jednotka, ozval se výbuch. Nevěděl, co se dělo, byl zmatený. Vůbec si nepamatuje, jak to tam procházel. Jestli tam vůbec byl. Nechápal, co se s ním dělo. Dvě ženy byly eskortované a jakmile zjistil, že jednou z nich je Layla, málem se mu rozpadl celý svět. I když na něj křičela a vlastně ho div nezabila, on byl pořád v té fázi, že málem zabil svou milou. No... Bývalou milou. Tahle akce byla jasný konec pro oba dva. Samozřejmě neměl ani klid po tom. Skončil se svou prací. Neměl na to, bál se, že by se to mohlo zopakovat. Každou noc se budil z noční můry, kdy se mu to všechno opakuje. Opakuje se mu ten den, kdy svou práci zanedbal a ohrozil na životě jak lidské, tak i zvířecí životy. Budí se často celý mokrý od potu a několikrát se přistihl, že dokonce vykřikl. Samozřejmě si vyhledal pomoc odborníka. Ale jestli to pomáhalo, to by se říct nedalo. Doporučil mu, aby si vedl jisté deníky. Tam psal všechno, co zrovna pociťuje. Psal ten sen, jak vypadal. Ihned, jak se probudí, ať si ho poznamená. Začal to tak dělat. Něco na tom bylo a docela ho to i bavilo. Po tom, co se stalo... Co on vlastně způsobil potřeboval změnu. Udělat silnou čáru za tím vším a začít znovu. Vycestoval z Itálie pryč úplně. Pokud by zůstal, ta tragédie by ho pronásledovala a nedokázal by žít s klidným svědomím. To ovšem nedokáže ani teď. Ani nemusel přemýšlet dlouho, vybral si první místo, kam zapíchl prst na mapě a tím byla Illéa. Nebalil si ani moc věcí, sbalil si jen malý batůžek a to mu stačilo. Peníze, co měl našetřené využil na cestu a nalezení malého bytu. Potřeboval si udělat nějaké útočiště, než se rozhodne co dál. Kompletně změnil i svou vizáž. Díky všem těm starostem mu vlasy začaly dost šedivět. Zrak se mu zhoršil a začal nosit brýle. Vytvořily se mu vrásky a vypadal jako kdyby mu táhlo na padesát. I když byl proti vousům, nechal si je narůst. Když dorazil do jeho nové domoviny, celý den a celou noc projížděl inzeráty. Hledal, co by ho mohlo bavit a také, co by ho mohlo naplňovat. A vlastně po tom usilovném hledání i našel. Palác hledá trenéra sebeobrany. Rozhodl se to vyzkoušet. Samozřejmě musel splnit jisté zkoušky a on je zvládl bravurně. Našel si tak práci, která mu i přináší dobrý výdělek. Samozřejmě se doslechl, že by se hodilo něco, co by uvolnilo veškerý stres. Aidan dostal nápad a navrhl, že by byla fajn terapie se psy a štěňaty. A kdo je alergický, dostane plyšáka. Nápad se samozřejmě líbil, ale byl v tom háček. Štěňata palác nemá. Samozřejmě Aidan nezahálel a okamžitě obepsal místní útulky a záchranné stanice. A některé reagovaly s pozitivně! Bude to i příležitost, jak najít chlupáčům nové domovy. A tak začal s prací v paláci. Na plný úvazek se začal věnovat tréninku sebeobrany a bokem se věnuje terapii. Díky tomu poznal svou čtyřnohou spřízněnou duši - Fanny. Jedná se o fenu bernského salašnického psa, který trpí vitiligem. A aby toho neměla fenka málo, měla nádor v oku. O to následně přišla, ale i tak má radost ze života a dodává jistou pozitivní energii i jemu.

Oscar Isaac

Alfonso Duarte Santos, narozený dne 9.května. Už při narozený dostal dar a zároveň prokletý… to že byl synem svého otce. Ten totiž ho viděl jako svého nástupce, i když Alf, jak mu začala hned jeho o čtyři roky starší ségra přezdívat, o to nestál ani nestojí. Sic dostal hořkosladké dětství ve zlaté kleci s ledovou výchovou, jeho charakter se velmi rychle vykrystalizoval do rebela s rozhledem. Už v té době byl neposlušný a spoléhal se ze jeho sestra bude místo něho nástupcem trůnu či čím ho otec chtěl mít. Nesnášel umělé povinnosti, jež ho trávili celé roky… možná nebýt matky, kterou miloval nadevše, a Vivi byl by stejný otci. Naštěstí se tak nestalo a už v patnácti letech jasně ukázal, že on nebude ten poslušný nóbl synek… ale i ta nakonec nešťastná výchova měla něco kladného v sobě. Musel být brát na různé cesty, akce a další hlouposti… aspoň se tak naučil, jak fungovat ve společnosti, kde ať chce nebo nechce bude muset žít. Taktéž se naučil respektovat sám sebe a naučil se říkat ne. Vztah s Vivi byl různorodý dokonce jeden čas špatný, nakonec díky jí mohl vyrůst do sourozeneckého přátelství… rivality zde nebylo zapotřebí – matka je milovala oba nadevše a o otcovu přízeň neměl zájem nikdo z nich (možná Vivi měla touhu, aby jí uznal jako hodnou dědictví, myslel si Alf pro sebe hloupě v té době). Posílali si mezi sebou tajné zprávy, a tak se dozvěděli o sobě mnohem více, než by si sami připustili. Dokonce jí nosil jídlo, když se zamkla v komnatě své. Jednou chtěli spolu utéct pryč z paláce (alespoň jak to on vnímal) za svobodou, za životem, který by měl smysl. Nakonec to skončilo jen u pěkné procházky, kdy pocítili krásu toho opravdového světa. Zasáhla ho pak smrt jejich matky, kterou oba milovali, věděl ze Vivi na tom musela být velmi špatně. Jediné, co mu pomáhalo bylo jejich pouto, a to že se mohl o ní postarat… bude se o ní muset postarat ještě více. Otec je naschvál vyslal do Illey, ciziny za humny, aby si našly „urozené“ partnery. Sám se tomu v duchu smál, cožpak zrovna urozenost definuje člověka? Asi možná ano… pro někoho. Bude to hold muset s Viv dohromady nějak šikovně vymyslet, aby se přeci jen mohli vrátit domu. Možná mu v tom pomůže jeho „vzdělání“. V paláci sice škola není (proč taky, že), ale měl možnost navštěvovat výběrové školy. Ba dokonce na soukromé střední škole složil maturitní zkoušku na jedničku a k tomu měl během studia možnost vyjet do Francie, kde si vypiloval svoji francouzštinu k dokonalosti. Doufá, že bude moci pokračovat dále ve vzdělání… uvažuje zejména nad společenskými vědami, nejraději by chtěl na sociologii, neboť je to univerzálně univerzitní obor.

Charly Poirier

Rodina Illéa, pro některé právoplatný dědic trůnu, pro jiné prostě jen další známý rod. Pro Anastazii její minulost, kterou chce zapomenout, ale jaksi nemůže. Vše to začalo ještě v jejím dětství. Malá Ana totiž vyrůstala pouze s otcem, s otcem, který jí z celého srdce nenáviděl, asi stejně jako ona jeho. Surový, nechutný a do všeho ještě workoholický muž. Pro něj najít si manželku a mít s ní dítě byl pouze tah pro rodinu a pro větší peníze, přesto že jich měl dosti. Anastazie si pamatovala, jak seděla před jeho pracovnou a sledovala svého otce, jak počítá jednu minci za druhou, snad jakoby mu někam utekli. A když se přepočítal, hned bylo zle. Tehdy ještě nevěděla, že zranění a modřiny má maminka od něj. Vždy si totiž vymyslela nějakou výmluvu jak svojí holčičku před onou realitou uchránit. Kdyby jí to tehdy řekla, možná by i něco udělala nebo by se na její zmizení dívala jinak. Ovšem tehdy to nevěděla, nevěděla, proč její matka utíká od přepychu, od luxusu, od ní. Prostě se jednoho dne nevrátila a malá Ana se cítila pouze ukřivděně. Každý den večer plakala, že jí tu maminka nechala s tím hrubiánem. A ono to vlastně trošku i pravda byla. Protože nyní se všechen vztek přesunul na Anastazii. Každodenní řvaní, uklízení… všechno co by měli dělat pokojské dělala většinou ona sama. Bohatství a luxus se najednou nezdál tak krásný. Najednou už ho nechtěla ani vidět. Chtěla něco jiného. Každý den si přála mít jinou rodinu, jiného otce. Nebýt známá Illéa. Nechodit načančaná a poté se potají doma trápit. A když se snaží někomu o sobě říct stejně jí nikdo neposlouchá. Přeci jen jak by mohli, její papá řídí skoro celou Calgary. Tak důležitý človíček jak v politice, tak pro lidi. Anděl… pro ní však padlý. Anastazia i přesto všechno ale vyrostla v to být hodná a krásná dívka. Což jí moc nepomohlo, ale naučila se držet jazyk za zuby a nechat si líbit většinu věcí. Její otec jí také nechal po pár letech být. Přeci jen dostal vše, co chtěl. Každý večer jinou ženu, jídlo na talíř a pokoj od dcery co ani nechtěl. Ana dokonce našla i nějaké koníčky. Ráda si šila potají v pokoji a své návrhy občas dokonce i prodávala úspěšnějších návrhářům. Neznala pomalu ani lepší pocit než to, jak krásné a známé modelky nosí její návrhy. Jo možná to nebylo pod jejím jménem a značkou, přesto to bylo její. A ona to věděla. Už, už si myslela, že našla štěstí a že vlastně svět není tak špatné místo. No pletla se, znovu. Bylo jí asi okolo sedmnácti, když k ní do pokoje vběhl otec. Jistě měl v sobě více sklenic něčeho tvrdého. Vypadal, že brzy spadne na podlahu. V ruce flašku vypitého rumu a na tváři vzteklý výraz. Věděla, že bude zle, netušila však co všechno jí ještě čeká. S každým krokem toho muže ona couvla o další dva. A to ho naštvalo snad ještě více. Začal křičet, začal se vztekat. Prý něco s penězi, něco s tím jak se špatně prezentuje. Sama nevěděla, co po ní chce. Ovšem nyní už ví, že jako člověk selhal a byl vyhozen ze svého místa na radnici i v politice. Prý nějaký skandál s komornou, která ho okradla a zveřejnila nějaké fotky a podobné kravinky jako pomstu. To ale vyplavalo napovrch až později, takže v tuhle chvíli Anastazia stále nevěděla, co chtěl a co se stalo. Nevěděla to ani poté, co na ní poprvé stáhnul ruku. Vzpamatovala se až pomlácená na podlaze s prázdnou otcovou flaškou vedle hlavy. Bolelo jí snad celé tělo. Tehdy se rozhodla, že bude lepší když odejde než tu zůstane a počká, až se vrátí a bude si chtít vybít svoje ego a trápení znovu. I přes všechnu bolest a pocit v žaludku, že se musí zastavit si sbalila to málo, co měla a opustila dům. Dokonce opustila i provincii. Všechny své peníze co si vydělala návrhy za oblečení dala do cesty do Angeles. Chvilku se dokázala prodírat ulicemi a menšími pracemi, aby měla aspoň na jídlo, jenže s příchodem zimy se jí lavičky a podobné „postele“ již moc nenabízely. Musela si najít opravdovou práci, něco kam bude moct složit hlavu a hlavně nějaký silný příjem aby se o sebe dokázala postarat. Ulice nebylo tak špatné místo, když si na to člověk vzpomene zpětně, ale ona chtěl prostě něco víc, cítila se, že ze sebe dokáže udělat něco víc. Rozhodla se tak svoje štěstí v paláci. A když člověk řekne štěstí u ní to tak opravdu i myslí. Protože hlavní nábor dělal její bratranec Dorian. Neviděla ho roky, neslyšela jeho hlas snad ještě déle. Ona sama nevypadala jako někdo prezentativní. Neměla u sebe doklady a tak se vydávala za někoho jiného i s jiným příjmením. Nebyl tolik upravená, ale za to věděla jak se starat o jiné v podobě úklidu. Přesto to nestačilo a tak se pokusila dostat do paláce jinak a to přímo přes bratrance. Prozradila mu tedy kdo je doopravdy a po nějaké době přikývl a vzal jí na pozici komorné. Její jediná prosba byla, ať tají kdo je. Kdo je její rodina a odkud pochází. Neměla v plánu s tím mužem a se svým příjmením mít něco společného, kromě Funkcionáře. Byl to nakonec i dobrý muž. V paláci se jí zalíbilo. Nechovali se tu k ní zas tak špatně. Ze začátku to bylo náročné, ale později se usadila a dokonce našla i přátele. Někdo by řekl, že nyní je to prostě chodící sluníčko. A právě v těchto dnech v těch nejlepších našla oblibu i pro budoucí hlavu království. Adrian… byl pro ní někdo výjimečný. Byl tak jiný, tak svůj. Ano možná v pár ohledech hrubián, ale jelikož viděla, že se dokáže o druhé i starat jako například o její přítelkyni Siennu, milovala ho snad ještě více. Snažila se mnohokrát o jeho pozornost a hlavně o to, aby si jí všimnul. A ono se i podařilo, po chvilce si s ním už vyměnila i pohledy. Dokonce se pozdravili po chodbě. Anastazie čekala snad celý den jen na moment, až ho znovu uvidí. Prohodí s ním pár slov. Po delší době dokonce sebrala kuráž ho i zastavit a promluvit si s ním. Její sen se však splnil poté, co jí vyznal city a ona mu skočila do náruče. Ten den byl pro ní nejvíc. Konečně byla šťastná, konečně vše mohla hodit za hlavu. Mít svého prince. Mít Adriana, muže, kterého milovala, muže který jí chápal. Muže, který věděl, co on života chce a co chce jí. Byla chtěná, opečovávaná, spokojená jak ve vztahu, tak v životě. Ovšem jak je u ní normální, štěstí jí na dlouho nevydrží. Přišla Selekce a s tím jí odešla i láska života. Nechce se ho vzdát, nechce o něj přijít, ale každým dnem ví, že to tak je. A nyní prostě jen doufá, že najde aspoň na chvilku podobné štěstí, když už ne v životě.

Millane Friesen

Antonio se narodil jako druhé dítě do italsko-turecké rodiny. Už od malička cítil, že se narodil do šťastné a milující rodiny. Dětství měl kupodivu klidné, dokonce i on sám byl klidným dítětem, i když trochu zvědavým. Již od útlého věku všichni věděli, že je extrémně inteligentní, ale taky v jistých ohledech trochu líný, protože Antonio neměl sebemenší zájem o to, aby se rozvíjel. Nejradši si hrál s autíčky, vystřihoval z papíru různé patvary, nebo hodiny a hodiny trávil tím, že se pokoušel skládat origami. A tak se zdálo, že rodiče s nim nebudou mít žádné problémy, protože jim dělal radost. Nicméně, když se dostal do puberty, tak nastal dost velký zlom. Antonio se začal projevovat jako narcista, co viděl jen sám sebe. Rád se hádal, rád se pral a nebo dělal své starší sestře naschvály. Utíkal z paláce, pral se kde mohl, nebo chodil opilý domů. Jednou dokonce sedl opilý za volant a to i přes to, že neměl v té době řidičák. Několikrát se dostal do problémů a rodiče veškeré problémy za něj museli řešit. Antonio jim nikdy za nic nepoděkoval a dál se choval jako rozmazlený spratek. V jednu chvíli se dostal do problémů s drogami. Ne že by je sám bral, ale prodával je. Kdykoliv se dostal na večírek, tak dealoval drogy. To samozřejmě rodiče absolutně netušili. Až do doby, než kvůli němu skoro zemřel mladý kluk. Ten se totiž málem předávkoval a skončil v nemocnici. Když zjišťovali podrobnosti, tak se přišlo na to, že má drogy právě od Antonia. Antonio vyvázl s pořádným trestem. Dostal domácí vězení a musel se účastnit charitativních akcí. Včetně toho, že chodil rozdávat jídlo bezdomovcům, nebo uklízel ulice. Jeho otec dokázal být přísný, takže na všechny tresty které sám vymyslel i řádně dohlížel. Antonio své tresty sice přijal dost těžko, ale nakonec se snažil polepšit. To mu vydrželo zhruba rok, protože pak přišel další problém. Začal ustavičně chodit na večírky a den co den byl opilý. Párkrát si namlátil hubu tím, že někde spadl a nebo sám přes ní dostal, protože vyvolával konflikty. Jednou to došlo tak daleko, že on sám dal ránu novinářovi a ten skončil se zlomeným nosem v nemocnici. Tohle Tonyho chování vrhlo stín na celou jeho rodinu, takže se rodiče rozhodli, že ho pošlou na odvykačku, protože jeho problém s alkoholem byl vážně neúnosný. Samozřejmě že se mu to nelíbilo, ale nakonec si přiznal, že má vážně problém a postavil se tomu čelem. Z odvykačky se vrátil s hlavou vztyčenou a začal se chovat vzorně. Vrátil se k malování nebo svému oblíbenému skládání origami, našel zálibu v modelingu a plně začal plnit povinnosti prince. Dokonce si pořídil francouzkého buldočka - Ronyho, který se stal jeho parťákem do života. Nyní se Antonio společně se sestrou rozhodl, že se zúčastní Selekce a navštíví Illéu. Doufá, že změna prostředí pro něj bude něčím přínosná, protože v Itálii začal zažívat ponorku. A taky věří, že si užije zábavu, protože jako malý často poslouchal příběhy o tom, jak se jeho rodiče dali během Selekce dohromady, ale i to, jak je jejich cesta obohatila.

Evans Nikopoulos

Dalo by se říct, že Atlas nikdy nebyl úplně nejostřejší pastelka v penále. Narodil se do obyčejné italské rodiny, i když vzhledově měli do Italů dost daleko. Jeho babička s dědečkem se sem kdysi přestěhovali a počali zde svou dceru - Ginevru. Krásná brunetka se zelenýma očima, která se vystudovala květinářkou. Ta se bezhlavě zamilovala do přistěhovalého Maxima, který byl veterinář. Odcestoval do Itálie za prací. Byla to láska na první pohled a dalo by se říct, že i když se znali měsíc, už se sestěhovali, vzali se a čekali dítě - malého Atlase. Vzhledem k tomu, že oba dva byli vášniví milovníci řecké mytologie a chtěli pokračovat v italských jménech, zvolili proto jména Atlas a Amadeo. Dalo by se říct, že mu tím chtěli ukázat, jak moc ho nesnáší, protože jinak si to vysvětlit nedokázal. Zvlášť, když si z něho dělávali srandu jeho vrstevníci. Často se tak oháněl pěstmi a dalo by se říct, že se z něho stával hromotluk než nějaký poslušný chlapec. Už jako malý dával dost jasně najevo, že se opravdu nebude chtít moc učit a trvalo mu i docela dlouho, než se pořádně rozmluvil a rozchodil. Možná byl lenivý, možná mu trvalo delší dobu. Než na to přišel. Když došel na základní školu, tak trpěl. Dělali si z něho srandu ať už jeho jmény, tak i tím, že není Ital. On si vždycky stál za tím, že je. Že má i občanství a narodil se v téhle zemi. Kolikrát se tyhle debaty strhly v příšernou hádku a rvačku. Museli je roztrhávat učitelky, které kolikrát ani nestačili a pravidelně školu navštěvovali jeho rodiče. Dostali doporučení, aby mu našli nějaký koníček, kde by mohl svou agresi ze sebe dostat, ale nebyli na tom finančně úplně nejlépe, aby si mohli něco takového dovolit. Hledali všude možně a takové kroužky byly až ve velkých městech, což značilo cestu autobusem i několik hodin s přestupem. A to se nelíbilo ani jednomu z nich. Ale štěstí se na ně usmálo, když Maxim jel k jednomu psímu pacientovi a jeho majitel byl čirou náhodou bývalý trenér. Proto se s ním dohodl, že místo peněz by byl rád, kdyby mohl trénovat jejich syna, který má problémy s agresí. Sice s tím Julius moc nesouhlasil, ale nakonec na to přikývl. Usoudil, že by to mohlo být příjemné zpestření. A tak se Atlas začal prát v rámci koníčku. Ukázalo se, že mu to docela i šlo. Měl na to talent a Julius se rozhodl, že ho začne přihlašovat do menších soutěží. Samozřejmě začátky byly těžké, ale postupně se propracovával do vyšších příček. Střední škola pro něj byla jedna velká neznámá. Spíše ji zanedbával než aby do ní chodil. Většinou místo školy býval někde v kleci a pral se. Absenci si vždy rozvrhl tak, aby ji splňoval a on nepropadával nebo nemusel opakovat ročník. To by nebylo pro něj úplně nejlepší. Ne, že by mu to vadilo, ale zklamal by tak své rodiče. A to on nechtěl. Proto se aspoň trochu snažil a věnoval se učivu, kdy i tu maturitu dal s odřenýma ušima. Co se týkalo vysoké, to jim jasně řekl, že na tu nepůjde. Chce se věnovat zápasům. Vidí v tom jasný potenciál a našel si v tom jistý smysl. Nebrali mu to, ale ani ho v tom nepodporovali. Nikdy neměli rádi takovou formu násilí, ale chtěli, abych jejich jediný syn byl šťastný. Atlas začal zápasit na profesionální úrovni. Začal si tím i vydělávat. Udělal si řidičák na motorku a auto, pilotní průkaz na malá letadla. Zkusil i lukostřelbu, která ho nadchla neskutečným způsobem. Ale nic se nevyrovnávalo samotnému zápasení. Koupil si i skromný byt, ve kterém začal žít. I když měl peněz na rozdávání, pořád nechtěl úplně dávat najevo, že je z něho najednou boháč. Proto i část svých peněz posílal rodičům jako důkaz toho, že je jim vděčný za všechno. Vlastně díky nim se dostal do takové pozice a měl takovou možnost k lepšímu životu. I když se s nimi moc nestýkal a trávil s nimi jen významné dny, pořád jim dával najevo svou lásku. Celé tohle jeho štěstí trvalo do věku, kdy mu bylo třicet let. Jednalo se o jeden z velkých zápasů, který pro něj byl opravdu důležitý. Trénoval na něj ve dne a v noci, spal kvůli tomu opravdu málo. Ale jeho šance byly vysoké. Lidé si sázeli na jeho jméno a pořizovali si trička s názvem jeho týmu. Tenhle zápas byl osudným v jeho kariéře. Jeho protivník, který si zvolil přezdívku Sinister měl hubu plnou keců. Samozřejmě, že díky tomu to v Atlasovi jen bublalo a měl chuť se do něj pustit ještě před samotným začátkem. Ozval se rozhodčí a pustili se do sebe. Byla to řežba, oba byli celí od krve. Zápas trval poměrně dlouho a Sinister měl v jednu chvíli nad Atlasem. Dokonce to vypadalo, že vyhraje, ale Atlas nabral poslední síly a udeřil. Sinister padl k zemi. Zůstal chvíli v bezvědomí, než se konečně probudil. Rozhodčí rozhodl a vítezem se stal právě Atlas. Měl z toho neskutečnou radost, než o několik dní později četl ty příšerné zprávy. Sinister, po zápase trpěl na neskutečnou bolest hlavy a při cestě v autě zkolaboval a měl nehodu. Skončil v umělém spánku, kdy mu diagnostikovali krvácení do mozku. Jakmile ho probudili, nebyl jako dříve. Choval se jako malé dítě, nezvládal pořádně mluvit. Nezvládal chodit ani jíst sám. Tehdy Atlas se zápasením skončil, protože zničil někomu život. Julius z toho nadšený nebyl a tak mu nabídl, aby alespoň trénoval mladší generace. Nechtěl, ale potřeboval jisté rozptýlení. Potřeboval přestat myslet na to co se stalo a chtěl ukázat budoucím zápasníkům, jak praštit aby se tohle nestalo. Těmhle tréninkům se věnoval tři roky, ale nebylo to úplně nic pro něj. A Julius to na něm viděl. Proto za ním tehdy přišel a prozradil mu o jistém konkurzu na pozici bodyguarda korunní princezně. Napřed si myslel, že si z něho dělá srandu, ale nakonec se tam zapsal. Neměl nejmenší tušení, co by od toho měl očekávat. Co by měl umět nebo naopak neměl. Co by si měl dovolit nebo neměl. Čas se krátil a nakonec to přišlo. Možná měl Atlas jisté kouslo nebo opravdu šarm, ale vybrali si právě jeho. Pořád to přirovnával k jistému štěstí a na takové pozici nemá opravdu co dělat. Ale je to pro něj jistá změna, která ho svým způsobem začala také naplňovat. Jednoho deštivého večera, když se vracel do svého bytu cosi dolehlo k jeho uším. Ozývalo se to od popelnic, kam se také vydal. Viděl tam bílý igelitový sáček, který se vrtěl sem a tam a také pískal. Přidřepl si k němu a opatrně ho otevřel. Ze sáčku na něj vykoukly dva černé korálky a růžový čumáček. Byla to fretka, která se mu vešla do jedné dlaně. Bylo to ještě mládě, kterého se někdo chtěl zbavit. Nemohl ho tam nechat na pospas jisté smrti a tak si ho Atlas vzal domů. Doma ho pořádně vykoupal a zabalil do teplých dek. Mezitím, co ho zahříval zkoumal, jak se o takovou fretku stará. Napsal si seznam a pak se společně vydali do zverimexu, kde nakoupili všechno potřebné. Když se ho prodavačka zeptala na jméno, nevěděl. Nepřemýšlel nad tím, chtěl mu napřed říkat jenom fretka. Ale nakonec ho pojmenoval jako Eron, protože jednou zahlédl na sociálních sítích reklamu na nějakou knihu, kde se jedna hlavní postava tak jmenovala. A vlastně by se dalo říct, že se z nich stala i nerozlučná dvojka. Erona má doma již třetím rokem a už by ho asi pryč nedával.

Garrett Hedlund

Azura se narodila 7.9 do španělské královské rodiny. Měla jediného sourozence, kterým byl bratr Sebastián. Azura měla svého bratra velmi ráda, a proto bývala takovým malým ocáskem. Chtěla se svému bratrovi nějak vyrovnat. Jak ale léta plynula, Azu byla čím dál více divoké dítě, které neustále hledalo novou zábavu. Nikdy nevydržela u nějaké aktivity moc dlouho, a to všem z jejího okolí docela pilo krev. Proto byli všichni rádi, když se malá princezna sekla u jezdectví. Jezdila opravdu od brzkého věku. Již od nějakých šesti let byla každou chvíli, kterou mohla, ve stáji. Nikdy neměla mnoho přátel, a vlastně jí to nikdy nevadilo. Měla takovou malou uzavřenou partu se kterou se neustále snažila překonávat. Neustále se nějak popichovali a neustále se snažili posouvat hranice jejich schopností dál a dál. Není divu, že je to dostalo jedno léto do problémů. Byl krásný slunečný den, a devítiletá Azura se jako vždy popichovala s přáteli. Chvíli to byla zábava, než se devítiletá Azu nechala vyhecovat aby jela na koni sama na vyjížďku. Měla trochu strach, ale touha ukázat přátelům, že se ničeho nebojí, byla silnější než nějaký strach. Proto se nenápadně i s koněm vypařila ven. Jistěže to nebyl dobrý nápad, ale než jí to došlo,letěla k zemi, protože se jí kůň splašil. Tehdy si zlomila ruku a způsobila lehký otřes mozku. Žádné extra vážné následky neměla, tedy…až na silný strach z ježdění. V tu dobu to pro ni byl ale hotový konec světa, a chvíli na to přišla další rána, kdo by totiž tušil, že její přátelé nakonec tak dobrými přáteli nebyli? Azura přišla vlastně o vše. Neměla přátele a k sedlu se bála následující tři roky vůbec přiblížit. Jenže aby toho nebylo dost, její bratr v tu dobu nebyl zrovna nějak extra veselý, a kluk, který se potuloval po paláci se jejímu bratru ani zdaleka nepodobal. Sama se pak začala maličko propadat. Nastala pro ni doba pekla. Bez ježdění, přátel, a vlastně i bratra si připadala jako někdo cizí. Všechno pro ni bylo důležité. Všechno dělalo ji jí. A vlastně to bylo jako kdyby o to vše ze dne na den přišla, což bylo samo o sobě dost velkým šokem. Hnědovláska si teda dala za úkol přežít to a začít vše znovu. Začala se bavit s několika novými lidmi a v patnácti se objevila její první láska, kterou poté náležitě oplakala. Myslela si, že pro něj není dost, a tak dala vše do toho aby vypadala lépe. Když se na to teď dívá zpětně, přijde si jako husa. Ničit se kvůli nějakému klukovi? To se jí ani trochu nepodobalo. V tu dobu si ale myslela, že to je nejlepší rozhodnutí co mohla udělat. Dokonce kvůli tomu klukovi překonala strach, a po několika letech sedla zpět do sedla. Věci se pomalu vracely do normálu. Azura dokonce začala i cestovat po světě, což pro ni znamenalo mnoho nových zážitků a radosti…ale doma je doma. Vždy se těšila na svoji rodinu. Teď ale čeká cesta do Illéi s jejím bratrem…

Francisca Cerqueira Gomes

Rodina Kreutze, jak už napovídá příjmení, má kořeny v Německém království a na své dědictví velmi dbá. I to je důvod, že Bill a jeho dvojče doma nikdy nepromluvili ani slůvko anglicky, nýbrž pouze německy a dodnes tento fakt trvá kdykoli se octnou v rodném domě ve Whites. Jako malý chlapec byl Bill oproti svému dvojčeti nepřirozeně upovídaný, aktivní a nebál se mluvit s cizími lidmi, což mu kupříkladu ve škole pomohlo se vyhnout jakémukoli vyčlenění a řadil se mezi třídní klauny až do střední školy, kdy si jeho mladší dvojče udělalo své první tetování. Tajně a k hrůze jeho rodičů. V tu chvíli věděl, že přesně takové postrčení potřeboval a že po střední škole využije svého uměleckého talentu. Bylo to během základní školy, kdy se stále častěji setkával se čtyřmi přáteli, se kterými nepořádali zrovna poklidné čajové dýchánky. Partička rebelů působila vrásky na čele nejdříve rodičům, posléze sousedům a nakonec, někteří z nich - ač pozdějších letech - i bezpečnostním složkám. Mezi právě takové problémové elementy spadal i Bill, který se proháněl ulicemi na své motorce jako smyslů zbavený, pokoušel jak hranice své tak hranice silného, řvoucího stroje a pravidelně před policií prchal a kličkoval dobře známými ulicemi města, přestože tehdy už byl daleko od Whites. Současně se pasoval do role fotografa, který každou sešlost dokumentoval na vše, co měl jako malý klučina od rodičů k dispozici. Někdy v rychlosti hodil selfie na starý mobil, jindy ty nejkrásnější momentky zvěčnil na polaroid, který dostal k desátým narozeninám a dodneška si ho střeží jako poklad, i když už droboučký přístroj roky nefunguje. Pořád má svoje čestné místo na poličce v malém bytečku a jediný pohlede na něj ho vrací zpět do dětství. Nabídka práce pro jeho otce však mnohé změnila. Těžké loučení s partou ovšem nebylo to jediné, na co se musel připravit a čemu čelit. Neshody doma samozřejmě vnímal, ale nikdy by si nepředstavoval, že se jeho rodina rozerve na dvě poloviny a už vůbec nečekal, že to bude právě on, kdo přetrhne bratrské pouto a zmizí do divokého srdce Angeles a odstřihne se i od rodičů. Poté, co dodělal školu a udělal si potřebné kurzy, našetřil po pracích dost peněz, které spojil spolu s tím, co mu nechali rodiče a otevřel si vlastní tetovací salon, kde jak pracuje, tak také bydlí. Své zájmy a koníčky rozšířil i o nevelkou skupinu přátel, s nimiž sdílí zájem o fantasy a je to pro něj takový malý ostrov klidu uprostřed rozbouřeného oceánu, které Angeles představuje. Nikdy nespící město zkrátka potřebovalo svůj protipól a on si jiný představit nedokázal. Jen velmi nerad o tomto svém tajném úprku od reality hovoří, ačkoli jeho byt vykazuje víc než jen pár známek - do tmavých barev laděný byt je doslova přecpaný policemi s tlustými knihami, ozdobné nádoby div nepraskají ve švech, jelikož jsou přeplněné hracími kostkami a krabice se soškami a postavičkami pro hru se povalují tak nějak všude, kde na ně přinejlepším nešlápne. Vzhledem k jeho vytíženosti, ačkoli není lehké to přiznat, nenašel si čas na střípek ze své minulosti - Erin, o jejíž přítomnosti ve městě ví. Jenomže ještě si netroufl ji kontaktovat. Snad je pro něj také těžké si přiznat, že neví, jak dívku po tolika letech oslovit a jestlipak si na něj vůbec vzpomíná stejně, jako on na ni a ostatní přátele ze skupiny.

Bill Kaulitz

Jedného krásneho dňa keď mladá rodinka smerovala na ďalšiu z mnohých súťaží profesionálnych krasokorčuliarov, keď v tom museli zmeniť smer cesty. Malé dievčatko v tele matky sa totižto začalo ozývať silnými kopancami, a tak nechceli nič podceniť. Len čo prišli do pôrodnice, na prvý pohľad nevinne vyzerajúce kopance sa zmenili na postupne narastajúce kontrakcie. Dievčatko sa začalo pýtať na svet skôr, ako to bolo naplánované, čím vystrašila nie len svojich rodičov ale aj doktorov, ktorí jej pomohli na svet. Po všetkých vyšetreniach však usúdili, že sa dievčatko narodilo úplne zdravé, aj keď išlo o pôrod začiatkom 7. mesiaca. Prvé dni však musela stráviť v nemocnici, kde dorábali všetky potrebné vyšetrenia. Až po týždni sa dostala do domácej opatery, kde sa o ňu starali obaja rodičia najlepšie ako len vedeli. Malá Charleene Rose, ako ju pomenovali veľmi rýchlo začala naberať na váhe, chutilo jej mamičkine mliečko, ktorého sa dožadovala nie len cez deň ale najmä v noci, kedy nedávala svojim rodičom vôbec šancu zatvoriť oči, čo i len na chvíľku. Ako tak ale dni, týždne a mesiace plynuli z malého dievčatka začala vyrastať krásna slečna, ktorá pútala pozornosť všade tam kam prišla. Už od 4 rokov ju rodičia, veľmi známi ak nie aj najznámejší profesionálni krasokorčuliari v krajine, zapísali na krasokorčuľovanie, nakoľko mali pocit, že to je to pravé pre dievčatko, ktorému sa pobyt v blízkosti ľadovej plochy páčil už od útleho detstva, či možno ešte aj skôr ako sa narodila. Zo začiatku to bolo náročné, mala problémy udržať sa na korčuliach, neustále padala, a tak si rodičia začali myslieť, že po nich nezdedila talent. Dievčatko však bolo od malička tvrdohlavé, a tak s korčuľovaním nechcela skončiť, Keď dovŕšila 6 rokov, k jej koníčku na ľade museli pribudnúť aj školské povinnosti, a tak to všetko museli zladiť. Skoro každý deň hneď po škole bežala na štadión, kde trénovala až do večera, až potom prišiel čas na domáce úlohy a prípravu na ďalší deň. Jej prvý krasokorčuliarsky úspech na súťaži na seba na dlho nedal čakať. Keď mala 8 rokov umiestnila sa na 2. mieste v kategórii Kids na jednej menšej súťaži v rámci provincie, v ktorej žila. Ako jej tak roky ubiehali z dievčatka vyrástla pomerne vysoká mladá slečna, ktorá začala na ľade zbierať jeden úspech za druhým podobne, ako jej matka, ktorá sa taktiež vrátila na ľad. S krasokorčuľovaním však prichádzajú aj zranenia, a inak to nebolo ani v prípade Charleene Rose. Ako dvanásťročná pri jednej zo súťaží zle skočila trojitý Lutz, a tak skončila na studenom ľade so zlomenou rukou a reznou ranou od korčule na členku. V ten deň očakávali rodičia, že s krasokorčuľovaním CharRose, ako ju prezývali skončí, no opak bol pravdou. Len čo sa zotavila už znovu stála na nožoch pripravená bojovať ďalej. Postupne sa Charleene znovu začala zúčastňovať súťaží na rôznych úrovniach a získavala ocenenia za svoj talent. Jej výkony na ľade boli plné emócíí a vyjadrovali jej puto so svetom krasokorčuľovania. Publikum ju zbožňovalo a tešilo sa na každé jej vystúpenie.Dávala si však už na seba väčší pozor, čo sa jej veľmi nedarilo. Všetky zranenia sa však stali už iba na tréningoch, a tak neprichádzala o žiadne významné body na súťažiach. Ako tak korčuľovala si ju však všimol jeden známy fotograf, ktorý v nej videl potenciál, a tak len čo zliezla z ľadu navrhol jej možnosť nafotiť jednu kampaň. Bolo však ťažké presvedčiť rodičov, predsa len mala sa podľa nich venovať hlavne korčuľovaniu. Charleene Rose to však riskla a dobre urobila. Len čo sa postavila na mólo a začala fotiť oblečenie rodičia pochopili, že jej v tom nemôžu brániť, a tak mladé dievča začalo s kariérou fotomodelky. Nikdy však nezabudla na žiadny tréning. Jediné čo musela upraviť bola škola, a tak od 1. ročníka na strednej mala schválený individuálny študijný plán. V nasledujúcich rokoch Charlenne tvrdo trénovala a zlepšovala sa závod za závodom. Jej nezlomná disciplína a odhodlanie pomáhali jej postupne dosahovať uznávané úspechy naprieč celou krajinou. V roku 2349 reprezentovala provinciu Likely na národnej súťaži v krasokorčuľovaní a získala ďalší veľký úspech - stala sa národnou šampiónkou v kategórii Junior. Dnes je Charlenne Rose jednou z najvýraznejších postáv v súčasnom krasokorčuľovaní. Jej elegantné a emocionálne prejavy na ľade napĺňajú sály a jej súťažné výkony sú pravidelne obdivované odborníkmi aj fanúšikmi. Pomáha prinášať prestíž a uznávanie nielen svojej provincii Likely, ale aj celej krajine.

Cindy Mello

Cornelia se narodila na konci ledna. Král i královna byli nadšení, že mají zdravou dceru, ze které se jednoho dne stane královna. Rozhodně ji nebrali jako figurku, která se musí výhodně provdat. Itálie je pokrokovou zemí a stejně jako v Illéa nezáleží na tom, jakého pohlaví je prvorozený. Nicméně nenechte se zmást. Být prvorozený, to přece není žádná zásluha. Nikde není psáno, že se králem či královnou nemůže stát druhorozený potomek. Ano, v Itálii je rivalita mezi sourozenci silným hnacím motorem a zároveň jakousi pojistkou, že pokud bude prvorozené dítě příliš tupé, nebo nezodpovědné, může jej mladší bratr či sestra lusknutím prstů nahradit. Nelly tak byla od malička vedena k tomu, že nesmí ani na okamžik polevit ve svém snažení, vzdělávání a rozvoji. Každý den se tak snaží naučit něco nového. Jako dítě byla vcelku roztomilá a dá se říct, že i hodná. Samozřejmě se navyváděla pár lumpáren. Ráda utíkala do zahrad, schovávala se a tu a tam provedla nějaký žertík svým chůvám. Její oblíbenou kratochvíli bylo schovávání věcí denní potřeby na naprosto neuvěřitelná místa. Nejvíce ji blažilo, když její oběť nepojala ani špetku podezření, že by právě malá princezna mohla být ten zlomyslný šotek, který všechno zpunktoval. Když povyrostla, dostalo se jí dobrého vzdělání. Rodiče samozřejmě platili ty nejlepší učitele a tak se naučila velmi dobře španělsky, francouzsky, neměcky a anglicky. Nelly byla nadaný student co se jazyků týče, nicméně vcelku tupá na matematiku, fyziku, chemii a také není příliš umělecky založená. Hraní na hudební nástroje ji vysloveně obtěžovalo a pokud ji někdo donutí zaskřípat na housle, bere to vysloveně jako komické vystoupení. A to jste neslyšeli ta zvěrstva, která dokáže napáchat s flétnou! Nicméně jí musíme nechat pohybové nadání, které využívá nejen pokud jde o tanec, ale také sport a to především bojové sporty. Zkoušela kick box, karate, dokonce musado, ale nejvíce ji přirostlo k srdci bartitsu. Bojové umění pocházející z viktoriánské anglie, kdy jste museli nejen zneškodnit útočníka, ale zároveň si u toho neponičit elegantní oblečení a zůstat upravení, jak se na správnou lady sluší a patří. Když povyrostla a dosáhla věku třináct let, začala se zajímat o šerm. A jakožto správný vlastenec se věnovala především italské škole šermu. Čili hodně poskakování, výpadů, záludností a dynamiky v pohybu. Docházela sem celé dva roky. V šermířském klubu poznala spoustu skvělých lidí, ba dokonce svou první lásku, byť byla čistě jenom platonická. S jedním klukem po sobě neustále pokukovali, tu a tam prohodili pár nesmělých slov, dokonce se jednou odvážil ji vzít za ruku, když odcházeli z hodiny domů. Najednou se změnil, přestal ji zdravit a začal se k ní chovat jako k cizímu člověku. Nelly dodnes neví co se stalo a vzpomíná si, že tu náhlou změnu nesla velmi těžce. Nejde o to, že ztratila svou "lásku", ale především přišla o někoho, koho považovala za svého kamaráda, kterému se mohla tu a tam svěřit se svým trápením. Několikrát se jej napřímo zeptala, zda se něco stalo, jestli jej snad nechtěně neurazila, nicméně on jí jenom s nesmělým úsměvem řekl, že tak to přece není a vše zůstalo při starém. Nakonec se s tím smířila, přestala jej také zdravit a z přátel se tak stali opět cizinci. Nelly nakonec stejně byla z tohoto šermířského klubu vyloučena, neboť zmlátila jednoho z nováčků. Jednalo se o neduživého a bledého chlapce. Naše princezna tohoto ukázkového pitomce nachytala, když nakopl na ulici bezbranné štěně. Není divu, že měla rudo před očima. Každopádně poté co dostal pořádnou nakládačku, šel si stěžovat vedení klubu a jakékoliv týrání zvířat popřel. Jeho otec byl navíc vlivný politik a zbohatlík, který místním šermířům přispíval nemalými částkami. Navíc vlastnil část médií a tak bulvární článek o násilnické princezně obletěl celou Itálii. Zbytek dospívání se Cornelia držela spíše v ústranní, protože tenhle příběh se s ní táhl ještě dlouho. Naštěstí našla komunitu dobrých lidí, kteří ji přijali mezi sebe a mohla tak pokračovat nejen ve výuce šermu, ale i právě výše zmíněném bartitsu. Doma se zase vzdělávala v jazycích, ekonomii a politologii. Neměla mnoho volného času, ale nestěžovala si. Zažila pár krátkých lásek, které však z jejího pohledu ani nestojí za zmínku. Avšak jako by si připadala prokletá, velice jí připomínaly někoho z minulosti, kdo se tvářil jako přítel a najednou se opět změnil v cizince. I dnes, v jejích pětadvaceti letech se najdou idioti, kteří vytahují minulost a její "přešlap" na který je však patřičně hrdá. Kdyby se mohla vrátit v čase, nezachová se jinak.

Amelia Zadro

Narodil se do početné rodiny žijící v Římě. Jeho příjmení je známé prakticky po celé zemi, protože jeho nositelé bývají velmi vlivnými lidmi – politiky a bohatými podnikateli. Jeho blízká i široká rodina vlastní několik velkých a cenných pozemků a mají výrazný akciový podíl v největších italských značkách. Určité časové období v minulosti jeho rodina držela monopol ve výrobě vína. Veškeré aktuální i historické napojení na italskou mafii rodina Marchetti důrazně popírá. U Italů ale nikdy nevíte… Diego má dva sourozence, se kterými v minulosti občas vycházel, občas ne. Je prostředním dítětem, takže se mu někdy zdálo, jako kdyby na něj rodiče zapomněli. Vychovali si k obrazu svému nejstaršího syna a potom jejich pozornost skočila k nejmladší sestře, která s příchodem puberty dost po italsku zdivočela. Diego se od svých sourozenců poměrně dost odlišoval – příliš nevyhledával společnost a byl oproti nim velmi klidný, introvertní. Měl rád svůj klid. Jako by v jeho žilách vůbec neproudila horká jižanská krev. Ve škole vždycky dával pozor a dobře se učil. Vlastně ho to moc bavilo, dozvídat se nové informace a pak za sebou vidět výsledky v podobě dobrých známek. Velmi brzy na něm byla znatelná cílevědomost a motivace to v životě dotáhnout daleko. Však byl Marchetti! Měl by dostát svého jména… Ne jako jeho sourozenci, kteří nevěděli, jak s vlastními životy naložit. Diego to věděl už poměrně brzy. Jeho cíle byly vysoko, vysoko v politice. Během studií střední i vysoké školy ho tak nějak minulo to šílené období, kdy se mladí lidé chodívají bavit do barů. On se raději zavíral doma ve svém pokoji, ponořený do knížek, učebnic a encyklopedií. Úplně to hltal. Nikdy učením nemusel strávit velké množství času, jeho hlava si velké množství informací pamatovala sama bez nějakého velkého úsilí. Měl ale rád všeobecný přehled, který si čtením vytvářel. Navíc k tomu, aby šel někam ven, nepotřeboval skupinu kamarádů. Dokázal si sám zajít na procházku, do posilovny, do kina… Zkrátka kamkoliv! Jeho introvertní povaha ho nikdy v ničem neomezovala. Postupem času byl rád, že dokáže fungovat dokonale sám a nebýt na nikom závislý. Vysokou školu dokončil s červeným diplomem a nastoupil do první práce. Byl perspektivní, mladý a cílevědomý. Nic jiného od života nechtěl, jen kariéru. Láska byla v jeho hierarchii hodnot a priorit úplně někde na samotném dnu. Diego má zkrátka za to, že by mu akorát překážela a rozptylovala by jeho jinak soustředěnou mysl. Během let přišel na to, že se někdy v životě hodí ostré lokty a tak by byl schopný jít za svým vysněným cílem přes mrtvoly. Tak přeci jen to Ital je! Kolem třicítky se vypracoval až na pozici diplomata celé Itálie. Ačkoliv to byla práce velmi asertivní a kancelářská, miloval ji a byl na sebe pyšný, jakého úspěchu dosáhl ještě před třicátými narozeninami. Když se o pár let později konala Selekce v Illéi, byla pozvána italská královská rodina a spolu s nimi se na zahraniční cestu vydal i jejich diplomat Diego. A to hlavně proto, aby dohlédl na to, že se nestanou žádné události, které by mohly jméno jejich země nějak pošpinit.

Christian Hogue

Emir se narodil do mafiánské rodiny jako druhorozený syn, tudíž dospívání měl o dost snažší než jeho strarší bratr Ibrahim. Už od malička byl vychovávan pevnou rukou, takže neměl typické dětství jako všichni jeho vrstevníci. Již v útlém věku se setkal tváří v tvář smrti a neustále žil ve strachu, protože prostředí ve kterém vyrůstal ho naprosto děsilo. Emir nebyl stavěný být členem mafie a dost se tomu bránil, ale jeho boj byl naprosto marný, protože byl do tohoto temného světa vtažen a to se o to ani neprosil. Naučil se celou historii své rodiny, plnil otcovy příkazy a později se stal plnohodnotným členem. Emirovi se to příliš nelíbilo, ale nakonec se smířil se svým osudem a přijal svou roli se ctí. Protože potřebovali proniknout mezi královskou rodinu, tak se rozhodli, že z Emira udělají špeha. Donutili ho vystudovat vojenskou školu a později se Emir stal úspěšně strážcem v královském paláci. Netrvalo to dlouho a získal novou práci. A to konkrétně - osobní strážce korunní princezny Yasemin. Princeznu Yasemin do té doby potkával jen zřídka, ale jakmile se mu podařilo k ní dostat blíž, tak se stal naprosto posedlým. Naprosto jí zbožňoval a obdivoval ji ve všech možných ohledech. Nikdy jí však nedal nic najevo a plnil poctivě příkazy svého otce. V paláci strávil víc než půlku svého života, ale ve své podstatě mu to nikterak nevadilo, protože byl v blízkosti osoby kterou naprosto miloval. A věděl, že jí musí chránit za každou cenu. Stal se díky tomuto dvojitým "agentem", protože byl na jednu stranu loajální ke své rodině, ale na druhou stránku mu záleželo jen na ní - na Yasemin. Yasemin si ho nikdy nevšímala jinak než jako svého strážce, což ho frustrovalo a mnohdy byl nesnesitelným, protože po ní toužil. Byl v její blízkosti, ale i tak jí nemohl mít. A když se princezna spolu se svým bratrem rozhodla, že se zúčastní Selekce, rozhodl se, že se s ní pokusí sblížit, protože představa, že by si jí obmotal kolem prstu jiný muž, tak ta se mu ani trochu nelíbí.

Kaan Urgancioglu

Princezna Evelyn Amelia Schreave, následnice trůnu, se narodila v krásný jarní den. Na obloze nebyly žádné mráčky a všichni v ten den byly šťastní. Hlavně tedy královská rodina. Princezna byla velmi klidné miminko, o které nebylo moc těžké se postarat. Celé dny jen prospala a na celý svět se velmi ráda usmívala. O to více všechny překvapila v předškolním věku, kdy prováděla jeden průser za druhým. Všude ráda běhala, nerada poslouchala chůvy a několikrát dokonce utekl skoro až do centra Angeles, ve kterém by ji bylo obtížní vůbec najít. Přišlo jí moc vtipné, když se o ní všichni báli a hledali ji. Jednou, když se takhle zatoulala do královských zahrad, potkala tetu Melanie. Do té doby byla poměrně hodně tichá a vlastně ji skoro neznala. Teď si s ní ale začala povídat a teta jí vysvětlila, že pokud má ráda svoji maminku a tatínka, neměla by jim takhle utíkat. Věřte tomu nebo ne, ale tahle slova na Evelyn zapůsobila. Uvědomila si, že všem přidělává jen problémy. Kromě tohoto jí také teta řekla, že ji má moc ráda a je moc pyšná na Dianu a Neala, jak úžasnou holčičku z ní vychovali. Kdyby byla Eve více pozornější, neunikly by jí slzy v Melanině tváři. Když se tedy princezna uklidnila, začala její rázná výchova. Co si budeme, nic jednoduchého a příjemného to nebylo. Všichni jí říkali co musí a co zase ne, co by si měla obléci, jak by měla stolovat, jak by měla vystupovat před lidem a spoustu podobných věcí. Není divu, že to teprve devítiletou princeznu pěkně vzalo. Aby nebyla tolik smutná, její otec jí vysvětlil, že jsou i pozitivní věci na tom, vládnout Illey. ,,A jaké?“ zeptala se ho jeho malá dcera. Od té doby ji začal učit šermovat, jezdit na koni a někdy dokonce i pít alkohol. To jí ale Diana velmi rychle zatrhla. Nejdříve jí Evelyn nechtěla vůbec poslechnout, protože spolu neměli zas tak dobrý vztah, ale musela. Respektive nemohla nesouhlasit. V paláci pracovalo mnoho služebných, které brala princezna jako své tety. Měla je ráda, i když se to asi nehodilo. Jedna z “tet“, měla také malou dceru, jen o pár let starší než Eve, se kterou si padly do noty. Staly se z nich výborné kamarádky. Ava ji všechno učila, radila jí a byly si tak moc blízké, že se později stala i princezny dvorní dámou. Právě v tuto dobu nastal jeden s prvních zvratů v princeznině životě. Do té doby byla tak nějak připravována na to, že až jí bude 18 let, vezme si nějakého bohatého následníka trůnu, nebo po vzoru svých předků uspořádá též Selekci. Nevadilo jí to, spíš jí to bylo nějak jedno. Jak ale dospívala a celé tohle se blížilo, začala si uvědomovat, že tohle nejspíš nechce. Vlastně, že nechce muže. Ano, za svůj život se už se spousty princi viděla a někdy byla dokonce nucena s nimi promluvit a nebo tančit, ale tohle bylo jiné. Nikdy se jí žádný z nich nelíbil, nikdy si nedovedla představit s nějakým svoji budoucnost. Jenže když tenkrát na chodbě potkala děvčátko Avu, všechno se změnilo. Evelyn si nedovedla představit, že by ji někdy ztratila, že by někdy musela žít bez ní. Nejdříve to přisuzovala jen velmi věrnému a blízkému přátelství, ale jak později sama uznala, bylo to něco víc. Byla strašně šťastná, když byla Ava s ní, když si s ní povídala, když se objímaly… Prostě se do ní bláznivě zamilovala. Tohle uvědomění bylo bolestivé. Nemohla se přeci zamilovat do někoho, kdo je poddaný, nic takového k ní jistě necítí a ještě k tomu- což je asi nejdůležitější, je to žena. Obecně se nikde o homosexualitě moc nemluvilo, jen v pár knížkách si o tom něco přečetla. Už se tak prý narodila a je to úplně normální. Strašně moc se chtěla někomu svěřit, ale nemohla. Kdyby se svěřila Avě, určitě by ji odsoudila a už se s ní přestala bavit, což by její zamilované srdíčko neuneslo, kdyby rodičům, tak to budou určitě ihned řešit. Utápěla se ve svých myšlenkách celé měsíce, a i když se to snažila nedat najevo, Melanii se toho všimla. Nechápala jak, když i její vlastní matka Diana si ničeho nevšimla, ale prostě to tak bylo. Teta si s ní sedla na postel a nechala ji se vybrečet a všechno jí říct. Pak se jí jala uklidňovat a vysvětlit jí, že je to úplně normální a neměla by se za jinou orientaci stydět. Taky jí dala onen talisman – stříbrný náramek, který princezna nikdy nesundává ze své ruky. Princezna si v ten den začala své tety strašně moc vážit. Jako jediná jí vlastně pomohla a uklidnila ji. Jak šel čas, rozhodla se to říct i tátovi, kterého měla strašně moc ráda a vzhlížela k němu jako k autoritě. I když to nerada přiznávala, občas i více než kdy k matce. Ten jí na to odpověděl to, jestli si je jistá. Prý existují i jiné orientace, kdy se ti třeba líbí kluci i holky. Vypadal že doufá, aby tohle byl případ jeho dcery. Nebyl na ni naštvaný, spíše naopak, ale chtěl, aby měl alespoň malou šanci na vlastního následníka trůnu. Evelyn nad tím musela dlouhou dobu přemýšlet, ale poté usoudila, že by to mohla zkusit s oběma pohlavími. Nechtěla celý národ zklamat. Věděla, že s rozhodnutím smíšené Selekce bude jen málokdo souhlasit, ale za pokus to stálo. Doufá, že pokud bude ona šťastná, budou i občané šťastní za ni. A tak začaly zběsilé přípravy na Selekci. Eve ani nevěděla, jak se to vlastně semlelo a začínala se docela těšit. Mohlo by to být zajímavé a možná, když se bude hodně snažit, najde i svoji životní lásku a budoucího vladaře celé země. Přísahala, že aby byla “hra“ fér, musí se odmilovat od své dvorní dámy Avy. Nedošlo jí ale, že to může být až tak moc těžké…

Elle Fanning

Gideon Illéa už od raného dětství věděl, že je sexy. Samozřejmě si nejdřív neuvědomoval vliv, jaký měl jeho úsměv na děvčata v okolí a proč na něj byly všechny tety příšerně milé. Až později si uvědomil, že na rozdíl od ostatních chlapců má u ženského pohlaví zvláštní výsady spojené s jeho vzhledem a okouzlující osobností bohatého chlapečka. Přestože maminka vždycky říkala, že má všechny tři své syny stejně ráda, Gideon byl toho názoru, že ho má jako nejmladšího a nejhezčího nejraději. Z toho pramenila celá jeho povaha. Brzo z romantických filmů pochytil správné způsoby, které často na ženy uplatňoval, aby dosáhl svého. Nebyl premiantem třídy a když se mu nechtělo psát domácí úkol, stačilo se usmát na šprtku sedící vedle něj a záhy nějaký úkol nebyl problém. Životem proplouval s lehkostí holubice nejen díky šarmu, ale hlavně díky papánkovi a rodovému jménu Illéa. Rodiče mu ani nemuseli vštěpovat rodinnou hrdost, už se plný pýchy narodil. Také mu dali asi osm jmen po významných příbuzných, ale protože si je ani sám všechny pořádně nepamatoval, používal jen to první. V životě nepoznal trápení a díky optimistické povaze si život užíval plnými doušky. Nikdy neměl touhu vyvolávat konflikty a zbytečně rozdmýchávat zlou krev. Rád byl s každým zadobře a ničím se dlouho netrápil. Věřil, že z mrzutosti se rychleji tvoří na čele vrásky. To ovšem neplatilo v případě jeho ex Erin Deschamp. Erin byla nejlepší automechaničkou v okolí a on se ke svému vintage Cadillacu choval s tou největší péčí a láskou, kterou snad žádné ženě ani nedopřál. Proto když se cosi porouchalo, zamířil s autem k ní a tak došlo k jejich osudovému seznámení. Okamžitě věděl, že od ní nebude chtít jenom spravit auto. Jejich vztah se omezoval jen na sex, žádná romantika ani opečovávání. Jako Illéa si nemohl poskrvnit pověst tím, že by s automechaničkou udržoval něco vážnějšího. Když se k němu dostal drb, že je do něj bezhlavě zamilovaná, dožral se k nepříčetnosti, která vedla k příšerné hádce. Ona tvrdila, že to není pravda a že naopak je prý on zamilovaný do ní, což ho popudilo ještě víc. Zapřísáhl se, že s takovou lhářkou nemá cenu cokoliv řešit a jejich vztah skončil. Jeho vztek pomalu chladne, ale co až bude znovu potřebovat její služby? Naštěstí má Gideon skvělého přítele, kterému si na ni může postěžovat. S holandským korunním princem se seznámil na jedné ze snobských akcí pro hlavy státu, politiky a další významné hosty. Nejprve Willemovi pomáhal jako osobní fitness trenér, ale začali spolu trávit tolik času, že se jejich vztah rozvinul do pevného přátelství. Gideon si teď život bez něj nedokáže představit. Měli tolik společného, vzájemně se podporovali a když nebyli ve stejné zemi, pravidelně si psali. Jejich nejoblíbenější společnou aktivitou byly lovy na ženy. Gideon skoro oplakal Willemovu účast v Selekci princezny Sienny, ale aspoň to znamenalo, že bude mít přítele na delší čas pod svou střechou. Willem byl sice skvělý bro a parťák na všechny mužské macho aktivity, ale v Gideonově životě byla ještě jedna důležitá osoba, která znala jeho opravdové nitro lépe než kdokoliv jiný. S Alejandrou se poznal skoro hned po jejím příchodu do paláce, kde se stala komornou prince Mattiase. Pro oba bylo snadné otevřít se tomu druhému se svými starostmi. Gideon Alejandře moc rád pomáhal vyrovnat se se ztrátou manžela a vším hrozným, čím si prošla. Pravděpodobně to byl jeho vnitřní klid a pozitivní nálada, díky kterým se mohla v jeho přítomnosti uvolnit. Tohle pevné pouto je provází už několik let a Gideon je velmi vděčný za její přátelství. Nikdy před tím si nemyslel, že by s ženou mohl navázat jiný než jen romantický vztah a byl mile překvapený, že s Alejandrou to bylo tak snadné. Jenže v paláci a jeho okolí je ještě tolik jiných žen. Která mu padne za oběť příště? Gideon už pokukuje po jedné roztomilé kuchařce...

Glen Powell

Isaac se narodil jako druhorozený chlapeček královskému páru Nizozemska. Neoslavoval se však jen jeho šťastný příchod. Hned dvě minuty po něm totiž denní světlo světa spatřilo i Isaacovo mladší dvojče, Catharina. Děti to byly velmi zvídavé. Člověk by tvrdil, že jejich první slovo nebylo „máma“, nýbrž „a proč?“. Malému klučinovi a jeho očím nikdy nic neuniklo a věnoval pozornost i věcem, kterým by ve svém věku pozornost věnovat vůbec nemusel. Pomáhal služebnictvu s drobnými pracemi, jako bylo například poskládání svého vlastního prádla, jelikož byl přesvědčený, že přesně na tohle holky letí. Taky měl ale věčně odřená kolena způsobená všemožnými nápady dětí, ze kterých obvykle nevzešlo nic než pořádná dávka průseru a nejednoho pohlavku. Mezi takovou nejoblíbenější hru dvojčat totiž patřilo hraní si na agenty v utajení. Z tvrdého papíru a voskovek si děti vyrobily jmenovky a odznaky, se kterými pak s vodními pistolkami v ruce pobíhaly po celém paláci a jásaly, div se celý palác neotřásal. Bylo jen otázkou času, než za takové rádoby neškodné hraní dostanou pořádně přes ruce. Tenkrát svému otci vběhli přímo uprostřed velmi důležité politické schůze do jeho kanceláře a z jejich přepadení se několik dokumentů určených pro podepsání politických záměrů, už nevzpamatovalo. Své dětství strávil Isaac hlavně pilným studiem. Stejně jako jeho dva sourozenci měl osobního domácího učitele, který se mu věnoval na maximum. Povinností příliš ale neměl. Snad kromě královské etikety na něj nespadly příliš velké nároky, jako na jeho bratra Williama. Nebyl totiž korunním a tak se více mohl věnovat objevováním svých koníčků. Už ve velmi mladém věku projevil obrovský zájem o matematiku a fyziku. Stejně tak pro astronomii a elektroniku. Ve svých deseti letech proto od rodičů dostal k narozeninám vlastní dětský teleskop, který má ve své zašívárně u pootevřeného okna postavený neustále i teď ve dvaceti třech. Ukázal se být obzvláště chytrým. Právě v deseti letech totiž přišel s několika nápady, které si pečlivě zapisoval do notýsku a věnoval se jim. Ze začátku samozřejmě nešlo o nic světoborného. Hrdý byl například na svůj stojan na pušku, který vyrobil z tyče od koštěte, létajícího disku a držátek od kola. Ve třinácti pak sestavil vlastní hrací kostku v podobě menší černé skříňky s čudlíkem a šesti světýlky. Při zmáčknutí tlačítka kostka vygenerovala náhodné číslo. V jeho patnácti letech nastal v životě královské rodiny obrovský zlom, který je ovlivnil na dobu několika příštích let. Vinou odpůrců režimu, rebelského společenstva, totiž v paláci vypukl požár. Isaac byl zrovna ve své dílně, když se plameny dostaly i k němu a celé jeho dlouholeté práci. Snažil se zachránit aspoň zlomek z celého výzkumu, než už i pro něj bylo příliš pozdě. Dalším výbuchem a otřesem hodně těžce upadl a svalilo se na něj několik přístrojů ze stolu, které mu podrápaly kůži a uvedly do bezvědomí. Nebýt jeho staršího bratra, jen stěží by odtamtud vyvázl živý. Po dni stráveném na nemocničním lůžku mu bylo lékaři sděleno, že se už možná na nohy nepostaví. Docela ironie, že ho v té chvíli štvaly více ztracené dokumenty shořené na popel, než jeho nohy a zdraví. Po takové nehodě se uzavřel do sebe více než předtím. Trávil čas hlavně v nově rekonstruované dílně a začal přijímat objednávky od zaměstnanců, kteří si k němu přicházeli pro radu nebo přímo opravu některých ze svých rozbitých věcí. Po pěti letech, kdy byl k vozíčku prakticky připoután se mu pomocí rehabilitací a pravidelného cvičení s odborníky povedlo se normálně postavit a nějakou chvíli i kostrbatě jít po svých. Nyní se proto dokáže velmi elegantně zvednout a něco si sám podat, nebo dokonce dojít k vedlejšímu stolu dva metry dál bez toho, aby se o něčeho musel přidržovat. Na veřejnosti však používá hlavně vozík a jakoukoliv novou společnost víceméně odmítá. Co se vztahů týče, i on si dokázal během svých dospívajících let najít přítelkyni. Byla to dcera jedné komorné, která palác jednou za čas navštěvovala, aby své mamce pomohla s prací. Studovala střední školu se zaměřením na biologii, kterou studovala v zahraničí díky vízu a oplývala působivým intelektem. Není divu, že si s mladým princem okamžitě padla do oka. Jejich vztah však po dvou letech skončil v přátelském souladu, jelikož byl pro ně vztah na dálku velmi složitý a postupem času dívka zjistila, že by si svůj budoucí přestavovala zcela jinak než právě on.

Neels Visser

Layla se narodila brzy potom, co spolu začali rodiče více trávit čas. Kdyby její máma neměla problémy s vlastní matkou dost možná by se o toho „flákače a ukecávače“ neotřela ani třímetrovou tyčí. Nicméně učitel tvůrčího psaní Gabriel Accardi byl možná naprosto nevhodná partie, ale nechybělo mu dostatečné charisma k tomu, aby si mladou a naivní Biancu omotal kolem prstu sliby, že jí dá rodinné zázemí a rozhodně se nikdy nebudou chovat jako její táta, který radši začal pít, aby se nějak vyrovnal s kritikou své manželky, která svou dceru nikdy nedokázala dostatečně ocenit. K velké smůle Bianky se v odhadu partnera její máma nepletla. Gabriel měl kromě nadání učit předmět, který byl pro mnoho lidí naprosto nepochopitelný, také spisovatelské nadání. Vyšlo mu několik povídek v novinách a pracoval na vlastní hře. To pokulhávalo na jeho slabosti pro alkohol, jakmile se opil stával se z něho děsivý člověk. Před svou dcerou se o tom Bianca nikdy nezmínila, ale její manžel ji několikrát zbil, dlouho se pokoušeli vztah zachránit a teprve, když do jejich malého domácího pekla zatáhl i malou Laylu, které v jednom ze svých excesů zlomil ruku, tak svého manžela i s dítětem opustila. Ke cti Gabrielovi slouží, že jakmile se vše kolosálně pokazilo, tak se rozhodl podstoupit léčbu. Hlavní motivací byla jeho dcera, které nechtěl znovu ublížit. Začátky rozvedené matky na novém novém místě, která se musela starat o dítě rozhodně nebyly snadné. Nebýt pomoci pana Cunninghama, pro kterého Bianca pracovala jako soudní zapisovatelka, tak by se s pomocí musela obrátit na rodiče. Po dalších dvou letech známosti se soudcem Ronaldem Cunninghamem získala Layla nejen náhradního otce, ale i starší sestru. Vztah mezi novým tátou a šestiletou Laylou nebyl zrovna růžový, ale pokud na něm něco uznávala, tak to byly jeho ambice. Zároveň nedělal rozdíly mezi ní a svou vlastní dcerou Paige, byl na ně přísný úplně stejně. V Paige získala dívka cenného spojence a rychle si ji oblíbila, i když mezi nimi byl velký věkový rozdíl. I přes špatné zkušenosti se znovu chtěla vídat se svým skutečným tátou a bylo jí to umožněno. Gabriel na sobě opravdu pracoval a i navzdory chvilkovým setkáním s dcerou, a vždy pod dozorem Ronalda nebo Bianky, se mu s ní aspoň částečně podařilo obnovit vztah. A co bylo největší překvapení dal jí štěně vipeta. Její studijní výsledky na tom nikdy nebyly špatně. Layla rychle pochopila, že pokud chce mít dost času na svého psa, tak musí být vzorná studentka. Dobré známky byly pro jejího druhého tátu důležité, stejně tak pro mámu. Oba předpokládali, že se z ní později stane právnička nebo soudkyně a naváže na tradici, ve které nechtěla pokračovat Paige. Čím byla starší tím víc si uvědomovala, že něco takového není profese pro ni. Měla poměrně jasně daný morální kompas a nedokázala si představit, že by musela zastupovat nějakého grázla. O pověsti „falešného odkazu“ ani nemluvě. Ronaldova hrdost si prošla křtem ohněm, ale s jejím rozhodnutím se smířil. Dokonce jí pomáhal vybírat policejní akademii, jelikož se z jejího pejskařského koníčku postupně stával spíš životní styl. Dívka nastoupila na policejní akademii se zaměřením na služební kynologii. Od lidí v jejím oboru se očekávala kromě klasického tréninku také maximální souhra se služebním psem, který jim byl přiřazený. Byla to profese, která Laylu ihned zaujala a jako taková v ní chtěla excelovat. Její cílevědomosti se v jejím ročníku vyrovnal snad pouze Aidan, kterého jednoduše bavilo dívku vysírat. Potkávali se na praxích, stážích, jednoduše všude, dokonce i po škole nastoupili ke stejnému útvaru s tím rozdílem, že si šli po krku jako mladý pár. Dvojice se překvapivě doplňovala a nebýt jejich poslední akce, tak by spolu dost možná zůstali. Layla byla spolu s dalšími psovody poslaná do terénu na běžný zátah. Měli projít místo, které před nimi prohlížela jiná jednotka a ujistit se, že v jejich bezprostřední blízkosti nejsou výbušniny. Neví, jestli tam před nimi byli naprostí pitomci a ignoranti, ale některé zbytky budovy byly prohledané špatně. Vše se dělo v rychlém sledu. Nejdříve slyšela dvojí štěkot a pak následoval výbuch, který fenku její kolegyně potrhal zatímco její pouze zranil. Ona i její kolegyně byli okamžitě eskortované a potom, co Layla napadla exota, který velel týmu, jenž měl celé místo zajistit. Světe div se, byl to její Aidan. Její exempóre by jí možná vysloužilo rychlý vyhazov nebo aspoň nucenou dovolenou. Světe div se, byla oslovena velitelem ochranky, který si Laylu pamatoval ještě ze školy a věděl, jaké jsou její dovednosti, podle něho by si navíc mohla rozumět s princem Antoniem a trochu ho zkrotit. Layla věděla, že nemá co ztratit podstoupila několik kurzů, nakonec byl však výběr pouze na králi Erkanovi. Navzdory tomu, že se o místě v ochrance ucházelo ještě pár zkušenějších lidí, Layle se podařilo dostat místo přes prince. Potkali se na jedné party, kde si Antonio užíval života, svobody a toho, že vyhrál v genetické loterii - dle svých slov. Místo toho, aby skončili u ní na bytě nebo na záchodcích, tak ho vytáhla ze rvačky, kterou začal on. Překvapivě to skončilo pouze jeho zlomeným nosem a vyraženými zuby. Layla byla natolik taktní, aby ho seřvala až v soukromí, protože to hůř dopadnout určitě mohlo. No... A tak se dostala do královských služeb. Princovým bodyguardem je už rok a za tu dobu si ho docela oblíbila i přes jeho přešlapy a arogantní vystupování. A co s ní bude dál? Čeká jí návštěva Illéy, Antonio to bere jako dovču a možnost, jak si najít pravou lásku a Layla tady bude od toho, aby ho zachránila, pokud nějakou nešťastnou náhodou udělá nějakou botu.

Anya Taylor-Joy

Luciana měla již před svým narozením zajímavý talent na vychytání dne a času. Taky se to ukázalo, když se narodila o krásný týden dřív v pátek třináctého. Její matka, Amaya, si s ní prošla zatraceně dlouhým a komplikovaným porodem, který trval šest hodin. I její otec už přestával zvládat být od rána vzhůru kvůli práci do hluboké noci. Nějak se povedlo, že si sedl u Amayi a tvrdě usnul. Probudil ho až křik jeho ženy, který začal kolem třetí ráno. Během několika minut na svět vykoukla malá holčička. Přesný čas narození byl odhadován na tři hodiny a patnáct minut. Už jako miminko milovala radši noc a dost se to podepisovalo na jejím spacím režimu. Oba rodiče ji proklínali, ale zároveň i milovali. Přes noc byla schopná být většinu času ponocovat a užívat si to, zatímco den prospala. Tento jev se po pár měsících zlepšil a holčička začala svět objevovat za denního světla. Půl rok po jejím narození se Amaya vrátila do práce, jelikož jí klid z domova ubíral energii, takže malá trávila hodně času s prarodiči. Díky nim si vypěstovala i menší chuť na sladké, problém byl, že ne každá sladkost jí chutnala. Přesto si Amaya na dceru našla vždy čas a jednou za týden ji brala do kroužku, kde ji učila plavat. Přišla školka a její obsese pohádkami. A to ve velkém. Nejčastějšími pohádkami byla Kráska a zvíře spolu se Sněhovou královnou. Jenže v této části jejího života se objevila i její menší slabina. Jednou maminka přinesla domů oříškovou čokoládu, kterou nechala na stole, aby si udělala kávu. Na chvíli se otočila a čokoláda byla pryč. Možná by to nechala být, kdyby nezaslechla, jak se její dcera dusí. Okamžitě jednala a dceru odvezla do nemocnice, kde potvrdila jedna obava. Malá Luciana měla alergii na oříšky. Po tomto incidentu zůstala pár dní doma s aspoň jedním rodičem. Kvůli oné alergii trpěla pár dní silným průjmem. Jednoho dne, když Lucianě bylo krásných pět let, pro ni do školky přišel otec, nikoliv mamka. Holčička se na ni po celý den ptala a na druhý den se silně rozbrečela, když mámu neviděla. Možná i proto jí její otec, Alaric, sdělil, že maminka spinká v nemocnici a hned jak to půjde ji za ní vezme. Dva měsíce to úspěšně oddaloval, než konečně dceru vzal za maminkou. To byla chyba, jelikož Luciana odmítla od té chvíli Amayu opustit. Vždy ji aspoň na noc mohl odvést domů, než ji druhý den ráno vzal zpátky. Amaya spala další tři měsíce, během nichž Luciana hodně proplakala a maminku volala. Až tehdy se konečně probudila a Luci jí s radostí vyprávěla, co s tátou vše dělala, během toho, co ona spala. Luciana se nějakou dobu od mámy nehnula, ale i díky tomu na ni měl otec kontrolu, jelikož Amaya přestoupila od policie ke strážcům. Bohužel tato nehoda se stala důvodem, proč Luciana už nikdy nemohla mít sourozence.

Anastasia Knyazeva

Chantal se narodila se stříbrnou lžičkou v prdeli, jak se říká, a odmala vyrůstala jako v bavlnce a saténových přikrývkách. Její maminka je francouzská freelance umělkyně, která do Illey přišla za lepším, žít a malovat jako bohémka. Osud tomu však chtěl jinak, protože potkala Manonina otce, váženého postaršího člena královské rady a zcestovalého diplomata. Jakmile v ní našel zalíbení, bylo jasné že její dny strávené v maličkém předměstském ateliéru jsou ty tam. Jako Francouzka do illejské smetánky zapadla rychle, byla ozdobným šperkem, kterým se Manonin otec chlubil na každé velké příležitosti, a jinak měla doma svůj klid k tvoření, zatímco on se v paláci hnal za svou zářnou kariérou. Dnes by člověk stěží řekl, jestli k sobě stále hoří nějakou šílenou obrovskou lásku, anebo si na sebe prostě jen zvykli a domácnost jim šlape jako dobře promazané hodinky, a Manonina matka vystavuje v těch nejváženějších galeriích světa. Po narození jejich malého andílka se toho moc nezměnilo, otec stále pracoval a máma stále tvořila. A jelikož si dítě brzy nevystačí samo, přibyla jim do domácnosti ještě chůva, kterou Chantal měla až do třinácti let. Manon bavilo moct ji jako služku drezírovat kolem, jako to dělal její otec s lidmi v paláci. Možná právě od něj své vůdcovství okoukala. Jelikož jí rodiče splní, co jí na očích vidí, začala chovat malého fenka Clementine, která je její společnicí dodnes. Odmala byla i ona spíš rodinným šperkem, než osobou na jejíž názor by se někdo ptal, a tak začala svou osobnost ventilovat na sociálních sítích, kde jí sledovanost rychle narostla. Není těžké být populární, když jste bohatá a hezká. Otci se to nejdřív moc nezamlouvalo, ale když viděl že tím nijak nešpiní jeho jméno, spíš naopak, začal ji v těchto činnostech podporovat. Když byla menší, odhalili její alergii na stříbro a nikl, potom co strávila celé hodiny na plese pod stříbrnými šperky ze kterých se jí začínalo špatně dýchat a tři dny se pak léčila ze zarudnutí a puchýřků. Jelikož má hodně času, který musí trávit sama, baví se přidáváním fotek, recenzováním restaurací a cestováním. Taky ji chytla jistá záliba v józe, pilates, jídle a celkově zdravějším životním stylu, což jednak vypadá dobře a druhak jí to pomáhá cítit se dobře. Vyhrála Illea Influencer Awards a byla i v žebříčku Forbes 30 pod 30, takže nemůže říct, že v životě nic nedokázala. Na vysoké vzdělání chodila od paláce s dalšími významnými osobnostmi budoucnosti, převážně samozřejmě syny politiků. Otec by ji rád viděl ve svých šlépějích, ona si ale připadá že by v byrokracii jen mrhala talentem, a matka, ta chce, aby byla její malá holčička hlavně šťastná, kamkoliv ji život zavede. V paláci se dostala k nejrůznějším zajímavým drbům, a právě těm se chce věnovat i v Selekci. Vzít si princeznu? Viděli jste ty její póry?

Roro Romaneinnc

Před pětadvaceti lety se narodil bývalému účastníkovi Selekce královny Evelyn, syn. Dali mu jméno Michalis George Hamersley. I když se o něm nepsalo, stále to byl přece ten účastník, který tam byl a díky tomu si polepšil. Rodinnou farmu přenechal sourozencům a sám si otevřel jezdeckou školu pro děti, které neměli zrovna štěstí a neměli dostatek financí. Jeho dospívání bylo dost divoké. Nenáviděl pravidla a rád je porušoval, za což si vždy odnesl nějaký trest. Například dostal vařečkou od starostlivé matky, která to někdy možná trochu přeháněla. Ani klečení na hrachu, výprask nebo různé zákazy, nedařilo se jí ho změnit. Prostě měl divokého ducha, toho nezmění. Jeho táta vždycky říkal, ať ho nechá, že z toho vyroste. Jenže se mýlil, nevyrostl z toho tak docela jak si myslel. Mich chtěl mít prostě svobodu a pravidla ho v tom omezovala. Když mu bylo sedmnáct a jeho bratru osmnáct, odešel Taverin do armády, aby si splnil svůj sen. Když Michovi najednou zmizel bratr, cítil se divně. Neměl koho štvát a tak dále. Do toho na něj máma tlačila, aby si našel nějakou brigádu a později práci. Nechtěla aby se flákal s tím, že jeho rodiče za něj budou vždy platit. To ne. V jeho sedmnácti též začal zájem o ženy, kterých měl ve svém okolí spoustu. Bydlel v Angeles, takže nebyl problém si někam za nějakou tou kočkou zajít. Jak dospíval, začal i více cvičit, protože se mu dříve děti smály, že je hubený a nemá žádnou sílu. Ve cvičení se vyžíval a oddal se tomu. Každý den cvičit, chodit běhat a správně jíst. Žádný odpočinek, to bylo to, co ho trochu přivedlo k myšlence toho, že by jednou chtěl být strážcem. V osmnácti si našel práci v baru nebo spíše řečeno klubu, kde bylo dost živo. V tu dobu taky začal s drogami a alkoholem, s čímž tedy rozhodně nešetřil. Sem tam se dostal do nějaké potyčky s dealery, kterým trochu dlužil. Většinu peněz dal totiž rodičům nebo je utratil. Chtěl si vydělat víc, takže začal s pouličním boxem. Nejdříve se mu nedařilo, ale když si ho vzal pod křídla jeden z bývalých “mistrů pouličního boxu”, začalo se mu dařit. Rány rozdával tvrdé jako sám život. V té době si ho kolem prstu omotala i jedna žena. Byla to krásná blondýna s modrýma očima. K jeho smůle patřila do rodiny špatných lidí. Když ho po nějakém čase omrzela, kvůli neustálému chtíči po jeho pozornosti, pustil jí k vodě. To se jí nelíbilo a postěžovala si svému bratru, který byl boss oné skupiny. Samozřejmě, že Michalis dostal pořádně po čumáku a překvapení k tomu. Ta žena byla těhotná. S ním. To ho dorazilo, protože co věděl, on vždy používal ochranu a děti zatím nechtěl. Chtěl si užívat volnosti a svobodu. Aby se zbavil aspoň nějaké odpovědnosti na nějaký čas, zmizel. Respektive se přihlásil do armády a odjel do jiné vojenské školy. Po čtyřech rocích aktivní služby se vrátil do Angeles a stal se z něj strážce v paláci. K jeho smůle byla jeho dcera, o které ani nevěděl že se narodila, dostala k jeho rodičům, protože se o ni matka nechtěla starat. Takže teď má na krku sebe i svou dceru, které je kolem čtyř let.

Matthew Noszka

Myrcella se narodila do klidné milující rodiny, jakožto nejmladší z šesti dětí. Dostávalo se jí hodně pozornosti jak od rodičů, tak od bratrů. Mít šest bratrů se zdálo jako horor, ale naštěští nebyl. Ochraňovali jí už odmalička a měli o ní starost, jenom co chvíli nebyla u nich. Ona je měla ráda stejně, jako oni ji. Už odmalička měla velkou fantazii, místo toho, aby si hrála s normálními hračkami, stačil jí klacek a její vlastní hlava, hned měla hodiny a hodiny zábavy. Když nadešel čas jít do školy, spousty lidí se bálo jí jenom zkřivit vlásek, protože její bratři jí bránili celý její život. Už odmalička se ukázala její stydlivá stránka a bála se mluvení na veřejnosti. Jednou při hodině nechtěla před tabulí zazpívat písničku, kvůli její stydlivosti a zapletla se do sporu s učitelkou. Její rodiče si to s učitelkou tedy jeli hned onen den vyřídit. Od té doby se jí klidila z cesty. Raději. Přestože byla tichá, učila se skvěle a nikdo nepochyboval o tom, že by byla inteligentní. Při hodinách měla hned vypracovanou práci a později si celou hodinu psala texty do sešitů.Ostatní si její vážně pro psaní všimli a proto jí začali věnovat pozornost. Zjistili, že má v psaní velký lpotenciál. Také v téhle době začala louskat jednu knihu za druhou, mezitím co si ostatní děti chodily hrát ven. Ona o to nestála, raději si zalezla do kouta, kde měla sedací pytel s knihou a nechala se unášet pryč do světa příběhů. Jejími nejlepšími přáteli byli její bratři, kteří s ní často hráli deskové hry a hrdinové z jejích oblíbených knih. Myrcella pomalu rostla a začala se měnit v pořádně náladového náctiletého človíčka. Zatímco ostatní dívky si začaly hledat svoje první lásky, ona seděla venku pod stromem s knihou a čajem. Všichni jí měli za podivínku, ale neměli se na to mít proti ní jedninou narážku. Měli strach o svoje zdraví. Její bratři i rodiče si o ní dělali starosti. Vždyť to přeci nejde, takhle si nikdy nikoho nenajde. A proto jí začali dohazovat všemožné známosti, ona však o ně nejevlia zájem. Sice jí přinesli květiny, ale nevěděli, že podle řeči květin znamenají smutek. Ano, sice říkali, že čtou, ale nedokázali jí ani říct, jaká je jejich oblíbená kniha. Připadali jí falešní a nikdy si nikoho z nich neoblíbila. Každé rande končilo buď brzkým odchodem Myrcelly a nebo hádkou ze strany chlapce. Proto se to její rodina rozhodla vzdát. Myrcella rostla, počet přečtených knih a napsaních děl s ní, dodělala si všemožné kurzy psaní a všemožná nakladatelství začala mít zájem o její knihy. Její rodina myslela, že tím, jak se začne Myrcella proslavovat, někoho si jistě najde. Ale ono nic. A proto se rozhodli, že jí přihlásí do selekce. Ona však nechtěla, ale musela. Byla vybrána. Myslí si, že ale prince nijak neokouzlí a odjede domů. Stane se tak doopravdy, nebo je to jenom její domněnka?

Faith Collins

Když se Neal se narodil mladé královně, samozřejmě neměl sebemenší tušení, jaké plány s výchovou má jeho lehce (těžce) psychopatický otec. Nepamatuje si z tohoto období pochopitelně nic, přesto ví z vyprávění své matky Miry, že toto období bylo plné napětí a důležitých zvratů, které rozhodly o jeho budoucnosti. Dávala mu tolik lásky, kolik si mohla dovolit a mnohokrát se nechala slyšet, že byl v tom období jejím sluncem, díky kterému se rozhodla překonat jakoukoliv překážku. V paláci bylo dost lidí, kteří s králem sympatizovali, nicméně našel se i nemalý počet těch normálních, kterým přišlo chování Atilly a Jacoba naprosto příšerné, ale ze strachu mlčeli. V Nealově matce našli konečně spojence, ba dokonce jim dodala dostatek odvahy na to, aby kontaktovali rebely a požádali je o pomoc. Ano, během prvního roku soužití Miry a Jacoba se už začal pomaličku plánovat převrat. O dva roky později přijde na svět Nealova sestra Melanie. Není tedy divu, že Mira svým ratolestem s láskou přezdívá "děti revoluce". Přesuneme se v čase kupředu. Nealovi bylo pět let, když odjel i se svou mladší sestrou z paláce. Ani ve snu by jej nenapadlo, že svého otce viděl toho dne naposledy. Pokud by měl lovit ve svých vzpomínkách a říct vám jaký byl, nejspíš by se zmínil o křiku, fackách a neustálém strachu, který jej pronásledoval. Povíme si o tom více. Jeho matka se mu snažila věnovat veškerý svůj volný čas. Avšak byla obětí zvráceného sadismu jeho otce Jacoba a navíc musela být neustále ve střehu, aby neprozradila své zájmy o likvidaci Jacobovy neméně sadistické matky Atilly. Není proto divu, že Neal trávil své dětsví především s chůvami. Když do jeho života vstoupila sestřička Melanie, napřed z toho nebyl moc nadšený. Bylo to malé, červené a furt to řvalo. Matka jí věnovala veškerou svou pozornost a Neal se cítil poněkud odstrčený. Nicméně malá princezna malinko povyrostla a byla tím nejroztomilejším děvčátkem v celém paláci. Působila křehce a nevinně a když si jednoho dne povzdechla, kam se zase máma vypařila, Nealovo srdce naprosto roztálo, protože si uvědomil, že jsou spolu na jedné lodi. Viděl v ní mladší verzi sebe samého a tak se snažil být jí pořád nablízku. Matně si vzpomíná na to, jak na něj babička Atilla často zírala, neustále jej opravovala a komandovala a pamatuje si jak dostal pořádný výprask když se bez dovolení ztratil v královských zahradách, unikal strážcům, schovával se mezi keři a dostavil se domů až na večeři, samozřejmě v příšerném stavu, hodném spíš toulavého sirotka, než budoucího následníka trůnu. Když mu tak královna Mira toho osudného dne, kdy proběhla revoluce oznámila, že táta už nikdy domů nepřijde, nebylo mu to pranic líto. Neal i Melanie měli výborné učitele. Jejich úkolem nebylo nic jiného, než se poctivě vzdělávat a připravovat na důležité role, které je čekají v dospělosti. Domácí výuka je však pochopitelně občas nudila. Není divu, že utíkali a schovávali se. Palác a jeho rozléhlé pozemky jsou na toto doslova ideální. Vždycky když bylo Melanie smutno po mámě, vymýšlel pro ni pohádky. Vyprávěl jí o zlých lidech, kteří chtějí ublížit lidem v paláci a kvůli kterým musí máma velice tvrdě pracovat, aby se nedostali za hradby. Vyprávěl jí o vzdálených krajinách, cizích zemích, kam se jednoho podívají, jen co budou všichni ti zlí lidé pryč. Přesvědčil Melanie, že jako princ a princezna musejí být hodně stateční a silní, avšak zcela jistě všechno dobře dopadne. Melanie si většinu času status princezny užívala, ale tu a tam vyjádřila obavu, zda nepřiletí nějaký drak a nebude si ji žádat jako zákusek. Neal neměl to srdce Melanie říct, že draci existují jen v pohádkách. Vlastně neměl to srdce Melanie říct, že v žádné pohádce nežijí. Proto se pokaždé jen usmál a řekl, že jako správný princ by samozřejmě nic takového nedopustil a setl draka mečem. Samozřejmě že Neal nezůstal jen u slov. Od mala byl učen, že slova nejsou vůbec důležitá, pokud je nepodpoříte činy. A tak bral pravidelné hodiny šermu. Miloval sportovní šerm, zbožňoval italskou a francouzskou školu. Čas od času něco přiučil i svou sestru Melanie, protože princezny přece mohou být dost silné na to, aby zneškodnily draka samy. Nemusejí čekat na udatného zachránce! S odstupem času je rád, že tuhle moudrost, kterou pochytil od své matky Miry dokázali předat i jeho sestřičce. Život plynul dál a možná by to všechno vzalo celkem nudný konec. Nebýt toho, že Neal a Melanie si byli bližší, než se na bratra a sestru hodí. Vzhledem k tomu, kolik času spolu strávili a kolik sdílených bolístek utužovalo jejich přátelství, nedovedl si ani jeden ani druhý představit, mít po svém boku cizího člověka, kterému by mohli důvěřovat. Samozřejmě si byli vědomi toho, že to co dělají není právě ideální a tak vše tajili. Před služebnictvem, před matkou, před celým světem. Když však Neal oslavil sedmnácté narozeniny, měla s ním jeho matka vážnou promluvu na téma budoucnosti. Vzít si dívku z rodu Illéa? To mu vůbec nepřipadalo na mysl. Co bylo nejhorší, musel s těmi fúriemi trávit čím dál tím více času. Melanie byla strachy bez sebe. Domnívala se, že její bratr se jí straní, neboť v některé z nich našel zalíbení. Není divu, že opak byl pravdou. Královna Mira nebyla z vývoje událostí právě šťastná, neboť v den smrti šíleného krále Jacoba přislíbila, že Neal si jednu z těch "rozkošných" dívek jistojistě vezme za ženu. Věděla, že riskuje mnoho, ale nemohla by žít s pocitem, že donutila své milované dítě ke sňatku z rozumu. Aby však uklidnila rozhořčený lid, přistoupili na kompromis. Kompromis je něco, kdy není ani jedna strana spokojená. Kompromis nesl jméno Selekce. Tradice, kterou všichni milují. Nejlepší reality show na světě. Přehlídka duševních mrzáků, úchylek, intrik a načančané bídy. To je to, jak by celou tu šaškárnu Neal popsal. Melanie byla běsná a uklidnilo ji až to, že jí Neal sdělil svůj plán, který ačkoliv zněl velmi neuvěřitelně - fungoval. Našel mezi dívkami kandidátku vhodnou na královnu. Takovou, která o něj nemá sebemenší zájem a nebude mu bránit ve štěstí. Její jméno je Dianna a všichni ji znají jako krásnou, moudrou a neobyčejnou ženu. Navenek tvoří s Nealem ideální pár a nejeden občan Illéa se nad nimi rozplývá a přál by si mít stejně harmonický vztah. Pravda je však taková, že Dianna v mužích nenachází pražádné zalíbení a nadevše miluje svou přítelkyni pocházející ze stejné provincie, kterou dosadila na post dvorní dámy. V okamžiku, kdy byla královna Mira postavena před hotovou věc, nezbylo jí nic jiného, než podlehnout mrákotám. Tím spíš, když na cestě byl královský potomek, kterého Melanie o devět měsíců později přivede na svět. Před veřejností se podařilo vše ututlat a tak naše korunní princezna Evelyn spolu se zbytkem Illéa věří v to, že je dcerou Neala a Dianny. Neal si přísahal, že své dceři sdělí pravdu, až jí bude osmnáct let, jenže potom přišla Mira s požadavkem na uspořádání Selekce, které se jeho milovaná dcera nebrání. Ano, jeho milovaná dcera, kterou učil střílet z luku, kuše, jezdit na koni, šermovat a poznávat kvalitní alkohol. Dcera, kterou jako první učil, že princezny nemusejí čekat na šlechetného zachránce, aby zabil draka, ale mohou se samy chopit meče. A tak Neal mlčí a užírá se více než kdy jindy. Ví, že je toho na Evelyn poslední dobou hodně a nechce jí způsobit další starosti a otočit její dosavadní svět naruby během tak složitého období jakým Selekce bezpochyby je. Podaří se mu to? Nebo vyplave pravda napovrch?

Nikolaj Coster-Waldau

Jednoho podzimního večera v osm hodin se v jedné nemocnici rozezněl dětský pláč. Holčička rodiny Swan přišla na svět a dostala jméno Odette. Její matka byla velký milovník baletu, díky čemuž si neodpustila své dceři dát jméno podle hlavní postavy z jejího oblíbeného tanečního vystoupení, Labutí jezero. Na základce ji šikanovali. Často ji mlátili a brali její věci. Dokonce jí i jednou ustřihli vlasy, takže jí rodiče nechali přeřadit do jiné třídy. Tím to však neskončilo. Odette se začala vyrovnávat s problémy po svém a trestala se za to, že jí ubližovali, tím že se řezala na zápěstí. Jizvy se však snažila vždy skrýt před rodiči. Matka si jizev však jednou všimla, ale když se pokusila zjistit, co se stalo, neuspěla. Vše se zkomplikovalo, když se v sedmé třídě zamilovala do jednoho kluka ze třídy. Bohužel pro ni se jí vysmál a řekl, že si s takovou holkou, jako je ona nic nezačne. Odette se zhroutila a začala navštěvovat školního psychologa, který doufal, že by jí terapie pomohla. Psycholog se tedy rozhodl k řešení a kluci byli potrestáni. Odette se šikany ve větší míře zbavila, ale s nikým se již ze třídy nesnažila skamarádit. Přišla střední škola a s ní i nové možnosti. S tím se i začal projevovat talent její sestry, Odile, v taneční stránce. Odette se dostala z problémů ve škole k problémům doma, jelikož v momentě, kdy se její sestra přihlásila na balet se ze starší sestry stala druhořadá osoba. Možná měla sama potenciál k psaní, ale to neměnilo nic na tom, že byla pro matku pomalu zklamání, když se sama neangažovala v tanci. Balet obě sestry milovaly a Odette své mladší sestře přála úspěch, ale uvnitř doufala, že selže. Přesto na hlas neřekla jediné slovo. Na střední se jí již povedlo najít si přátele, a i se opět zamilovala. Cítila se šťastná a měla pocit, že ji i on skutečně miluje. Jenže nic netrvá věčně a po jednom roce vztahu se rozešli. Už si tolik nerozuměli, navíc se on odstěhoval. Prvních pár dní se jí stýskalo, ale díky přátelům a mladší sestře se dala dohromady a začala uvažovat o změně. Změna skutečně přišla, jelikož se během jedné procházky dostala na místo, kde neměla být. Díky tomu se i seznámila s novými lidmi, kteří se k ní chovali ze začátku odtažitě, ale po čase si k některým z nich našla novou vazbu a našla další přátele. Začala se zajímat víc o rebelech a porozuměla jim. I se opět zamilovala a našla přítele, s kterým randila dva roky. Vyhlásili Selekci a ona se toho chopila. Přihlásila se a matka ji podporovala. Viděla v ní možnou jistotu, která by se mohla dostat do paláce a najít si milého. Ji však zajímalo, jaký je princ a zda se její přátelé, zastupující rebely, nepletou. Strach se objevil též a možná i pochybnosti, že nebude mít štěstí. Taky kolik děvčat se přihlásilo.

Lily James

Ronnie byla takové to neplánované dítě, které se narodilo v nejnevhodnější chvíli těm nejnevhodnějším lidem. Matka, po které dostala druhé jméno Helena, byla úspěšnou studentkou na vysoké škole. Měla výborné známky, vlivnou rodinu, v podstatě otevřené dveře do světa nejlepších vědců v zemi. Dokonce odjela na studium i do Lakedonu, aby žila přímo ve středu dění. Jenže city, a především hormony byly silnější. Helena na střední škole s nikým v romantickém vztahu nebyla, na to byla příliš nevinná. Proto ji okamžitě uchvátil hezký vášnivý, ač o pár desítek let starší, učitel biologie, který jak se zdálo, její sympatie opětoval. Helena v tu chvíli byla velice naivní a nezkušená. Nelámala si hlavu ani s tím, že milovaný učitel měl doma nic netušící manželku a dvě děti. Měl to být jen nevinný románek, ze kterého dívce padne maximálně tak nějaké to přilepšení při závěrečných zkouškách, nic víc, nic míň. Jenže to by oba nesměli být tak nedbalí a nepořídit si dítě. Dítě, které ani jeden z nich nechtěl. Pan učitel se nemohl vzdát rodiny kvůli nějaké mladé milence, dívka naopak chtěla dostudovat školu co nejrychleji. Den se sešel se dnem a narodila se právě Ronnie. Miminko, se kterým nechtěl mít otec nic společného. Alespoň že tajně posílal nějaké ty peníze, aby mladá maminka mohla vyžít. Jenže peníze pomalu přestávaly stačit a Helenu zasáhla další rána, její milovaný učitel zemřel ve věku pouhých padesáti osmi let. Dostal infarkt kvůli špatnému životnímu stylu. Teď už byly obě bez peněz úplně. Prosit nebohou truchlící manželku Ronniena biologického otce nepřipadalo v úvahu, tudíž Helena začala pracovat. Ve dne studovala, odpoledne a v noci pak pracovala všude, kde se dalo. Všechno to jenom proto, aby měla její dcera život, jaký si zaslouží. Ale ona ze začátku nebyla hodné a tiché děťátko, naopak, přidělávala matce tolik potíží, kolik jen mohla. Několikrát to vypadalo, že se Helena vzdá, že to nezvládne. K překvapení všech, nakonec dokázala vystudovat vysokou školu, s teprve čtyřletou usmívající se holčičkou po svém boku. Zbytek dívčina dětství byl poklidný. Její matka stála o to, aby si nikdy nepřipadala, že jí něco chybí. Aby vždycky měla vše, co k životu malé holčičky potřebuje. Mazaný plán by možná i vyšel, kdyby Ronnie nenastoupila na střední školu, která změnila zavedené pořádky. Najednou tam nebyla malou usměvavou holčičkou, která procházela se samými jedničkami. Musela se doopravdy učit a usilovat o dobré známky. K tomu jí to neulehčovaly ani školní pipiny z bohatých rodin, které si z neznámého zdroje stihly zjistit, z jakých poměrů Ronnie pochází. A samozřejmě že jí to dávaly pěkně sežrat. Byla snadným terčem. Prostá holka bez otce, jen s mladičkou matkou, která má sice vysokoškolský titul, ale s dítětem ji na plný úvazek nikde nezaměstnali, tudíž tráví celé dny v zapšklém obchodě na kraji města. Jednou z výhod Ronnie bylo hlavně to, že ji ošklivé poznámky nerozhodily. Bylo jí to jedno. Holky spíš litovala, jestliže jedinou náplní jejich snobských životů bylo, dělat si srandu z holky, se kterou to nehne ani za nic. Milostivé dámy asi brzo pochopily, že se žádné zajímavé reakce nedočkají, zmizely tedy Ronnie ze života. V tu dobu se naučila, že se nevyplatí koukat kolem sebe. Že většího úspěchu dosáhne dřepěním v knihovně a učením se nových věcí. Na základní ani střední škole nebyla nikdy pořádně zamilovaná. Své s jejím pohledem na věc udělala neustálá kontrola matky, která se oprávněně obávala, že skončí babičkou v pětatřiceti. Toho se ale obávala vskutku zbytečně. Ronnie měla mnoho jiných zájmů než pobíhání za klukama. První pořádná láska nastala též až na vysoké škole. Zamilovala se do přednášejícího, jak ironické. Zdálo se, že on s ní touží též po něčem víc než jen po nezávazném sexu, a tak spolu skončili. On o trochu starší, už vystudovaný psycholog, ona zamilovaná studentka psychologie. Věřte tomu nebo ne, i přes otevřený vztah, který se Nathaniel rozhodl vést, to dotáhli až k oltáři. I přes zdraví vztah a úžasnou kariéru, chtěla Ronnie něco víc. Toužila po dobrodružství, které zažívají hlavní hrdinové románů. To byl jeden z důvodů, proč se připojila k rebelům. Možná jim po fyzické stránce byla k ničemu, ale měla spoustu kontaktů a informací, které nastřádala během let svých zkušeností s bulvárem a konspiračními teoriemi. Pamatovala si skoro každý bulvární článek, který v Illéa kdy vyšel. Byla tím vyloženě posedlá. Nikdy se hlouběji nezamýšlela nad tím, odkud její posedlost plyne. Na konec ale stejně skončila mezi Rebely, přivítaná s otevřenou náručí. Byla jedním z mozků celé organizace, bojující proti zásadám monarchie. Po určité době začali s Nathanielem uvažovat o dítěti. Po dítěti, které nepřicházelo, se Ronnie se začala obávat, že pro svého manžela nebude dost dobrá, že ji opustí s nějakou milenkou, které se otěhotnět podaří. Takovou ztrátu by neunesla. Proto se rozhodla vzít věci do svých rukou a rozejít se s Nathanem sama, dávajíc mu zavinu neplodnost páru. Opravdu ji to bolelo, nikdy se nesmířila s odchodem a celou dobu si to vyčítala. To, že něco udělala doopravdy špatně, uznala i ve chvíli, kdy po dvou měsících od jejich posledního setkání spatřila na těhotenském testu dvě čárky. Toto se udávalo před dlouhými třemi měsíci. Během té doby se několikrát snažila ex manžela kontaktovat, ale vlastní hanba jí to nedovolovala. Všechno to zkazila. Teď zůstane sama s dítětem, jako kdysi její matka, pokud tedy nepřijde na nějaký účinný způsob, jak se znovu vidět s láskou svého života…

Emma Watson

Stella sa narodila ako neplánované dieťa dvom zamestnancom zámku – služke a kráľovskému radcovi. Hoci medzi ich vzťahom chýbala láska a prevládalo skôr chvíľkové pobláznenie, obaja cítili zodpovednosť a boli ochotní spoločne vychovávať Stellu. Existencia malého dieťaťa im totižto poskytovala nečakanú radosť. Napriek tomu, že jej rodičia nezdieľali lásku, nevyčítala im to, chápala, že nemajú romantický vzťah. Uvedomovala si, že ju majú radi, čo ju napĺňalo pocitom bezpečia a lásky. Vedela, že je pre nich oboch dôležitá. Stella už od malička prejavovala neuhasiteľnú zvedavosť a túžbu po poznaní. Jej zvedavý pohľad na svet sa prejavoval už vo chvíľach, keď začala objavovať svoje okolie. Malé ruky zháňali každý predmet, jej oči sa zaleskli zvedavosťou, a každý zvuk či pohyb pútal jej pozornosť. Vnútorne napádaná zvedavosťou, Stellu neuspokojili len povrchné informácie. Skúmala svet okolo seba s hlbokým záujmom a otázkami. Učila sa novým veciam so živým záujmom a každý moment bol príležitosťou objaviť niečo nové. Obom rodičom už odmalička pomáhala s ich prácou na zámku. Raz, keď niesla otcovi dokumenty, ktoré potreboval na poradu s kráľom sa doslova zrazila s najmladšou princeznou Rebbecou. Toto nečakané stretnutie, vytvorilo základ pre ich neskutočne pevné priateľstvo a vzájomné porozumenie. Stella a Rebecca sa stali najlepšími kamarátkami, prechádzajúc spoločne cez radosti a smútok, ktoré prinášalo kráľovské prostredie. Vo chvíľach radosti sa spolu smiali a delili sa o radosť z drobných životných okamihov. V ťažkých chvíľach boli pre seba oporou a prelomili každú prekážku spoločne. Spolu objavovali kúzla detských hier a zároveň čelili výzvam dospelého sveta, vždy s pevným presvedčením, že ich priateľstvo je neoddeliteľnou súčasťou ich životov. Keď Stella nebola v spoločnosti Beccy alebo zrovna nepomáhala s prácou svojim rodičom, nachádzala útočisko v knižnici. Pre ňu bola táto miestnosť bránou do fascinujúceho sveta vedomostí a dobrodružstiev. Každý voľný okamih strávený medzi regálmi kníh bol pre ňu cestou za odpoveďami na otázky, ktoré ju zaujímali. Uprednostňovala knihy, z ktorých mohla čerpať nové poznatky ale nepohrdla ani fikciou. Ešte radšej ale svoj voľný čas trávila maľovaním, záľube, ktorú zdá sa, zdedila práve po svojej matke. Jej talent a láska k umeniu sa odrážajú v každom ťahu štetca. Kdekoľvek ide, sprevádza ju jej verný čierny skicár, ktorý pre ňu nie je len zápisníkom, ale akýmsi osobným denníkom plným vizuálnych príbehov. Skicár pre Stellu nie je len prázdna stránka, ale plátno, na ktorom vytvára svoje vnútorné svety a prežíva emocionálne okamihy. Starostlivo si naň dozerá, chráni ho ako tajomstvo, ktoré nechce nikomu odhaliť. Jeho stránky sú plné farieb a kreativity, ktorú dokáže vyjadriť len prostredníctvom maľby. Jedinou výnimkou je jej najlepšia kamarátka Becca, ktorej bez váhania svoje maľby zo skicáru ukáže. Stella mala len jedno väčšie náročnejšie obdobie a to vtedy, keď jej matka ochorela. Bolo to vážne a Stella sa bála toho najhoršieho, no našťastie sa jej matka z toho dostala v poriadku.

Lily Collins

Narozen jako první a zároveň poslední syn původně holandských přistěhovalců. Jeho rodiče jsem přišli za lepším životem a během jedné generace vybudovali známou textilní firmu, která exportuje do celého západního světa a teď se snaží vstoupit i na trh v orientu. Po jeho narození následovali jen sestry, celkem pět sestřiček vždy po roce (až na výjimku u poslední, která se narodila s mezerou tří let). Rodina byla silně věřící, a tak se nebránila větší rodině. Theo tak vyrůstal v holčicím prostředí, protože otec Benjamin byl pořád někde v cizině zajištovat obchod, zatímco matka Lauren se musela starat o chod firmy i rodiny. Ze začátku se rodiče snažili najít chůvu, která by hlídala jejich ratolesti. Jen jedna vydržela dlouhou dobu, aby je něco naučila. Carmen (původem španělská imigrantka) naučila Thea španělsky a ostatní naučila si vážit sami sebe a věřit si navzájem. I ona musela odejit, protože se vdávala a stehovala na sever do Labradoru. Theo tak vyrostl v poměrně nejistém prostředí, kde se naučil spolupracovat s mladšími sourozencemi. Tess, Lotte, Maeve, Fleur a Hailey. To jsou jeho sestry, o které se musel dost často starat. Naučil se tak zodpovědnosti nutné do života. Rodina bydlí v Dallasu, díky tomu měl náš hrdina možnost studovat na jedněch z nejkvalitnějších škol v zemi. Zatím však dokončil střední obchodní školu, kde se naučil základy ekonomie a podnikání. Studium na vysoké odložil ve prospěch starání se o sestry Maeve a Fleur, které na tom nebyli nejlépe. Zatímco Tess, Lotte a Hailey jsou ve studiu úspěšné, tak na Maeve a Fleur čekali překážky. U Maeve to bylo těhotenství s jejím klukem, který se ale zabil na motorce, když byla v šestém měsíci. Dítě se narodilo v pořádku, je to chlapec a dostal jméno Axel po otci, tak Maeve musela přerušit školu, aby se zotavila a zde jí pomáhali s výchovou Theo a Lotte (Tess odešla díky skvělému průměru rychle na vysokou). A Fleur byla vyhozená ze střední a musela jít na rok vypomáhat do firmy, než se znovu dostala do druháku na jinou školu. Matka Lauren se taky velmi zapojila a nebýt jí rodina by se rozpadla. Theodore víc a víc začal fungovat sám na sebe. Začal se živit jako přispěvatel do místních novin. Dokonce dostal cenu za nejlepší investigativní zprávu, ve které odhalil korupci na místním odboru dopravy. Měl možnost nastoupit do práce do novin, to odmítnul a vše vsadil na to, že dostane možnost se zúčastnit Selekce. Selekce, která bude pro něj moznosti si dát krátký odpočinek od pečovatelství svých milovaných, ale náročných sestřiček.

Harrison Osterfield

rámakytek.png
ramkytky02_edited.png
ramkytky02_edited.png
rámakytek_edited.png
rámakytek_edited.png

  © Selection RPG : Je zakázáno kopírovat jakékoliv texty, obrázky, koláže a design webových stránek. Jedná se o majetek Selection RPG. 

bottom of page